Přidat Řecko mezi oblíbené
Za bohy i rozhledy na Olymp
Při pobytu v Řecku v červnu roku 2003 jsem se zašel podívat na nejvyšší horu této země. Výlet začínáme v městečku Litohoro (300 m.n.m.) rozkládajícím se nad pobřežím Thermského zálivu. Vystupujeme zde pět minut po desáté hodině večerní a pokračujeme dále po svých. Chvíli hledáme, už ve tmě, červené značení cesty E4, což se nám naštěstí brzo daří. Jdeme po této cestě okolo říčky Enipeas směrem k soutěsce a vodopádům. Už je sice tma, ale obloha je jasná, tak se jde celkem dobře. Třičtvrtě hodiny před půlnocí nacházíme hezké místo pro nocleh, a proto končíme dnešní výlet a uleháme. Je nádherná, jasná noc.
Ráno vstáváme v půl sedmé a třicet minut pokračujeme stále po cestě E4. Jedná se o mezinárodní evropskou dálkovou turistickou cestu vedoucí od Pyrenejí podél Alp až k Balkánu a poté na území Řecka, Kréty a Kypru. Jdeme stále kaňonem zpívající a skotačivé říčky Enipeas a prohlížíme si úchvatné stěny a vrcholky, na které začíná svítit dopolední slunce. Okolo deváté hodiny se koupeme ve studené vodě řeky, proti jejímuž toku stále jdeme. V jednu chvíli také Enipeas přecházíme po krásném dřevěném můstku.
Ve čtvrt na jedenáct si prohlížíme pod skalním převisem zajímavé obydlí poustevníka. Nikdo tady ale momentálně není. O kousek dál u přechodu přes řeku je pod klášterem rozcestník, který ukazuje, že z Litohora je to sem 7,7 km a mělo by to trvat 4 hodiny. My sem přicházíme v 10 hodin a 35 minut. Deset minut poté si prohlížíme malý opevněný byzantský klášter Old M.Agh.Dionisiou (Sv.Dionýsia), který se krčí v hlubokém údolí. Možná také stejnou cestou jako my, šel v polovině 16. století I mnich Dionýsos, aby na tomto místě založil monastýr. Přímo pod sídlem antických bohů, pod nosem Dia a jeho manželky Héry a všech dalších Olympanů. Zdá se to troufalé, ale v té době se antickým bohům stejně už nikdo neklaněl. Jedná se o malý monastýr, který je z části v troskách. V roce 1943 ho Němci vyhodili do povětří, protože se v něm údajně skrývali řečtí partyzáni. Jestli to byla pravda nebo ne, to se dnes neví. Bohužel I s částí kláštera byly zničeny také svaté ikony. Dnes se zde nacházejí jejich kopie. Každý rok se opraví malý kus starobylého monastýru, ale pořád je stále co opravovat. V klášteře I okolí je tu pěkně, klid a ticho. Na závěr naší návštěvy zapisujeme do knihy jména našich příbuzných. Jedná se o místní zvyk.
V jedenáct hodin pokračujeme a deset minut po poledni přicházíme na místo, které se jmenuje Prionia. Poblíž se nachází plošina Stavros (944 m.n.m.), na které je parkoviště. Až sem lze dojet autem nebo autobusem. A právě zde také většina lidí zaparkuje, rozhlédne se po okolí, navštíví tavernu, někdo se také projde, ale většinou se vracejí zpět k moři.
V místní Taverně, kam se nesmí s batohy (upozorňuje na to cedule u vstupu), si dáváme lahvový Amstel beer za 2 Eur. Posléze zjišťujeme, že zde mají také domácí značku a proto ochutnáváme řecký Mythos a to hned dvakrát. Místní pikolík není zrovna upovídaný, ale nakonec se s ním I fotografujeme. Je zde sice hezky, ale venku je parné léto, a kdybychom pokračovali v „obědvání“, tak bychom asi už dnes neodešli. Ve 14 hodin a 15 minut pokračujeme v našem výletu. Vstupujeme do národního parku, který byl jako první v Řecku vyhlášen v roce 1938. V době nedávné se stalo také toto území biosférickou rezervací UNESCO. Je celkem více než teplo a cesta vede pořád strmě do kopce. Šplháme klikatou lesní stezkou do hor I do pradávného mytologického věku. V jednu chvíli slyšíme cinkání a zjišťujeme, že je možno si zde za 30 € pronajmout mulu, která člověka pohodlně vyveze až k chatě a možná ještě dál. Otázka jestli posed bokem na natřásající mule je věc pohodlná. V každém případě to není nic pro nás, a proto pokračujeme po svých. Po třiceti minutách se zastavujeme a svačíme. Půlhodinka odpočinku nemůže uškodit. Při další cestě se v jednu chvíli výstup začíná měnit na „stoupání po schodech“. Tohle jsme nečekali. Nejedná se samozřejmě o schody betonové, ale příčně položené klády. S rostoucí nadmořskou výškou nás opouštějí opadavé listnaté stromy (platany, duby, javory) a přibližně nad výškovou hranicí 1.500 metrů je nahrazují borovice černé, které lze pozorovat přibližně až do výšky 1.800 metrů nad mořem. V 16 hodin činíme ještě jednu patnáctiminutovou tatrankovou zastávku. Také ve zdejších horách si všímáme speciálního značení, kdy se vzdálenost k cíli neudává v kilometrech, ale je zde uveden zbývající čas. Na jednu stranu je dobré vědět, za jak dlouho tam dojdeme, ale chybí údaj o rychlosti, takže můžeme jen hádat, jak dlouho to bude trvat zrovna nám s těžkými batohy na zádech.
Patnáct minut před šestou hodinou přicházíme k celoročně otevřené chatě Spilios Aghapitos Refuge, která se nachází v nadmořské výšce 2.100 metrů. Jedná se o kamennou ubytovnu s vlastním motorgenerátorem. Zde odpočíváme, bumbáme třetinkové plechovkové pivo a užíváme si krásné pohledy na vrcholky hor I Egejské moře, které se nám nabízejí z terasy u chaty. V 18 hodin a 30 minut pokračujeme po cestě, která je strmá a skoro již bez vegetace. Záhy se dostavuje únava. Dnes jsme toho ušli celkem dost a tak, když čtvrt hodiny před dvacátou hodinou nacházíme zajímavé místečko, zastavujeme a rozhodujeme se zde zůstat. Nacházíme se v nadmořské výšce asi 2.600 metrů a před námi strmí ve své vznešenosti božský Olymp. Ideální místo pro nocleh.
Přišlo další ráno a my vědomi si nevyzpytatelnosti počasí, vstáváme již čtvrt hodiny před šestou. Venku je krásně! Nahoru jde vidět dokonale, tak si hned fotíme Mytikas, protože kdo ví, jak bude za chvilku. Jsme uchváceni kouzlem této hory, která sahá snad až k obloze nebo možná také skrz ni ještě dál. Po čtvrt hodině příprav se vydáváme na rozhodující výstup na tuto nebetyčnou kamennou výspu. Kolem nás jsou hory s ostře řezanými tvary s příkrými, odlesněnými svahy, které krajině dodávají dramatický ráz. Jdeme na lehko, jelikož jsme se rozhodli batohy a nepotřebné věci nechat v místě našeho noclehu. Je to poznat na chůzi a závěrečný výstup je dneska příjemnější, jelikož to největší převýšení jsme zvládli včera.
Cesta zprvu stoupá západním směrem, aby se posléze stočila k severu, k vrcholu Skala (2.866 m). V cestě k nejvyššímu vrcholu nám naštěstí nic nebrání. Vzpomínám si totiž na informaci, kterou jsem četl, než jsme odjížděli do Řecka. Jednalo se o to, že výstup na Mytikas může být uzavřen, protože se tam mají natáčet propagační šoty na olympiádu. Ale to není náš případ a v 7 hodin a 15 minut jsme na nejvyšším místě Řecka. Božský Olymp je dobyt. Poslední část cesty po příkré stezce mezi kameny se jeví sice náročnějším, ale při trošku šikovnosti ji lze zvládnout. Moje dávné přání podívat se mezi bohy je splněno. Správně bych ale neměl psát Olymp, žádná hora Olymp (alespoň v této oblasti) neexistuje, ve skutečnosti se jedná o Olympské pohoří (Óros Olympos). Toto pohoří se zvedá od břehů Soluňského zálivu až do výšky 2.917 metrů, což je nejvyšší bod Řecka. Masiv Olympu je tvořen rozeklaným hřebenem nad kotlinou Kania a tvoří ho sedm vrcholů, přičemž nejvyšší je Mytikas se svojí nadmořskou výškou 83 metrů pod třítisícovou hranicí. Zde jsme se vedle vlající řecké vlajky zapsali do vrcholové knihy. Pozorujeme I další vrcholky, kterými jsou například Stefani – tzv. Diův trůn (2.909 m) nebo Skolio (2.911 m). Viditelnost není špatná a tak na západě pozorujeme pohoří Pindu a na jihu rýsující se kopečky Parnassosu nebo na severu mořské pobřeží.
Samotný Mytikas je velmi zajímavý. Už se vůbec nedivíme, že zrovna tady Řekové umístili sídlo Bohů, že Zeus a Héra, Apollón, Athéna, Afrodité, Hermes, Arés, Hestia, Artemis I Hefaistos tady postavili své paláce. Posledně jmenovaný vystavěl údajně nejskvělejší palác, ač se to zdá nepochopitelné, měl být krásnější než ten Diův. Hora je to velice členitá, a když se člověk zadívá, lze objevit ve skalách božské postavy. Zajímavé je toto místo o to více, že okolní kopce jsou jiné. Skutečně moc hezký pohled na nesmírný i nesmrtelný Olymp, ze kterého se člověku zatočí hlava i rozbuší srdce.
Píši, že jsem sice vystoupal na nejvyšší místo, ale ve skutečnosti božský Olymp nemá žádný vrchol dosažitelný pro člověka. Mohl bych celý den šplhat po skalních štítech a stejně bych se nedostal k palácům bohů, kde oni pijí víno, zpívají nebo zápolí o moc. Bohové do svého sídla nechodili jako lidé, nýbrž létali. A to my neumíme. Okolo nás se začínají objevovat mráčky, a proto již deset minut před osmou odcházíme. Dolů to jde rychle, i když ty prudké úseky se lezou líp nahoru než dolů. Za jednu hodinu jsme u bivaku, balíme věci a snídáme. V knihách se sice píše, že řečtí bohové na vrcholcích Olympu náruživě holdovali hostinám a zábavě, ale na nás tam dnes nic nezbylo a tak přicházejí na řadu domácí zásoby. V 9 hodin a 35 minut pokračujeme. Rozhodujeme se pro sestup jinou cestou. Dvacet minut po poledni přicházíme k rekreačnímu vojenskému středisku, na mapě označeném E.O.CH.O Refuge. Zde odpočíváme a obědváme. Mraky nás nedostihly, zůstávají naštěstí nahoře. Ale to vedro, dnes je snad ještě tepleji než včera. Ve třináct hodin pokračujeme. I když je teprve červen, kolem nás je již poznat sucho, které brzo uchvátí zdejší kraj. Řecké hory patří k nejsušším oblastem v Evropě. Příčinou jsou klimatické poměry, období dešťů připadá na zimu. Dalším důvodem sucha je geologické složení hor, nacházejí se zde převážně propustné a krasovějící vápence. Tudíž objevit tady pitnou vodu se rovná zázraku. Vyschlá koryta potoků připomínají pouštní podmínky.
V 16 hodin přicházíme k říčce Mavratza, a protože jsme zpoceni a zaprášeni, tak volíme koupel. Po čtvrt hodině pokračujeme v chůzi. Cesta vede do kopce a bohužel musíme jít po asfaltové silnici, protože žádnou jinou stezku jsme nenašli. Zkoušíme stopovat, jelikož v tom vedru toho máme dneska už celkem dost. Pět minut po sedmnácté hodině nám po velkém prosícím stopování zastavilo auto. Byl to krásný dodávkový kabriolet, na jehož korbě jsme přejeli vesničky Kriovrisi a Sikaminea. Konečná stopování byla v městečku Karia, kde jsme v půl šesté usedli do místní taverny. Na řecké poměry by se asi hodilo víno nebo ledová káva, ale my jsme byli tak vyprahlí a žížnivý, že jsme zvolili pivo. Objednali jsme si Amstel a přemýšleli, co dál. K hotelu je to daleko a autobus už dnes nejede. Auta také moc nejezdí, tudíž se stopováním to nevypadá nijak slavně. Nožičky bolí, pěšky se nám také nechce pokračovat. Ale jinak je pohoda, čas nás netlačí a tak si objednáváme další pivo. Pozorujeme místní, jak se scházejí v taverně, většinou si dávají frapé, vodu nebo víno.
Někteří lidé se s námi snaží komunikovat, ale není to jednoduché. Česky tady nikdo neumí, my zase řečtinu neovládáme zrovna vzorově. Sice pár základních slovíček jsme se naučili, ale s nimi se těžko popisuje situace, kde jsme se vzali tady u nich v městečku, kam turisté zase až tak často nezavítají. Nakonec se jeden místní nabízí a v 19 hodin a 15 minut, právě když jsme dopili třetí pivo, nás odváží do Leptokarie.
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Larissa
Půjčovna autPříspěvky z okolí Za bohy i rozhledy na Olymp
