Z aprílové Vídně do májového Kyjova

Do někdejšího hlavního města rakousko-uherské monarchie se snažíme zavítat alespoň „čas od času“. Naposledy jsme se sem vypravili v samém závěru letošního dubna. Plánovaný program třídenní akce spojoval toto velkoměsto se slováckou „metropolí“, nebyl nijak přehnaně bohatý a ve finále jsme ho ani zcela nesplnili. Nikomu to ovšem zase až tak moc nevadilo. A navíc jsme jen dvakrát zmokli, což lze při našem štěstí na počasí jistě považovat za úspěch …

Cestu do Vídně nám lehce zkomplikovala objížďka u Litovle a semaforová kolona za Olomoucí, trošku více pak nekonečná řada aut směřujících k Mikulovu. A přesto, že jsme o žádné papežské návštěvě Rakouska nic neslyšeli, měla většina vozidel polskou SPZ. V samotné Vídni pak bylo množství Poláků možná ještě lehce překonáno Italy a překvapivě poměrně často jsme zaslechli také ruštinu.

Do Vídně jsme dorazili kolem 11. hodiny, do hotelové „úschovny“ si hodili kufry, do nedaleké vedlejší ulice auto a vyrazili směrem na Belveder. V té chvíli začalo poměrně intenzivně pršet, naštěstí se však obloze příliš dlouho plakat nechtělo. A tak jsme se prošli mezi Horním a Dolním zámkem, abychom vzápětí – kolem nepřehlédnutelného pomníku Rudé armády na Scwarzenbergplatz - vyrazili do centra. Tady se pak naše cesty rozdělili. Část se vydala ke katedrále sv. Štěpána, my zvolili Albertinu.

Zdejší nabídka je vždy velmi pestrá a zajímavá (nic na tom nemění ani fakt, že se mnohdy vystavují jen předměty z nekonečných sbírek tohoto muzea), takže jsme se patřičně těšili. Nechtěl jsem ale své okolí zahltit, takže jsem se rozhodl, že nám v podstatě bude bohatě stačit, když uvidíme výstavy Brueghel a jeho doba (kresby pozdně renesančního malíře a jeho vrstevníků), Picasso (50. výročí smrti) a Velcí mistři grafiky.  

Začínali jsme Brueghelem a byla to skvělá výstava. Navíc se mohlo fotit, takže jsem si do syta užíval detailů. Jen mě mrzelo – a ani jsem to moc nechápal – že nejen pod kresbami s „visačkou“ Hieronymus Bosch a dokonce i pod některými dílky od Pietera Brueghela st. se „skvěl“ nápis faksimile. A protože jsou mezi námi i tací, kteří mají rádi impresionismus, zaskočili jsme krátce také na expozici Od Moneta k Chagallovi. A my, kteří ty „tečkované a čárkované barvičky a světýlka“ tolik nemusíme, jsme se pokochali pohledem na plátna sigovaná jmény jako Modigliani, Kandinsky, Magritte nebo zmíněný Marc Chagall.

Na výstavě děl mistrů grafiky by se pak dal trávit celý den, možná i dva. Nejen kvůli samotným grafikám, ale i díky krátkým filmům, které představovaly jednotlivé grafické techniky. A jména jejich tvůrců většinově zná snad každý, kdo někdy něco zaslechl o existenci výtvarného umění. Miró, Chagall, Jawlensky, Klinger, Munch, Toulouse-Lautrec, Piranesi, Canaletto, Goya, Rembrandt, Goltzius, Mantegna, Brueghel a hlavně skvělý Dürer. Nejhezčí „potvůrky“ měl ale Schongauer.

Poté jsme v rychlosti nakoukli do „zámeckých“ pokojů tohoto muzea a šli na Picassa. Grafiky, obrazy, keramika – snad vše „pouze“ ze sbírek Albertiny a většinou několikrát viděné … a přesto velmi dobrá výstava. Tím jsme vyčerpali čas určený umění a vydali se na čerstvý vzduch a za přáteli. Venku bylo evidentně po dešti a my zamířili směrem k náměstí Karlsplatz. Slavný plácek s Wagnerovými pavilony a rakouským Tádž Mahalem – tedy kostelem sv. Karla Boromejského – stojí vždy za návštěvu. Pak už nás čekala jen jedna – pro tento víkend opravdu poslední - přeháňka (většinu toho nejhoršího jsme přečkali v Bille) a posezení s přáteli. Nejprve v příjemné hospůdce, kde jsme i něco málo pojedli, a potom na hotelovém pokoji.    

Poslední dubnový den jsme zahájili snídaní na hotelovém pokoji (protože hotelová kuchyně byla mimo provoz) a hned po ní jsme naházeli zavazadla do auta a vydali se do „terénu“. Úvod dne pak byl čistě sakrální – nejprve nás čekal vídeňský Sacré Coeur, což je v podstatě církevní gympl s kostelem z konce 19. století, a hned poté jsme se kolem několika ambasád přesunuli ke zdejší katedrále ruských ortodoxních. Tradičně zdobný svatostánek byl dostavěn roku 1899, je zasvěcen sv. Mikuláši Divotvorci a jeho vnitřní výzdoba nástěnnými malbami v byzantském stylu je záležitostí zcela novodobou – pochází totiž z let 2006 až 2008. Fotit se tradičně nesmělo a raději jsme to ani moc nezkoušeli. Někteří popové totiž vypadali spíše jako váleční veteráni v nejlepší formě …

Ruštiny jsme si tedy hned po ránu užili jako bychom se přesunuli na turecké pláže, a proto jsme usoudili, že nám prospěje troška přírody. Dopřáli jsme si ji v podobě zámeckých zahrad mezi oběma Belvedery a univerzitní botanické zahrady, která s nimi sousedí. Sice byl ještě apríl, ale tady už jsme si užívali májových květů i konečně jarních teplot. I když jasně nejoblíbenější atrakcí je zde zřejmě procházka bambusovým hájem těsně následovaná skalničkami.

Poslední naší vídeňskou štací byla návštěva horního Belvederu, kam se chodí hlavně kvůli Klimtově Polibku. A chodí se opravdu poctivě – vstupenky byly vždy vyprodány na den dopředu a k mnohým dílům v čele se zmíněným Polibkem se přes účastníky zájezdů z Itálie v podstatě nedalo dostat. V gotické sekci, naštěstí, bylo podstatně volněji. A opět nás překvapilo, že fotit se nesmělo jen u moderny 20. a 21. století, což se i dost hlídalo. A právě zde jsme se nejčastěji potkali s díly pocházejícími z naší domoviny.    

Cestou zpět do vlasti už nás čekala jen jedna – naprosto neplánovaná – zastávka. Tou se stalo městečko Grosskrut (ještě relativně nedávno nebyly Kruty Velké, ale České), které nabízí poměrně dost zajímavých památek. My se skromně spokojili s tou nejvýznamnější, kterou je opevněný farní kostel sv. Štěpána. Ten je převážně gotický, ale pamatuje i časy románské. Vnitřní mobiliář a vrchol zvonice už jsou ovšem záležitostí barokní. A potom již jsme jen – přes Břeclav – dojeli do Kyjova, kde nás čekalo v první fázi hlavně doplnění živin a tekutin. A vzápětí jsem se dozvěděl, že Sparta, která ještě v poslední minutě prohrávala v Liberci, nakonec „slavně“ zvítězila díky vymyšleným penaltám snad někdy z 218. minuty. Zkrátka a dobře: vítejte opět v časech temna  …  

Ale jak říká klasik: „zanech politiky, uličníku, hlavně, že je co pít“. My ale tyto dvě příjemné činnosti proložili procházkou do centra města. A protože se blížila filipojakubská noc, byl to dobrý nápad. Tedy, ne že bychom potkali nějaká hejna lepých čarodějnic připravujících se na upalování, ale ani účast na tradičním Stavění máje rozhodně není k zahození. Tím byl ovšem nedělní i dubnový výlet v podstatě vyčerpán. Čekalo nás ještě nějaké to kapurkové v Kyjovském pivovaru a pak už se šlo do hajan.

Po pondělním probuzení jsme hned pocítili dech máje. Ten jsme ovšem vzápětí rádi vyměnili z vůni laskomin, které nám připravili ke snídani. Po ní jsme si ještě koupili uzený jazyk ve skle, nalodili se do přibližovadla a vyrazili k obci Hýsly, nad kterou se od konce roku 2021 tyčí zajímavá rozhledna nazvaná Súsedská. Rozhledna je z betonu a oceli, má půdorys trojúhelníku a výšku „těla“ 17,3 m. Vyběhli jsme jejich 99 schodů (jakýsi občan, který tam byl současně s námi, si to pro jistotu vyzkoušel hned 4x) a pokochali se výhledy na Kyjovsko, Pálavu, hrad Buchlov, Chřiby i část Slovenska a Rakouska.

No a potom už se opravdu jen jelo. Nejprve do Olomouce, kde jsme přesedlali na jinou značku, a potom do Šumperka. Další vydařený výlet jsme chtěli zakončit tradiční tiskovkou na Koupáku, ale dorazili jsme domů příliš brzy. Nezbylo nám tedy nic jiného, než se přesunout o kousek dál, k Dacanovi. Tady jsme alespoň mohli pozdravit jednu novou šumperskou televizní hvězdičku …