Z Nového Malína přes Praděd na Červenohorské sedlo – 40km

Cestopisy

Variant přechodů přes Jeseníky je hodně. Ve většině případů jde o to, přejít z Ramzové přes Červenohorské sedlo, Praděd přes Vysokou holi až na Ztracené kameny a na Skřítek. Nebo samozřejmě naopak. Většinou je pochod naplánován na dva dny. Pokud je krásné počasí, jsou výhledy a zážitky opravdu nádherné. Doporučuji začátek září, kdy už nejsou letní bouřky z horka a obloha je krásně modrá.

Já si tentokrát vybral jinou trasu a to z Nového Malína přes motorest na Skřítku, na Ztracené kameny a Jelení studánku. Dále přes Vysokou holi na Ovčárnu, Praděd, Švýcárnu až na Červenohorské sedlo. Odtud jsem měl jet autobusem do Koutů, ale byl jsem tam brzo a čekat skoro tři hodiny se mi opravdu nechtělo. Takže jsem se vydal ještě dolů do Koutů nad Desnou na vlak.

Ranní vstávání je opravdu kruté, ale chtěl jsem být v Malíně brzo ráno, takže jsem se vydal vlakem ze Šternberka ve 4:58 Do Nového Malína jsem dorazil těsně po šesté. Z nádražní vede krásně značená zelená turistická trasa, po které jsem šel až na Jelení studánku. Je to nějakých 19,5 km.

Z nádraží v Novém Malíně se musí jít po asfaltce mezi domy a na konci vesnice už cesta pokračuje lesem. Musím říct, že ráno po šesté v sobotu je opravdu velký klid, jen tu a tam na Vás štěkne pes. Někteří zase vypadají docela přítulně a možná se jen diví, kdo tu v sobotu ráno pochoduje

Po dvou kilometrech Novým Malínem se dostaneme k lesu až k turistickému ukazateli „Malínská rokle“. Dále vede cesta ještě kousek po asfaltce ale po pár metrech už se jde po lesní cestě, která se začíná mírně zvedat. Vlastně celé je to pořád jen do kopce a po ránu to je dobrý trénink. Ještě že se jde kolem potoka, který vše kolem příjemně ochlazuje a nesvítí sem ještě slunce, takže se to dá.

Od značky „Malínská rokle“ až po turistickou značku „U hráze“ se jde pořád do kopce a malý potůček se často překračuje. Na zemi jsou ale velké kameny, po kterých se dá suchou nohou přejít. Potůček zde má asi kolem půl metru šířky. Všude kolem, hlavně po levé straně, jsou ve svazích v lese skály. Musím říct, že některé dosti velké a i když jsou skryty za stromy, vypadají impozantně.

Slunce už začíná osvětlovat vršky okolních svahů, takže nahoře bude příjemně teplo

Po 4km je tu turistická cedule „U hráze“ a pod ní je opravdu nějaký zarostlý pozůstatek hráze.

Už by to chtělo nějakou sváču a tak ještě kousek k rozcestníku „Pod Smrčníkem“ celkem asi 6km od začátku. Tady už svítí krásně slunko a je tu cesta příjemně měkká porostlá místy nevysokou trávou. Cesta začíná jít mírně z kopce. Co se taky dalo čekat. Vylezeš nahoru a hned zase dolů, aby nás čekal další stoupák. A to je na tom to nejkrásnější Takže směr motorest na Skřítku – 7km

Cestou minu rozcestník „Nad říjištěm“ a „Pod Kamencem“ a za chvíli jsem na rozcestníku turistických i běžkařských tras „Hvězda“. Cedulí je tady opravdu mnoho, ale já jdu po zelené takže dál na „Skřítek“. Je to už jen 5km, ale za to na „Jelení studánku“ to je ještě 11km

Abych nekecal, tady je fotka rozcestníku, kde jsou všechny barvy

Dál pokračuji upravenou novou cestou, ale raději bych šel lesem. Ono taková upravená rovná, tvrdá cesta není na delší trasu na nohy zrovna příjemná, ale musíme brát to, že v zimě tu je běžkařská trasa a ta se lépe upravuje na tomto povrchu. Jde se nicméně příjemně a cesta utíká docela rychle, takže jsem za pár minut na „Krtinci“ a kdyby jste nevěděli, jak takový lesní krtinec vypadá, tak tady je na fotce ozářený sluncem, jako poklad

Od krtince je to kousek k rozcestníku „Pod Bílým kamenem“ a už jen kilometr na Skřítek. Tam po asi kilometru z motorestu, kde je ještě upravená cesta, začne vrcholové stoupání na „Ztracené kameny“ a dále na vrchol „Pecný“, který je v nadmořské výšce 1330m.

Další sváča proběhla na rozcestí „Pod Ztracenými kameny“ kde je nový přístřešek a odkladiště na běžky.

Posilněn jsem se vydal ke „Ztraceným kamenům“ kde mně vždy potěší, že už jsou skoro na dosah, ale ještě k nim vede kus cesty a navíc nahoru na „Pecný“ to je pak ještě trochu stoupání po kamenité cestě a mezi kořeny stromů.

Ale na hoře už se pak jde lépe Výhled je tu vždy úžasný. Takže už jen pár km na „Jelení studánku“ kde dojde k doplnění vody ze studánky a hned se půjde dál. Větší zastávka bude až na „Vysoké holi“ a pak plánované borůvkové knedlíky na Kurzovní chatě.

Cesta už je příjemná, ale poslední pořádný stoupák ještě na turistu čeká z „Jelení studánky“ na „Vysokou holi“ a je to po pár km v nohách docela masakr. Ale dá se to Je to ten kopec na obrázku vpravo nejdál. Uprostřed je samozřejmě Praděd.

Na „Vysoké holi“ je vždy čas na zastávku a člověk se může pokochat výhledem na „Petráky“ a „Praděd“. Je lepší si odpočinou, než si pak člověk dodělá nohy prudkým sestupem na Ovčárnu. Je to asi – 100m na nějakých 800m cesty směrem na rozcestník „Nad Ovčárnou“. Pak už se to dá, je to stejný úsek ale jen -50m až na Ovčárnu, kde se opět půjde zase do kopce

Z Ovčárny už je to pak kousek po asfaltce na Praděd, kterému se tentokrát vyhnu a půjdu z rozcestí „Pod Pradědem“ hned na Švýcárnu, ale ještě odbočka a na oběd ty borůvkové knedlíky

Musím říct, že tolik turistů a spíše svátečních výletníků jsem tu nečekal. Každý se pomalu courá, nemůže a to jde jen z Ovčárny, kde se vyvezl autobusem nebo autem Já už šlapu tolik km a i když jsem z davem hodně zpomalil, pořád je musím všechny obcházet. No dejme tomu, že na Praděd se chce každý podívat, ale je to tu jak někde na náměstí nebo rušné ulici. Navíc strašně dobrá atrakce je pustit na koloběžkách z Pradědu na Ovčárnu vystrašené lidi, kteří se bojí, že to neubrzdí a do toho všeho proletí sportovci na kolech No malej masakr. Ale posilněn pivkem a knedlíkama jsem to nevnímal a poslušně se vyhýbal, uhýbal a dával pozor na koloběžky a kola

Když jsem viděl ty davy co se derou na Praděd, tak jsem mu jen z rozcestí zamával a šel dál na Švýcárnu, kde už je klid a sem tam potkáte pár lidí nebo menší skupinku.

Hurá cesta je volná a lidé se zase zdraví a sem tam s někým pokecáte. Ta dálnice na Praděd je příšerná, ale asi se tam letos ještě kouknu

Bohužel na Švýcárně bylo tolik lidí, že jsem si řekl půjdu hned dál a šel a směrem na Červenohorské sedlo už to je zase ta pravá tůra.

Tyto chodníky ze dřeva jsou super, ale místy jsou už značně poškozené a musíte dávat hodně pozor. Cesta ze Švýcárny je příjemná a jde se dobře jen kousek, než dorazíte na další klesání, které je trochu brutální po celodenní tůře. Kameny, kořeny stromů atd… Po sestupu na Jezerník se jde chvíli zase po rovince a sem tam po dřevěném chodníku.

Další fotka je při klesání z „Malého Jezerníku“ na rozcestí „Pod Malým Jezerníkem“ a v dálce je „Výrovka“ přes kterou vede cesta k poslednímu klesání na Červenohorské sedlo.

Při stoupání na „Výrovku“ jsem potkal partu kolařů, kteří chudáci snášeli svá kola dolů. Byli ale vysmátí a prý už bloudí celý den Pak za mnou jeden z nich podotkl, že mně určitě ještě při svém bloudění potkají

To je ten rozdíl, když potkáte turisty v těchto oblastech, tak se většinou i vysílení nebo tomu, že někde zabloudili usmívají, ale cestou na Praděd po „dálnici“ vyslechnete co všechno lidé řeší, děcka nechtějí šlapat do kopce, někteří jsou nervozní, tak doprčic ať si užívají té přírody a krásy kolem, která Vás nabije svou energií. A když se jim to zdá velký kopec, tak ať jedou k vodě

Tak a po krátkém výšlapu na „Výrovku“ je tu už jen cesta z kopce. Bohužel na unavené nohy je to nejhorší terén, zvlášť, když vede po zpevněné upravené cestě.

Na Červenohorské sedlo jsem dorazil chvilku po 15té hodině. Ani jsem si moc nehlídal čas. Věděl jsem, že mám rezervu, ale bohužel až takovou? Autobus totiž o víkendu jede do Koutů až 17:49 takže jsem si řekl, že počkám. Pro nohy už to bylo docela dost. Kolem 35km. Po chvilce kolem mně prošel starší pár (myšleno starší než já a paní říká „Přece tady nebudem sedět tři hodiny, to jsme za chvilku dole, tak jdem“ a tak jsem si řekl, přece tady nebudu sedět tři hodiny, tak jdu

Cesta ze sedla do Koutů je po celodenní tůře hodně drsná. Člověk si projde skoro peklem, navíc se začalo rychle zatahovat, přestalo foukat, vzduch byl teplejší, takže to nevěstilo nic dobrého. Z obav aby mně nechytl liják jsem přidal do kroku a byl za chvíli v Koutech. No jo jenže sice drsná lesní cesta pokrytá kamením se změní v chatovou osadu z krásnou asfaltkou, ale pro nohy už to není dobré navíc se dívám na rozcestník, že půjdu ještě 2,5km. Takže nakonec vše dobře dopadlo, jen jsem vlezl do hospody, začalo lít jak z konve. Po půl hodině se vše uklidnilo a mohl jsem v klidu dojít na nádraží. Pak už jen přesednout v Šumperku a je to.

Cestou na nádraží v Koutech jsem minul ještě tento vtipný „kofolácký bilbórd“.