Z Vizovic do Rakové a Zádveřic
Jednu slunnou neděli před koncem dubna jsem se s Janou rozhodl podniknout kratší túru. Tentokrát nás nečekaly žádné veleatraktivní cíle, ale „jen“ cesta krajinou Vizovických vrchů a návštěva dvou vesnic.
Jenže – pokud se člověk umí okolo sebe dívat, najde krásu i v místech „nejobyčenějších“ a dokonce i tam, kde by to nečekal. Připočtěme pak k tomu bonusy v podobě nečekaných výhledů, setkání s chovnými zvířátky, takže se netřeba divit tomu, že jsme před odjezdem domů přišli k závěru, že to byla procházka celkem zdařilá.
Až na ten začátek...
Ze Zlína do Vizovic jsme po velmi dlouhé době cestovali osobním vlakem a s překvapením zaregistrovali, kolik je ještě ve městě zastávek. Pak už se vláček loudal údolím proti toku Dřevnice, pod Slušovicemi zamířil okolo Lutoninky a zanedlouho se ocitl na konečné stanici trati Otrokovice- Vizovice. Nevíme, na jakou slávu do města od vlaku směřovalo to ohromné množství lidí – vždyť ten slavný rockový festival i Trnkobraní jsou ještě v nedohlednu – ale od vizovické Sokolovny už jsme po modré značce do kopce šli naštěstí sami.
No, ono to tak docela pravda není, protože o to, co ubylo lidí, naopak přibylo projíždějících aut!
Funěli jsme do strmého kopčiska co to dalo, chvílemi i odpočívali, a já se nestačil divit, kolik v téhle malé „tatranské“ čtvrti jménem Těchlov žije místních obyvatel. Pak se ale vlevo objevilo poslední obytné stavení, silnice neskončila, ale zabočila nad lesík ostrou zatáčkou vpravo... a já zjistil, že jsem se doma blbě podíval na mapu: ta cesta, kterou jsem považoval za polní asfaltku, totiž byla regulérní okresní silnici, spojující Vizovice se Slušovicemi a v dnešním slunném popolední na ní bylo mototuristů jak nasr... naseto!
Azylovým bodem se nám před samým koncem stoupání stal starý kamenný Těchlovský křížek, kde se dalo posedět ve stínu stromů u dvou stolů na lavičkách. A potěšit se výhledem dolů na město i na hlavní hradbu vrchů, které po něm nesou jméno.Vizovickými vrchy je ale i ta viditelná krajina na sever a na východ od nás. A k těm nejdůležitějším kopcům patří i ten, na kterém se právě nacházíme, neboť na západ od silničky zdobí jak jeho témě, tak i svahy až dolů do údolí, téměř nekonečné ovocné sady.
(Tož ba – šak ono sa to ovoce do Jelínkovic pálenice mosí negde aj vypěstovat, samo jim z nebe do kotla přeca nenapadá!)
Po krátkém odpočinku jsme se zvedli a „popojeli“ dál. Tady už frekventovaná okreska vedla po hřebeni, zanedlouho se před námi nalevo objevila kotlina s vesničkou Raková, a pak modrá značka konečně zabočila po polní cestě dolů do dědiny. My ale nespěcháme, neboť na pastvinách pod námi se pásly ovce, kolem nich pobíhala letošní jehňata a zdola z Rakové zrovna zamířila na holý horizont vedlejšího kopce ekipa jezdců a jezdkyň na koních.
Teprve až jsme se focení domestikované zvěře a poklidného reliéfu krajiny dostatečně nabažili, zamířili jsme spolu s modrým značením do Rakové. Ale ještě než jsme dosáhli její centrální zástavby, byly naše zraky oblaženy i pohledem na pár pasoucích se a radostně ržoucích koní na protější stráni.
Raková je dnes neoddělitelnou součástí „manželského svazku“ Zádveřice- Raková, přičemž je ale od té větší asi na dva kilometry vzdálena. Je rozložena v kotlince a ve svazích okolo nejhořejší části stejnojmenného potoka, přičemž ji před větry chrání i ten rozsáhlejší hvozd rozprostírající se na severu a východě na dohled vesničky.
Byla založena jakýmsi Rakem a poprvé je v análech zmiňována jako ves pustá roku 1549. Později byla znovu osídlena a obyvatelé v ní spokojeně žili až do časů, kdy byla východní Morava postižena nájezdy kuruců, a kteří si neodpustili ani přepadení téhle malé a odloučené vsi.
Dnes je obcí téměř rekreační. Žádnými význačnými historickými památkami se sice pochlubit nemůže, ale nám „měšťákům“ stačí už jen pohled na bývalé grunty, jejichž součástí byly i ty mnohde dosud stojící stodoly. A také nabytí dojmu, jakoby se zde zastavil čas - tak pohodově a starobyle se člověk mezi jejími staveními cítí...
Zajímavým byl i ten starý ovocný sad, který jsme míjeli na spodním konci obce a exotický tur, pasoucí se poblíž. Pak už nás čekala dvoukilometrová, mírně klesající cesta do Zádveřic. Byla umístěna pod povrchem okolního terénu v jakémsi hluboce zahloubeném, ale přitom mělkém úvozu a byla plna zákrut, které vybíhaly tu z lesíka na louku, a poté zase naopak.
Od horního konce Zádveřic cesta zástavbou klesala už prudčeji a jelikož se po celé její délce zrovna opravoval chodník, museli jsem opatrně po okraji vozovky. Od středu obce se nám otevřel pohled na krásný zádveřický kostel, běloučký jak mořský maják (a stejně tak z okolního kraje z daleka viditelný), na novou moderní budovu obecního úřadu a přilehlou restauraci, a také na tu starou, nacházející se na druhé straně křižovatky.
Protože nás kvůli odjezdu vlaku do Zlína hnal čas, nestačili jsme bohužel uskutečnit průzkum ani jedné krčmy a zamířili rovnou k vlakové zastávce. Chvilka na zastavení a portrét tří starobylých sklípků, vypínajících se nad cestou ze stráně, tak ta se naštěstí ještě našla...