Z Nového Jičína na zříceninu hradu Starý Jičín
Na ubytovně se probouzíme do prosluněného rána a hned po snídani balíme zavazadla, neboť náš pobyt v Novém Jičíně končí a my musíme odpoledne odcestovat k domovu.
Ach jo, to je ale rozdíl: v jakém radostném duchu a těšení se probíhá balení před cestou a jaká nálada vládne na jejím konci – to s vámi od zlosti čerti jen šijí!
Ale nevěšme hlavu, však se sem určitě někdy vrátíme a navíc nás dnes čeká ještě poslední výlet. Bude to výšlap na zříceninu hradu Starého Jičína... a protože je venku hezky, bude to taková závěrečná laskominka uhnízděná na samé špici našeho podzimního dovolenkového dortíku.
Teď už jenom přemístit batožiny do úschovny autobusového nádraží a prvním spojem odjet do blízké obce, nad níž se na vysokém kopci onen hrad nachází.
Hned za městem jsme před Loučkou vjeli do mlhy husté jako bramborová kaše, ale na náměstíčku ve Starém Jičíně po ní naštěstí už není ani stopy. Na konci rynku nás zaujme pískovcová kašna, z níž k větvím chráněné lípy Svobody (která mu svým listím vytváří zelený baldachýn) trčí stylizovaný sloup, jehož vrcholek okupuje sousoší Andělíčka strážníčka a malého děcka.
Pokračujeme k pozoruhodnému kostelu, zasvěcenému patronu země – svatému Václavu, který se nad domy městečka na úpatí Starojického kopce tyčí skoro jako pevnost. Je obklopen ohradní zdí, jeho věž postrádá báň známou z Ladových malůvek a její strohost zmírňuje jen to vrcholové atikové cimbuříčko.
Nu, co se divíme – chrámová loď i zbytek kostela byl zbarokizován, kdežto renesanční věž (možná kvůli nedostatku financí anebo snad estetickému hledisku) téhle potupě unikla. Omrkneme ještě sochu svaté Máří Magdalény, a pak už po cestě, kde se k nám přidá žlutá turistická značka, stoupáme na úroveň kostelního vchodu (dovnitř chrámu se vchází přes tu vysokou hranatou zvoniční věž) a pokračujeme necelý kilometřík do strmého kopce až pod trosky hradu.
Víc než zřícenina, která je z téhle strany ve stínu, nás ale zaujme pohled do okolního kraje.
No páni, něco takového se vidí snad jen párkrát za život!
Celou krajinu Moravské brány totiž zahalila hladina bělostného mlžného moře, ze které vykukují jen vrcholky kopců a hor a připomínají ostrovy! Mně například ty Tichomořské...
Přiznám se, že jako doživotní romantik jsem o nich v mládí pročetl kdeco. Dokonce několik knih (hlavně od M.Stingla), vyzdobených nesčetnými fotografiemi těch rajských krajin a lepých děv bez zábran, dodnes vlastním. Jen se mi pohled na tu selankovou romantiku díky slábnoucímu zraku poněkud zamlžil. A už nejsem mladý junák, snící nad nekonečnými sexuálními radovánkami, neboť jsem na prahu stáří prozřel: Mít něco s takovou krasavicí by asi bylo moc fajn, ale když si odmyslíme těch několik minut rozkoše, prozraďte mi laskavě, o čem byste si pak s tou divoškou vyprávěli – o politice, kultuře či snad turistice?
Že nevíte... a že asi těžko? No tak vidíte!
Nechme sny o vzdáleném Tichomoří těm mladším a raději se podívejme, co pěkného nás na temeni Starojického kopce čeká.
Kromě skvělého výhledu se tu nachází rozsáhlá zřícenina, jejíž trosky laikovi navodí představu jednoho dlouhatánského hradního paláce, ale to je omyl! Ve skutečnosti byl ten trojprostorový palác mnohem menší a byl z jedné strany chráněn menší a z druhé mnohem mohutnější hranolovou věží. Připomínala donjon.
Ta jediná zrekonstruovaná a zastřešená nemá s hradním jádrem nic společného. Stojí totiž dole na prvním nádvoří u zdi se zaniklou hradní bránou a zachovala se hlavně proto, že zůstala nejdéle zastřešená a zub času do ní neměl kudy zahlodat. V dnešním pozdně zářijovém dni je pro veřejnost uzavřena, ale z minulé návštěvy víme, že její přízemí ukrývá hradní hospůdku a v patrech je k vidění expozice o historii hradu a panství a také ukázka středověké zbroje.
Vstupujeme na nádvoří, z jehož horního konce se k nám nese nezaměnitelný zvuk míchačky (ano, hrad se průběžně opravuje!), ale kromě neviditelných řemeslníků tu kromě nás není už ani živáčka. Jana si sebou dnes hole nebrala, takže na fotogenický průzkum hradního jádra výš na ostrohu vyrážím sám. Je tu toho k vidění víc než dost: spousta romantických zdí s okenními otvory, osamělé pilíře anebo tajemné zbytky sklepů. Kromě toho všeho zdobí prázdné prostranství mezi hradními zdmi několik vzrostlých borovic, které se stávají novodobým poznávacím logem tohoto hradu. Kupodivu tu nejsem sám, jak jsem si původně myslel – najednou mi v ústrety kráčí jakýsi muž! Moje maličkost ho ale pranic nezajímá, protože se věnuje usilovnému mobilování.
Že by sem z městečka nahoru vyběhl kvůli lepšímu signálu?
Zřícenina končí směrem k jihu prudkým srázem ke dnu hradního příkopu. Za ním prý na prudce klesajícím hřebeni k městečku stávalo ještě předsunuté gotické opevnění. Na jeho průzkum nemám ani pomyšlení, neboť příkop je hluboký a srázný a ještě bych si mohl hnátu zlomit. Při pohledu na tu mohutnou proláklinu se do hlavy vloudí otázka: Kristepane, jak ho ti středověcí lidičkové do té skály kdysi vyhloubili, když ještě neznali dynamit? Jestli příkop celý vytesali ručně a navíc dobrovolně, tož to tedy klobouk dolů!
Ale nejenom příkopem, ale i parkánem zpevněným opěrnými pilíři bylo chráněno hradní jádro.
V roce 1240, kdy hrad a okolí od Přemysla Otakara I. za zásluhy získal porýnský hrabě Arnold z Huckeswagenu, se sice jednalo o pevnost strategickou (strážila Jantarovou stezku, probíhající od Jadranu přes Moravskou bránu až k Baltu), ale malou. Teprve za pánů z Kravař došlo k zastavění celé plochy na temeni kopce a podstatným dílem k přestavbě později přispěli i Žerotínové. Ti o něj ve třicetileté válce spolu s panstvím přišli. Dalších dvě stovky let se majitelé střídali, koncem 18.století panství vlastnili Seilernové. Ti o něj neměli zájem, hrad rychle chátral a začátkem dvacátého století získal podobu zříceniny, jakou známe i dnes.
Po prolezení i toho nejposlednějšího zajímavého hradního zákoutí se vracím s dobře napapkaným fotoaparátem na první nádvoří za ženou. Poslední foto, poslední ohlédnutí na vstupní věž, a pak už zase klesáme po silničce až dolů ke kostelu. K faře a náměstí tentokrát sestupujeme zajímavým krytým schodištěm.
Další naše kroky vedou do zrovna otevřené restaurace, kde mají na venkovním menu uvedeny i velice lákavé vepřové výpečky. Jenže z oběda nic nebude. Museli bychom prý skoro hodinu počkat a nám jede bus nazpět do Nového Jičína už za půl hodiny. Takže se posilníme jenom kofolou a pivem a polední hodování uskutečníme až tam, před cestou k domovu...