Za bledulemi do Královy zahrady

Rozhodli jsme se oslavit začátek jara výletem do přírody, za tak ryze Jarními květinami jako jsou bledule. Byť je to chráněná rostlina, lokalit s jejím výskytem je dostatek, stačilo si jen vybrat. Protože jsme neměli možnost jet autem, vyhrála přírodní rezervace Králova zahrada. Plán zněl: dojet do Opatova vlakem a udělat okruh přes Královu zahradu, železniční zastávku Semanín a kolem rybníka Hvězda zpět do Opatova.

S překvapením jsme zjistili, že vlakové spojení už není to, co bývalo, ať už co do četnosti, tak do přímosti. Jediný dopolední přijatelný spoj byl po půl desáté s půlhodinovou přetržkou ve Svitavách. Ale tak jako dá se. (Tam jsme si aspoň zhruba naplánovali menší procházku po městě v případě, že bychom zpátky stihli vlak v 14.45 – to bychom pak ve Svitavách měli hodinu čas.)

V Opatově jsme začali cvakat foťáky hned u nádraží – rybník Vidlák, kočičky, pták poskakující po kolejích. A taky dělostřelecký granát. V plastovém provedení, takže stopadesátosmičku nebylo třeba volat. Prostě nám chvilku trvalo, než jsme se dostali přes nadjezd na druhou stranu trati, ale dostali jsme se tam a hned se začali ohlížet po nějakém značení. Na internetu jsem našla jakousi informaci o naučné stezce přes Královu zahradu, ale takhle zpětně si nejsem jistá, jestli se nejednalo o fázi přípravy – na mapě totiž značená nebyla a v terénu jsme taky nezakopli ani o značku, natož o informační tabule. Ale tak, dalo se jít po cyklotrase – hned na kraji lesa byla tabulka. A taky na delší dobu poslední, takže jsme odbočky řešili zčásti podle mapy (ale v reálu je cest a pěšinek poněkud víc než na papíře) a zčásti intuitivně. Další tabuli s označením Cyklotrasy jsme potkali až na rozcestí u Antonína (možná proto, že jsme špatně odbočili už na první křižovatce, ale pak jsme se na tu správnou cestu zase dokázali napojit).Tam je křižovatka cyklotras, jedna doleva, druhá vpravo. Drobný detail byl ten, že cesta vlevo se hned za křižovatkou dělila, na pravé straně to samé, takže naše povědomí o tom, že máme jít Doprava, nám moc nepomohlo, pořád nám zbývaly dvě možnosti. Jednu jsme tipli, projíždějící cyklisté nás v našem odhadu utvrdili, soudili jsme, že jedou stejným směrem.

I přes naši tipovací soutěž a Katčin pesimismus, že tady přece bledule být nemůžou, jsme došli k místu, kde se začínalo bělat. Hned jsme museli tu parádu vyfotit, byť jsem říkala, že tohle je slabý odvar. Po dalších několika metrech jsme došli k potůčku, kolem kterého se bělalo podstatně víc, a to už jsem byla spokojená i já. Tady jsme opustili cestu a vydali se kousek po proudu, načež jsme objevili cosi jako cestičku a vodní tok opustili. Ona cestička nás zavedla k přechodu přes trochu větší potok a to, co se rozprostíralo za ním, nám vyrazilo dech. Plantáže bledulí, kam se člověk podíval, tam bylo bílo. Chodit mezi porosty a nešlápnout ani na jednu kytičku, byla docela fuška, bílý balet, kam se hrabe Real Madrid! A krom toho se vyhýbat podmáčeným místům, čas od času nám pod botami začvachtalo trochu víc, než nám bylo milé. Já jsem se rozhodla i pro pár fotek z nadhledu, takže jsem vylezla na polorozpadlý posed (a pak jsem chvíli zkoumala, jak suchou nohou odtud). Protancovali jsme mezi bledulemi zpět k potoku, po jeho břehu k mostku a za chvíli jsme byli opět na pevné cestě. Abych neměla ve foťáku jen samé bledule, vyfotila jsem i další kytky - jaterník, podběl a devětsil.

Zbytek cesty už jsme se nemotali, nebylo kam uhnout špatně, takže jsme se za chvíli ocitli v osadě Zádulka u železniční stanice Semanín. Udělali jsme si malinkou zacházku ke kostelu, zvenčí vypadal opraveně, vevnitř bylo staveniště (jak jsme zjistili klíčovou dírkou). Další cesta už nebyla tak příjemná, šlo se po silnici, k našemu nemilému překvapení celkem frekventované. Že vedla kolem rybníka, to nebyla moc velká potěcha. A protože ten rybník– oficiálním jménem vodní dílo Hvězda – byl tak trošku „menší“, byla ta cesta i dost dlouhá. Na hrázi jsem pochopitelně okoukla objekty jako požerák nebo bezpečnostní přeliv, jen abych viděla, jak se to dělá v povodí Labe :-D Kousek cesty jsme dokonce museli po silnici I. třídy, ale ta naštěstí nebyla o moc frekventovanější než ta předchozí.

Konečně jsme se dostali k odbočce do Opatova; teď už nás čekalo jen pár kilometrů přes obec. Ale ještě před kostelem sv. Jana Nepomuckého jsme byli opět překvapeni, tentokrát mile. Na stráni pod silnicí se bělalo, k našemu údivu to byly sněženky. Nedokáži posoudit přírodnost této populace, to nám ovšem nebránilo dostat se za svodidla a fotit.

U kostela jsem při pohledu na hodinky zjistila, že máme úplně špatný čas. Nejbližší vlak jsme neměli šanci stihnout ani poklusem (a nikdo z nás není takový cvok, aby běžel) a do odjezdu dalšího jsme měli času zbytečně moc, to bylo tak zajít někam na kafe. Ale kam? První hospoda z dálky vítala reklamou na pivo, ale evidentně byla nějakou dobu nepoužívaná. Další nápis Občerstvení skrýval spíše obchůdek než restauraci, ale ukazatele nás naváděly k nějaké Opatovské hospodě. Další naše zastávka byla u památníku obětem druhé světové války; tady jsme kávu popravdě ani nečekali, až jsme konečně k jakési hospůdce došli, považovali jsme ji za tu slibovanou Opatovskou. Nápis na dveřích, že je kouření povoleno, se nám nelíbil, ovzduší uvnitř jakbysmet, takže jsme si jen objednali pití a šli se posadit ven na sluníčko. Když nám paní donesla objednané nápoje, zastavil ji jakýsi chlápek a z jeho slov: „Myslel jsem, že to pořadatelé mají zajištěné“ jsem usoudila, že mu tam vadíme, i když jsem nechápala čím. Vevnitř probíhal šipkový turnaj, ale my jsme seděli venku a obsluhu jsme nijak nezdržovali. Ale co, on měl problém, ne my. V klídku jsme vypili kávu – mohli jsme si vybrat, jestli ji chceme do skla nebo do hrníčku, tak jsme zvolili hrnek a fakt to byl hrnek, žádné titěrné nic. A cena 15 Kč, naprosto super!

Když jsme dopili, usoudili jsme, že je načase odejít, ať nám nefrnkne i tenhle spoj, další dvě hodiny by už byly na prášky. Pijánko, žádný stres, měli jsme čas na focení drobnějších sakrálních staveb, zastavili jsme se u obchodu, kde se prodávalo nejpozději za války, aspoň zbytky nápisu vypadaly na němčinu. No jo, Sudety. Teď ovšem za výlohou posedávaly a polehávaly kočky. Jedna nás nejspíš považovala za blázny, když jsme je fotili, takže radši odešla

Na druhém konci obce je fara, kostel sv. Antonína a malý upravený hřbitov. Kousek za ním jsme pak narazili i na onu Opatovskou hospodu. Ta byla evidentně nová, proto k ní taky asi naváděl ukazatel, kafe za 15 Kč bychom tam ale nejspíš nedostali. Po přechodu silnice I/43 jsme se dostali zase k Vidláku, na kterém se krásně odrážely sluneční paprsky. Kolem rybníka jsme se blížili k nádraží, jen jsme ještě chvilku koukali na hafany, kteří hlídali areál jedné firmy; vypadali mírumilovně, dobrácky, ale bližší seznámení jsme přece jen neriskovali :-D Vyšlo nám to hezky, ani jsme nemuseli na nádraží dlouho okounět. A tenhle spoj byl kupodivu i přímý, takže žádné zbytečné prodlevy při přestupování. Tenhle výlet se vydařil.