Z Plzně do Jizerských hor - 4. část — Jizerské hory - město Desná a její památky, výlet podél říčky Černá Desná a jejích vodopádů

Pondělí 1. 10. 2018
Z parkoviště u pivovaru Čáp v Kořenově jsme odjeli směr Desná a doufali, že se nám podaří někde cestou najít šikovné místo na sluníčku, kde bychom si mohli udělat snídani. To sluníčko bylo moc důležité. Ranní teplota se blížila k nule.

Na mapě jsem si všimla odbočky přes trať u vlakové zastávky Desná - Pustinská. Cesta vedla vzhůru do kopce, kde už svítilo sluníčko, docela už hřálo, byla tam lavička a hezká vyhlídka, takže ideální místo na snídani a také na ranní hygienu. Na obzoru se však už objevovaly mraky. Vypadá to, že předpověď vyjde, odpoledne má pršet.

Spokojení, najedení a převlečení sjíždíme do Desné. Po dvou dnech náročnějšího putování podle Jizery a Jizerky plánujeme kratší výlet podle vodopádů Černé Desné. Odpoledne bychom se už rádi ubytovávali v hotelu v Albrechticích v Jizerských horách, kde nás po dobu pěti dnů budou trochu rozmazlovat. Máme tam zajištěné ubytování i s polopenzí.

Zaparkovali jsme téměř v centru - mezi bytovkami v Krátké ulici. Jen přes hlavní ulici byla prodejna pečiva, tedy to, co jsme potřebovali.

Původní osada byla založena r. 1691 v širokém údolí Bílé Desné. K rozvoji došlo v 19. století, kdy zde byly založeny sklárny a vodoléčebné lázně. Na Bílé Desné v té době bylo několik mlýnů i jiných závodů, jejichž pohon byl závislý na stálém přísunu vody. Proto byla v letech 1912 – 1915 na této říčce vystavěna přehrada se sypanou hrází. Snad vlivem nekvalitního materiálu nebo nedodržením postupů došlo 18. září 1916 k protržení její hráze. Valící se voda s sebou vzala obrovské kameny i klády a zničila přes 100 domů. Tuto katastrofu nepřežilo 62 lidí. Přehrada už nikdy nebyla obnovena, nebyly však odstraněny ani její zbytky. Dnes je tam památník obětem této tragické události.

Po válce - po odsunu německého obyvatelstva sem přišli noví obyvatelé, ale sklářství nezaniklo, dokonce došlo k dalšímu rozvoji sklářského i keramického průmyslu.

Dnešní Desná vznikla r. 1949 spojením jedenácti osad a jejich částí a od 1. 1. 1950 má i svůj současný název Desná v Jizerských horách. Rozkládá se na soutoku Bílé a Černé Desná. R. 1968 byl městys povýšen na město, které je významným letním i zimním rekreačním centrem.

Vodoléčebné lázně zanikly, na jejich místě je dnes park a velká Riedlova vila, kterou si r. 1894 nechal postavit podle vzoru severoitalských reprezentačních sídel zdejší sklářský podnikatel Josef Riedel mladší. Jeho otec Josef Riedel starší byl zdejší významný sklářský magnát. Jeho syn Waltr ji r. 1927 částečně upravil. Rodina zde žila až do r. 1945, kdy jim byl majetek zabaven. Dnes je zde školka, městská knihovna, informační centrum a konají se zde různé kulturní akce, výstavy a pod. Právě tato vila nás zaujala, když jsme sem přijížděli. Pak jsme se k ní pěšky vraceli. Infocentrum bylo bohužel v pondělí zavřené.

Ještě jsme se o kousek dál zašli podívat na protější stráň, kde si rodina Riedlů nechala v letech 1889–90 postavit hrobku s kryptou v podobě novorománsko-gotické kaple.

To už jsme došli k benzince, před kterou vlevo odbočujme. Po červené šlapeme vzhůru podle Černé Desné. Na konci planinky je na jednom z balvanů Fuchsův kříž. R. 1912 se v těchto místech utopil devítiletý Otto Fuchs.

Na říčce má být několik vodopádů. Jak to bude vypadat po letošním extrémně suchém létu, těžko říct. Sluníčko za chvilku zalezlo, je však docela dusno, ani větřík nefouká. Proto bylo stoupání docela náročné, ale pohled na potok úžasný. Sice moc vody skutečně nebylo, ale hučelo to parádně. Chtěla bych to vidět na jaře, když je vody hodně, to musí být teprv podíváná. Vodopády jsou na mapě pojmenované - Plotnový, Dlouhý, Bukový, Hrncový, ale ve skutečnosti nevíme, u kterého se právě nacházíme. Je jasné, že norským vodopádům se to vyrovnat nemůže, ale to nám nevadí. Každopádně je tu však hezky. Voda v žulovém podloží vymlela obří skalní hrnce.

Když se cesta začala trochu rovnat, říčka se nám vzdalovala. Před rozcestím Pod Souší jsme se s ním ještě setkali, ale jen na chvíli. Na silnici, která vedla k přehradě Souš, jsme odbočili po modré vlevo. Chvilku jsme váhali, zda k přehradě nezajdeme, ale už jsme tam před pár lety byli a navíc se zatahovalo čím dál víc. Zbytečně moknout jsme nechtěli.

Odbočili jsme tedy po modré, přešli přes lávku a pokračovali z kopečka zpátky do města. Bylo dusno, jen chvílemi to profukovalo. Když jsme došli k restaurace Amantis Vital Sport, zaradovali jsme se, že si dáme něco k pití. Zbytečně. Sice mělo být otevřeno, ale asi si při pondělku přispali. Všechny možné i nemožné vchody byly zamčené.

Poslední snad polovina zpáteční cesty byl pěkný sešup, takže jsme ve městě byli docela rychle. Ještě jsem se zastavila v pekařství pro koláček, abych se za ten výkon odměnila. Když jsme došli k autu, byla jsem docela ráda. Po náročných tůrách předcházejících dnů a v dnešním dusnu mi dnes těch 10 km už stačilo.

Zbývalo nám už jen dojet do Albrechtic do penzionu Permon. Bylo to kousek, ale už cestou začalo pršet. Měli jsme tedy skutečně štěstí. V 15 hodin jsme se už spokojeně zabydlovali. Na pokoji se netopilo, tak jsme pustili topení a zašli se ohřát do restaurace - Ota na pivo, já na svařák. Večeři jsme si domluvili na 17. hodinu. Byli jsme tu zatím sami, tak se nám přizpůsobili. Stačili jsme se ještě osprchovat, něco přeprat a vybalit se. Řádně hladoví jsme se těšili na večeři. Porce byli tak velké, že sladkou tečku jsme už odmítli.

Po návratu na pokoj jsme zjistili, že přímotop se nechce znova zapnout. Ota mne přesvědčoval, ať to nechám na ráno, ale představa, že zase budu vstávat do zimy mne donutila ještě jednou sejít dvě patra a zařídit si to sama.

Teď nám tady konečně topení topí. Ještě jsme si naplánovali trasu na další den. Určitě vyrazíme na rozhlednu Smrk. V závislosti na počasí jsme si připravili i kratší a pohodlnější variantu. Uvidíme ráno.

Jdeme spát opět brzy. Kupodivu i Ota toho má docela dost. Vždyť pět dnů a nocí jsme se až na malé výjimky pohybovali (ale také nepohybovali) v teplotě od 4 do 10 stupňů. Zajímavé je, že venku mi bylo docela dobře, teď jsem poměrně v teple a stále mám pocit, že je mi zima. Taky to ze zdí čiší pěkně studeně. To Ota si na zimu rychle zvykl a při teplotě 19 stupňů tvrdí, že je tu horko. Najednou to máme naopak. Doma máme 22, venku je 15, já jdu před spaním větrat a slyším, co to vyvádím, že v ložnici už mrzne.

Z Plzně do Jizerských hor - 4. část — Jizerské hory - město Desná a její památky, výlet podél říčky Černá Desná a jejích vodopádů na mapě