Z Rýmařova na hrad Sovinec

Cestopisy

Fotografie (128) • Foto: Franta

Vstoupit do fotogalerie (128 fotografií)

Pomník obětem

kostel sv.Augustina

Vstoupit do fotogalerie (128 fotografií)

I když je ta naše Morava malučká, přírodních zajímavostí i historických památek se v ní nachází kupodivu dost. Krom jiného zde narazíte na zříceniny tří hradů, které u nás patří k těm nejrozsáhlejším. V minulosti na nich sice dost zahlodal zub času, ale díky své velikosti tahle trojice neunikla pozornosti památkářů a dnes se proto každý z nich může pochlubit i bohatou „rekonstrukční“ historií. Přiznám se, že jsou všechny tři hrady i naší srdeční záležitostí. A jen velice těžko (a na rovinu) můžeme říct, který z nich je nejzajímavější a nejhezčí – jestli je to ten, vypínající se nad rodištěm Leoše Janáčka... anebo ten, jehož kulisa je neodmyslitelnou součástí Moravské brány poblíž Lipníka nad Bečvou... či poslední z nich, nacházející se (možná dost překvapivě) na samém konci Nízkého Jeseníku a dodnes nepostrádající svůj středověký půvab. Každá ze zřícenin stojí samozřejmě za návštěvu. A to i za opakovanou, neboť díky stále probíhajícím opravám na nich pokaždé najdete něco nového. Na té poslední je i největší počet zrekonstruovaných interiérů.

Do naší podzimní dovolené v Rýmařově jsme pochopitelně návštěvu Sovince započítali a měl se na našem posledním výletě stát tím příslovečným zlatým hřebem. Jen nechápu, proč máme při jeho návštěvách takovou smůlu na zakaboněné počasí. I když jsem směrem nahoru k Nejvyššímu několikrát vyslal zdvořilý dotaz PROČ? - odpovědi od líně řehtajícího úředního nebeského šimla jsem se dodnes nedočkal. Ale co už. Když nejde o život, jde přece o... houby s octem!

Ráno o půl deváté středoevropského času proto od penzionu Mary vyrážíme do centra Rýmařova. Napřed si procházíme geologickou expozici na Hrádku, pak se přesunujeme na autobusové nádraží, kde v pohostinství vyčkáme příjezdu našeho spoje. Ačkoliv podle mapy hrad neleží nijak daleko, jízda trvá Rovných 45 minut, neboť my křižujeme tu na první pohled opuštěnou a drsnou krajinu Nízkého Jeseníku různými směry. Dokonce zajíždíme i do míst, kde jejich obyvatelé ještě ani nestačili lištičky naučit pozdravu Pápá...

Po opuštění busu zamíříme okolo monumentální ho památníku Padlým obětem rovnou k hradu a naše oči přitom přelétnou rozpadající se fasády některých honosnějších vilek nad silnicí (je jich škoda!) Jana utíká k bráně Sovince s foťákem v ruce jako splašená, já ale hodím před empírovým průčelím kostela svatého Augustina brzdu. Zleva je vchod do chrámu ozdoben barokním křížem, zprava sochou světce. Ale o Augustýna se nejedná, zase je to ten všudypřítomný svatý „Janek.“

Poté zamířím uličkou za kostelem vpravo, abych si mohl prohlédnout interesantní osmibokou kostelní zvonici. Pikantní je, že je jak ovocný strom naroubována na úplně jiný štěp – v tomto případě na spodní část bývalé středověké bašty!

Vracím se za manželkou a nacházím ji na prvním hradním nádvoří. Po zakoupení vstupenek zjistím, že nám zbývá do prohlídky ještě spousta času, a tak choť infomuju, že si před ní ještě někam odskočím. Ne na WC, ale poohlédnout se po nějakém méně otřelém výhledu na hrad, než jaké nabízejí cestovní průvodce. Je mi to dovoleno pod podmínkou, že napřed choť vyfotím ve společnosti sochy sovy, vydlabané ze dřeva.

(Když se po návratu domů na ten obrázek dívám, napadne mně, že se ty dvě dlouho hledaly, ale hlavně že se našly!)

Zamířím tedy k severnímu konci obce, kde od Božích muk s vybrakovaným interiérem podél okraje lesa stoupá cesta, doprovázená modrým a zeleným značením.Z Pastviny se na hrad otvírá jakýs takýs pohled, ale za lepším je nutno vystoupat asi půl kilometru. Až k místu, kde loukou probíhá trasa elektrického vedení. Tady pak zabočím na pastvinu a kličkujíce mezi zaschlými a dnes už historickými kravinci, hledám ten nejhezčí výhled. Kupodivu mi k jeho nalezení pomůže i pár zbloudilých paprsků slunce. Usedám do trávy a kochám se neobvyklým úhlem viděného, jakoby z pohledu nízko letícího opeřence.

Odsud jsou totiž z hradu vidět jen ty jeho tři věže. První patří již zmiňované zvonici kostela, ta nejvyšší bývala hradní hláskou a ta třetí není věží, ale polygonální baštou zvanou Remter, v níž si poslední majitel – Řád německých rytířů, zbudoval honosný rytířský sál. On se Řád vlastně postaral i o všechny ty dosud viděné přístavby, barokní bastiony a jiná předsunutá opevnění, neboť brzy poté, co se na Sovinci usídlil, hrozilo dobývání hradu Švédy. Ti se ale takového velkého ořechu k rozlousknutí vůbec nezalekli a v roce 1643 zavelel ke šturmu na hrad dokonce samotný jenerál Torstenson. To se mu to velelo, když pod jeho velením tehdy u Sovince stálo Rovných 8 000 podřízených a proti nim pouhých 200 hradních obránců!

Zavírám oči a v širokoúhlém HD provedení si představuji to velkolepé dobývání. Plné tři týdny se okolním etérem rozléhalo dunění ze švédských děl a hmoždířů a plašilo ptáky a všechnu tu okolní pozemskou zvěř. Teprve po dlouhých jednadvaceti dnech nad hradbami zavlál bílý prapor a obránci se vzdali!

Po návratu za manželkou jsme vpuštěni dál do vlastního hradního bludiště, sestávajícího z množství hradeb, věží, paláců a budov, rozprostírajících se okolo pěti nádvoří, které jsou přístupné sedmi bránami. Na tom nejvyšším máme prý úderem celé hodiny vyčkat příchodu průvodkyně. Než ale přijde, máme dostatek času na samostatný průzkum. Po štěrkovém chodníčku se schůdky zamíříme i ke spodnímu předsunutému opevnění – zdi protknuté otvory střílen a také uzamčeným vstupem na skalnatý vápencový ostroh, z něhož se vypíná Kočičí bašta.

Poté si prošmejdíme přízemní interiéry jednoho z paláců na nejvyšším hlavním nádvoří. Díky tomu, že jsme návštěvu Sovince uskutečnili téměř na konci sezóny, jdeme na prohlídku jen my dva. Slečna průvodkyně se nás ptá, jestli chceme slyšet i podrobnou historii hradu, ale poněvadž ji máme nastudovánu z domu, dovolíme, aby ji úplně vypustila. Poté už procházíme rekonstruovanými místnostmi paláce, vybavené náznakovou expozicí nábytku, obrazů či zbroje. Prohlédneme si rytířský sál i zříceninu bývalé koleje, v níž bývala lesnická škola a než se vydáme do muzea, umístěném v budovách okolo spodního nádvoří, já se běžím ještě potěšit vyhlídkou z nejvyšší hradní věže. Kromě pohledu shora na celý hrad a vesnici je vidět i hezký kus okolního kraje.

Když prohlídka s průvodkyní končí, je nám ještě dle vlastní vůle (a bez časového omezení) dovoleno zůstat v prostorách zříceniny. A až nás to prý přestane bavit, stačí zazvonit u brány na zvonek a my budeme vypuštěni ven.

Když se tak konečně stane, poledne již dávno minulo. Což důrazně připomínají hlavně naše žaludky, které se nechtějí nechat uchlácholit a vyžadují okamžitý příjem stravy a tekutin.

Nic jednoduššího, vy dva omezenci – aby byl od vás pokoj, stačí zajít do blizoučké restaurace U rytířů!

V jejím stylovém interiéru, kde sedíme pod portrétem hradu zamlada (a z doby jeho největší slávy) kupodivu ty výpečky se zelím a knedlí chutnají jaksi slavnostněji. Tak – ještě něčím dobrým zapít a... co dál?

Zpáteční bus nám jede až za dvě hodiny, podnikneme tedy procházku za nejhezčími výhledy na hrad ke spodnímu konci dědiny. Cestou míjíme i maličké koupaliště a já si nad domy všimnu nějaké historické budovy, připomínající věž tvrze. Houbeles tvrz – kde ta by se tady vzala! Ve skutečnosti se jedná o předsunutou dělovou věž, která dostala jméno Lichtejnštejnka.

A pak se naše cesty zase na chvíli rozdělují: zatímco si Jana fotí výhledy, já chvátám lesnatou strání vzhůru, abych si prohlédl velký vápencový lom, jehož stěnu jsem předtím zahlédl z vyhlídkové věže hradu. Krkolomný výstup najednou přehradí bloky skal, a když je obejdu, nacházím se už bohužel o něco výš nad dnem lomu. Nezbývá než oprášit vzpomínky na horolezecké mládí a sestoupit přímo dolů skalní stěnou. Lomové stěny jsou přitom při pohledu z upraveného travnatého prostranství vysoké nejméně 50 m! U vstupu narazím na posezení a několik přízemních budov. Zřejmě slouží jako základna speleologům, kteří se kromě podzemí hradu věnují i průzkumu sovineckého krasu. Právě tady v oblasti lomu objevili už čtyři delší puklinovité jeskyně. A od těch laviček se otvírá i omezená vyhlídka do hlubin Valšovského dolu.

Od lomu vede zpět k vesnici kupodivu velmi pohodlná cesta! Ještě než hodím navrátila, vyběhnu v očekávání dalšího neobvyklého výhledu kousek červeně značeným chodníkem hore do lesa. Hvozd je bohužel čím dál hlubší, a tak to u vysoké kamenné zídky vzdávám a vracím se ke hradu za ženou.

Podle zákona schválnosti se těsně před naším odjezdem nebe protrhá a cestou busem k Rýmařovu je díky slunečnímu osvětlení na tu pustou a drsnou krajinu mnohem líbeznější pohled.

Ve městě ještě poslední procházka náměstím... a pak už pod sprchu a naposledy do restaurace penzionu Mary.

Pan majitel nám dneska přichystal překvapení v podobě slavnostní rozlučkové večeře a její konzumace – doprovázená mnoha úsměvy majitelů i té obsluhující číšnice – je hezkou tečkou za naší jesenickou dovolenou...

Poslední aktualizace: 17.4.2016

Z Rýmařova na hrad Sovinec na mapě