Jizerskými horami přes Lužické hory do Pekelných dolů, 2.část. Vodopád Černého potoka, Frýdlantské cimbuří, Bílý Potok.
Z Bílého potoka míříme nejkratší cestou k zelené TZ. Ta nás zavede k nejzajímavějším skalním skupinám Jizerských hor. Od Liščí chaty, kde žádná chata není a zůstal jen její název, se cesta povážlivě zvedá. Z Bílého Potoka musíme nastoupat, jen k Černému vodopádu 230 výškových metrů. Není to sice největší vodopád Jizerek, ale přece jen trochu zajímavý. Jiný na cestě k cimbuří není. Tak bereme, co je.
Samozřejmě více vody má brzy na jaře, a moje vyjádření neberte až tak vážně. Mluví ze mě zmlsanost jinými padajícími vodami evropskými. Každopádně jsou i menší, co jsou vodopády nazývány. Také by to mohlo být tím, že do kopce moc rád nelezu.
Ani tady není přelidněno. Potkali jsme na rozcestí jen jednoho živáčka. Úžlabí Černého potoka je docela přehledné, tak si ulevujeme od batohů. Budeme na ně z výšky vidět. Vodopádů na Černém potoce je několik. Mají různé výšky i průtoky. Ten, u kterého končí značka, má přesnější název Dolní vodopád. Oficiálně má výšku 10 m, ale je to relativní. Podobně udávaný průtok, je 170 lt/sec. A je na severních svazích údajně nejvodnatější. Celé jeho koryto je plné kaskád i rozdělených vodopádů. Ovšem hlavní prim má jak ve své strmosti, tak i ve strmosti úžlabí. Tak si vyberte.
Slézám od vodopádu a nevidím svůj částečně maskovaný batoh. Až po ohlédnutí zpět ho spatřím, jak se na mně poťouchle šklebí. Šup s ním na záda a dále vzhůru. A strměji. Odsud na Hajní kostel dalších strmých 185m. Dobře mně tak. Neměl jsem si tu trasu vymýšlet. Kdysi dávno mi to tak prudké nepřipadalo. To ty křížky na zádech.
Nicméně, musíme ztratit dolů k odbočce 90m a pak další dávka, počítám-li to až k Poledním kamenům, tak aspoň 500 výškových metrů. To bude žízeň! A ta potřeba draslíku a B vitamínu! Co bych vám povídal. Do kopce vždycky musím brblat, ale ta nádhera pak nahoře! A výhledy! Paráda. Za tu námahu to stojí. Konečně, člověk to dělá pro své zdraví. To se pak vyplaví tolik endorfinů, že na pivo člověk ani nevzpomene.
Na konci celého krásného hřebene se skalními věžemi a balvany, se skvělými vyhlídkami, se samozřejmě sestupuje dolů. Asi 400m Za Poledními kameny a Dvojitým viklanem se odvrátíme doleva od žluté TZ na Richterovu cestu a začneme pracně nabranou výšku ztrácet. V jednom místě se rozcestí rozhodlo, že nás zmate a rozhodilo do všech stran několik stezek. Po válečné poradě a za vydatné pomoci map.cz v mobilu se rozhodujeme správně a klesáme dál.
Nabíráme tu velké zpoždění. Nelze jinak. Procházíme turisty nedotčenými plantážemi borůvek. Když jsme pak s modrými prsty a fialovými rty přiznali dole v hospodě, kde jsme k tomu přišli, místní to nechápali. Chodí na borůvky někam dole a tak vysoko by v žádném případě nelezli. Proto jich tam bylo tolik a velké! V jednom místě níže zahlédneme po levici skálu s Richterovým křížem. Po dalším klesání přetínáme Čínskou cestu. No, kde se tady ten název vzal, těžko říct.
Po nekončící stálé chůzi z kopce, už téměř dole, docházíme k nějaké hlavní cestě. Hádáme, že se jedná o červenou, na které bychom měli odbočit vlevo. Po dvaceti krocích se nám to však nezdá. Nikde žádná barva. Vracíme se a po asi 50 metrech objevujeme utajenou, tu správnou červenou. Z naší strany vidět nebyla. Náš neomylný instinkt, jak nalézat chybějící, či skrytá značení nezklamal.
Po červené už vykročíme zvesela v tušení brzkého konce cesty a blízké civilizace. Jistě s nějakou osvěžovací stanicí. Kousek před obcí ještě objevujeme mocný kříž ze dvou mohutných žulových ramen. Při odhalování jeho jména sice zjistíme, že se jedná o Kříž milénia, ale nic víc. Moc nad tím nebádáme.
Začínáme pociťovat magnetismus blízké hospůdky. A skutečně. Je to domácká Hospůdka u Zuzy, kam se vejdou jen nejbližší sousedé a čtyři pocestní. Výborné pivínko a skvělá obsluha nám přichází vhod.
Včera v Hejnicích, nás překvapil Vratislavický Konrád nejen svou výbornou chutí, ale i cenou 23,-Kč. Představte si, že tady, v Hospůdce u Zuzy tomu dali korunu. Tady stojí jen 20 korun! Jsme jako v Jiříkově vidění. Výtečné pivo a k tomu skutečně neuvěřitelná domácká cena! Za jedenáctku! K tomu nefalšovaná domácí atmosféra a perfektní obsluha.
Jó, ten kdo sedí doma či v hospodě na zadku u Růžové zahrady v TV, nebo u počítače, nemůže nikdy nic jiného poznat a zažít.
Závěrem je ještě třeba se zmínit, že o kus dál sídlí v původní budově bývalé textilky technické muzeum, kolem kterého jsme se nakonec ubírali do hajan.