Z Krušných hor na hrad Hasištejn

Z Krušných hor na Hrad Hasištejn.

Hrad Hasištejn mě přitahoval už dávno, to proto že jsem se něco služebně najezdila poblíž něj,a vystrkoval na mě z jednoho místa svoji věžičku a jako by mě lákal ke své návštěvě a říkal“pojď mě navštívit!“. Copak chuť byla a velká,ale řidič,který mě doprovázel na tuhle zajížďku nesvolil.

A tak jsem se k hradu dostala až teď, po dlouhých letech s klubem turistů,kteří podnikají nemalé výlety do blízkého i dalekého okolí. Jeli jsme z Teplic do železniční stanice Výsluní, kde jsme vystoupili a vydali se směrem k Hasištejnu. Námraza tedy byla veliká,šedivina,kam naše oko pohlédlo,ale sluníčko,které nás začalo z oblohy obdařovat svými paprsky, dávalo tušit,že bude hezký den a výlet se nám vydaří. Místy to vyloženě „pralo“ z oblohy a špatně se fotilo a hlavně taky ,že jsem se nemohla ani pomalu zastavit,protože se šlo dost rychlým tempem,což není moje parketa. Ne, že bych chodila procházkou a nebo pomalu,ale když jdu přírodou,chci se rozhlédnout také krajinou kterou jdu, abych mohla do sebe nasávat tu okolní atmosféru a to právě tolik nešlo.A to mě na tom moc vadilo.Zvlášť když jsem někde poprvé.Je to paradox, moje „banda“ se kterou chodím v mém bydlišti zas o mě říká že chodím rychle,to by teprve viděli kdo chodí rychle,kdyby se mnou šli…

Takže z nádraží ve Výsluní jsme hned vyrazili lesní cestou a pokračovali až ke středu obce,vlastně města,jak psali na orientační tabuli.Město to snad bylo kdysi dávno,když se tu těžily různé rudy a to již od 14.století. Připomínáno jako město bylo již v r.1547 a v r.1584 už jako horní město, které mělo náměstí s empírovou radnicí z r.1846.Bývalé město,nyní už obec Výsluní patří k nejpozoruhodnějším městským útvarům u nás.

Na náměstí se nachází kostel sv.Václava,je to dominantní stavba pseudorománského typu,široko daleko viditelný. Bohužel kostel během let již několikrát vyhořel ale nyní je znovu zastřešený společně s farou. Původní kostel byl v obci dřevěný. Naposledy se konala v kostele svatba a křtiny v r.1959. Poté zůstal kostel uzavřen a neubránil se návštěvě vandalů a zlodějů. Některé zařízení se odstěhovaly do Přísečnice, zbytek byl zničen.Dílem nadace,která byla založena s názvem „ Kostel sv.Václava“ v r.1997 byly zahájeny jeho opravy-první bylo jeho zastřešení. V r.1998 byl kostel prohlášen za kulturní památku ČR. Na opravě kostela se stále pokračuje. Nad hlavním vchodem kostela je umístěna socha sv.Václava.

V kostele má být umístěna výstava o voroplavbě-jediná v České republice.

Ještě podotknu,že jsme míjeli napravo když jsme šli ke kostelu sochu sv.Jana Nepomuckého a z levé strany se zobrazovala za stromy budova empírové radnice,která má pocházet okolo r.1846. Bohužel,čas nebyl,abych si náměstí pořádně prohlédla a taktéž i zajímavosti vyfotila a to mě dost vadilo.Takovou turistiku nemám ráda,aby se honily jen kilometry a nebyl čas na památky.

Po té jsme nabrali směr do ulice vedle kostela,která protínala náměstí a pokračovali v našem putování.Šli jsme okolo jednoho malovaného domku a byl div že také neshořel při požáru kostela,byl hned vedle a musí být pěkně starý.Zatočily jsme vlevo do luk a strání mírným spádem a před námi byl krásný výhled do okolí a za námi za zobrazoval kostel v celé své kráse na vršku, jak jsme scházeli údolí. Před sebou jsme měli Volyňský vrch a snad i vrch Kokrháč, ale přesně to nemohu říci.V tom „rychlopochodu“ by mě nikdo informace ani nedal a kdoví zda to vůbec někdo věděl.Byl to jen můj pozdější odhad podle mapy.

Posléze jsme vešli opět do lesa a za chvíli se kolem nás vinul potůček,snad měl název Prunéřovský, taky to přesně nevím,jen z mapy.A pokračovali dál, přešli můstek a okolo jedné chalupy, kde turisti prohodili nějaké to slovo s majiteli jsme pokračovali dál stoupajíc do mírného kopce.Ale to jsme se již pomalu blížili k hradu Hasištějn,nejen podle ukazatelů ale najednou se zjevilo před námi nějaké zdivo a to vykoukl zbytek dost vysoké věže, která tu stála osamělá mezi stromy a my vyšli z lesa a byli u brány hradu.

Moje zklamání bylo hned na začátku když jsem se pídila po magnetkách,tak už neměli vlastně vůbec nic,jen pohledy. Prý končí sezóna a tak už nic paní neobjednávala. Škoda, veliká škoda,když jsem se konečně po letech dostala na hrad,nemohla jsem si koupit upomínku.Nedalo se nic dělat,ještě že jsem nafotila dost fotek,budu mít z čeho vybírat.Hrad jsem slezla ne úplně celý, byli tam s námi i děti a dokonce snad i celý autobus a tak trochu brzdily přesun z jednoho místa na druhé a pak jsem se taky bála aby mě ta moje turistická parta neutekla. Zjistila jsem, že nějak na sebe návaznost nemají…..a to byla chyba.Objevila jsem tam taky pamětní desku německého básníka J.W.Göetha, ten snad u nás navštívil všechno,kde já už všude viděla jeho jméno na zdech……zkrátka byl slavný.

Už ani nevím,jak jsme se tam dlouho zdrželi,ale dlouho to nebylo a z hradu jsme zamířili do obce Místo k rozhledně na Skřivánčím vrchu. Kousek od hradu jsme viděli stavět nový reprezentativní hotel a pokračovali dál. Po cestě jsme „narazili“ na zašlou sochu sv.Floriána – patrona hasičů a pokračovali do středu obce okolo kostela „Nejsvětější Trojice“,který je již také nefunkční ale v krásném stavu. Dál po silnici jsme zahlédli hřbitov,takový se starobylou zdí okolo a nějaké sochy u něj,ten mě zas lákal k návštěvě ale bohužel,zase jsem nemohla k němu zajít,neboť ten finišový pochod turistů mě to nedovoloval. Mám ráda staré hřbitovy,kde na Vás dýchá umělecká práce starých kameníků,byť se již jeho dílo někdy sesouvá a zůstanou z něj jen Trosky. Někdo říká že je to morbidní zájem navštěvovat hřbitovy,ale myslím že není, prohlížím náhrobky a obdivují stará díla a ta byla vskutku někdy unikátní. Aspoň jsem si vyfotila na kraji ulice ke hřbitovu sochu sv.Jana Nepomuckého, který je u nás dost často znázorňován.

Po té jsme zamířili do nějakého odvodňovacího kanálu,byly tam dva pruhy, v jednom byla voda a ve druhém – širším jsme šli, místy ale prosakoval…ale až na konec to nešlo,museli jsme přejít na hráz mezi oběma pruhy a dostali se na silnici,která nás zavedla pod rozhlednu na Skřivánčím vrchu. Cestou jsme minuli starou památnou lípu a jezdkyni na koni. Pěkné a pokračovali dál.….A tady mě opustilo štěstí a já jsem málem zkolabovala a tak jsem na rozhlednu nevyšlapala. Zůstala jsem dole pod kopcem a musela na ně počkat až zase sejdou dolů. Buď tlak nebo srdíčko,klouby,páteř, všechno mě to nějak vzalo dohromady,možná i tím,že nejsem zvyklá na tenhle maratón,ale šli tam i starší,ale zřejmě zdraví…..já tolik ne.Ale dočkala jsem se jich a sešli jsme k vlakové zastávce.Po cestě jsme ještě minuli pomník obětem 1. a 2 odboje a protože jsme měli ještě čas k odjezdu vlaku,zašli jsme se posilnit každý něčím do restaurace,spíš to byl nějaký klub,neboť tam byl jen bar a plno sportovců v dresech ale i vedle na hřišti. Popili jsme každý něco a šli na vláček. Jinak to byl ale nádherný slunný den,jen focení bylo obtížné kvůli slunci,které nám stále svítilo do očí a to bylo špatné ale jinak jsem byla moc spokojená. Ani mě nevadilo,že jsem se na rozhlednu nedostala,neboť výhled z ní na elektrárny Tušimice a Prunéřov a spoustu jiných komínů okolo mě vůbec nelákal. Sice tam bylo vidět taky prý kousek té zeleně,ale na tu se dívám doma z bytu,když je krásně, tak vidím pás Krušných hor s dominující Komáří víškou.