TURISTIKU PODPORUJÍ
61 583 turistů a cestovatelů
112 631 výletů, turistických cílů, tras a cestopisů
1 403 328,- odměny za články
Tipy a novinky Cestovní pojištění  Ubytování Belgie  Mapa Belgie

Belgie, nedílná součást tzv. Beneluxu leží v západní Evropě. Je známá svými středověkými městy, renesanční architekturou a jako sídlo Evropské unie a NATO. Turistika v Belgii nabízí bohatou směsici historie, kultury, gastronomie a přírodní krásy. Hlavní město Brusel je domovem ikonického Grand Place, památky UNESCO, a mnoha muzeí. Návštěvníci si také mohou prohlédnout Atomium, unikátní strukturu představující zvětšený železný krystal 165 miliardkrát. TIP: Z Prahy přímo do Bruselu s European Sleeper

Oblíbené destinace a místa:  Bruggy    Namur    Antverpy    Gent    
Příspěvky z Belgie od zkušených turistů a cestovatelů  (203)  
Tipy na výlet (8)     Turistické cíle (180)   Cestopisy (12)   
Vyberte, co Vás zajímá v oblasti Evropa
Tipy na výlet vybrat: vše / nic
 ↓ 
Druh vybrat: vše / nic
Do přírody
Na golf
Na hory
Na kole
Se psem
Vinařská turistika
Za gastronomií
Za kulturou
Za sportem
Náročnost vybrat: vše / nic
Pro zdatnější
Romantika
Rodina s dětmi
Délka vybrat: vše / nic
Vycházka - půldenní
Celodenní výlet
Putování (více dnů)
Turistické cíle vybrat: vše / nic
 ↓ 
Doprava vybrat: vše / nic
Autobusová zastávka
ŽST
Letiště
Žel. stanice
Města, obce, vesnice vybrat: vše / nic
Vesnice
Městečko
Město
Osada
Samota
Městská část
Hlavní město
Přístav
Místní část
Náměstí
Ulice
Městys
Ostatní vybrat: vše / nic
Bivak
Hraniční přechod
Infocentrum
Nordic walking point
Ostatní
Turistická známka
WebKamera
Zajímavost
Památky a muzea vybrat: vše / nic
Hrad
Zámek
Zřícenina
Trosky
Kaple
Klášter
Pomník
Kříž
Chata
Muzeum
Bouda
Kostel
Památník
Měšťanský dům
Salaš, koliba
Letohrad
Farma
Hřebčín
Zámeček
Tvrz
Skanzen
Hradiště
Rotunda
Statek
Dům, budova
Chrám
Hřbitov
Hradby
Lapidárium
Kašna
Socha
Boží muka
Hrádek
Panský dvůr
Rychta
Pevnost, opevnění
Radnice
Drobné památky
Mešita
Synagoga
Příroda vybrat: vše / nic
Hora
Kopec
Štít
Vrchol
Jezero
Potok
Pleso
Rybník
Vodopád
Propast
Minerální pramen
Jeskyně
Krasový útvar
Údolí
Skalní útvar
Jezírko
Řeka
Říčka
Pohoří
Údolí, dolina
Kaňon
Sedlo
Travertíny
Planina
Hřeben
Louka
Pramen
Kámen
Zahrada
Rašeliniště
Slatě
Památný strom
Přírodní park
Ostrov
Sopka
Pobřeží
Poušť
Park
Rokle
Přírodní památka
Vodní nádrž
Studánka
Soutěska
Tůň
Pláž
Poloostrov
Bažina, mokřady
Sport a rekreace vybrat: vše / nic
Lázně
Rekreační oblast
Koňská stezka
Aquapark
Letovisko
Koupaliště
Ledovec
Ski areál
Golf
Půjčovna lodí
Cyklo bar - hospůdka
Cyklo shop - servis
Potápění
Zábava, atrakce
Půjčovna kol
Vinařský cíl
Technické zajímavosti vybrat: vše / nic
Důl, štola, šachta
Elektrárna
Jez
Lanovka
Mlýn
Most
Přehrada
Rozhledna
Technická památka
Zvonice
Výletní místa a parky vybrat: vše / nic
CHKO
Chodník, naučná stezka
Národní park
Odpočinkové místo
Orientační bod
Poutní místo
Rezervace
Rozcestí
Turistická trasa
Turistické destinace
Vyhlídka
Výletní místo
ZOO a botanické zahrady vybrat: vše / nic
Arboretum
Botanická zahrada
ZOO
Trasy vybrat: vše / nic
 ↓ 
Typ vybrat: vše / nic
Autem
Balónem
Běžecká trasa
Běžky
Cyklotrasa
Golf
In line brusle
Pěší trasa
Po vodě
Ski areál
Náročnost vybrat: vše / nic
Malá náročnost
Střední náročnost
Velká náročnost
Cestopisy vybrat: vše / nic
Tipy a novinky vybrat: vše / nic
Rady a tipy vybrat: vše / nic
 ↓ 
Doprava
Jídlo a ubytování
Ostatní
Peníze a ceny
Práce a život
Zdraví a bezpečnost
Moje dovolená vybrat: vše / nic
 ↓ 
Kdy jsme jeli vybrat: vše / nic
Jaro
Léto
Podzim
Zima
Délka dovolené vybrat: vše / nic
Méně než 1 týden (do 6 dní)
1 týden (7-9 dní)
Delší než 1 týden (10-12 dní)
2 týdny a více (13 a více dní)
S kým vybrat: vše / nic
Rodina s dětmi do 5-ti let
Rodina s dětmi do 10-ti let
Rodina s dětmi 10-18 let
S partnerem
S přáteli
Typ vybrat: vše / nic
Pobyt
Aktivní dovolená
Poznávací dovolená
Eurovíkend
Plavba
Prodloužený víkend
Zaměření vybrat: vše / nic
K moři
Na lyže
Za zábavou a poznáním
Do přírody
Na hory
Cyklo
Se psem
Na vodu
Aerobic
Golf
Wellness
Potápění
Za kulturou
Zábavné parky
Aquaparky
Gastronomie
Jak jsme jeli vybrat: vše / nic
Autem
Autobusem
Letadlem
Lodí
Jinak
Jak a kde jsme bydleli vybrat: vše / nic
Dům / rekreační objekt
Kemp
Apartmán
Hotel / Penzion
Stravování na dovolené vybrat: vše / nic
Vlastní
Snídaně
Večeře
Polopenze
Plná penze
All Inclusive
Ultra all inclusive
Fotogalerie vybrat: vše / nic
zobrazit výsledky
Změnit oblast
Vyhledat oblast:

Z Plzně přes Belgii do Skotska - 1. část - belgická

Cestopisy

Kostelík Sv. Serváce na cestě do Bad Honnef
Kostelík Sv. Serváce na cestě do Bad Honnef  •  Fotografie (66)  • Foto: jircak
Kostelík Sv. Serváce na cestě do Bad Honnef

Musím přiznat, že původní plán byl trochu jiný. Ondra, syn přítele, studuje ve Skotsku v Aberdeenu a my se vloni rozhodli, že se za ním na jaře vypravíme. A samozřejmě si trochu prohlédneme i Skotsko, kde je údajně hrozně krásně, jak Ondra psal, i ta tráva je jinak zelená.

A tak jsme koupili letenky, naštěstí si jen vyhlédli, kde si půjčíme auto a už jsme se jen těšili. Naštěstí patříme k těm, kteří balí až na poslední chvíli. A jak to dopadlo? V úterý jsme odpoledne měli letět a v pátek začala na Islandu soptit sopka. A bylo vyřešeno. Je pravda, že ještě v pondělí večer nebylo zcela jisté, zda náš let bude či nebude zrušen, ale protože noční ještě byly zrušeny, vsadili jsme vše na jednu kartu – počkáme do rána, v nejhorším vše nejnutnější naházíme do batohu a odjedeme na letiště. Vždyť jsme tam za hodinu.

Dopadlo to „dobře“, zrušili i náš let a asi za 4 měsíce nám vrátili i peníze za letenku.

Letos - o rok později – jsme cestu do Skotska chtěli „zopakovat“. Nakonec jsme se ale rozhodli, že si to trochu prodloužíme, pojedeme autem, projedeme si Belgii, Anglii i Skotsko. Máme tranzita, ve kterém můžeme pohodlně přespat, tak vlastně skoro nic víc nepotřebujeme. Tedy skoro. Musíme se nějak dostat autem přes La Manche do Anglie. A to byl byl ten největší, ale vlastně jediný problém. Možnosti jsou dvě – vlakem nebo trajektem. Jenže právě tranzit je trochu problémovější než normální osobní auto. Zoufale jsem hledala na internetu, četla a zjišťovala, co se dalo a byla jsem z toho stále víc a víc nesvá. Samozřejmě všechny objednávky byly anglicky, co když někde něco špatně vyplním, zaplatím spoustu peněz a nakonec se přes moře nedostaneme? A tak jsem se rozhodla, že raději něco připlatím, a zajistím si to u nás. První byl Student Agency. Zajišťují kde co, proč by mi nesehnali taky něco. Bohužel – zajistí dopravu mojí, ne auta. Až se mi nakonec nějakým zázrakem podařilo najít kontakt na slovenskou cestovku Intercontact. A měla jsem vyhráno. Komunikovali jsme spolu mailem – ve srozumitelném jazyce, navíc paní byla velice ochotná, trpělivě zodpovídala moje nejvšetečnější dotazy a hledala nejlevnější přepravu. A za to všechno si připočetli tuším 7,- Euro. Během dvoudenní komunikace bylo vše domluveno, objednáno a zaplaceno 93,4 Euro za cestu tam i zpět. „Trajektonky“, jak jsem ji důvěrně říkala lístkům na trajekt, dorazili o pár dnů později v pořádku poštou. Takže již koncem března jsem měla vše zajištěno. Objednali jsme si noční spoje, které jsou nejlevnější a musím přiznat, že mne částka mile překvapila. Čekala jsem sumu výrazně vyšší.

Termín odjezdu jsme přizpůsobili Ondrovi, v červenci měl v Aberdeenu promoci, takže se přidal i další důvod našeho výletu. A my se již mohli jen ve volných chvílích věnovat plánům, co kde si budeme chtít prohlédnout a podobně. A taky nechat zkontrolovat auto, opravit, co je třeba, aby nás dovezlo tam i zpátky. Autíčko není nejnovější, ale je to americký vůz, ten přece něco musí vydržet.

Musím říct, že ty tři měsíce utekly tak rychle, až jsme se sami divili. Odjezd z Plzně jsme naplánovali na pátek 1.7. odpoledne po práci. Ale nějak jsme pevný plán cesty nezvládli stanovit. Ještě tak jsme naplánovali zajímavá místa v Belgii, v Anglii něco málo a dál se uvidí. Měli jsme několik záchytných bodů – přejezd trajektem, přílet syna s děvčetem do Edinburgu, kde se k nám měli na týden připojit, promoce v Aberdeenu a trajekt zpátky. A ostatní se uvidí.

Jak jsem řekla, všechno necháváme na poslední chvíli, a tak největší balení začalo až ve čtvrtek. V hlavě jsem měla nějakou představu, co s sebou vzít, a tak to zase nebyl tak velký problém. V autě přespáváme dost často, takže to je již běžná záležitost sbalit karimatky, deky, spacáky, samozřejmě i polštářky, vařič, nádobí. A nezapomenout nádoby s vodou, stolek a křesílka. Trochu pohodlí si na trase zasloužíme. A k tomu oblečení, na severu Skotska může být zima, takže jsme přibalili i zimní bundy, raději něco navíc, když zmokneme, v autě se to špatně suší. Na promoci, která měla být v nádherném starém divadle, společenské oblečení – nezapomenout k tomu vhodné obutí. Pohorky by asi nebyly ty nejvhodnější. A pak taky něco k jídlu. Počítala jsem, že ochutnáme i místní speciality, ale za tři týdny se toho sní přece jen dost, a tak nějaké ty konzervy, těstoviny, rýži, kaši jsme s sebou také vezli. A samozřejmě i chleba na první dny. Ten český je přece jen nejlepší. A samozřejmě i Fernet jako žaludeční lék, rum na uvaření grogu na zahřátí a protože přítel Ota je Moravák, tak slivovice nesmí chybět nikdy. To je přece lék. Takhle to vypadá nevinně, ale když jsem to v jedné místnosti dala na jednu hromadu, neodpustil si večer Ota otázku: „My jedeme každý jedním autem? Tohle se nám do tranzitu vejít nemůže.“

Pátek 1.7.2011

Ráno ještě začíná jako každý jiný všední den. Vstáváme a jdeme do práce. Jen doufáme, že nebudou nikde žádné problémy a že se nám z práce podaří vypadnout včas, nebo ještě lépe dřív, abychom mohli co nejdřív i vyrazit.

Dopadlo to dobře. Nikde žádné problémy a tak jsme se sešli doma včas, ještě něco pojedli a naložili celou hromadu připravených věcí do auta. Proti vší logice se to tam vše dobře vešlo a dokonce jsme se tam vešli i my. Co víc jsme si mohli přát. A tak okolo 18. hodiny vyrážíme nejen směr Rozvadov, ale doufáme i vstříc novým dobrodružstvím.

A to první bylo ještě v Čechách. Už při nakládání jsme běhali mezi kapkami a doufali, že to stačíme včas naložit. To se povedlo. Ale ještě jsme skoro ani z Plzně nevyjeli a už bylo vidět, do čeho jedeme. Zataženo, až černo, že když jsme do toho vjeli, stěrače to ani nebrali. Průtrž jak se sluší a patří. A najednou před námi uprostřed černé oblohy světlejší kruh a bylo vidět jak se tam točí větrný vír. Déšť téměř ustal, jen ten vír vytvořený z mraků se točil a lehce pohyboval. Musím říct, že jsem docela měla strach, když člověk slyší ty katastrofické scénáře, jak takový vír odnáší střechy, otáčí auta apod. Bohužel mne ani nenapadlo vytáhnout foťák a fotit. Seděla jsem jak zařezaná. Ale naštěstí auta před námi v pohodě projížděla a tak jsme věřili, že to taky zvládneme. Byl cítit nápor větru, ale vyjeli jsme z kruhu do další průtrže a vír nechali šťastně za sebou.

Cestou ještě občas trochu sprchlo, ale celkem pohoda, na silnicích klid a tak cesta dobře utíkala.

Když jsme se blížili k Ambergu, cítili jsme najednou smrad, jako když se něco pálí. Já samozřejmě dostala strach, aby nám auto nechytlo, že jsme daleko nedojeli a už začínají problémy, jak to všechno dopadne. Ale raději jsem si to nechala pro sebe – na katastrofické scénáře je času dost. U nejbližší pumpy jsme zastavili, chodíme okolo auta, očicháváme, osaháváme a stále nechápeme, co se kde pálí, odkud ten smrad přesně je. Až o něco později jsme zjistili, že smrad není od našeho auta, ale že ten smrad sem přivál vítr snad z nějaké vzdálené chemičky. To jsme si oddechli – oba.

A tak už zase zvesela pokračujeme po dálnici směr Frankfurt nad Mohanem.

Někdy před 21. hodinou na 76. sjezdu u města Geiselwind sjíždíme z dálnice a pokračujeme ve směru jízdy. Pevně věříme tomu, že se nám podaří někde šikovně zaparkovat a přespat. Za městem Gräfenneuses u velkého lunaparku vidíme ještě větší parkoviště, na kterém parkují asi 3 karavany. Když mohou oni, proč bychom nemohli i my s naším tranzitem. Tak jsme si našli šikovné místečko a začali upravovat vozidlo na obytný vůz. Doma jsme to neřešili. Jednak začínalo pršet a pak jsme nechtěli, aby zbytečně moc lidí vědělo, že odjíždíme na delší dobu. Takhle si mohli myslet, že jen něco stěhujeme.

Vše se dobře podařilo. Navečeřeli jsme se doma, taky umyli a tak to bylo docela jednoduché. Ještě jsme koukli na tachograf – první den jsme ujeli pouhých 274 km. Když se začínalo šeřit, již jsme uléhali. Až teprv teď jsme si všimli, že ten obří lunapark se začíná rozsvěcet a všude začíná být světlo skoro jako ve dne. Naštěstí vozíme v autě celtu a tak jsme ji připevnili na okénko, abychom měli v autě příjemnou tmu. A za chvilku jsme už spali.

Sobota 2.7.2011

V noci bylo poměrně chladno, ale když jsme po ránu vylezli ven se protáhnout, bylo už na sluníčku příjemně. V lunaparku ještě měli zavřeno, ale na parkovišti bylo už živo, patrně zaměstnanci již nastupovali do práce. Sice v našem koutku byl ještě klid, ale protože v ranních hodinách zaslechl Ota v naší blízkosti kohosi na motorce a stopy v trávě svědčili o tom, že si nás dost zblízka prohlíželi, tak jsme se raději urychleně vypařili. Vždyť nasnídat se můžeme i jinde. Chvilku jsme pokračovali v našem směru až do Geesdorfu, kde jsme po další ještě klidnější okresce odbočili k lesu. A tam na cestě na kraji lesa jsme si udělali dodatečnou ranní pohodičku. Jen bohužel sluníčko přes stromy moc nesvítilo a tudíž ani nehřálo. A aby nám to nebylo líto, tak se raději za chvíli schovalo za mraky.

Po snídani jsme nejkratší cestou zamířili na dálnici, abychom pokračovali směr Frankfurt nad Mohanem, Bonn, Kolín. Příští noc jsme chtěli spát už v Belgii, ale ještě si udělat zastávku v Cáchách.

Cestou jsme si zvládli ještě všimnout, jak mají téměř všude vedle silnice vybudované cyklostezky. Tady by se na kole taky pěkně jezdilo. A už jedeme po dálnici. Ráno je klídek aut moc není, tak snad to bude v pohodě.

Vpravo vidíme zajímavou stavbu, podle směrovek by to měl být Würzburg. Až doma jsme si přečetli, že městu vévodí pevnost – stojí na západní vyvýšenině jedné z třetihorních vápencových desek. A mezi nimi si svou cestu našla řeka Mohan. Tam bychom se také někdy mohli zastavit. Snad někdy příště.

Za Frankfurtem začíná provoz houstnout, dálnice se opravuje, možná rozšiřuje, takže samá omezení. Ve změti cedulí občas ztrácíme přehled, zda jedeme dobře. Najednou je vedle nás – za svodidly - několik dalších pruhů se směrovkou Köln a tato silnice viditelně mizí vpravo. Že bychom přehlédli odbočku? Zdálo se nám to divné. Naštěstí jsme nepodlehli panice a na následující křižovatce neodbočili. A udělali jsme dobře. Nevíme, jaká to byla silnice, odkud vedla, ale zmátlo nás to pěkně.

Kdesi u Limburgu na kopci nás uchvátí další zajímavá stavba – opět doma se dozvídáme, že na skále zvedající se nad řekou Lahn, stojí sedmivěžatá katedrála. Opět další místo, kam bychom se chtěli někdy podívat.

Čím víc se blížíme k Bonnu, tím je tříproudová dálnice víc ucpaná. Už popojíždíme krokem. Všimli jsme si odbočky na Bad Honnef a při stabilní „rychlosti“ jízdy stačili zjistit, že ten směr se nám hodí a že to možná bude rychlejší z dálnice sjet a do Cách dojet po okreskách. Navíc máme hlad, poledne už je dávno pryč, nebylo by špatné, dát si někde něco k jídlu.

Musím přiznat, že jsme odbočili na docela zajímavém místě. Jedeme konečně mezi zelení a každou chvilku někde odbočuje do lesa cesta, značená jako turistická. U silnice jsou malá parkoviště, označená pouze pro pěší, takže jsme z toho pochopili, že to znamená vystup a jdi dál pěšky. Pravděpodobně by se nemělo zde jezdit na kole. Na jednom trošku větším parkovišti zastavujeme na oběd. Jsme domluveni, že vždy v době oběda dáme něco studeného, vařit že se bude až večer, až najdeme nějaké pěkné místečko ke spaní a již nebudeme nikam pospíchat. Sice trochu opačné, ale účelné.

Než jsem vybalila něco k snědku, Ota se trochu porozhlédl a všiml si šipky se značkou kostelíka, samozřejmě bez udání vzdálenosti. Shodli jsme se, že trochu pohybu neuškodí a že kousek vyrazíme aspoň na procházku. Cesta vedla do kopečka a za chvilku jsme ho již viděli prosvítat mezi stromy. Byl to malý venkovský kostelík Sv. Serváce, pozdně románský, a co nás překvapilo, bylo odemčeno. Okolo stály asi 3 domky, jinak nikde nic a nikdo. Bylo to příjemné, nejsme věřící, ale vždycky se rádi do kostelů chodíme podívat. Často nás něčím překvapí. A totéž i tady, prostý, čistý, s bohatou květinovou výzdobou. Pravý malý venkovský kostelíček.

Za chvilku už jsme byli zase v autě a zjistili, že když nezabloudíme, že je to tudy do Cách rozhodně blíž. I když po okreskách. A vyhneme se tak zácpám okolo Bonnu a Kolína. Tak jsme vyrazili, já s mapou na klíně a s očima na šťopkách. Když vezmeme správný směr – Bad Honnef, po prvním mostě přes řeku a držet se směr Euskirchen, Zülpich. Düren, tak to zvládneme.

Nezabloudili jsme, ale je otázka, zda to bylo rychlejší. Ale aspoň jsme si taky prohlédli trochu vnitrozemí, menší městečka, vesničky. Bylo to zajímavější než po dálnici. Ale zase se jelo pomaleji.

Protože bylo docela dost hodin, nepokoušeli jsme se zaparkovat někde dál na případně bezplatném parkovišti a rovnou jeli do centra města Cách. Ve městě jsou elektronické informace o tom, kde je jaké parkoviště a kolik je tam volných míst a tak jsme si vybrali to, co se zdálo být nejblíže centru. Samozřejmě to byl parkovací dům. Jen jsme nějak přehlédli max. povolenou výšku vozidla. Dovnitř jsme projeli bez problémů, ale pak jsme měli strach, abychom nezbourali traverzy, panely s elektrikou apod. Nakonec však bylo všude nad námi poměrně dost místa (aspoň 10 cm) a tak jsme zaparkovali a odešli do města. Na náměstí to bylo opravdu kousek. Ani si neuvědomuji, zda jsme našli nějaký plánek, šipku, či jak se nám povedlo vzít správný směr, ale povedlo. Najednou jsme byli na náměstí , kterému vévodila radnice. Tak obrovskou stavbu jsem si vůbec nepředstavovala.

Přiznám se, že jsme se ani moc dál nerozhlíželi a rychle šli dovnitř. Bylo už skoro 5 hodin a tak jsme měli strach, jestli nás dovnitř ještě pustí. Měli jsme štěstí, poslední návštěvníky dovnitř pustí právě v 17 hodin. A nechávají jim na prohlídku celou hodinu. Takže jsme bez velkého váhání zakoupili vstupenky, dostali prospekt v angličtině a v němčině a vydali se na prohlídku. Přístupných místností na tu obrovskou stavbu není zase tolik, ale stálo to za to. Protože prohlídce města věnuji samostatnou kapitolu, nebudu zde přesně popisovat, co jsme viděli. Ale mohu říct, líbilo se nám to. Ještě jsme v suterénu objevili toalety, takže nám ke spokojenosti už moc nescházelo. Jen jsme doufali, že i světoznámá katedrála bude ještě otevřena.

Hledat jsme ji nemuseli, špička věže je vidět zdaleka, je to pár bloků. Cestou jsme ještě minuli jeden kostel, pravděpodobně kostel Sv. Floriána, který byl prý za války vybombardován, má moderní vitráže a i vnitřkem je pojat na můj vkus dost moderně.

A už jsme pospíchali najít vchod do katedrály Panny Marie. Snad nebudou za chvíli zavírat. Naštěstí to tak vůbec nevypadalo, vstup byl volný, jen vstup na věž se snad musel domluvit někde v kanceláři, ale tu jsme nenašli. Je pravda, že jsme ji zase tak moc nehledali. To, co jsme viděli, nám k úžasu stačilo. Katedrála naprosto nezvyklého tvaru a musím říct, že ani později jsme něco tak zvláštního neviděli. Původně zde totiž byla osmiboká kaple. Až po přestavbě vznikla velkolepá katedrála, uvnitř však je stále ta původní kaple zachována a tím má naprosto nezvyklý tvar.

Takže první zážitky máme za sebou, ještě jsme si to v klidu prohlédli zvenku a přes náměstí jsme se vraceli zpátky. A doufali, že si cestu pamatujeme a že naše autíčko zase najdeme. Jen jsme se trochu báli, zda zvládneme zaplatit parkovné. Všimli jsme si, že se neplatí při výjezdu, ale že jsou u vchodu umístěny automaty. Ani doma neparkujeme na placených parkovištích a najednou tady je to všude zautomatizováno. Ale opět vše dopadlo dobře. Našli jsme správné parkoviště, okoukali postup při placení – nejdřív se vložila kartička, kterou jsme obdrželi u vchodu, podle natištěného času nám to vypočetlo částku za parkování, která se nechala uhradit mincemi i bankovkami. Možná i kartou, ale to jsme raději už neřešili. Nějakou kartičku nám to zpátky vrátilo a tu jsme pak strčili do automatu u výjezdu, aby nám zvedl závoru a umožnil odjezd. A vzhledem k tomu, že i auto jsme našli rychle, tak nás to bez problémů pustilo ven.

Jenže jak snadno jsme se dostali do středu města, o to to bylo horší vyjet z města na tu správnou stranu. Ale nakonec se nám podařilo dostat se na hlavní silnici a již se držet ukazatele Liege/Brusel a za chvíli jsme byli na dálnici do Belgie. Té jsme si ale moc neužili, již zhruba po 10 km jsme odbočili na Eupen a dál na Robertville. Tam někam jsme chtěli dojet, abychom ráno mohli vyrazit na Hrad Reinhardstein a dál do Malmed a k jediným belgickým vovopádům.

Byla sobota večer, na silnicích klid, zvlášť tady na okresce směřující kousek od hranic na jih Belgie. Zastavili jsme na parkovišti Baraque Michel, kde jsme zahlédly tři mapy a malý stánek s občerstvením, na druhé straně pak menší kostelík. Zjistili jsme, že je zde možnost řady pěších výletů, že zde začínají naučné stezky. Byla by to hezká procházka, ale my spíš potřebovali trochu klidnější místo k přespání. Tady byla otevřená rovina a všude foukal až ledový vítr. Nebylo tu kde se před ním schovat.

Tady musím prozradit na svého řidiče Otu jednu jeho občas až hroznou vlastnost. Dokud se mu ukazatel paliva trochu hýbe, tak je vše v pohodě, sleduje ceny pohonných hmot, ale na tankování je času dost. Protože i když je ručička v klidu, tak ještě ujede i 80 km. Pak se ručička přestane hýbat a po 20 km jízdy začíná mít obavy, zda najde včas pumpu, co když zrovna teď je tam té nafty méně, aby zvládl dojel. A ta situace byla teď v sobotu večer na poklidné okresce v Belgii. Poslední pumpa v Německu byla moc brzy, teď to tady vypadalo, že snad v Belgii ani naftu nepotřebují. Proto jsme využili stánek s občerstvením i jako informační středisko, kde mají nějakou benzínku. Chvíli se radili, ale pak se shodli na tom, že je v Robertville. To nás potěšilo, nebylo to daleko a bylo na cestě.

A tak plni důvěry v tuto informaci jsme vyrazili. Po pár kilometrech jsme dorazili na velké parkoviště Signal de Botrange u lesíka a u restaurace, kde již parkovali asi 3 karavany. Tam se nám zalíbilo, jenže než jsme si ohřáli večeři, bylo u nás takových tiplic, že jsme nevěděli, kam před nimi utéct. Restaurace už byla zavřena, potvory létali i do auta a tak nezbývalo nic jiného než odjet.

Ještě jsme si stačili všimnout jedné zajímavosti. Kousek od parkoviště byl zalesněný kopeček, na který vedly schody a nahoře patník s kótou 700 m. Moc jsme to nechápali, ani jsme to nevyfotili, a to byla chyba. Až později jsme se dozvěděli, že přesně zde je nejvyšší bod Belgie Botrange 694 m a tak si to zde navýšili na 700 m.

Urychleně jsme se sbalili a odjeli do Robertville. Benzínku jsme našli, to nebyl problém, ale už měli zavřeno a co hůř, zavřeno bylo i následující den v neděli. A to už začal mít Ota skutečné obavy. Rozhodl, dokud nebude mít naftu, spát se nejde. A tak jsme odjeli do Malmed, většího městečka na trochu hlavnější silnici. Nejkratší trasa byla uzavřena, marně jsem přesvědčovala Otu, že bychom mohli zkusit zajet ke hradu Reinhardstein, který byl téměř na trase, a tam se pokusit přespat. Zbytečně. Dokud nebude mít naftu, nebude mít klid. A tak jsme pokračovali skutečně do Malmed. První dvě pumpy byly opět zavřené, naštěstí v dálce na konci města svítila ještě jedna. Snad budeme mít štěstí. No, měli. Ale jak se to vezme. Chvíli jsme tam koukali na osvětlenou pumpu, ale nějak nám tam scházel tradiční obchod s pokladnou. Až pak jsme si všimli, že je zde samoobsluha – platba kartou. Návod nikde, alespoň my ho nikde neviděli. Pro všechny je to asi běžná záležitost. Ota, jak je u nás zvykem, dal nejdřív hadici do auta a pak jsme vkládali karty, jednu, druhou, třetí – víc jsme jich naštěstí neměli. Automat nám vždy zahlásil Karta invisible. Když už jsme začali podléhat zoufalosti, tak nás napadlo hadici z auta dát zpět do stojanu a začít znova. Hurá, už to šlo. Nevím, proč vykládají, že karta je neviditelná, proč nenapíšou, dejte hadici zpět do stojanu. Naštěstí jsme na to přišli sami, natankovali, i lístek jsme si vytiskli a já jen doufala, že tím je prodej ukončen, že nebude nyní celá Belgie tankovat na moji kartu.

Ale teď, kam jít spát. Už byla tma, těžko někde něco budeme hledat. Na trase jsme zahlédli kemp, tak v nejhorším případě i tam, ale vypadal luxusně. Ale už ve městě jsme si všimli parkoviště označeného jako parkoviště karavanů. Zajedeme tam a uvidíme. Vypadalo to zajímavě, karavanů tam bylo spousta, závora u vjezdu zvednutá, automat u závory v silně pochroumaném stavu, jen na displeji ještě svítilo „Zadej PIN“. A tak jsme se rozhodli to risknout a přespat. Schovali jsme se mezi dva karavany a za chvíli už jsme spali. Tentokrát hygiena vzala za své. Bylo zde moc živo a nebylo kde se schovat. Ještě že pro tento případ vozíme vlhké utěrky. Ujeto celkem 780 km.

Neděle 3.7.2011

Ani ráno jsme se raději moc nezdržovali, jen doplnili zásoby vody a rozhodli se, že na snídani se zastavíme někde cestou. Už jsme měli vyhlédnuté malé parkoviště nad přehradou nedaleko Robertville. Když jsme tam šikovně zaparkovali, měli jsme krásné místečko, kde jsme byli schováni před zvědavými řidiči. Navíc tam svítilo sluníčko, nefoukalo to, bylo to super.

Ke hradu Reinhardstein jsme už cestu znali. Skutečně jsme na parkovišti mohli přespat, bylo to tam pěkně schované. Ale co, nakonec to dobře dopadlo a Ota byl klidný. Ke hradu se muselo asi 200 metrů pěšky, ale překvapivě cesta vedla skoro celou cestu z kopce. Přesto hrad leží na skále na potoce nad řekou, kterou je zdola jen slyšet. Vstupenku jsme si nekoupili, bylo možno vejít na nádvoří, vylézt na skálu vedle hradu a tak jsme si hrad mohli i tak poměrně dobře prohlédnout. Více se dozvíte opět v samostatném článku.

Hrad má bohatou historii, ale lidí tam bylo poměrně málo. A to mne opravdu překvapilo. Ještě jsme se šli projít po lesních cestičkách v okolí, ale již jsme na nic zajímavého nenarazili a tak jsme se vrátili k autu a pokračovali opět přes Malmedy najít jediné belgické vodopády. Mají být ještě jedny zde někde nedaleko hradu, ale jsou údajně méně známé, i když větší a mně se nepodařilo zjistit, kde přesně mají být. Čekala jsem, že narazíme na ukazatel, ale bohužel. A tak se nezdržujeme jejich hledáním a jedeme k těm známějším. Po N68 přes Malmedy, Stavelot, odbočujeme na N633 na Grand-Coo a zde již narážíme na ukazatel – tuším Kaskáde

Na rozdíl od hradu je zde neskutečné množství lidí. Městečko Grand-Coo je pěkné, s bohatou květinovou výzdobou, vodopády na naše poměry krátké, ale je zde hodně vody a líbí se nám. Jen ten zábavný park okolo nás nenadchl. A tak poměrně rychle odjíždíme.

K naší velké radosti zjišťujeme, že se nemusíme vracet. Můžeme pokračovat po N633, ukazatelé nás dovedou do Liege. Cestou jsme se ještě zastavili ve dvou městečkách – podívat se na menší kostely a mezi nimi jsme ještě narazili na odpočívadlo s nádhernou vyhlídkou do údolí. Ideální místo na to zastavit se a něco pojíst.

A pak už pokračujeme až do Liege/Lutichu. Tentokrát jsme se rozhodli, že se pokusíme zaparkovat na kraji města a procházkou dojít do města. Zvlášť když na kraji města v kopci vidíme nějakou zajímavou stavbu. Věděla jsem, že nad městem má být stará pevnost, ke které vede 406 schodů. Že by to byla ona? Z průvodce jsme si ofotili plánek, je tam však jen centrum. Podařilo se nám zaparkovat na neplaceném parkovišti poblíž mostu Pont do Fragnée a věříme v naše orientační schopnosti. Ty se zdají, že jsou dobré. Přešli jsme přes řeku, podešli trať a už stoupáme lesem do kopce, občas i po schodech. K té stavbě jsme celkem snadno došli. Jen bohužel to není ona citadela. Až doma jsme zjistili, že jsme došli k Památníku spojenců, který byl vybudován v r. 1936. V době naší návštěvy je vše zavřené, bazilika je v poměrně žalostném stavu. Marně hledáme nějakou ceduli.

A tak jsme se raději již poptali na cestu do centra. Zbytečně jsme si ještě zašli, protože pán nás poslal na autobus, ale všechno špatné k něčemu dobré. Díky tomu jsme natrefili na útulnou hospůdku a hned se rozhodli konečně ochutnat belgicke-pivo. Točili pivo Jupiler, jak jsme pak zjistili, je to nejběžnější pivo v Belgii, které dostanete snad všude, prodávají ho i v plechovkách. Není špatné, trochu lehčí, ale samozřejmě českému pivu se nevyrovná. Ale nemyslete si, že dostanete půllitr, dokonce ne ani třetinku. Běžná porce piva je dvě deci. Naštěstí plechovkové pivo prodávají v klasice - 0,3 nebo 0,5 litru.

Takže lehce osvěženi jsme vytypovali směr centrum a vyrazili. A teď nás čekalo další překvapení, tentokrát příjemné. Scházíme z kopce a najednou před námi zajímavá skleněná hala. Nejdřív jsme vůbec netušili, kam jsme došli, co to je, zda se tím nechá projít nebo zda to budeme muset složitě obejít. Ale bylo to super. Bylo to vlakové nádraží Liege - Guillemins, které současně sloužilo i jako přechod přes koleje. Takže jsme se pohodlně svezli jezdícími schody a byli jsme pod kopcem, před nádražím a ve městě. A nestačili jsme se divit tomu zázraku techniky.

Konečně jsme se trochu zorientovali, díky naší mapce, ale nakonec i díky daleko větší mapě, kterou jsme na trase objevili. Nakonec jsme prošli většinu starého města, někde jsme se ještě dostali dovnitř, někde to jen obešli a nafotili, protože bohužel už bylo zavřeno. Musím přiznat, že prohlídka města byla zpočátku trochu hektická, vždy jsme někde něco zajímavého zahlédli, tak jsme tam vyrazili, ale nakonec jsme zjistili, že jsme toho zvládli docela dost.  A když jsem pak ještě objevila na internetu článek "Památky Liege" - http://www.fabrice-muller.be/liege/monuments/monuments-religieux.html - měla jsem vyhráno. Snadno jsem pak dohledala, které kostely jsme vlastně na naší zmatené cestě městem našli a nafotili.

Mezitím jsme si v centru města jsme ještě jednou odpočinuli nad sklenkou piva a nabrali sílu na další cestu městem. Od auta jsme se přece jen poměrně vzdálili. Že bychom použili měststkou hromadnou dopravu? O tom jsme si jen mohli nechat zdát. Věděli jsme, kde parkujeme, ale jak bychom našli nějaký bus, který by nás tam dovezl, tak to nám jasné nebylo vůbec.

Naštěstí řeka ve městě je super orientační bod a tak jsme skutečně velice snadno zorientovali a zamířili zpátky k našemu mostu. U mostu Pont Kennedy jsme sešli na ostrov. Po skoro 4 hodinách chození po městě jsme si přáli trochu klidu a přírody. Odpoledne jsme si všimli, že je ostrov propojen se silnicí, takže pak už to bude jen kousek a budeme u auta. A přesně tak se i stalo. Aby si však město mohl člověk pořádně prohlédnout, chtělo by zde být snad celý den, možná i déle. Ale zase tolik času jsme neměli. To bychom do Skotska nedojeli.

Když jsme odjížděli z Lutychu, bylo už 8 hodin večer. Cílem našeho dalšího dne bylo údajně další nádherné belgické město Lovaň. Z dálnice bychom těžko hledali šikovné místo na přespání a tak se nám hodilo, že jsme si naplánovali poměrně nedaleko ještě jednu zastávku, a to v městě Tongeren. Třeba něco na trase najdeme.

Tentokrát jsme se dobře zorientovali a hned z našeho parkoviště vyjeli správným směrem na Hasselt. Jenže dřív než místo na přípravu večeře jsme našli odbočku na Tongeren a pak už to bylo kousek. Věž basiliky vysokou 64 m jsme poměrně snadno zahlédly a tak už jsme jen směřovali tím směrem. Směr byl tedy dobrý, horší to bylo s místem na zaparkování. Všude jen placené parkoviště. Samozřejmě nás nenapadlo podívat se, zda je nějaké časové omezení, a tak jsme tam chvíli kroužili, až se přiblížili ještě víc do centra a zaparkovali odvážně na parkovišti u místní policie. I tam jsme sice nakonec objevili parkovací automat, ale už jsme konečně zjistili, že večer je parkování zdarma.

Takže super a k bazilice, o které jsme četli jen samé superlativy, to bylo úzkými uličkami skutečně jen kousek. Ale pak jsme zůstali v němém úžasu. Zapadající slunce ji nádherně nasvítilo a my v tom okamžiku zapomněli, že máme hlad. Páni to byla nádhera. Ještěže jsme tuhle plánovanou zastávku z nedostatku času nezrušili. Okolo bylo velké staveniště. V blízkosti má být archeologické naleziště, takže možná rozkopané okolí s tím mělo nějaké souvislosti. Ale o tom jsme se dočetli až doma a tam jsme měli oči jen pro tu baziliku. Staveniště nám nezabránilo v tom, abychom si ji obešli.

Ale pak už jsme přece jen pospíchali k autu, abychom vyrazili směr Lovaň a doufali, že někde už konečně zaparkujeme a najíme se. Samozřejmě jsme zvolili cestu po vedlejších silnicích, ale západní směr jsme drželi. Belgie je poměrně hustě osídlená, jak všichni víme poměrně rovinatá a naše představa, že někde zastavíme u lesíka se brzy rozplynula. Když jsme po chvíli dojeli do Sint Truiden, tak už jsme byli rozhodnuti, že večeři vaříme snad téměř kdekoli. Už se stmívalo a tak jsme zamířili k nádraží zjistit, jak to tam vypadá. A konečně se na nás štěstí usmálo. Poměrně velké parkoviště bylo téměř prázdné, lemované stromy, či spíše křovisky. Parkovné se neplatilo a tak jsme hned zajeli do jednoho ze vzdálených rohů a tam naprosto bez zábran vytáhli vařič a bleskovka udělali večeři. Dojídali jsme už za tmy, občas projelo auto, ale nikdo si nás nevšímal.

Teď už zbývala jediná starost, kde přespat. Možná by to šlo i tady, ale údajně v Belgii by mohl být problém, prý to moc rádi nemají. A tak jsme se šli projít a zjistit, jak vypadá blízké okolí. Za tratí jsme objevili ještě jedno menší a víc schované parkoviště. Když jsme zjišťovali, kudy tam zajet, objevili jsme vjezd do neoploceného zatravněného prostoru, kde parkovalo několik karavanů. A to už nám bylo jasné, že máme vyhráno. Všude byl klid, jen měsíc svítil. Zajeli jsme kamsi dozadu a doufali, že to vyjde.

Pondělí  4.7.2011

A vyšlo. Ráno jsme zjistili, že jsme na parkovišti u nějaké továrny, ranní příjezd zaměstnanců do práce nás ale vůbec nevzbudil. Nikomu jsme tu nevadili a tak jsme se zde i v pohodě nasnídali.

Kostelík Sv. Serváce na cestě do Bad Honnef

Po snídani jsme pro jistotu přeparkovali zpátky k nádraží a zašli se podívat do města, resp. na náměstí. Při průjezdu večerním městem nás zaujalo. A líbilo se nám tam i ráno.

Prošli jsme okolo kostela Sv. Martina a za chvíli už jsme viděli náměstí - velké náměstí Grote Markt, uprostřed stojí nádherná radnice se štíhlou vysokou věží s věžními hodinami a se zvonicí (v objektu radnice je informační centrum). A kousek za ní další vysoká věž, která patří kostelu Lievenvrouwenkerk. No, byla to krása. Po chvilce jsme ještě vpravo zahlédli barokní kostel. Kupodivu oba kostely byly otevřené, tak jsme se mohli podívat dovnitř. Kostel na náměstí byl plný řemeslníků, vše bylo zakryto, ale alespoň jsme si mohli vychutnat samotnou stavbu.

Z náměstí jsme ještě zahlédli zajímavou věž, vypadala jako vyhlídková. Díky tomu jsme se přesunuli ještě kousek dál z náměstí a dostali jsme se do dalšího zajímavého objektu - pravděpodobně se jednalo o bekináž. Ale to jsme zjistili až doma, že tam má být. Byl to ohrazený objekt s volným vstupem, plný domků různé velikosti, kde jsou nyní pravděpodobně úřady. Proto jsme to tam raději moc ani neprocházeli. Možná naše škoda.

A protože prohlídka tohoto města byla zcela mimo plán, tak jsme zanechali dalších průzkumů, vrátili se k autu a už konečně vyrazili na plánovanou návštěvu dalšího města.

Do Lovaně jsme se dostali naprosto bez problémů a po zkušenostech v Lutychu, jsme se rozhodli raději zaplatit parkovné v centru, než ušetřit a pak se trmácet přes celé město. Směrovky nás do centra krásně dovedly, nedaleko od centra je řada možností zaparkovat v podzemních garážích, takže super. Spokojení, jak jsme to vše dobře našli, jsme bez zaváhání chtěli do prvního podzemního prostoru zajet, ale bohužel jsme vůbec nekoukali na povolenou výšku prostoru. Náš tranzit má 1,9 m a nenapadlo nás, že by s tím mohl být problém. Bohužel byl, ale naštěstí hned při vjezdu. Trošku jsme si odřely střechu, ale než jsme stačili začít přemýšlet, jak se dostat přes zavřenou závoru zpátky, už byl u nás příjemný zřízenec, závoru odsunul a my už jen pohodlně vycouvali. Takže to nakonec dobře dopadlo. Tedy částečně. Museli jsme začít hledat, kde si naše autíčko postavit. Naštěstí v blízkém okolí byla možnost parkovat na ulici – všude byly parkovací automaty a hlavně všude bylo poměrně volno.

Tentokrát nám i počasí přálo, ranní mraky se rozplynuly, sluníčko krásně svítilo a konečně i hřálo. Za chvilku jsme byli na náměstí Grote Markt, kde měl být nejstarší kostel Sv. Petra (nejstarší ve městě) a historická radnice s úžasnou výzdobou. Znali jsme ji již z obrázků, ale skutečnost vše překonala. Zdálo se až nemožné, že něco takového může existovat. Tentokrát naše putování městem bylo přesně naplánováno. Ještě doma jsme si koupili průvodce po Belgii, kde byla doporučená procházka městem a tak s knížkou v ruce jsme se této trasy chtěli držet. Ale nakonec na trase jsme narazili na dobré místní značení, podařilo se nám vidět největší zajímavosti historické části města a zbytečně nikde nebloudit. A hlavně jsme se bez problémů dostali ke Dvoru bekyní, který patří k nejcennějším historickým památkám města. O tom jsme četli, ale nedovedli jsme si představit, jak to může vypadat. Proto jsme byli rozhodnuti tam dojít za každou cenu. Mile nás překvapilo, že od radnice to bylo poměrně blízko.

Bez velkého spěchu jsme vše nejzajímavější prošli a za dvě hodinky jsme se již vraceli k autu. Musím přiznat, že nám to chvilku trvalo, než jsme ho našli. K podzemní garáži jsme došli snadno. Ale při parkování jsme se v jednosměrkách párkrát zatočili a bylo to jasné. Ještě že v blízkosti byly kanály, které nás upozornily, že tudy cesta nevede.

Na oběd jsme se chtěli zastavit někde u řeky na jih od města, kde měl být hrad Arenberg. Ale zde jsme narazili na problém. Přesný plánek jsme neměli, věděli jsme, že je u řeky, nevěděli jsme na jakém břehu. Jenže vedle řeky vede železnice i silnice, odbočka k řece snad jen jedna a směrovky žádné. A když jsme ji konečně našli, tak jsme se dostali k universitě stejného jména. Silnice tam končila polní cestou se zákazem vjezdu. Možná, že by nás cesta k hradu dovedla, směr byl dobrý, ale jak daleko to bylo? Těžko říct. Ale místo bylo ideální na to udělat si polední pauzu a v klidu se najíst. A to bylo vlastně v tom okamžiku to nejdůležitější.

Spokojeni z pěkných zážitků a dobře nasyceni vyrážíme za dalšími zajímavostmi. A to směr Ghent. Tentokrát máme štěstí, nacházíme se téměř na výpadovce z města, takže na dálnici jsme za chvilku. Prohlídku Bruselu jsme v plánu neměli. Jednak nemůžeme stačit všechno, a navíc prý nepatří k těm nejhezčím městům Belgie.

Proto Brusel objíždíme po dálnici. Provoz zde začíná houstnout, a to i přesto že se dálnice rozšířila na 4 proudy. Jak jsem ráda, že neřídím. Všichni jezdí jak šílení, přejíždí se z pruhu do pruhu, kde se dá, vůbec v tom nevidím žádná pravidla. Těžko říct, zda víc lidí jede do Bruselu nebo z Bruselu. Sjezdů z dálnice je poměrně dost. A to je teprve něco okolo 15. hodiny. Takže to ještě nejspíš bude odpoledne horší. Ale naštěstí to jede, zácpy nejsou a tak jsme rádi, když máme Brusel za sebou. Ani jsem se nezvládla podívat, zda je z dálnice vidět něco zajímavého. Ale už pokračujeme dál po dálnici E40 a konečně vjíždíme do města a řídíme se šipkami směr centrum.

Okolo centra vede okruh, který je značen symboly parkovišť P1-P8. Nejblíž jsme měli podzemní garáže P2. Tentokrát jsme byli opatrnější, ale garáže zde byly vyšší, takže jsme se naprosto bez problémů dostali dovnitř. Systém byl stejný jako v Cáchách, hlavně si pamatovat patro a blok. Je zde spoustu východů, tak abychom pak nebloudili pro změnu v garážích.

Opět přehledné směrovky na památky a dá se říct, že většina věcí, na které průvodce upozorňuje, jsou v centru, hodně blízko u sebe. Řeky jsou propojené kanály, že si někdy připadáte jak v Benátkách.

Prošli jsme se centrem města, většina kostelů už byla zavřených, možná i tím, že jsme se poměrně zdrželi v kostele St. Baafs, kde je dokonce krypta z 12. století. Ještě předtím jsme si vyzvedli plánek města v informačním středisku, které je ve zvonici na náměstí Botermarkt, nedaleko kostela.

Tentokrát jsme prohlídku města vzali spíš jako rekreační procházku městem, nikam jsme nespěchali a jen se dívali. Architektura města je skutečně zajímavá, město je hodně barevné. Cestou jsme se ještě zastavili v hospůdce na pivu, odpočinout se a trochu pozorovat ruch na nábřeží. Ota si dal osvědčenou značku Karlsberg, já experimentovala, zkusila jsem něco, co jsem vůbec neznala, jen před tím zjišťovala, zda to je normální pivo, zda to není ovocné. Název byl hrozný, ten si bohužel nepamatuji, ale ještě že toho bylo asi jen 2 nebo 3 deci. Byla to hrůza, že horší jsem ještě nikdy nepila. Myslím, kdybych si dala vodu s octem, že to nemohlo být horší. Ale jsem holka statečná, když už jsem to zaplatila, tak jsem to taky vypila. Naštěstí v Belgii je zvyk, že vám k pivu přinesou nějakou směs oříšků, rozinek apod. A tak jsem každé napití rychle zajedla. Dopadlo to dobře, nejen že jsem to přežila, ale ani mi nebylo špatně. Naštěstí jsem trochu i tu žízeň zahnala.

Díky plánku jsme se k autu vrátili trochu oklikou, dostali jsme se k hradu, zahlédli další zajímavé budovy, kostely a dokonce ani nezabloudili. A tím, že jsme si řádně pamatovali, ve kterém patře a v jaké bloku parkujeme, tak jsme vše zvládli a po třech hodinách opouštěli město.

Další den se chceme jít podívat ještě do Bruggy. Vyrážíme tedy tím směrem. Konečně jsme téměř na naší trase na mapě objevili kemp. Měl by být jižně od Bruggy, kdesi u Sint Michiels. Nejdřív jsme vyrazili přesně dle mapy k místům, kde by měl být. Pak jsme to tam různě projížděli. Bylo něco po 20. hodině, ale v obcích jak vymeteno. Nebylo ani koho se zeptat. Konečně jsme zahlédli u garáže jednoho pána, který nám ochotně vysvětloval, jak se tam dostaneme. Kemp byl v Sint Kruis, což je východně od Brugge. Pán nám popsal nejkratší cestu – mělo to jeden problém. Patrně se tam pohybuje na kole, takže nás poslal cestou, kterou nebylo možno autem projet. Ale už jsme měli správný směr, věděli jsme, kde by to mělo být, až jsme konečně našli ceduli a bylo vyhráno.

Takže pro ty, kteří by měli stejný problém, z dálnice E40 odbočte na Bruggy po N50 přes Oostkamp až skoro do Bruggy. Po okruhu R30 (N9) se dejte vpravo směr Sint Kruis (St. Croix). Téměř s odbočkou na Sint Kruis odbočíte jakoby zpátky po N9 – ale to už by tam měly být i šipky na cemping Memling (camp Maldegen). Názvy čtu z maps.google, v závorce jsou názvy přímo z belgických silnic. Je občas totiž trochu problém s některými belgickými názvy.

Tak konečně jsme v kempu. Celkem máme najeto 1170 km. Tak jsme se těšili na teplou sprchu, že jsme i přípravu večeře odložili. To jsme si to užívali. Mysleli jsme, jaký luxus si dopřáváme, když s sebou vozíme kanystr s kohoutkem, kterému hrdě říkáme sprcha, ale pořádnou sprchu s teplou vodou to fakt nenahradí.

Po večeři v téměř pozdní noční hodině jsme taky pořádně umyli v horké vodě i nádobí a spokojeně ulehli. Den byl skutečně náročný a odpočinek zasloužený.

Úterý  5.7.2011

Odpočinek jsme si však představovali trochu delší. Spát jsme šli dlouho. Večer byl v kempu klídek, zato ráno od časných ranních hodin poměrně rušno. A to jsme spali téměř v nejzazší části kempu. No, co můžeme dělat, ještě se chvíli převalujeme, zkoušíme zdřímnout, ale nakonec přece jen vstáváme. Naštěstí svítí sluníčko a konečně je už od rána teplo.

Čeká nás náročný a hlavně hodně dlouhý den. Večer, skoro spíš v noci se máme nalodit na trajekt a přeplout do Anglie. Ale cestou samozřejmě chceme ještě něco stihnout.

Po snídani doplňujeme ještě zásoby vody, zaplatíme 25 Euro a vyrážíme. Víme, že do Bruggy to není daleko. Ale tím, jak jsme to vše objížděli, nějak jsme si nevšimli, že vlastně Sint Kruis je okrajová čtvrť Bruggy. Vracíme se zpátky na hlavní silnici N9, zleva jsme přijeli, tak musíme jet vpravo. Silnice vede podle vodního toku, řeky nebo kanálu. Nejdřív mineme most a téměř vzápětí vidíme další s nádhernou bránou a hned za ní dva větrné mlýny. Samozřejmě jsme ze zvědavosti odbočili na most a hned vpravo u kanálu zaparkovali. Stále jsme netušili, kde přesně jsme. Zákaz parkování tu nebyl, dokonce tu nebyly ani parkovací automaty. Zleva parčík, zprava kopec s větrnými mlýny a vodní tok.

Nyní naštěstí vyhrála zvědavost. Nedaleko jsme zahlédli věž kostela a tak jsme vyrazili tím směrem. A konečně jsme uviděli i mapu a zjistili, že jsme přesně tam, kde jsme chtěli být, že do centra je to kousek. Takže konečně máme štěstí. Bez jakéhokoli hledání, jsme tam, kde jsme chtěli být, parkujeme na ideálním místě a zdarma. Super.

Tentokrát jsme využili mapy, kterou jsme doma z průvodce ofotili a zvětšili. Takže jsme se poměrně snadno dostali na obě hlavní náměstí a prohlédli, co se dalo a hlavně, na co byl čas. Řada památek byla otevřena a tak jsme si to opravdu užili. Ve srovnání s ostatními městy je Bruggy jedno z meších měst , ale i zde platí, že to je krásné město, barevné, plné zajímavých památek , ale i krásných měšťanských domů. Stále je na co koukat.

Po třech hodinách jsme zpátky u auta. Teď jsme zjistili, jak bylo dobře, že nás v kempu nenechali dospat. Nyní bychom možná už těžko zaparkovali. Přesto zde byl nádherný klid a tak jsme toho využili a dali si u auta studený oběd.

Při odjezdu z města jsme měli ještě jeden zážitek. Blížíme se k mostu a najednou vidíme, jak se zde auta „štosují“. Koukáme, co se děje a najednou vidíme, jak se most zvedá. Patrně v určitou dobu je umožněn průplav lodím, a to i poměrně velkým, nákladním. Takže zase jsme byli ve správnou dobu na správném místě. Nevěděla jsem, zda se koukat, fotit nebo sledovat, kdy se auta dají do pohybu, aby mi Ota neujel. Protože se samozřejmě zvedal i sousední most. Bohužel jsem toho víc viděla než vyfotila, ale i tak se některá fotka docela povedla.

A nyní už směr Oostende při pobřeží na jih až do Callais. Počasí nám přeje, času máme dost, takže nám dokonce vyjde i koupačka v moři. Po skoro čtyřech náročných dnech se už těšíme na trochu relaxace. Z Bruggy jsme vyjeli už snadno, tam už se snad ani nedalo zabloudit. Ale nechtěli jsme pokračovat po dálnici E40 na jih, ale jet při pobřeží. V Oostende jsme se sice nepatrně zamotali, než se nám podařilo vyjet na správnou silnici směr Middelkerke, ale nebylo to tak hrozné. Podle mapy to vypadalo rozhodně jednodušeji.

Nyní jen najít nějaké hezké místo na koupání. Nejdřív vidíme ochranné duny, bunkry, dokonce v jednom okamžiku se mi zdálo, že vidím kdesi v dálce se blýskat i dělo. Zdá se, že ne všude se nechá zaparkovat a jít se vykoupat. Až za Middekerke-Bad ve Westende-Bad zahlédneme odbočku vlevo na parkoviště, dokonce s informací parkování zdarma. Máme nějaký šťastný den. Je tam obrovské nezpevněné parkoviště se spoustou místa a skutečně zdarma. Dovede vás k němu ulice Badenlaan. Pohodlně jsme zaparkovali, rozhodli se již zde vzít na sebe plavky, nevěděli jsme, jak to na pláži bude vypadat. A po silnici zpátky a stále rovně až k moři. Bylo to tak kilometr.

Říká se, že severní moře je studené, ale čekala jsem, že bude studenější. Bohužel přímo zaplavat si nešlo. Byli jsme tam v době přílivu a kdo zná moře jen z Chorvatska, tak se nestačil divit. A to byl přesně náš případ. Přišli jsme tam a překvapilo nás, proč všichni leží poměrně daleko od moře, z našeho pohledu zbytečně blízko u sebe, když blíž k moři je krásná písečná pláž. Ta byla rozdělena kamennými vlnolamy. Měli jsme s sebou samozřejmě všechny doklady, všechny peníze a měli jsme strach to někde nechat a tak jsme si „ustlali“ na jednom vlnolamu, že na to z moře dobře uvidíme. Jeden si může jít zaplavat a druhý se bude jen tak šplouchat u břehu ve vlnách. Bohužel nešlo ani jedno, ani druhé. V moři byli hlídky na motorových člunech, hned nás upozornili, že na vlnolamu být nesmíme a víc se vzdálit od břehu, že se taky nesmí. Za chvíli jsme pochopili proč. Voda rychle postupovala a my neustále naše svršky posouvali dál a dál od břehu, až jsme se dostali na úroveň ostatních. Ti se museli asi docela dobře bavit. Trošku v mezích možností jsme si zaplavali, ale o to víc se vyblbli ve vlnách. Bylo to super. A také bylo fajn pozorovat děti, jak si staví hrady, vykopávají díry a pak pozorují, jak jim to voda zaplavuje, boří a jak zase pospíchají stavět o kus dál.

Čas rychle utekl a nám nezbývalo nic jiného než se chystat na návrat, resp. na další cestu. Zatím co u nás jsou všude Vietnamci, tam jsou Arabové. Zatímco tady jim moc nefandím a snažím se je moc nepodporovat, tam jsem neodolala a koupila si za 10 Euro letní sukni. Byla to přece jen jiná nabídka a líbil se mi střih, materiál a hlavně barva. A samozřejmě cena taky byla super, protože jinak v obchodech je to pro nás poměrně drahý. A o nějaký výprodej jsme nezakopli. Tak abych si taky z Belgie něco přivezla.

Cestou jsme si vyhlédli ještě pekárnu, kde jsme zakoupili nějaké pečivo, náš český chleba už nám přece jen docházel. A pak do auta a pokračovat k jihu. Pokračovali jsme po vedlejší silnici při moři, také proto, abychom ve Francii nenajeli na dálnici. Na většině z nich se platí mýtné a zapomněli jsme zjistit, které úseky jsou zpoplatněny. Navíc bylo zajímavé projíždět malými městečky, vesničkami a pozorovat, jak se zde žije.

Cestou jsme se chtěli zastavit ještě v Bray Dunes. Je to nejsevernější obec Francie, měla by zde být vidět linie bunkrů a samozřejmě i památník - v rámci operace Dunkerque za 2. světové války zde padlo mnoho obětí. Na mapě v těch místech je ještě vyznačena přírodní rezervace Marchand Duna, která byla zřízena 11.12.1974. Duna je orientována rovnoběžně s pobřežím. Žije zde neskutečné množství živočichů (hmyzu, obratlovců, ale i ptáků), roste mnoho druhů rostlin. Bohužel jsme však nic nenašli. Buď jsme přehlédli nějakou odbočku, šipku, těžko říct. Jeli jsme směrem k moři, vpravo byl oplocený prostor a tak jsme to nakonec vzdali a vrátili se, aniž bychom k moři dojeli. Ani cestou jsme žádné upozornění nenašli a už jsme to znova nezkoušeli. Už jsme začínali být trochu nervozní, zda to vše najdeme, i když času jsme zatím měli stále víc než dost.

Pokračovali jsme při pobřeží, proto jsme museli přímo projet městem Dunkerque. Nějak jsme si francouzskou část cesty špatně připravili - ani jsme přesně nevěděli, jak je to daleko z Dunkerque do Calais. Jediné, co jsem věděla, bylo, že přístav je před městem. Proto nás asi po 10 km ani moc nepřekvapila šipka Car ferri. Ale hned za chvíli jsme začali být silně zmateni. Řada kruháčů s nejrůznějšími odbočkami do přístavu – různě číselně označených. To už nám bylo jasný, že to tak jednoduché nebude. Nakonec jsme prostě nějaký směr vybrali a dojeli na obrovské parkoviště. A připadali jsme si úplně ztracení. Jediné, co nás uklidňovalo, bylo, že stále máme ještě několik hodin času. Ještě že jsme se raději nikde moc zbytečně nezdržovali. Tady to ale na přístav nevypadalo a nebo byl někde ještě hodně daleko. Takže tudy ne. Při odjezdu jsme zjistili, že se s námi loučí přístav Dunkerque. To byla úleva. Aspoň na chvíli. Kdo ví, jak to bude vypadat v Calais.

Nyní nás to nahnalo na dálnici – ale bez poplatku. Do Calais to bylo ještě 30 km. V napjatém očekávání věcí příštích jsme se přibližovali k městu. Ale ještě dřív opět šipka Car ferri a po chvíli naprosto jednoznačně směrovky – loď s autíčkem. Tak tady to bylo značeno super. Sice jsme taky projeli pár kruháčů, ale směr byl jasný, dobře značený a tak jsme již po chvíli viděli parkoviště a vjezd přes celníky do prostoru označeném naší plavební společností Seafrance. Hurá máme to. A času spoustu. Do města jsme jet nechtěli. Nedovedli jsme si představit, jak to vypadá při naloďování auta na trajekt a mysleli jsme si, že tam budeme moct někde zaparkovat, jít se někam podívat, že to tam je nějak jako na letišti. No prostě pusťte „venkovany“ do světa. Na celnici vše proběhlo bez problémů, jízdenky na trajekt byly také OK, ale paní v okénku po náš požadovala 24 Euro. Naštěstí jsme se zajímali proč – mělo to být zaplacení parkovného za 3 hodiny, o které jsme přijeli dřív. Tak to tedy ne, ale co dělat, zpátky nás asi nepustí. Ale bylo to dobrý. Asi jsme nebyli první. Na takovéhle případy jsou připraveni. S úsměvem nás odkázala kamsi vpravo, ale marně jsme přemýšleli, co tam budeme dělat, když se najednou před námi rozestoupil plot a my mohli vyjet opět na parkoviště. Takže super, nanečisto jsme si to vyzkoušeli, víme odkud to jede, tak někam kousek zajedeme, najíme se, odpočineme.

Na kruháčích jsme si všimli směrovek na Z1 des Dunes, tak snad někam dojedeme. Pamatovala jsem si z mapy, že nedaleko letiště mají být také duny. Po pár odbočkách jsme objevili poměrně velký prostor, částečně zatravněný. Při vjezdu byl dokonce nějaký nákres, orientační mapka pro nás s nesrozumitelným textem. Zdálo se, že to je obrovské parkoviště. A to nám vyhovovalo. Bylo to stranou hlavní silnice, nikde jsme nikoho neviděli. Zajeli jsme do zadní části, kde byly i nějaké stromy, křoví a zaparkovali tak, aby nás auto od silnice zakrývalo. Tam jsme si uvařili večeři, krásně jsme se umyli – po mořské koupeli se nám ještě nepodařilo se někde „odsolit“. A když jsme si chtěli užívat klídku posledního času na kontinentu, tak jsme začali docela normálně panikařit. Věděli jsme, až přijedeme do Dovru bude o hodinu méně. Ale vždyť je to kousek, jaký čas platí tady? Když nad tím dodatečně přemýšlím, nevím, co nás to napadlo. Ve Francii jsme již byli několikrát, čas tam jiný nebyl, tak proč zrovna teď. Jenže, co když nemají letní čas? Nakonec Ota sedl do auta a zajel zjistit do vrátnice nedaleké továrny, kolik je ve skutečnosti hodin. Samozřejmě, že nám potvrdili náš aktuální čas, ale najednou jsme stejně měli po klidu. Navíc se to zatáhlo, začal foukat vítr, ochladilo se a začalo poprchávat. A tak jsme se přece jen s předstihem přesunuli na parkoviště k přístavu. Co když tam najednou bude fronta, raději ať to máme na dohled. Ale tohle místo jsme si chtěli zapamatovat. Až se v noci budeme vracet, budeme už vědět, kam jít spát.

A pak už to docela vše uteklo. Stejně jako na letišti, i tady je stanovena doba, kdy nejdřív se můžete nechat odbavit. Francouzští celníci si naše červené auto pamatovali, tak nám jen zamávali, angličtí se tvářili úředně, koukli dokonce i do auta, zajímala je naše thermotaška, zakrytá dekami – že bychom tam někoho pašovali? Ale stačilo říct thermo a lehce poodkrýt – usmáli se a mohli jsme jet. Jízdenky nám ještě jednou zkontrolovali, dostali jsme číslo a vyrazili se postavit do fronty k našemu trajektu - do bloku označeného naším číslem - blok „C“, pruh „149“. Už jsme jen pozorovali, jak z jednoho trajektu vyjíždí auta, do jiného vjíždí, až jsme se dočkali, že do trajektu pustili i nás. Dokonce s námi se do trajektu nalodil i cyklista. Vyplouvali jsme ve 23 hodin, bylo překvapivě málo aut i málo lidí. Obchody na lodi byly zavřené, jen na chvíli otevřeli rychlé občerstvení. Venku pršelo, byla zima a tak jako většina ostatních jsme se natáhli na sedačky a trochu si zdřímli. Vždyť nevíme, co nás bude čekat v Anglii, kdy a hlavně kde budeme spát.

Tím končí naše první část výpravy. Shodli jsme se na tom, že Belgii jsme projeli hodně hekticky, protože jsme toho chtěli vidět co nejvíc, ale že takto nemůžeme v Anglii, ani ve Skotsku pokračovat. Musíme si dát čas na odpočinek, nebo budeme tak zničení, že nakonec z těch zážitků mít nic nebudeme. Už teď jsme si říkali, že za pár dnů máme takových dojmů, že bychom už mohli jet zpátky.

GPS souřadnice:
uložit .gpx soubor (50.636, 5.573)
Poslední aktualizace: 1.11.2020
fotka uživatele jircak
Autor: jircak
Kvalita příspěvku:    
Hodnotit kvalitu příspěvku
Sdílet s přáteli
Byl jsem zde!
Zapamatovat

Lutych

Příspěvky z okolí Z Plzně přes Belgii do Skotska - 1. část - belgická

Lutych/Liege
Lutych/Liege
Město
hodnoceni 8/10
Město leží téměř na hlavní belgické dálnici E40. Je to nejdůležitější kulturní centrum Valonska, velké průmyslové město, ležící na soutoku řek Masy a Ourthe. Ve městě je i významný vnitrozemský přístav. Navštívili jsme ho při naší cestě do Skotska. Již v období Římanů zde byla osada. První zmínky o městě jsou z r. 705. Proto je ve městě řada pamětihodností. Zde se musím…
1.1km
více »
Letiště Liege / Bierset
Letiště Liege / Bierset
Letiště
Letiště Bierset (LGG) spadá pod město Liege, které leží ve státě Belgie.
9km
více »
Tongeren
Tongeren
Město
Tongeren (Tongres) je město na východě země v jižní části provincie Limburg. Germánské opidum zničeno Římany a na jeho troskách vybudován vojenský tábor, který se stal základem města Atuatuca Tungrorum. Ve 3. století dobyto Franky, ve 4. zde svatý Servác založil nejstarší belgické biskupství. V 9. století Tongeren vypleněn Normany. Ve městě…
17.5km
více »
Tongeren - Bazilika Onze Lieve Vrouwekerk
Tongeren - Bazilika Onze Lieve Vrouwekerk
Kostel
Ve městě jsme se zastavili na naší velké cestě do Skotska. Dočetla jsem se, že tam má být raně gotická bazilika, která je zapsána na Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Tongeren leží 33 km severně od Lutychu, v provincii Limburg a tak to pro nás nebyla zas tak velká zajížďka. A mohu to každému jen doporučit. Na místě současné baziliky stával již ve 4. století…
17.5km
více »
Lucemburg,Brusel,Belgie, Paris, Normandie
Lucemburg,Brusel,Belgie, Paris, Normandie
Trasy
Brusel, Watterlo, Paris , Saint Michachael, Omaha Beach , Boulorne Sur Mer, Eurotunel viz tex na fotu přiloze fot cestopisy
17.8km
více »
Letiště Maastricht / Maastricht/aachen
Letiště Maastricht / Maastricht/aachen
Letiště
Letiště Maastricht/aachen (MST) spadá pod město Maastricht, které leží ve státě Nizozemsko.
33.3km
více »
Sint -Truiden
Sint -Truiden
Město
V tomto městě jsme se zastavili na naší velké cestě do Skotska, a to téměř jen náhodou. V plánu jsme to neměli, městem jsme projížděli, a právě při průjezdu městem nás tak zaujalo, že jsme se na chvíli…
33.3km
více »
Vaalserberg - nejvyšší místo kontinentálního Holandska a trojzemí Belgie, Nizozemí a Německa
Vaalserberg - nejvyšší místo kontinentálního Holandska a trojzemí Belgie, Nizozemí a Německa
Rozhledna
hodnoceni 10/10
Městečko Vaals se nachází na jihovýchodě nizozemské provincie Limburg, přibližně 23 km východně od hlavního města provincie Maastrichtu. Na území obce leží Vaalserberg, nejvyšší vrchol kontinentálního Nizozemí. O úplné prvenství jej připravil antilský ostrov Sába, jehož činná sopka Mount Scenery dosahuje nadmořské výšky 877 metrů. Rovinaté a placaté Nizozemí se ve svém…
34.2km
více »
Belgické vodopády
Belgické vodopády
Vodopád
Vodopády u obce Grand Coo patří mezi nejznámější belgické vodopády. Měří sice jen 15 metrů, což je na naše poměry poměrně málo, ale v Belgii nejsou žádné pořádné Hory a tak si tohoto vodopáru považují. Také je hn…
35km
více »
SPA-Francorchamps + Racetrack F1 Muzem
SPA-Francorchamps + Racetrack F1 Muzem
Tipy na výlet
hodnoceni 10/10
Naším cílem je západní část Belgie, Ardeny a poslední přírodní okruh, na kterém se jezdí závody F1, SPA-Francorchamps. Legendární Belgický okruh F1 SPA-Francorchamps se nachází cca 80 km od hranic s Německem mezi …
36.3km
více »