Za dobrodružstvím do Luk pod Medníkem

Za dobrodružstvím do Luk pod Medníkem a jeho okolí…

Blížil se den dovolené, kterou jsme si zálohovaly na chatce v Lukách pod Medníkem a tak jsme začaly balit, já trochu s nervozitou, abych na nic nezapomněla a starostí, jak to zvládnu s mým psím kamarádem Maxíkem. A taky hlavně jak to bude zvládat on, jestli ho budu moci mít na volno, anebo bude muset být uvázán. Neboť v lese, to je všelijakých pachů zvěře, a aby nenabral stopu a pak nepádil bůhví kam za úlovkem…I když si myslím, že pudl není lovecký pes, ale kdysi dávno bývával tak i využíván, jak jsem se někde dočetla.

A tak jsme měli sbaleno, a nasměrovali jsme si to k troleji, aby nás zavezla na nádraží. Neboť mít na zádech batoh, přes rameno tašku, v jedné ruce kufr na kolečkách a v druhé zas psa na vodítku a k nádraží daleko, to by bylo na mě moc. Zakoupila jsem jízdenku pro mě i Maxíka, dojeli na nádraží a čekali na náš vlak.

Jenže co se mi nestalo…ráno jsem se probudila zděšením ze snu, který se mi zdál. S hrůzou jsem si v hlavě promílala, co to má znamenat, že jsem místo, kdy jsem měla odjíždět z Teplic, jela o 2 hodiny dříve, než jsem měla jet. To proto, že jsem měla oba odjezdy vlaků napsané na papíře na stole, a já vyděšená snem, jsem mrkla hned na ten první odjezd, aniž bych uvažovala, a začala dělat přípravy k odchodu. V Ústí nad Labem, kde jsem se měla setkat s dalšími dvěma kolegyněmi, se kterými jsem měla trávit dovolenou na chatce, jsem je už vyhlížela z okna, jak jsme byly domluvené, ale ony nikde… Tak jsem hned volala, kde jsou a teprve hovorem s jednou z nich, jsem si uvědomila, že jsem jela o 2 hodiny dříve, než jsme byly domluveny. No stalo se a já jela dál do Prahy, kde jsem na ně ty 2 hodiny, o které jsem jela dříve, počkala. Maxík z toho už byl celý nervózní, cestoval takhle daleko poprvé, neboť je to jedenácti měsíční štěně a já byla na sebe naštvaná, že jsem to takhle zkonila. No, za chyby se platí, takže mě nic nezbývalo, než ten čas přečkat a pak jsem jim šla už naproti k jejich vlaku, kterým měly přijet. Poté jsme nastoupily do vlaku, který nás už zavezl do našeho konečného místa – do Luk pod Medníkem, kde nás měla čekat paní, která nás měla dovézt k chatce a předat nám ji.

Dojeli jsme na naši konečnou a paní nikde…Tak jsem ji zas naháněla telefonem, omlouvala se, že se zdržela na Karlštejně, kde zas předávala další chatku, že za chvíli dojede. Takže jsme došli všichni do chatky, ukázala nám, co kde je, „nahodila“ bojler, který nás mimochodem zlobil celou dobu našeho pobytu, což mě ale nevadilo, neboť jsem „studenovodomil“, doplatili jsme zbytek poplatku za pronájem a ona odjela.

Mimochodem pro případné zájemce takovéto týdenní dovolené je poplatek mimo sezonu 2.500 a v sezoně 3.300 za celou chatku. Je to pro 5 lidí. Vybavení je dvou-plotýnkový vařič, mikrovlnka, varná konvice, veškeré nádobí, deky a polštáře s povlečením a hlavně, co je velmi důležité, je tu pitná voda. Je tu umyvadlo a sprchový kout. V přízemí je jedna místnost a v patře druhá. Jsou tu v přízemí i kamna na topení a gril. Topivo si už musí každý obstarat sám, ale toho je všude v okolí dostatek…Samozřejmě žádný přepych, chata je zařízená pro trempy, ne pro „fajnšmekry“, z čehož taky vyplývá její cena, ale dostačující ke strávení krásné dovolené a hlavně výletů po okolí, zkrátka pro ty, kdo má rád přírodu a není vybíravý.

Naše chatka byla v lese, mezi stromy, v osadě Toronto, kde bylo docela chladno, když sluníčko stávkovalo a nechtělo nám ukázat svoje paprsky, což byla jediná chyba. Ale bylo to také dáno tím, že ji asi nikdo dlouho předtím nenavštěvoval a neudělal průřezy stromů v jejich počátečním růstu a tím tam slunce tolik neprosvítalo, jako u jiných chatek. Taková byla informace od nedalekého chataře. Mimochodem chata nesla název „Eliška“. Lze ji objevit na Internetu pod názvem: Luka pod Medníkem – chata Eliška i s kontaktem.

Jak jsem se zmínila, že bylo na chatce docela chladno, tak holt počasí se nedá objednat, a tak nezbývá si jen přát, aby vyšlo ve dny, kdy jsme si tu naší dovolenou naplánovali. Nám to docela vyšlo, až na jediný den, kdy pršelo a museli jsme zůstat na chatě, spíš před ní na zastřešené malé verandě. Ale jinak je to kouzelné místečko pro trampy, kterými jsme se právě všichni ocitli včetně mého pejska… Kousek dál jsme viděli prosvítat střechu další chatky, zastíněnou větvemi stromů, dole pod ní se taky jevila další střecha chatky, byli jsme zkrátka na vrcholu kopce a pod námi tekla Sázava, jejíž hukot jsme sem tam zaslechli, to jak se valila přes kameny. Musím podotknout, že vody bylo docela málo. Nad našimi hlavami se ozýval zpěv ptáků, jakých, jsem neuměla určit, nejsem odborník, ale kolegyně viděla nedaleko nás přeběhnout i srnku. A můj pes dával hlasitým štěkotem a vystartováním od chatky najevo, že se něco někde děje. Sem tam prošel po cestičce dál od nás i človíček zas ke své chatce někde za námi. Takže jsem Maxíka, ač nerada nakonec musela přivázat na vodítko na dostatečně dlouhou vzdálenost, aby měl rozběh, ač mě to bylo líto. Ale taky bych se s ním možná už nemusela shledat a on by byl nešťastný a já též. Třeba by se i vrátil, ale kdoví…

Po zabydlení jsme se vydali na obhlídku našeho prozatímního bydliště. Místo bylo samý dolík a hned zas kopeček a zas dolík, jako kdyby tam někdo kdysi dávno kopal, což nám později potvrdil jeden místní osadník. V jedné chatě, jak nám vyprávěl, která tam stála na skále nad Sázavou, jako vůbec první ze všech, se usadil esesák a odtud řídil různé operace. Chata ale patřila někomu jinému, on ji vlastně jen obsadil. Všude okolo bývávaly zákopy, po kterých zůstaly ještě patrné památky z větší části zapadané zeminou a listím. Od té chatky, kde pobýval, byl výhled na kaňon Sázavy, lemovanou kolem dokola lesy a sem tam prosvítaly i střechy chatek, kterých je tu nespočetné množství. Obrátili jsme se druhým směrem ke vsi, abychom prozkoumali i další část obce a věděli, kam si dojít nakoupit, až nám dojdou naše vlastní zásoby.

V obci byla jedna prodejna potravin, ale úplně dostačující, neboť měla všechno možné i nemožné k dostání, dokonce v koutku udělané i malé bistro pro místní milovníky dobrého moku. Od prodejny byl nádherný výhled do okolí a v dálce pod zamračenými nebesy na kopci se rýsovala obec nebo osada Petrov. V obci jsou dvě Restaurace. My ale navštívili jen jednu, ta druhá byla dost vzdálenější a dali si smažák s hranolky, zapili to černým pivkem a to samé jsem ještě provedla s mojí dcerou, která mě přijela navštívit a jež bydlí nedaleko.

Cestou domů jsme si prohlíželi zastavěnou obec, krásné a zajímavé domy, jen to nádražíčko, které tu mají, je ostuda a veliká. S tím by měli něco podniknout. Ale viděla jsem u konzumu plakát, že to již plánují, a že se má postavit nová zastávka v duchu, jaká tu kdysi dávno stávala, aby přijíždějící výletníky lákala a ne odpuzovala, jak je to v současné době. Prošli jsme i ulicí, kde má postavený dům náš trempský písničkář František Nedvěd, kterého jsem později viděla v Jílovém.

U chatky si rozdělali moje kolegyňky opatrně ohýnek na roštu a opékaly si buřtíky. Pohoda byla jedinečná, jen ten můj psí hlídač by až tak veliký hlídač být nemusel. Při každém šustotu hned štěkal a dával najevo, že tady jsme pány my! Ten snad cítil i myš, jestli se někde dobývala ze země ven. Protože děr tu bylo dost, jak jsme tak chodili okolím…

Poslední den jsme zažili i Posázavský Pacifik, jak projížděl nedaleko nás po trati.

Protože jsme každý den někam vyráželi, popíši další zážitky v dalších článcích.

Tak zatím nashledanou!!!!!!!!!