Za romantickými skálami u Salaše

Je 13.6.2013, čtvrtek. "Volný den dneska mám, co já s ním udělám ?" Tak na tento pitomoučký slogan ze staré písničky mám velice jednoduchou odpověď - pojedu se podívat na zajímavá místa, kde to ještě neznám. Vždyť kvůli tomu jsem si přece na dnešek tu ŘD vybíral ! Má být hezký slunečný den a po prostudování webu MAPY.cz jsme si naplánoval docela slušný průzkumný pochoďák. Ráno tedy vstávám zároveň s manželkou a jedu s ní k zámku. Jen co si v trolejbusu sdělám z ramen batoh, "prdne" mi na něm přezka a mám dojeté !! Nešťastný jsem jak "šafářův dvoreček" - co včil ?!? Budu asi muset počkat, než někde na tržišti otevřou Vietnamci a koupit si nový batoh ... Katastrofa se odvrací díky manželce : vyndává s kabelky šitíčko. Ona pokračuje na cestě do práce a já na zastávce vytahuji nůžky a centimetr ... Stříhám a vážu jakési pozoruhodné smyčky ... a alespoň pro dnešek by měl ten proklatý popruh vydržet !!! Díky, Janičko, zato budu aspoň týden hodný a vůbec nebudu papulovat ! Spěchám do areálu Svitu na nádraží Housacaru a kupuji si lístek do Uherského Hradiště. Tady přestup na spoj do Salaša. Projíždíme Modrou se známým archeoskanzenem, přes krásně opravený areál kláštera a chrámu na Velehradě a pak už silničkou údolím do hor. Salaš je roztomilá a velice útulná dědina, roztáhlá okolo potoka Salašky - cestou vidím, že o návštěvníky tu mají slušně postarané - mají tu dokonce hned 4 hospody !

Na konečné je krytá zastávka s lavičkou a tak si tu sedám a rozbaluji snídani. Pečivo, sýr, salám a anglická. Vitamíny v těle doplňuji lokem minerálky, banánem a samozřejmě také zapálenou startkou. Juch - hned je člověku líp ! A tak ještě mrknout na sousední panel s mapou a pak už po silničce s modrou a žlutou značkou vstříc dnešním dobrodružstvím. Ranní slunce hezky osvětluje mýtiny a porost okolo lesní asfaltky, brzy vytahuju foťák a sem tam něco blýsknu. Asi po 1.5 km přicházím k odpočinkovému altánku u Památníku obětem salašské tragédie. Pořizuji fotodokumentaci, abych o tomto smutném místě napsal samostatný článek. ( Bude to opět trochu delší povídání, neboť si myslím,že je třeba lidem - a hlavně těm mladším - připomenout událost, která se odehrála těsně před koncem II.světové války a při níž přišlo o život 20 lidí ! Do popisu dnešního, optimisticky laděného výletu, ale nechci tento příběh hrůzy zařazovat ...)

Kousek za památníkem mne modrá opouští vpravo k Brdu, žlutá vede dál údolím potoka a brzy přicházím k dalšímu rozcestníku. Tady dávám na nějakou dobu značce " pápá" a po šotolinové zpevněné cestě odbočuju vlevo do tmavého "žlebu". ( Tak se tady v Chřibech nazývají hluboká roklinatá údolí). Cesta stále mírně stoupá a když urazím víc jak 1 km, tak trochu znejistím. Nacházím se totiž na druhé straně hlubokého údolí, než kam mám namířeno - ( k PP Smutný žleb ) - a tak raději sestup džunglí k potoku a "strhou" nahoru na tu druhou stranu. Také tady prochází ve svahu nad potůčkem lesní cesta, nade mnou vidím mezi buky ve stráni jakési drobné výchozky skalních lavic a kousek přede mnou vidím soutok potoků a souběh údolíček. Dávám batoh na zem a jdu se tam podívat.

Najednou, kde se vzal tu se vzal, stojí přede mnou dědeček Hříbeček a povídá mi : "Ivane, Ivane - co ty tady děláš ?" Protřu si oči - přede mnou nestojí dědeček Hříbeček, ale děda, který hříbečky hledá a ptá se mne, jestli jsem také na houbách. Zdravím ho, dáváme se do řeči a já vyzvídám, jestli jsou tu poblíž nějaké skalní výchozy. Dozvídám se, že nestojím u Smutného žlebu, ale u Kamenitého potoka - ten je kousek dál a je tam umístěna cedule PP - a že zrovna před týdnem tady úplně stejného magora potkal. Ten ale nehledal skaly, ale pátral po vzácných chrobácích. Vracím se se sympatickým dědou k batohu. Starý pán je z Pitína, ale přestěhoval se do "Staráku" a sem na Salaš jezdívá na houby a moc si to tady oblíbil. Ještě než se rozloučíme, potvrzuje mi moji informaci, kterou jsem načerpal z Map.cz - na opačném konci kopce se Zavěšenými skálami se nad potokem Salašky opravdu nachází veliký pás skal ...

Jako kamzík přeskáču přes rokle potoků a dostávám se k fantasticky zchátralému dřevěnému mostku. Přes něj by to neriskla přehopkat ani veverka, divím se lesákům, že už ho dávno nestrhli - hrozí zde vážný úraz ! Já ale naštěstí na druhou stranu nemusím, stojím u info cedule PP Smutný žleb a pročítám si informace o chráněné bučině s výskytem vzácného hmyzu a několika, prý esteticky působících skalních lavic. Lesní cesta strmě stoupá k vrcholu, sem tam míjí nějaký obzvlášť hezký exemplář buku lesního, ale namísto krásných skalních lavic, které jsem zhlédl na netu, jsou tu jen drobnější skalní výchozky. A ve špatném osvětlení nevyfotitelné. Cesta končí, ještě poslední velice strmé desítky metrů ... a konečně vrchol hřebene ! Od něj už po lesní cestě. O něco výš nacházím padlý kmen, který poslouží jako lavička ke spokojené konzumaci tatranky.

Zarostlou Paseku obcházím spodním okrajem lesa - tady bude všude kolem lidožravých klíšťat jak naseto - a vycházím na mýtinu. Na hřebeni kopce se tu střídají zarostlé palouky s mýtinami a ostrůvky Vysokých neporubaných stromů. Místy míjím Velké balvany či drobné skalky. Jsou to tzv.Zavěšené skály, které jsou zakresleny dokonce i na turist.mapách - přitom ale ani ta největší z nich nepřesahuje výšku člověka ! ( V průběhu cesty jsem tomuto záhadnému nesmyslu asi přišel na kloub, ale rozvedu to až v závěru výletu). Nyní rychle pryč z Paseky s otravným bodavým hmyzem do stínu lesa. Moje cesta vyústí na rozcestí a já si odhadem nastavuji azimut k tomu opačnému konci údolí s neznámými skálami nad Salaškou. Asi po čtvrt hodince přicházím na okraj velikého srázu. Vede nad ním vrstevnicová lesní cesta, která v zatáčkách kopíruje terén pod mýma nohama : jeden větší přírodní amfiteátr a spousta suchých žlebů od cesty klesá dolů k potoku a celý tento prostor vyplňuje převeliké množství roztodivných skalních útvarů. Ty nejvyšší se nacházejí pod temenem srázu, na kterém stojím a vpravo dokonce vidím také tu nejvyšší : ohromná stěna skalní lavice s pralesem kolem "je postižena" stálou vlhkostí a od domorodců tudíž dostala jméno "Poscaná skala".

Protože jsem se trefil do středu zdejšího, asi 0.5 km dlouhého pásu skal, napřed konám průzkum míň zajímavých skalních výchozů vlevo. Na samém jejich úpatí jsou velmi hezky působící skalní lavice, nahoře na kopci na mne pokukuje hezky modelovaná skalka. Přitáhnu si ji aspoň zoomem a pak už podél stěn vpravo dál. Zdejší výchozy flyšových pískovců a slepenců mají zvláštní umístění v terénu, které se nedá nikam zaškatulkovat. Hlavní, přerušovaný pás nejvyšších skal se táhne těsně pod srázem, ale na hřebíncích, spadajích až dolů k potoku, vystupují další skály, skalky a balvany. Ve stěnách žlebů a hlavního amfiteátru totéž ... Skály jsou přitom od sebe natolik vzdáleny, že nevytvářejí chodbičky a náměstí skalních měst. Ale na druhé straně tento pás skal dosahuje délky 0.5 km a minimálně 100 m šíře, takže je to jakési Velké skalní bludiště. Kromě mohutných vystupujících skalních lavic se tu u menších skal setkáme nejen s roztodivnými a hezkými tvary, ale také velmi bohatou geomorfologickou "úpravou" povrchu. (Podrobnější popis a více fotografií najdete ve článku "Chřiby -Poscaná skala" ). Já tu strávil focením a průzkumem téměř 2 hodiny, zdaleka jsem neprošel všechno - východní část skal jsem si musel nechat na jindy - a tak nezbývá, než tuto krásnou lokalitu, opustit. Namlsal jsem se tu jak vosa na bonbónu, ale v létě se tu ve stínu listnatých stromů nedá dobře fotit a tak se na ten zbytek podívám v jiném ročním období a někdy jindy ...

Pod skalami prochází hned nad korytem potoka hezká vrstevnicová cesta. Napojuje se na šíleně rozbahněnou lesní komunikaci se žlutým tur.značením. Stoupám, pokud možno mimo bláto, až na rozsáhlou Paseku s poskládanými metry dřeva. Ještě kousek přes nesympaticky prosluněný a otevřený terén a konečně stojím na hřebeni. V tmavším lese vidím hned u tur.rozcestníku Pod Vlčákem odpočívadlo v podobě otevřené chatky. Šmarjá, tady ve stínu je ale dobře ! Odpočívám skoro 45 minut, suším si propocené tričko, svačím a pak se snažím něco provést s mobilem - měl jsem se už před hodinou hlásit Janě, ale debil nefunguje a zobrazuje se jen tísňové volání - že by tu nebyl signál ???

I když se mi v tom předpoledním horku už ani trochu nechce, plán cesty musí být dodržen : a tak vztyk, odchod a hledat Ovčáckou skálu. Má se v tom šíleném nepřehledném lesním podrostu nacházet asi čtvrt kilometru daleko. Díky "skalnímu kompasu" v mém nose, jdu skoro najisto - je tam !! Skála připomíná z jedné strany ohromný, 8 m vysoký balvan, ze strany druhé dva hrby velblouda a z jejího vrcholu je výhled na blízkou "hradní věž" nové rozhledny na Brdu. Skále se také říká "U ožralého Matěja", protože tak se jmenoval ovčák alkoholik, který kvůli své "neuhasitelné žízni" na blízkém Velehradě propil - mnichy mu svěřené - stádo ovcí ! Když vystřízlivěl, uprchl před trestem do hloubi buchlovských lesů a mezi skalami nad horním koncem potoka Salašky se prý ukrýval několik let.

Od skály se vracím znovu na tu čerstvě vyrubanou Paseku, ze které skála není vidět a po žluté znovu k rozcestí U Vlčáku. K bývalé panské hospodě a dalšímu tur.rozcestí je to odtud už jen asi 500 m. Stejně daleko je to ke Gavendově skále, ke které sice nevede žádné značení, ale dostanete se k ní po silničce, vedoucí od Vlčáku po hřebeni na západ. Asfaltka vystoupá na návrší s telekom.věží a přímo naproti ní je na stromě cedulka Gavendova skála. Směrem na sever se k ní dostanete po lesní cestě, připomínající starý lesní průsek. Pozor - skála se nezdvihá z temene kopce k nebesům, ale tvoří ji stěny mohutných a členitých mrazových srubů ! Aby jste je vůbec viděli, musíte sejít pěšinou vlevo nebo vpravo pod sráz až k úpatí skalních stěn. Ty vpravo už byly poznamenány lomovou činností. Zachovalá přírodnější část nalevo zaujme zajímavými členitými stěnami s výzdobou skalních dutin a odtrhlými bloky. Na jednom je namalován černý kříž, který připomíná tragickou událost z roku 1945. Těsně po skončení 2.světové války se na vítěznou přehlídku do Moskvy vracela letka sovětských letadel. V husté mlze nad Chřiby do sebe dva krajní letouny narazily a zřítily se k zemi. Jeden dopadl u hájovny na Vlčáku, druhý do skal a dodnes lze v travním porostu nalézt zbytky součástí z letadla anebo munici z kulometů ...

Po obhlídce druhého zajímavého skalního útvaru opodál se vracím k batohu a zkouším zavolat manželce. Poněvadž se nacházím na jednom z nejvyšších, ( ale méně známém vrcholu Chřibů ), tady už signál je ! Janě oznamuju, že už se vracím nazpět. Když znovu procházím okolo bývalého hostince na Vlčáku, vidím scénu hodnou filmu Sever proti Jihu : na zahradě pod slunečníkem u prostřeného stolu hodují a relaxují "bílí otrokáři", zatímco venku za plotem seče trávu čtyřčlená skupinka Rómů !! ( Hledím na to tak, že si to zapomenu vyfotit - ono to ale není tak, jak to na první pohled vypadá : po silničce sem přijíždí traktor s vlečkou, řízený dalším Rómem - a ti chlapi to dělají radostně a s chutí, asi tu mají domluvenu brigádu nebo placený džob ...)

Vracím se do Salaše, využívám k tomu lesni asfaltku, vedoucí k jihu. Po několika kilometrech ale už mám v tom horku cesty proti slunci tak akorát dost. A tak raději lesní cestou vlevo a zkusím se do Salaše trefit jen tak odhadem. Další lesní cestou si upravuji pravděpodobný směr a klesám po pohodlném hřebínku okolo zajímavě členité skalky ... a pak vycházím na paloucích a mýtinách u Zavěšených skal ! Kruciš, tož tudy jsem se zrovna vracet nechtěl ... Znovu tedy úprava směru a po dalším hřebeni do údolí. Cestou přemítám nad tím, že ty vyšší, 4 - metrové skalky nad Pasekou sice patří k Zavěšeným skalám, ale celé je to jakési nelogické : kdysi jsem četl nějaký starší průvodce po Chřibech a jejich autor byl unešen pohledem na Zavěšené skály, neboť mu připadaly "zavěšené" v prostoru ... A on asi v mlze objevil ty skalní lavice ve Smutném žlebu ... a při chybném zakreslení do map dostaly tento název "kameny", ležící skoro o kilometr dál !!! )

Moje lesní cesta končí na hřebeni nad velmi prudkým srázem. Nechce se mi hledat jiné pokračování a tak rovno dole svahem ... a na úpatí stojím u toho rozbitého mostku a cedule PP Smutný žleb ! Asi jsem někde překročil ten pověstný bludný kořen, či co ! Potok u rozpadlého mostku jde ale naštěstí přeskákat po kamenech. Pak už zrychleným tempem k rozcestí Salaš potok, Salaš památník a na konečnou busu. Vozidlo tam stojí, svačící vousáč mi ukazuje, že mám ještě čas a tak fouknu ještě cigárko. Sedám si vedle řidiče, nějak dáme řeč a pak už "plkáme" celou trasu až do Hradiště. Sympaťák se mi svěří, že se do Salaše přistěhoval před 7 lety a že se mu tam moc líbí. Když mu prozradím, o co se na svých cestách nejvíc zajímám, tak se mění v průvodce ve vyhlídkovém autobuse : při průjezdu Salaší zpomaluje a ukazuje mi zajímavé místa, přidává popisy hospůdek, o něco dál se mi dostává odborného výkladu o rybnících u Velehradu, o samotném slavném poutním místě i o Modré. Než dojedeme do Hradišťa, tož už dojde i na zážitky z čundrů a bigbítů a balení koček - ( vidím, že má stejnou krevní skupinu jako je ta moje ) - a na konečné se loučíme jako staří známí. Možná se při mojí příští, plánované výpravě do Salaše, znovu setkáme ...

V Hradišti tedy urychlený přestup na bus do Zlína a dom.