Z Almaty do Astany vlakem
V Kazachstánu jsme byli jen 8 dnů, což je vzhledem k rozlehlosti této země méně než minimum, chcete-li navštívit všechna místa, která stojí za to. Kromě poznávání Almaty a okolí, píšu o tom v jiném článku, jsme podnikli jen výlet do Astany vlakem. Hlavně z časových důvodů jsme se rozhodli cestovat tam i zpět přes noc expresem, který cca 1 300 km zvládne za 12 a půl hodiny. Normálním rychlíkem to trvá kolem 20-ti hodin. Expres je sestaven ze dvou vagonů 1. třídy, které mají dvoumístnou kabinu se záchodem a sprchou, třech vagonů 2. třídy se čtyřmístnými kupé, kde je sprcha společná pro celý vagon, dvanácti vagonů 3. třídy v nichž jsou šestimístná kupé s umyvadlem pro nejzákladnější hygienu. Nechybí jídelní vůz. Ceny lístků jsou rozdílné ve všední dny a o víkendu. V květnu 2011 stála jízdenka 3. třídy 8 356 tenge ve všední den, víkendová 10 282 tenge, 2. třída 13 766/ 15 063 tenge a 1. třída 18 791 resp. 20 546 tenge. (100 KZT = 11,55 CZK).
Odjezd z Almaty jsme si naplánovali na středu. V pondělí a v úterý jsme si odskočili do Kyrgýzie a kvůli možným komplikacím, jsme si chtěli koupit lístky až v den odjezdu. V Almaty, ale i v jiných velkých městech, je možné koupit lístek na vlak nejen na nádraží. Jedno z mnoha prodejních míst je i v hotelu Turkistán, kde jsme byli ubytování. Není tam ale možné platit kartou, proto jsme se vydali na nádraží Almaty 2, odkud expres vyjíždí. Kartou se nedalo platit ani tam, ale nepříjemnější bylo, že vlak byl vyprodán. Lístky bylo možné koupit až na sobotu, a na zpáteční cestu v neděli jenom ve 1. třídě. Domlouvali jsme se, jestli i za dražší jízdné pojedeme. Všimli si toho nějaký vekslák a nabídl se, že nám lístky sežene. Ovšem do 3. třídy za 18 000. Potřeboval k tomu naše pasy, protože lístky jsou na jméno, pravděpodobně proto, aby se s nimi nemohlo kšeftovat. Nechtělo se nám dávat pasy z ruky a hlavně jsme nemuseli bezpodmínečně v ten den odjet. Než jsme jeho nabídku odmítli, zeptali jsme se jak je možné, že nám může sehnat lístky, když vlak je vyprodán. Odpověď byla zajímavá: „Eto Ázija.“ Šli jsme si tedy koupit lístky k pokladně. Nebylo nutné stát frontu, po zvolení požadavku na terminálu, jsme v sedě počkali až se nad pokladnou rozsvítí naše číslo. Na pořádek v místnosti dozírala dežurnaja, která poskytoval základní informace a od pokladen odháněla cestující, kteří si chtěli koupit lístek mimo pořadí, případně obtěžovali pokladní žádostmi o informace – na nádraží je speciální informační přepážka.
V pátek v 19:24 h. jsme v Almaty nastoupili do vlaku, abychom v sobotu před osmou hodinou ranní vystoupili v Astaně. Ani nám nevadilo, že jedeme v noci a nemůžeme si prohlížet krajinu – kolem trati je samá step. Na pivo jsme si zašli do jídelního vozu, který byl více než plně obsazen. Bezpečnost cestujících hlídali průvodčí, kteří seděli na chodbičce. Ve službě se vystřídali dva. Průvodčí také provedl v kupé úpravu sedadel na lůžka.
Na nádraží jsme si koupili mapu městské Dopravy s perfektně vyznačenými autobusovými linkami včetně pojmenování zastávek. Lístek do autobusu stál 60 tenge a vydávala je průvodčí. Novou Astanu jsme si prošli pěšky a byli jsme nadšeni. Přirovnávání Astany k Dubaji není vůbec přehnané. Podívali jsme se mj. do Chan Šatyru, o kterém se píše, že co do objemu v m3 je největší budovou na světě. Za 500 tenge jsme se tam pohoupali na kosmodromu, který nás vynesl do výšky 37 m a zchladili se krušovickým pivem v umělých tropech v samotném vrcholu stavby. Také jsme si město prohlédli z ptačí perspektivy z rozhledny Bajterek.
O nepříjemném incidentu s policií na nádraží před odjezdem zpátky do Almaty píšu v jiném článku. Po celodenním chození jsme byli rádi, že máme v kupé sprchu. Voda byla k disposici čtvrt hodiny po odjezdu vlaku. Lůžkovou úpravu i v první třídě prováděla průvodčí, která také odemykala kupé, které jinak nešlo zvenčí otevřít. Mohli jsme si u ní i objednat donášku z jídelního vozu, ale zašli jsme si tam sami a nevadilo nám, že opět praskal ve švech.