Z Domažlic do Týna

Domažlice, Týn

V deváté třídě, jsem se skvělou učitelkou a pěti dalšími vandrovníky vystupoval na vlakovém nádraží v Domažlicích. Tentokrát jsem to uskutečnil sám. Nebyl čas na nic jiného, nežli na hrady a zámky okolí. Nutno přiznat, že sranda ustoupila do pozadí. Tehdy před lety jí byla hromada. Krásně na to vzpomínám. Ty lidi mám uložený na speciálním místě. Byli skvělí.

Nyní razím sám a čekají mě čtyři cíle, vlastně samé hrady. Po naplánování kombinace přejezdů a přechodů, začínám na chodském hradě. Přicházím v nedobrou hodinu. Je čas na oběd. Dámy mě však odkazují na další návštěvu a tak mám čas na fotodokumentaci a polévku s rohlíkem i vystoupání po schodech Domažlické černé věže. Vracím se do malebného hrádku a expozici velice kladně hodnotím. Urychleně se vracím na nádraží a přejíždím vstříc dvojici hrádků. Cestou do vrchu jsem splavenej, jak se na takový výšlap sluší a patří. Mířím na Nový Herštejn. Potkávám skupinu asi deseti lidí s kočárkem a malými caparty. Jsem pro ně andělem ukazujícím správný směr. Nazývá mě tak jedna z žen. Prý už dlouho bloudí. Mají namířeno na Rýzmbekr, kam posléze i já. Před hájovnou zdravým pár babiček, přející mi šťastnou cestu. Prohlížím si notně zarostlí hrádek. Je zde rezervace a proto tolik porostu.

Těsně před branou Rýzbmerka, kam jsem přešel potkávám skupinu, kterou jsem jak se zdá, dobře nasměroval. S úsměvem a pár slovy provokace je míjím, když odchází z hradu, kde já mám v úmyslu složit hlavu. Pan výčepní a vlastně strážce hradu je vstřícný. V pozdní čas mi umožňuje přístup na věž. Též mi nabízí klobásu a domácí pivo. Vše je fajn a dlouze rozmlouváme o okolí i o zajímavých věcech. Dostávám do vínku pár užitečných informací a rad a po jeho odchodu si prohlížím zbytek hradu, který jsem ještě nestihl. Nalézám místo na bivak a dlouze přemítám co vše jsem dnes zažil.

Ráno nasazuji batožinu a spěchám k nádraží. Je po páté hodině a já mám v úmyslu se dostat do Horšovského Týna. Díky spojům moc na výběr nemám. Přibývám do Týna a cesta od vlaku mě vede, až před majestátní komplex areálu zámku či hradu. Expozice je dělena na šest tras. Pro normálního smrtelníka nemožno k provedení v jediný den. Nejen množstvím okruhů, ale i zvládnutím tolika informací. No asi nejsem normální. Ale hlavně díky shovívavosti, smyslu pro koncepci a ochotě paní pokladní a obou průvodkyň, jsem zvládl všechny okruhy. Starší paní dvakrát a studující slečna čtyřikrát, provázeli mé kroky. Byli skvělé a vstřícné. Dva okruhy jsem šel, jako návštěvník sám. Potvrzení, že dobří a milí lidé ještě nevyhynuli, je stále živeno. Třeba právě těmito ukázkami, lidské "přístupnosti" a ochotě.

Rád se vrátím na tak pěkná místa, kde jsou tak senzační pracovníci. Vám jen radím, nechte si více času. Pokud by jste šli v mých šlépějích, vřele vám to doporučuji. Stojí to za to. Čiko