Za klokočůvskými vrásami a k Panně Marii ve Skále
Na dnešek meteorologové národu zvěstovali, že jej čeká krásný a slunný den, a tak jsme to riskli a rozhodli se zabít hned dvě mouchy jednou ranou. Ve skutečnosti tři... ale to žena ještě neví, neboť jsem do plánu cesty před návštěvou dvou měst (Oder a Fulneku) zakomponoval také kratší procházku ke klokočůvským vrásám a Panně Marii ve Skále.
Pochod přes centrum Nového Jičína na nádraží pod noční oblohou s dosud blikajícími hvězduškami do srdcí vnesl naději, že předpověď snad vyjde a... ač to zní možná neuvěřitelně, vskutku se tak stalo.
Vláčkem kodrcáčkem jsme se ještě před svítáním přesunuli do Suchdolu a zde při čekání na přípoj skromně posnídali. Pak už následovala cesta údolím proti toku řeky Odry, sevřenému z obou stran čím dál víc se k sobě přibližujícími strmými hřebeny a vršky. Důležitým mezipřistáním bylo zastavení v Odrách, kde vystoupila podstatná část pasažérů (hlavně studenti zdejších středních škol) a naše lokálka se téměř vyprázdnila.
Následovaly Jakubčovice nad Odrou, za nímž se nám z oken otevřel pohled do mohutných útrob funkčního lomu na drobu, a pak už vláček zastavil v cíli naší cesty, ve stanici Heřmánky.
(Místní doufám prominou, ale stanice měla podobu obyčejné zastávky a díky absenci nějaké okolní zástavby vypadala, jak kdyby tu chcípl pes...)
Po vystoupení jsme zjistili, že je venku sice krásně, ale zároveň taková ranní kosa, že jsme blahořečili tomu, že na sobě máme mikiny. Jana se sice i dál třepala jak husinec, ale navrhl jsem jí, že se může zahřát rychlou chůzí. Nečekaje na odpověď, hodil jsem baťoh na záda a vydal se po silnici směrem k nedaleké obci jménem Klokočůvek. Ještě před ní jsem byl ženou vzat na milost díky roztomilým hnědým kozenkám, řádících za plotem zahrady prvního obydlí. Další honosnější stavení se pyšnilo názvem Švamlův mlýn, sloužícím nyní jako penzion a restaurant, no a pak už jsme procházeli vlastní vesnicí až na její konec.
Napravo od silnice nad Odrou, která je v těchto místech pouhopouhou říčkou, na nás ze strmé zalesněné stráně mrkly první „kamínky“ skalního defilé, patřícího už do přírodní památky Vrásový soubor u Klokočůvku. Hlavní útvar, nazývaný Dračí skálou, není nijak bombastický, stejně tak ty vrásy, ale je určitě větší a mnohem zajímavější než vrásky, které se vám díky usilovnému myšlení či nasratosti vytvoří na vlastním čele.
V oficiálním popisu (i v reálném pohledu) vidno, že zde v daleké minulosti v hradecko-kyjovickém souvsrství moravskoslezského kulmu vznikly mohutnými zemskými tlaky pozoruhodné přesmyky a vrásnění, dosahující tloušťky od několika decimetrů až do metru.
Skála dostala název podle dutiny na jejím úpatí, která je dle ústní lidové slovesnosti vstupem do ohromné sluje, kterou dodnes obývá velikánský drak. Jednou za čas prý vyletí z jeskyně ven a poletuje nad velkými městy, kde krade zlobivé a neposlušné děti. Ty mu pak musí celý rok sloužit a uklízet v jeskyni, ale pokud se naučí poslušnosti, dračisko je pustí na svobodu dřív.
Další putování proti toku říčky nás po slabém půlkilometru chůze přivedlo na rozcestí s odbočkou přes mostek k hotelu a Panně Marii ve Skále. Vyšší a mohutnější skalní stěna není na dálku z hlavní silnice vůbec vidět, neboť se skrývá ned břehem Odry v hustém lese. Nicméně k jejímu úpatí vede betonový chodník, neboť se jedná o známé poutní místo, nazývané „moravskými Lurdami.“
Návštěvník zde spatří i malou skalní sluj se sochou Bohorodičky, kamenným oltářkem a hlavně pramen chutné pitné vody, označovaný jako zázračný. A vskutku tu k nějakým těm divům kdysi došlo.
Začalo to raněným švédským vojákem, který se v těchto místech v době třicetileté války ukrýval. Soužen krutou žízní, prosil prý Panny Marii o pomoc a ta mu oheň v hrdle uhasila (a ku zdraví přivedla) zázračně vytrysknuvším pramenem vody.
Popis události se rychle roznesl po okolí a jakýsi chromý mlynařík (pomocník mlynáře ze Spálovského mlýna) tady na strom zavěsil Mariánský obraz a denně se k němu chodil modlit a pečoval o něj. Postupně přibývalo dalších zázračných uzdravení a scházeli se sem poutníci ze široka daleka.
Zajímavostí je i ten kamenný žlab, do něhož vytéká voda z jeskyně. Údajně se jedná o renesanční křtitelnici ze spálovského kostela, která byla v chrámu nahrazena křtitelnicí cínovou.
Povídá se, že byl zdejší Mariánský obraz celkem třikrát přenesen do kostela ve Spálově, ale přes noc se vždy ztratil a ráno byl nalezen na původním místě na skále. Z čehož lidé usoudili, že si Bohorodička přeje skutečně zůstat jen a jen tady, a tak s jejími nedobrovolnými přesuny přestali.
Poblíž skály v minulosti stávaly také menší dřevěné lázně, ale zanikly. Rozšíření a přestavby ve větší objekt se naopak dočkal původní poutní hostinec, stojící zde už od roku 1852.
Po obhlédnutí skály a zavřené hotelové restaurace (funkční je až od 11.hodin) jsme se vrátili úplně stejnou cestou přes Klokočůvek na stanici Heřmánek, abychom zde vyčkali zpátečního spoje, kterým se přesuneme do města Odry.
Okolní vzduch oproti ránu dosáhl téměř letní teploty, takže další můj nápad – dobýt vyhlídkový altánek na blízké Švédské skále a pokoukat z něj do okolí – kvůli horku padá a já ve zbývající čase do odjezdu vlaku svou zlenivělou tělesnou schránku směrem pod kopec přesunu jen natolik, aby na něj fotoaparát dostřelil svým zoomem.
Škoda. Někde jsem vyčetl, že nahoře stával už za knížete Břetislava I. malý skalní hrádek, po němž v terénu zůstaly jen nepatrné stopy, ale za třicetileté války se zde skrývali obyvatelé Spálova před Švédy, což dodnes dokládá do skály vyrytý letopočet LP 1643...
Přidat do oblibených uživatelů
Spálov
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Za klokočůvskými vrásami a k Panně Marii ve Skále
