Z Plzně opět na Moravu, tentokrát i ke třem soutokům moravských řek – 1. část

Když jsme v dubnu vyrazili na Moravu, hlavním naším cílem byla Lednice, kde jsme měli zajištěné ubytování s degustací vína. Jenže štěstí nám vůbec nepřálo. Během pár dnů se ochladilo, že padal i sníh, a personál našeho penzionu onemocněl. Domluvili jsme si náhradní termín na červen a doufali, že už bude teplejší počasí.

Proto vyrážíme zase na Moravu a zase plánujeme cestou zastávky na zajímavých místech, mezi které samozřejmě patří i rozhledny a minipivovary. Opět máme s sebou kola, tentokrát ale na držáku vzadu na kouli. Tak je tentokrát snad využijeme. Plány jsou veliké.

Svým způsobem jsme správní cvoci. Protože občas ještě chodíme do práce, tak si dovolenou plánujeme vždy, když do té práce nemusíme. A abychom si to opravdu užili, odjíždíme ještě večer po práci. Takže druhý den ráno máme už před sebou jen klídek a pohodu, nemusíme brzy vstávat a věci stěhovat do auta.

Přesně to jsme udělali i tentokrát. Předcházející dny byly skoro tropické, v týdnu se ochlazovalo, ale přes den bylo stále poměrně teplo. Večer před 20. hodinou bylo ještě 18 stupňů. Nocleh jsme si naplánovali na parkovišti u památníku Vojna v Lešeticích u Příbrami. Vůbec jsme si nepřipustili, že by v Brdech mohla být zima. V autě jsme se zabydlovali skoro za tmy, venku bylo 9 stupňů, takže tedy nic moc.

Patřičně navlečeni, zachumláni do peřin jsme to naštěstí přežili, i když při rozednění bylo autě 5 stupňů. Pod další dekou už bylo fajn. Nějak nám ty výjezdy na Moravu nevycházejí.

Ráno byl perfektní klid, že jsme nakonec spali do 8. Sice jsme zaslechli, že přijel personál do práce, ale to nám nevadilo. Bylo jasno, sluníčko už hřálo, tak jsme se konečně trochu ohřáli. Nejtepleji bylo však na rozhledně v areálu památníku. Plošina je celá prosklená, že i vnitřní kovové zábradlí bylo horké. Skoro jsme si mysleli, jestli v tom není topení. Nebylo – ve stínu bylo studené. Do areálu jsme nešli, shora je to vše dobře vidět a na zadní straně vstupenky je i mapa areálu. Zato jsme využili komfortu muzea a na záchodě si vyčistili i zuby. Byli jsme spokojení, jak to vše vyšlo.

Naše trasa vedla přes Vysoký Chlumec, kde je hrad a pivovar. Nejvíc se nám líbilo v infocentru, ke kterému snad ze všech směrů vedou ukazatele. Bylo tam spousta prospektů, měli tam i několik pivních tácků a pivních etiket. A protože tam prodávaly kazety chlumeckých piv, hned jsme si jednu koupili. Navíc tam pracoval sympaťák, od kterého jsme se dozvěděli, že z hradu je rodinné sídlo a že vlastně celý kopec je v soukromém vlastnictví, je oplocen a nesmí se tam. Dál jsme tedy vlastně ani nemuseli.

Ještě jsme zajeli pro pivo a dokonce i pro tácek do pivovaru Vítek z Prčice v Sedleci. Pivovar je v hezké  dobově vypadající hospodě. Tady jsme se zdrželi ještě kratší dobu. Ale stačilo to k tomu, abychom dostali hlad. A to ještě zdaleka nebylo poledne. Měla jsem však hotové jídlo s sebou, tak bylo nutno najít na trase jen šikovné místo.

Na trati byla objížďka, tak nás to hnalo přes Jetřichovice, Vrchotice a Přestavlky. Objížďka poměrně dlouhá, ale tak krásné stavby, že jsme se divili. A nejen tady. Už od rána míjíme řadu opravených kapliček a Božích muk. U Vrchotického velkého rybníka jsme našli snad to nejlepší místo na oběd. Byly tam stolky, dokonce i otevřené toalety. Takže místo na ohřátí jídla, najedení se a umytí nádobí bylo naprosto jedinečné. A ještě k tomu bylo příjemné teplo.

Krátkou zastávku jsme udělali v Ratměřicích u zámku. V plánu jsme to měli již v dubnu, ale to byl park uzavřen, protože se upravoval. Dneska to vyšlo. Ze zámku je hotel, ale zámecká zahrada je volně přístupná a právě tam rostou dva sekvojovce obrovské, největší u nás. Tyto stromy známe z Ameriky, kde v Sequoia National Parku a také v Yosemitském národním parku, v části Mariposa Grove je jich hodně. Ale u nás jsme se s nimi ještě nesetkali. Podívali jsme se na stromy, samozřejmě výrazně menší než v Americe, zavzpomínali na úžasnou dovolenou a pokračovali.

Nejvíc jsme se těšili na rozhlednu Velký Blaník. Já tam před lety byla, ale Ota ještě ne. V dubnu nám to bohužel časově nevyšlo. Jenže v Louňovicích pod Blaníkem jsme koukali všude, jen ne na ukazatele a najednou jsme jeli zcela někam jinam. Než jsme to zjistili a zvládli se otočit, byli jsme v Kondraci. Nelitovali jsme však. Tak krásný kostel jsme ještě neviděli. Vždyť to taky je jeden z nejstarších kostelů u nás, který si zachoval řadu románských prvků.

Takže zpátky do Louňovic pod Blaníkem a už vyrazit správným směrem. Z parkoviště je to k rozhledně blíž, než jsem si pamatovala. Zato tam přibyla naučná stezka, takže také řada informačních tabulí. Cesta lesem byla příjemná, rozhledna hezká, výhled poměrně daleký, u okének bylo jen slovně napsáno, co je vidět, občas to bylo doplněno šipkou. Myslíme si, že tak pěkná rozhledna by si zasloužila lepší popisky. Na kopci jsou i krásně zvětralá skaliska.

Jen kousek dál v našem směru je obec Načeradec s tvrzí, která mne na obrázku zaujala, proto tam děláme další krátkou zastávku. Dokonce byl otevřený i původně románský, goticky přestavěný kostel. Sice nás tam málem zamkli, ale nakonec nás nechali si kostel prohlédnout, dokonce nás pustili podívat se i na varhany. A to byl pro mne fakt úžasný zážitek.

Po návratu k autu jsme došli k závěru, že zážitků bylo dost, že už by stačilo jen najít, kde zůstat na noc. Vytipovali jsme si Želiv, místo s nádherným kostelem, klášterem, hradem a klášterním pivovarem. Blízko je vodní nádrž Trnavka, tak se to třeba nechá nějak šikovně využít.

Z Košetic zase byla objížďka, takže místo 10 km jsme jich najeli 20 přes Onšov a Senožaty. Celý den jsme projížděli nádhernou krajinou, samozřejmě i tady, takže nám to zas tolik nevadilo.

Památky v Želivi jsou nádherné, bohužel zdaleka ne všechny opravené, i když nádhera architektury je vidět. Vše mají krásně popsané na tabulkách, a to v ještě v angličtině a v němčině. V areálu je možnost ubytování, v klášterní restauraci se samozřejmě můžete i najíst. Když jsme tam byly my, byla tam však soukromá akce a tak to vypadalo, že neochutnáme ani pivo. S drzostí sobě vlastní jsem se tam šla poptat, zda nemají pivo v petce. To neměli, ale měli piva v lahvích - klasické třetinky nebo 1 a 1,5 l lahve s keramickými uzávěry. Ceny byly až moc vysoké, přesto jsme za 208,- Kč zakoupili 5 různých třetinek na ochutnání. K tomu Ota vyškemral i tácek. Ještě že máme auto velké a že s sebou vozíme tolik dek, že je pivo kam uložit, aby bylo trochu v chladu.

Večerní posezení v hospůdce nám tedy nevyšlo. Ale aspoň jsme našli hezké místečko mezi dvěma rameny Trnavy u hráze vodní nádrže Trnávky. Mně se líbilo od začátku, ale když jsem řekla, že si tady dáme aspoň něco k jídlu, tak se Ota zděsil. Měl pocit, jako bychom byli na soukromém pozemku. Jenže já měla takový hlad, že mu protesty nebyly nic platné. Než jsem nachystala večeři, trošku to okoukl a nakonec rozhodl, že bychom tu přes noc mohli i zůstat. Dokonce to bylo tak ideálně skryté místo, že jsme se tam mohli i perfektně umýt. Chvilku jsme ještě poseděli venku u piva, které jsme koupili v Chlumci, ale nakonec dvoulitrovou lahvinku dopili v autě. Teplo přece jen vypadá jinak.

V noci už nebyla taková zima jako předcházející den, byl tam klídek, spalo se fakt krásně a dlouho. Když jsme v půl deváté snídali na sluníčku, už pěkně hřálo a vypadalo to na pěkný pařák. Dokonce i viditelnost vypadala dobře. Což je fajn, chceme na hrad Orlík za Humpolcem, kde z věže udělali pěknou rozhlednu.

Projíždíme Humpolcem, kde má svůj pivovar p. Bernard. I když jsme z Plzně, tak jeho pivo domů Ota kupuje nejraději. Musíme se tedy do města podívat a hlavně na pivovar. Je v centru a celý objekt pivovaru i s protější podnikovou prodejnou je hezky upravený. Městu dominuje věž kostela sv. Mikuláše, bohužel v pátek mimo sezonu ještě zavřená. Zato jsme si přečetli zajímavou historii o její opravě. Ještě jsme věděli, že je ve městě opravená synagoga. Tam jsme si všimli plánku s dalšími památkami. Ty, co nás zaujaly, jsme také ještě navštívili, i tady mají hezky udělané popisky s krátkou historií.

Zdrželi jsme se déle, než jsme předpokládali. Parkoviště pod Orlíkem je o kousek dál a nemělo chybu. Velká plocha s odpočívadlem a s toikou. Tak čistou jsem snad ještě neviděla. Nejen že tam byl toaletní papír, dokonce tam tekla voda, bylo tam mýdlo a papírové utěrky.

Místa jsme využili na přípravu rychlého oběda a vyrazili do kopce. K rozhledně se nechá dojít po okružní naučné stezce Březina, je to dobře značené, ale to by nebyl Ota, aby nebyl přesvědčen o tom, že právě ta prostřední cesta je nejkratší. Až když viděl, že vrchol je vlevo od nás a naše cesta začíná klesat, usoudil, že to nebyl dobrý nápad. Lesem jsme tedy prošli ke zřícenině.

Ruina je zpevněná, zdivo doplněné kovovým zábradlím, aby vstup byl bezpečný a zrovna tak je dostavěna věž s kovovým kruhovým schodištěm. Výhled byl perfektní. Na úpravách se stále pokračuje, ale už teď se mi tam líbilo. Ráda prolézám takové zříceniny.

Majitelé hradu si později nedaleko postavili zámek Herálec. Věděla jsem, že ze zámku je hotel, ale lákalo nás podívat se do zámeckého parku a k zámecké kapli sv. Anny. Jenže celý objekt je ohrazen a uzavřen veřejnosti. Tak jsme si jen koupili nanuka a jeli dál.

Když jsme projížděli Polnou, všimli jsme si, že už je opraven kostel Nanebevzetí Panny Marie a že jsou otevřené vstupní dveře. Polnou už jsme kdysi zvládli projít, ale kostel byl v lešení a ani dovnitř jsme se nedostali. Teď se na nás usmálo štěstí. Když jsme se přes mříže a prosklené dveře snažili aspoň něco zahlédnout z interiéru, objevila se tam paní z kostelní informační kanceláře a nabídla nám prohlídku kostela i výstup na kostelní věž. Na tu jsme vystoupali sami, ale na prohlídku kostela, vč. ochozu jsme již měli průvodkyni. I když její pracovní směna měla končit v 16 hodin, tak se nám ještě před 17. hodinou věnovala. I když řekla, že ochoz projdeme jen rychle, tak skoro ke každé věci nám něco pověděla. Bylo vidět, jak ji to baví se s námi o informace podělit. Z ochozu jsme viděli kostel nádherně shora, zblízka i varhany, které se právě opravovaly. Proto jsme zaslechli i jejich zvuk. Přes pokročilou dobu jsme si krásně a v klidu prohlédli i samotný kostel.

Čas rychle uběhl a večer se blížil. Cestou jsme se zastavili v Předklášteří v Porta Coeli podívat se, zda se náhodou nezapojí do Noci kostelů, která připadla právě na pátek. Nikde nikdo však nebyl, tak jsme popojeli do Tišnova, kde je ještě další pivovar, o kterém jsme v dubnu neměli ani tušení. Restaurace, penzion a pivovar Červený mlýn je u řeky Svratky hned na kraji města. Vyjeli jsme směrem na Velkou Bíteš zjistit, kde by se nechalo šikovně zaparkovat. Nedaleko při silnici bylo šikovné parkoviště a o kus dál odpočívadlo se stolkem - už jsme tedy věděli i kde se ráno nasnídáme. Na parkovišti skoro ve městě jsme zaparkovali tak, aby nám do auta nebylo vidět, a šli na večeři a na pivo. Cestou jsme ještě zahlédli na kopečku rozhlednu Klucaninu, ke které jsme došli už na jaře.

V pivovaře jsme si pochutnali, ale jediné pivo, co nám chutnalo, bylo pšeničné. Ota navrhl ještě procházku přes město do Tišnovské pivnice, kde jsme v dubnu koupili petku. Ochutnali jsme tam tedy další pivo a se šeřením namířili zpátky k autu. Bylo stále teplo a docela rychle se zatahovalo. Bylo to tak super nocležiště, že pod rouškou tmy jsme se zvládli i trochu se umýt.

V noci bylo až moc velké horko, k ránu pršelo, ale naštěstí po 8. bylo skoro po dešti. Podle plánu jsme popojeli na snídani k odpočívadlu, kde jsme se zvládli s posledními kapkami nasnídat. A já se skoro zmrzačit. Zastřešené odpočívadlo je fajn, ale stříška musí být patřičně vysoko. Ne jako tahle. Šla jsem v pantoflích přes mokrou trávu, koukala, kam šlapu, abych se co nejmíň namočila, až jsem málem hlavou tu stříšku srazila. Naštěstí vydrželo obojí, i když já měla pocit, že mám hlavu vejpůl. Vzala jsem akorát ten roh. Samozřejmě jsem musela vyslechnout, že každý vidí, jak je stříška nízko. Je to pravda, ale musí se na ní dívat. A to nebyl můj případ.

Už jsme se oba těšili na prohlídku kláštera Porta Coeli, v dubnu jsme poslední prohlídku nestačili. Máme však opět smůlu. Prohlídka v 10 i v 11 hodin je zrušená, jsou tam svatby. My se tam snad nedostaneme. Zkusíme to při zpáteční cestě. Třeba na potřetí to vyjde.

Nevyšel ani další program - navštívit Spešovskou rozhlednu a zámek v Rájci nad Svitavou. Silnice je uzavřena, objížďka nás žene zbytečně daleko, že se nám tam už nechce vracet. Zato jsme ze silnice zahlédli jinou rozhlednu - Malý Chlum. Odbočili jsme do Krhova a jeli, dokud to šlo. Na šotolinovém parkovišti jsme nechali auto a šli pěšky. Byla to však hrůza. Cesta vedla po jílovém podkladu, po dešti to klouzalo. Ale statečně jsme došli až k rozhledně na bývalém hradišti. Byli jsme spokojeni, bylo vidět poměrně daleko a ještě jsme se dozvěděli něco o historii tohoto hradiště. Sluníčko cestu lehce vysušilo, ale stejně jsme byli tak zablácení, že jsme se do auta museli přezout.

Přes Boskovice jsme dojeli až na Plumlov. Tento vysoký zámek nad rybníkem mne vždy fascinoval, proto jsme se rozhodli pro prohlídku. I když prohlídka trvala víc jak 3/4 hodiny, tak nás interiéry příliš nenadchli. Moc tam toho nebylo, ale zase to, co jsme viděli, bylo zajímavé. Navíc vstupné je poměrně nízké, tak co bychom chtěli.

Teď už nám zbývá jen dojet do Přerova. Kvůli bouračce u Dubu nad Moravou jsme to zase brali oklikou, ale v pořádku jsme dojeli k sestře do Přerova. Když jsme umyli příšerně zablácené boty, zašli jsme na pivo do našeho oblíbeného minipivovaru Parník a brzy šli spát. Ráno nás čeká náročný cyklovýlet.

V noci bylo vedro, po chladných nocích v autě jsem nemohla usnout. Budíček byl v 6.15 hodin, na cyklobus s odjezdem v 7,30 jsme měli koupené jízdenky na Bumbálku. Čekali jsme, že bude narváno, ale opak byl pravdou. V sobotu prý lilo, ale autobus byl plný, dnes předpověď byla příznivá, ale nás jelo jen pár. V neděli se nikomu asi nikam nechce.

Když jsme v 10 hodin vystupovali na Bumbálce, bylo už teplo, a to jsme byli vlastně skoro v 900 metrech. Naplánovali jsme si projet se okolo Rožnovské Bečvy, téměř od pramene až do Přerova. Moc jsem nevěřila, že to zvládnu, tak jsem si již z Rožnova pod Radhoštěm i z Valašského Meziříčí vypsala autobusy i vlaky. Přímo k pramenu jsme nejeli, cyklotrasa tam nevede a asi hned na začátku bychom si pěkně mákli. Pěkně po silnici jsme to sjeli do Horní Bečvy, odkud jsme pokračovali už po cyklotrase Bečva. Tvrdili mi, že je to z kopce, ale to bych si představovala, že šlápnu do pedálů a třeba aspoň kilometr se povezu. Ale až takové to nebylo, občas jsme se sice kousek svezli, ale prakticky celé jsme to odšlapali.

Domluvili jsme se, že na oběd se zastavíme v některém z pivovarů. Cestou jich je několik. Rožnov pod Radhoštěm jsme projeli, ten známe, chceme poznávat nové. Další byl v Zašové. Značení však bylo všelijaké. Nejdřív jsme se dočetli, že do Zašové je to 2 km, ale další odbočka do obce už nebyla. Když jsem po chvíli zapnula tablet, zjistili jsme, že trasa obec objíždí. Vracet jsme se už nechtěli. Zato jsme si pečlivě nastudovali, kde je pivovar Holendr ve Valašském Meziříčí. Tam - mimo cyklotrasu - jsme se v klídku najedli, ochutnali i pivo, získali několik tácků do sbírky a zase se vrátili na naší cyklotrasu.

Měli jsme menší polovinu trasy za sebou a já kupodivu byla v pohodě. Jenže jsem strašný cyklista. Vždy potřebuji víc prostoru na otočení se, před každou prudší zatáčkou zpomaluji. Ale bohužel ne vždy dostatečně. Když trasa vedla přes jednu úzkou lávku (bohužel ani nevím, kde přesně to bylo) - i Ota potvrdil, že byla fakt úzká, tak jsem přibrzdila a myslela si, že nájezd na mostek mne ještě zpomalí. Bohužel, nestalo se. Sice jsem myslela, že to ještě zvládnu to srovnat, ale nakonec jsem přece jen přední kolo narvala pod zábradlí. Kdybych neměla horáče s traktory, tak by to asi dopadlo jinak, ale takhle se mi tam tak nacpalo, že mi nešlo vyndat. Když jsem volala na Otu, ať mi přijde pomoct, tak nechápal, co tam provádím. Ale to už mne dojeli další cyklisté, kteří moje kolo osvobodili a tím si uvolnili průjezd přes most. Asi se pěkně pobavili, ostatně já taky. Kolo to naštěstí přežilo. Ani osmička z něj není.

Bez dalších problémů jsme dojeli do Lipníka nad Bečvou, kde jsme ráno z autobusu zahlédli pivovar Lipník. Točí tam pivo Svatovar. Já na pivo chuť neměla, dala jsem si vodu s citronem a zmrzlinový pohár, Ota samozřejmě pivo. A získal další tácek. To už jsem začínala doufat, že snad do Přerova dojedu. Zadek mne sice už docela bolel, při sebemenším sjezdu jsem se nadzvedávala, rozhýbávala ramena i krk, ale stále to šlo A ty Otovo pivní přestávky byly docela příjemné.

Poslední pivovar na trase byl Osečan - Helf v Oseku nad Bečvou. Samozřejmě i tam se Ota chtěl zastavit. Dal tedy poslední pivo, já malinovku a pak už zbývalo cca 13 km do Přerova. Sice mi chyběla počáteční rychlost - to už dost dlouho, ale dojela jsem to.

Když jsme projížděli Přerovem, bylo to přesně 100 km, tak volám STO, Ota zastavuje a nechápe. Vylepšuji to: Máme stovku. Ota kouká po zemi a myslí si, co blbnu. Pak už to raději nekomentoval. Po 19. hodině, po 100,5 km jsme dojeli k ségře. A to jsem neměřila ranních 1,5 km na nádraží.

Ota sice nejdřív navrhoval to projet až k soutoku, později aspoň zajet k Labuti na křidýlka a na pivo. Ale ani jedno mu neprošlo. Byla jsem ráda, že můžu do sprchy.

Jen lehce jsme povečeřeli a velice brzy zapadli do postele. Bylo to náročné, ale nádherné. Viděli jsme Radhošť, Helfštýn i Hostýn. Jeli jsme podle řeky, z obou stran kopečky - Beskydy, Oderské vrchy, z Hranic do Přerova jsme projížděli nádhernou krajinou Moravské brány. Prostě stále bylo na co se koukat.

Už v sobotu jsme se domlouvali, že musíme v neděli dojet celou cyklotrasu Bečva až k soutoku Bečvy s Moravou. Kupodivu mne to ani v pondělí ráno nepustilo. Sice první sednutí na kolo nebylo nic moc, ale statečně jsem to dalších cca 34 km vydržela. Po cyklo jsme to přes Troubky projeli k soutoku, to bylo super. Jenže ta nevede podle Bečvy, tam vede jen turistická trasa. Jednou jsme ji pěšky prošli, teď jsme to chtěli zkusit na kole. Ale bylo to náročné. Chvíli jsme jeli po posekané, neshrabané trávě, chvíli ve vysoké trávě, až jsme to projeli k pomníku letcům ve Vrbovci. To mi už stačilo a odmítla jsem dál pokračovat po té příšerné cestě. Vzali jsme k trati a podle ní do Dluhonic a dál po cyklo do Přerova. Konečně jsme to zakončili v pivnici U labutě na Otovo oblíbených smažených křidýlkách. Ještě tam za námi přišli naši přerovští kamarádi Olouš s Mirkou, tak jsme si příjemně popovídali. Když jsme se rozhodli ukončit naše přátelské posezení, zaplatili jsme, začala skoro průtrž mračen. Strašilo to skoro celé odpoledne, ale když jsme si mysleli, že je to už pryč, tak to začalo. Dlouho nepršelo, horko bylo stále, ale snad i v prádelně by byl lepší vzduch. Do toho si Ota všiml, že má v předním kole trn. Pro tento okamžik to nevadilo, stejně chtěl dojít pěšky. Nechtěl riskovat, že ho policajti chytí, ale přibyly mu starosti.

Večer jsme konečně poseděli v rodinném kruhu. Dokonce přijela i Hedy dcera Jitka, i když hlavně proto, aby nám dovezla slivovici. Pěkně jsme si však popovídali.

Ráno balíme a chystáme se na odjezd. Máme velké plány a ve středu večer musíme být v Lednici.

Z Přerova jedeme na jih, takže Horní Moštěnici máme na trase. Tam je možno si natočit kyselku. V horku, které nyní panuje, se určitě bude hodit. Ota to tam zná, ale bohužel z doby, kdy nebyla dálnice. Takže najednou koukám, že místo do Hulína směřuje do Holešova. Taková modrá tečka na offline mapách se občas opravdu hodí.

Kupodivu se Ota nechtěl zastavit v pivovaru Záhlinice u Hulína, že prý piv máme dost. Já měla chuť zastavit se v Otrokovicích v minipivovaru Harley Pub. Nějak jsem tušila, že by to tam mohlo být hezké. I proto, že je tam nejen minipivovar, ale také muzeu Harley Pub. Je to blízko nádraží, takže zajížďka byla nepatrná. Sice otevírali asi až o 15 minut později, ale pivo nám natočili, i tácky jsme zvládli vyškemrat. A hospoda, ta vypadá fakt nádherně. Nevěděla jsem, kam se dřív podívat. Později jsme však konstatovali, že pivo nás zase tolik nezaujalo.

Už směřujeme do Uherského Hradiště. Jeho historické jádro bylo vyhlášeno městskou památkovou zónou. Podařilo se nám zdarma zaparkovat v ulici Menclovice a jen proto, že jsme zahlédli baštu a chtěli se podívat i z druhé strany, jsme se najednou dostali k cykloservisu ve Sloupského ulici, vlastně skoro v centru. A dokonce byli ochotní Otovi do hodiny dát novou duši i plášť. Takže rychle pro kolo a zpátky.

V informačním centru na Masarykově náměstí jsme dostali pěknou brožuru o památkách města a také informace, jak se dostaneme k oběma nedalekým rozhlednám. Všechno jsme si ve městě prošli, je tu skutečně řada zajímavých objektů. Vyzvedli jsme opravené kolo a vyrazili na rozhlednu Rovnina. Jeli jsme Vinohradskou ulicí, byla uzoučká, byly tam hezké malované sklepy. Konečně jsem si připadala jako na Slovácku. Původně jsme si mysleli, že si někde zvládneme připravit oběd, ale tady to zrovna nebylo nejvhodnější. Prostor by na to byl, ale chyběl nám kousek stínu. Vzali jsme tedy nějakou tyčinku a vyrazili. Až k rozhledně se muselo jít ještě 2 km pěšky. Bylo to jen trochu do kopce, ale cesta byla dost hrozná, samý kámen, hrbol, moc rychle se jít nedalo, ale rozhledna vysoká, výhledy krásné.

Jako další rozhlednu jsme navštívili Maják Šrotík v sousedním Starém Městě v netradiční kovové ZOO. Je to zajímavá stavba a stejně zajímavá je i pirátská loď v její blízkosti, kde je prý dokonce možnost i přespat. Jen v nedaleké hospodě nevařili. Ale v tom vedru už nás hlad skoro přešel. Jen jsme pili.

Dál už jsme plánovali jen samé rozhledny. Nad Polešovicemi je rozhledna Floriánka. Nevedla k ní značená cesta, u silnice nebylo ani místo, kde by se mohlo zaparkovat. Tak jsme to zkusili projet dál. Cesta nic moc, ale široká. Najednou se před námi objevila nádherně upravená rovina. Prostě ideální parkoviště. A pro nás ideální místo na uvaření jídla, spíš už večeře. I lavičku jsme tam měli, rychle jsme uvařili brambory s vaječnou omeletou, dali si na půl jedno pivo a šli na rozhlednu. V Polešovicích je šlechtitelská vinařská stanice a podle toho vypadala i rozhledna. Je ozdobená tepanými větvičkami vinné révy i s hrozny. V okolí jsou lavičky, tak se nechá i odpočívat. Moc se nám tam líbilo.Výhledy sice byly trochu zamlžené, ale s tím se musí počítat.

Hned za kopečkem nad obcí Vážany je další rozhledna Doubí. Dokonce až k ní vedla asfaltka, takže tentokrát se výšlap nekonal. Ale líbilo se nám tam.

Skoro na cestě do Kyjova - u obce Hýsly - má být rozhledna Johanka. Ani tady jsme nenašli parkoviště, ani směrovku k rozhledně. Pokračovali jsme tedy podle mapy po cyklostezce Kyjovská spojka kamsi na severozápad obce. Když už jsem došla k názoru, že jsme ji museli minout, zastavili jsme. Obešli jsme to snad ze všech stran, až pak jsme objevili cedulku "Vyhlídka Johanka". Na nedaleké tabuli jsme pak zjistili, že rozhledna byla v havarijním stavu, proto ji zbourali.

Už se blížil večer, chtěli jsme dojet do Kyjova a zajít na pivo do zdejšího minipivovaru. Snad najdeme blízko něco, kde by se nechalo přespat. Povedlo se. Jen nedaleko je nádraží a tam u nákladového nádraží je odstavná plocha, kde občas stálo nějaké auto - osobní i kamiony. Tak proč bychom tam nemohli parkovat i my.

V pivovaře jsme dali něco malého k snědku, Ota samozřejmě ochutnal všechna jejich piva, já po dvou malých pivech dostala chuť na víno. Je vidět, že jsme na Moravě. Že i v pivovaře mají výborné víno - Zweigeltrebe od místního vinaře nemělo chybu.

Se stmíváním jsme šli spát. Vedle nás přibyly další kamiony, tak jsme rychle zalezli do auta a šli spát.

Večer to vypadalo, že bude v noci už zase horko, ale k ránu jsem stejně vytahovala peřinu. Spalo se docela dobře. Vlaky nás nerušily vůbec, odjíždějící kamiony jsme však slyšeli. Ráno sice svítilo sluníčko, ale byl ledový vítr. Na nádraží byly za mírný poplatek přístupné čisté toalety, takže víc jsme nepotřebovali. V potravinách proti pivovárku jsem k snídani koupila anglické rohlíky a sýrové housky, abychom nemuseli mazat chleby a snadno se nasnídali. Mezi auty uvařit čaj nebyl problém.

Těšili jsme se na prohlídku Kyjova, měli jsme představu, že je to centrum Slovácka, že tady budou barevné malované domky, ale město zklamalo nás. V infocentru nám na mapce zaškrtli zajímavé objekty a přidali hezky zpracovanou brožuru s mapkou funkcionalistických vil. Já si již doma vypsala domy, které jsou na náměstí a jsou kulturní památkou. Jsme zvyklí z jiných měst, že už jsou takové domy hezky opravené, tady na to bohužel nejsou asi peníze. Ještě jsme si obešli pár funkcionalistických vil, ale i to nebylo nic moc. Již v brožuře vylo vidět, jak vily vypadaly dřív a jak vypadají nyní. Jen pár si zachovalo skutečně svojí původní podobu, ostatní byly dostavované, upravované, rovné střechy zrušené. Jednu hezkou funkcionalistickou vilu jsme objevili, ale ta zase nebyla zapsaná v seznamu. Nejvíc se nám líbil bývalý zámeček a pak jedna nádherně malovaná vila, na kterou jsme také jen omylem narazili.

Směřovali jsme do Lednice. U rozhledny Bukovanský mlýn jsme už byli, další rozhledny na trase už nebyly, času jsme měli dost, tak jsme ho chtěli využít návštěvou minipivovarů. Ten nejbližší je v Ratíškovicích. Nic netuše projíždíme Miloticemi a žasneme. Vlevo míjíme kamenný most se sochami a velký zámek, částečně v lešení. Okamžitě se vracíme a parkujeme. Na prohlídku zámku jsme ani jít nechtěli, ale krásně jsme si prošli celý zámecký park, volně přístupné jsou i oba pavilony na terase zámku, na nádvoří byla možnost ochutnat a koupit si moravská vína. Tomu jsem samozřejmě neodolala. Zjistili jsme, že tento státní zámek je nazývaný perlou jihovýchodní Moravy, je to zachovaný komplex barokních staveb a zahradní architektury. Nakonec jsme tam strávili skoro hodinu.

Pokračujeme jen kousek dál do Ratíškovic, kde je pivovar Na mlýně. Koupili jsme petku, vlastní tácky neměli, ale zato měli nový tácek z Krušovic. Další dva pivovary měly být v Hodoníně. Okolo pivovaru Kunc jsme projeli, ani jsme ho nezahlédli, ale fascinovala nás budova radnice i kostel na náměstí. Proto místo pátrání po pivovaru jsme pátrali po šikovném místě na zaparkování. Našli jsme ho nedaleko v ulici Pančava. Okolo bývalého gymnázia, nejstarší hodonínské budovy, jsme se vrátili do města. V pivovaru Kunc jsme si dali oběd, zapili Švihákem, získali tácek a dokonce i zajímavou fotku. Varny za barem se přímo nabízely k vyfocení, ale byl tam sládek. Nechtěla jsem si ho jen tak vyfotit, tak jsem ho požádala o souhlas. Ihned vyklidil prostor, ale hned mi navrhl, ať si to s ním vyměním a nechám se tam vyfotit já. Samozřejmě jsem toho využila.

Při prohlídce náměstí jsme zjistili, že je možno se zajít podívat na radniční věž. Dokonce tam paní z infocentra s námi vystoupala a něco pověděla o městě a o tom, co vidíme. Bylo to fajn. Na náměstí je zpívající fontána, která prý vždy od dubna do konce listopadu v 9, 11, 14, 16 a 19 hodin hraje. Je řízena počítačem, jenže právě ten se jim porouchal, takže fontána nehraje. Zahrály jen zvony na věži, když jsme byli nahoře.

Okolo bývalého zámku jsme se vydali hledat druhý pivovar Hodonínský vojáček. V hospodářském areálu jsme zjistili, že zkrachovali.

Poslední zastávku jsme udělali v Dolních Bojanovicích, kde je pivovar Mazák. Vlastní hospůdku nemají, ale Petky i tácky lze koupit u nich doma. Jejich pivo také točí o kousek dál v Horní hospodě.

Do Lednice to bylo přes Moravský Žižkov zhruba 20 km. Vzpomněli jsme si, jak jsme tudy před rokem na podzim projížděli. To jsme se zastavili na rozhledně Podluží v Novém Poddvorově i u větrného mlýna ve Starém Poddvorově. A právě u pivovaru v Moravském Žižkově jsme přespali. Nic dalšího zajímavého jsme už neobjevili, a tak nám zbývá už dojet do Lednice. Dorazili jsme tam okolo půl páté, z horka docela umoření. V penzionu Zora mají malý kulatý bazének, ale na osvěžení to úplně stačilo. Po večeři jsme si pustili televizi a docela brzy jsme šli spát.

Po snídani jsme vyrazili na výlet. Dva dny snad na regeneraci zmoženého sedícího svalstva by měly stačit. Chtěli jsme se jet podívat k soutoku Dyje s Moravou. Sice se mi nesedělo zrovna nejlíp, ale nechalo se to zvládnout. Jeli jsme přes Janův hrad a přes Břeclav. Bylo to dobře značené, jen je nutno si na rozcestí podívat na číslo trasy a té se držet. A hlavně se dívat, kde odbočuje. To se nám nějak nepovedlo. Za Břeclaví jsme projeli pod tratí a pokračovali po náspu dál podle Dyje. Cesta se nám líbila a vůbec jsme si nevšimli, že tudy cyklotrasa nevede. Tedy dokud jsme nedojeli ke vratům přes násep. Ota tvrdil, že je zamčeno, že se to musí nějak obejít. Naštěstí jsme na nedalekém břehu našli rybáře, který nás přesvědčil, že jedna třetina vrat se určitě otevřít nechá. Měl pravdu. Dojeli jsme až k přístavišti Pohansko, které je na slepému rameni. Teď jsme se utvrdili v tom, že tudy cyklotrasa fakt nevede. Ale přes hráz vedla zelená turistická trasa. Ota se velmi rychle v prostoru zorientoval a vydal se po zelené správným směrem, tedy přes hráz. I když oba směry byly správně. Takhle jsme minuli zámeček Pohansko, ale zastávku u něj jsme si stejně plánovali až při zpáteční cestě. Zelenou jsme za chvilku opustili. Ta odbočovala vpravo, my se vydali vlevo po cyklo, která nás dovedla už k soutoku. Cesta vede téměř po rovině, okolí je zajímavé. Viděli jsme čápy i laně. A u soutoku samozřejmě i komáry. Na posledním kilometru jich bylo hodně. Ale pokud se jelo na kole, tak neměli šanci. Ale pokochejte se na soutoku, když nelze zastavit. No, přežili jsme to, i když kousek na břeh ke skutečnému soutoku se muselo sejít pěšky. Jen nám nevyšel plán dát si na soutoku sváču. Dyje byla nádherně čistá, s Moravou to už bylo horší.

Až k odbočce k zámečku Lány se zpátky jede po stejné cestě a stále po sluníčku. Ale na kole tak velké horko nebylo. Na odbočce je zastřešené odpočívadlo, takže ideální místo pro svačinu. Naštěstí stejný plán neměl nikdo jiný. Vraceli jsme se přes zámeček Lány a Pohansko. Tam dokonce bylo otevřené občerstvení, měli pivo i nealko nápoje, zmrzlinu. Samozřejmě jsme toho využili, dokonce tam točili žateckou exportní dvanáctku, takže jsem malé dala i já.

Při průjezdu Břeclaví jsme se chtěli zastavit v pivovaru Frankies, který je v centru města v ulici J. Palacha, jen kousek od Dyje. Ota šel po něm pátrat sám, zastihl tam už jen uklízečku, takže se nu podařilo získat aspoň tácek. Venku však bylo napsáno, kde všude točí jejich piva. Dokonce hned vedle v restauraci Arcadia. Tam jsme se samozřejmě museli zastavit a ochutnat. Bylo výborné.

Cestou zpátky jsme u Janova hradu odbočili a zajeli ještě k Obelisku, abychom dokončili prohlídku skutečně všech památek v Lednicko-valtickém areálu. Většinu jsme projeli na kole při naší loňské podzimní výpravě. Zajížďka to nebyla veliká, ale Obelisk se nachází ve stejnojmenné oboře, která je oplocená. U vrátek s turniketem jsou stojany na kolo a cedule, že se dovnitř nesmí s kolem (i kdyby se smělo, tak přes turniket tam kolo nedostanete) a že se brána automaticky zavírá v 18 hodin. Ale jaksi zapomněli napsat, jak je to daleko. Chvíli jsme váhali, ale pak to riskli. Sotva jsme však ušli pár metrů, Obelisk jsme už viděli. Je to k němu tak necelých půl kilometru.

V Lednici v zahradní restauraci jen kousek od Zámeckého náměstí točili přerovského Zubra, tak jsme se zastavili na lehkou večeři. Na penzionu dnes večeře nebyla, ale jen degustace s degustačním prkénkem. Takže to chtělo přece jen něco ještě sníst. V půl sedmé jsme byli doma, v sedm byla degustace. Půl hodiny na osprchování nám stačilo.

Degustace byla v místním sklípku penzionu, byli jsme jen my dva, takže nám dali jen 4 lahvinky. I pan degustátor se divil, že to je málo. Ale krásně o tom povídal a já byla nadšená. Dělala jsem 5 let ve vinotéce, takže o tom taky něco vím, krásně jsme si popovídali. I když Ota je pivař, vínu se nebrání a rád o tom poslouchá, takže i on si to užil. Nejvíc nám chutnal červený Dornfeldr, ten jsme na závěr ještě společně vypili. Asi po dvou hodinách nás pán opustil, my ještě chvilku poseděli ve sklepě, dojedli jsme „prkénko“ a každý s jednou lahvinkou v ruce jsme šli posedět ještě na venkovní terasu penzionu, kde bylo docela veselo. Ota dopil Vlašský ryzlink a šel spát. Já si vybrala růžového Vavřince, ale tak rychle jsem to nedala a tak jsem kupodivu vydržela déle. Ještě jsme chvíli povídali s majitelkou a její dcerou, až jsem také nakonec odpadla. Ani jsem to nedopila. Skoro 70 km na kole bylo přece jen znát.

Na tuto část navazuje 2. díl cestopisu.

Z Plzně opět na Moravu, tentokrát i ke třem soutokům moravských řek – 1. část na mapě