Z Plzně do Jizerských hor — 8. část — Jizerské hory-okružní výlet: Smědava-Hejnice-Frýdlantské cimbuří-Polední kameny-rozhledna Na Čihadle-Smědava

Na dnešek hlásili nejlepší počasí - jasno, slunečno, teplo. Ráno sice mrzlo, ale už když jsme šli na osmou na snídani, krásně svítilo sluníčko. Dnes si ty studené a mokré výlety předcházejících dnů snad vynahradíme.

Dlouho jsem přemýšlela, jak všechna jmenovaná místa nějak šikovně pospojovat, když jsme se museli zase zpátky vrátit k autu. Autobus zde v týdnu žádný nejezdí. Sice s plánem vždycky Otu seznámím, ale jak je jeho zvykem, moc mne neposlouchá, ale vše odkývá. Většinou je však vše v pohodě. Moc možností nebylo, vždycky se muselo z kopce a do kopce.

Vybrala jsem proto variantu nejdřív sestoupit z kopce, kdy řádně rozdýchám mé astmatické plíce, pak lépe vystoupám do kopců a závěr již bude po rovině a z mírného kopečka. Auto jsme nechali na parkovišti ve Smědavě (847 m), odkud jsme před pár dny za hrozného počasí vyrazili na rozhlednu na Smrku.

Po červené jsme klesali do Hejnice na rozc. Bílý potok, t.j. asi na sedmi kilometrech jsme museli klesnout asi o 400 m, které jsme pak zase museli nastoupat. A nejen těch 400 metrů. Ve Smědavě jsem navrhovala, zda nezkusíme stopa, ale neúspěšně. Ota to odmítl. Nepohodlná cesta vedla ne příliš hezkým lesem, výhledy nebyly žádné, takže asi uprostřed klesání se Ota začal tvářil víc než otráveně, proč musí klesat a pak zase stoupat. Docela mne tím překvapil, protože v Tatrách neděláme nic jiného, jen je to naopak. Takže do Hejnice jsme došli s náladou na bodu mrazu. Nic nepomohlo, že na konci sestupu se otevíraly již zajímavé pohledy na okolní kopce.

Nakonec jsem tomu korunu dala ještě já. V Hejnici vidím, že Ota jde k mapě, přestanu koukat na cestu a splašeně se hrnu za ním, jenže se mi noha na zvýšeném okraji asfaltu zvrkla a já se zřítila k zemi. Jsem prostě nemehlo. Protože jsem se složila k zemi tiše, tak Ota nic netušil a v klidu koukal dál na mapu. Zato okolo jedoucí slečna celou akci z auta zahlédla, rychle zastavila a chystala se mi dát první pomoc. To už i Ota viděl, že se tam válím po zemi. Ale už jsem se zvedala a ke své velké radosti zjistila, že jsem skoro celá. Ještě jsem tam stačila strčit ruku, takže jsem jen jednou nohou lehce sjela po ostré hraně asfaltu. Naštěstí ani ne kolenem, takže jsem si jen lehce odřela holeň. I kalhoty to vydržely. Jen nějaký vaz či šlachu pod kotníkem jsem si asi natáhla. Uvidím, jak to půjde jít do kopce. Ještě že mám s sebou hůlky. Jenže kdybych je používala od začátku, asi bych nesletěla. Tento incident na naší náladě moc nepřidal.

Ještě kousek jsme šli po rovině. U mostu přes Smědou (430 m) jsme přešli na zelenou značku a po chvíli začali stoupat. Toho jsem se trochu bála, ale nakonec to docela šlo. Nosím s sebou homeopatika a něco prostě trochu zabralo. Možná i to, že víra tvá tě uzdraví. Zpočátku to nebylo nejlepší, ale zatnula jsem zuby a šla. Musela jsem trochu opatrně našlapovat a pro chromou nohu vybírat rovinatější terén, což byl zrovna na této trase problém, ale zvládla jsem to. Navíc jsem zvyklá se s nějakými problémy poprat – výlety ve Finsku jsem zvládla s ostruhou, o pár měsíců později turistickou dovolenou na Menorce s únavovou zlomeninou nártové kůstky. Takže tohle není skoro nic.

Stoupali jsme na Frýdlantské cimbuří, Ota byl samozřejmě stále kus přede mnou, chvilkami sice počkal, ale hned mazal dál. Odbočku k vodopádu jsme vynechali, v potoce skoro žádná voda netekla, tak proč se jít dívat na vodopád bez vody.

Jak Ota spěchal do kopce a já se courala za ním, tak rozcestí Hajní kostel a odbočku na vyhlídku jsme přehlédli. Pro mne to bylo sice příjemné, že jsem nohu trochu pošetřila, ale bylo to škoda hlavně proto, že už dřív by Ota poznal, jak je tam hezky.

Zpočátku téměř pohodlná cesta byla čím dál kamenitější, stoupání po zelené bylo prudší a prudší, nálada se však zlepšovala, dokonce Ota uznal, že jít to v opačném směru by určitě nebylo lepší. Docela nám to uteklo. Poslední půl km dlouhý úsek po žluté z rozcestí Pod Frýdlantským cimbuřím už byl skutečně pěkně prudký.

Na vrcholu - na Frýdlantském cimbuří (900 m) byl Ota už úplně nadšený, dokonce se mi omluvil za ty ranní řeči a jak je tam krásně. Došli jsme až na vyhlídku. Já tedy doslova vylezla - po kolenou, po zadku jsem se spouštěla, no styl hrozný. Jenže noha mi toho o moc víc neumožňovala a nahoru jsem chtěla. Výhledy byly nádherné, ale také strašný vítr, že na náhorní plošině jsem se žebříku raději ani nepustila.

Už s veselejší náladou jsme si ve skalách za větrem dali svačinu. Pokračovali jsme dál po žluté, již méně náročnou cestou jsme vystoupali na Polední kameny (1007 m) a hlavně se stále kochali. Pak následoval poslední, trochu prudší sešup, kdy mne noha namožená lezením po skalách snad bolela nejvíc. Ještě že jsem měla ty hůlky. Těšila nás však představa, že to nejhorší už máme za sebou. Stále tu bylo moc hezky, mezi nízkými smrčky se už cesta narovnala, byly tu povalové chodníčky a já skoro zapomněla, že mne něco bolí.

Po žluté jsme došli na rozcestí Smědavská hora – silnice (982 m). Protože jsme chtěli na rozhlednu, odbočili jsme vpravo po neznačené silnici – Pavlově cestě. U pramene Bílého potoka jsme si dali ještě malou svačinku a stále hezkou krajinou pokračovali téměř po rovině až k rozcestí Nad Černým potokem.

Tady jsme odbočili vlevo po žluté, jinak také po Štolpišské silnici, kde vedla i cyklotrasa. Snad jen proto, že je říjen a k tomu všední den, tak téměř nikde nikoho nepotkáváme. Jediným rušivým elementem byla zpevněná panelová cesta, která nás dovedla až k rozhledně Na Čihadle.

Původně - od r. 1999 stála podobná rozhledna nedaleko, jenže ji okolní stromy přerůstaly. Když byla pro svůj špatný stav stržena, byla r. 2012 postavena na jiném místě tato nová zhruba 4 metry vysoká dřevěná rozhledna a vybudován k ní povalový chodníček ještě s jednou krátkou odbočkou k dalšímu výhledu. Z vyhlídkové plošiny ve výši 3 metry, na kterou vede 16 schodů, je moc hezký výhled na rašeliniště přírodní rezervace Na Čihadle. I tahle zastávka nás nadchla.

Nyní nám zbývá už jen dojít zpátky do Smědavy. Od rozhledny jdeme ještě kousek po žluté. Na rozcestí Čihadla pokračujeme ve stejném směru, ale po modré až na rozcestí U Knejpy, které je známé i z běžecké Jizerské padesátky. Ani tady neodbočujeme, jen plynule přecházíme na červenou turistickou trasu, která nás dovede až k autu.

Největší překvapení nás čekalo na rozcestí Na Knejpě (980 m), kde je stánek Horské stanice a kde i v tuto pokročilou dobu bylo ještě otevřené občerstvení. Jak jsme jen o chvilku později zjistili, bylo to omylem. Pánovi se zpozdily v kiosku hodiny, čehož si ani nevšiml, naštěstí pro nás. Byl však v pohodě, my v klidu vypili jedenáctku Konráda a já nabrala síly na poslední mírné klesání.

Stále jsme se pohybovali na vrcholových pláních a stále bylo na co koukat. Nejdřív jsme minuli přírodní rezervaci Klečové louky, která se nechala projít po povalovém chodníčku. Jenže s mojí chromou nohou a neustálým kocháním jsme už moc času na další procházky neměli. Něco však bylo vidět i z hlavní cesty. Vpravo jsme zahlédli i vykukující vrchol Jizery. Ten by mne určitě lákal. Ale 3 kilometrové zdržení jsme si už nemohli dovolit. Již takhle jsem věděli, že to na večeři budeme mít tak akorát. Kdesi vedle nás bylo prameniště říčky Bílé Smědé, na které o kus dál má být 3 metry vysoký vodopád. Údajně má být vidět i z cesty. Celkově je však málo vody, tak je otázka, zda jsme ho přehlédli nebo je tato informace z doby, kdy potok obklopovali nižší a méně husté stromy.

Nakonec jsme to vše zvládli a okolo půl sedmé jsme nasedali ve Smědavě (847 m) do auta, abychom v sedm stačili na penzionu večeři. Ani jsme se nestačili zajít převléct, resp. ani se nám nechtělo zbytečně stoupat dvě patra vzhůru. Těch 19 km nám docela stačilo.

Mezitím se penzion zaplnil, je tu strašná spousta dětí, převážně malých prcků, takže po celé chalupě je hrozný kravál. Po tom celodenním klidu v přírodě je to docela šok. Děti máme rádi, ale ten klid byl přece jen lepší. Je fajn, že už následující den odjíždíme.

Dali jsme si ještě pivo a pak rychle do sprchy. Jenže moc rychle jsem ta dvě patra nevystoupala. Už při vystupování z auta mne noha pěkně bolela a po hodinové pohodě u večeře se už nechtěla rozejít vůbec. Dostala chudák zabrat.

Ještě večer jsme něco sbalili, abychom ráno co nejdřív po snídali penzion opustili. Program už náročný nemáme, tedy aspoň doufám, tak snad se noha dá trochu dohromady. Když šel Ota spát, prohlásil, že to byl opět krásný den. Raději tedy na ten dopolední sestup rychle zapomenout.

Z Plzně do Jizerských hor — 8. část — Jizerské hory-okružní výlet: Smědava-Hejnice-Frýdlantské cimbuří-Polední kameny-rozhledna Na Čihadle-Smědava na mapě