Za kandíkem na Medník

Za kandíkem na Medník

Je první, respektive už druhý jarní den a já, jak jsem si vyhrožoval, vystupuju zase, letos snad už po čtvrté, na nádraží v Petrově. Mám v plánu kratší procházku po Naučné stezce Medník a podívat se na kvetoucí kandíky.

Kandík psí zub – Erythronium Dens – Canis je vytrvalá liliovitá bylina s drobnou špičatou cibulkou připomínající psí zub, vytváří dva skvrnité listy a světle fialový květ. Kvete většinou koncem března. Lokalita Medník je údajně

jediná u nás kde ho lze spatřit. Tolik z infotabule, kterých je po NS rozeseto asi dvanáct.

Takže od vlaku přes most a doleva po červené turistické pár set metrů k rozcestí

Pod Medníkem a tam se zelenou a NS Medník krátký strmý stoupák na rozdýchání a potom odpočinkově doleva po úbočí Medníku. Po zahřátí svlékám slabou bundu i košili a pokračuju v tričku.

Zanedlouho zelená odbočuje Doprava do dalšího krpálu k sedlu Medníku a NS pokračuje pěšinou řídkou prosvětlenou bučinou vystlanou rezavě šedým polštářem spadaného listí se svítícími skupinami modrých podléšek a bílými kvítky sasanek hajních. I kdybych nenašel nic jiného, taková procházka za to stojí. Dobíjím si baterky a nespěchám.

Ale jistě že tam jsou. Za odpočivadlem, kde se cesta stáčí zpět, drobné světle fialové kvítky na slabém stonku se mezi trávou a listím skoro ztrácejí. K několika opatrně přiklekávám a fotím. Leč zajisté tu nejsem sám. Jsou tu celé na sebe halekající rodiny pobíhající s aparáty mezi stromy cesta necesta a přivolávající se k nejlepším rostlinkám. Když si představím kolik jich takhle doslova zahamtají, je mi trochu smutno. A k dovršení všeho jakýsi umělecký fotograf neváhá při focení ulehnout aby si zajistil co nejlepší záběr, no hrůza.

Takže balím pasti a pokračuju po stezce do kopce k sedlu Medníku a dušuju se že jsem tu poprvé a naposled abych se nepodílel na té devastaci.

Mám ještě čas takže ze sedla pokračuju po zelené přes Třebsín ke Smetanově vyhlídce, kterou jsme posledně s kamarády z All Starc Teamu z časových důvodů vynechali. V Třebsíně přecházím na žlutou, přejdu hlavní silnici a pak hned po louce Doprava k vyhlídce.

Vyhlídka je skrytá za posledními chatami osady a výhled na meandr Vltavy se Ztracenkou za návštěvu určitě stojí. Takže něco fotím ale zrovna se zvedá vítr a trochu se zatáhlo a navíc jsem už trochu v protisvětle. Prostě dítě Štěstěny.

Z vyhlídky se vracím stejnou cestou, jen vynechám naučnou stezku a ze sedla Medníku jdu dolů po zelené k rozcestí a podél Sázavy k mostu a na vlak.

Krátká procházka, všehovšudy bratru nějakých třináct kilometrů a to ještě stíhám odbočku do hospody na jednu chutnou svijanskou jedenáctku.

Pak už na vlak a nezadržitelně k domovu posázavskou, od Davle vlastně už povltavskou krajinou. Sluníčko svítí a je mi fajn, jen je mi trochu líto těch pohamtaných kandíků.

Takže zdrávi došli, zase někdy. Seventy