Za slunečního jasu do Moravského krasu - 3.část

Fotografie (41) • Foto: Franta

„Jejdanáčku - tak tohle je ten blanský zámek? Ten je ale hezoučký!" vypískla při chůzi Svitavskou ulicí choť a s bravurou westernového pistolníka tasila foťák.

„Ale gdež! Domorodci tomtok Zámeček sice říkajú, ale ináč je to enom správní barák staréj strojírenskéj fabriky. Ježek sa menovala... Nájspíš pan továrník na dovolenéj u Jadranu viděl zámek Miramare, a tož si neco podobného chtěl tady u nás postavit aj sám.“

Ano, milí čtenáři - při procházce centrem průmyslového Blanska se sice nemůžeme kochat budovami, zkrášlující město alespoň v historizujícím stylu, ale není třeba hned věšet naši (mnohdy nepotřebnou) hlavu. Kromě toho opravdického zámku má totiž město hned dvě nečekané stavební pozoruhodnosti. A pokud na ně narazíte, zažijete při pohledu na ně stav popisovaný v odborné literatuře jako Jiříkovo vidění...

Nu což - siluetu stavení, připomínajícího část proslulého jihočeského zámku Hluboká, jsme svými zraky i fotoaparáty dostatečně zrentgenovali – nyní je třeba popojít k druhému pozoruhodnému objektu.

Narazili jsme na něj vysoko v zastavěné městské stráni na Rodkovského ulici a pohled na něj málem vyboulil naše zraky ven z očních důlků.

No uznejte sami – copak je dřevěný kostelík s vysokou věží běžnou součástí našich moderních sídlišť?

Že neé? Vždyť takovéto perly bývají umístěny převážně ve skanzenech...

Při bližším okouknutí jsme ale zjistili, že se tato sakrální stavbička od našich dřevěných kostelíků přec jenom liší. Bodejť ne - vždyť ona je nejen svým vzhledem, ale hlavně zasvěcením svaté Paraskivě pravoslavná!

Ale kde se tu – probůh, vlastně vzala?

Poněvadž byly interiéry kostela v pozdním odpoledni zavřeny a poblíž se v tom spalujícím vedru nenacházel zrovna žádný procházkomilný domorodec, potřebný k vytěžení informací, odložil jsem záhadu až na večer.

Moudré internetové stránky pak na mne vychrlily asi tohle:

Blanenský kostel sv.Paraskivy, vystavěný v postgotickém slohu pochází z bývalé zakarpatské Ukrajiny a v Blansku stojí od roku 1936. Původně se nacházel v Nižném Selišti. Jeho obyvatelé ale tolik toužili po zděném chrámu, že dřevěný kvůli financím na stavbu Čechoslovákům rádi prodali. Konkrétně - blanenským zástupcům Církve československé husitské. On měl být totiž tenhle dřevěný chrám dopraven v roce 1928 na Kulturní výstavu do Brna, ale protože se nevědělo, co pak s ním, brněská diecéze jej nabídla věřícím husitské církve v Blansku. Přesun z Rusi do Československa se konal po železnici, po znovusestavení byl mnohokrát upravován i opravován a dnes je chloubou města. V letních měsících je interiér s bohatou ikonovou výzdobou údajně přístupný i veřejnosti.

(Což se nám, bohužel, nepodařilo.)

Zbývá odpověď na dotaz, proč kostelík stojí zrovna tam, kde je, a ne na nějakém reprezentativnějším místě.

Odpověď je tak jednoduchá, že v ní žádnou záhadu ani pikantnost nehledejme – podle bývalé československé ústavy totiž směly být kostely stavěny jen na pozemcích církve!

Od sv.Paraskivy pokračujeme vrstevnicovou ulicí dál do centra. V současnosti je město domovem více jak dvacet tisícům obyvatel a často bývá nazývano přízviskem Brána Moravského krasu. Budov, navozující dotek starých dobrých časů, jsme cestou moc nepotkali, neboť Blansko bylo a je především městem průmyslovým. Jeho svažité centrum je vyplněno hned třemi, na sebe navazujícími rynky – náměstím Republiky, Wankelovým a náměstím Svobody.

To poslední je asi nejzajímavější. Nachází se tu pomník Obětem I.světové války a parčík s kruhovou kašnou se sousoším dvou navzájem se dvořících labutí. Nabídli jsme unaveným nožkám posezení na lavičce před opravenou radnicí, protáhnutou do vertikály vysokou hodinovou věží. Historizující budova zde stojí od roku 1885, ale ta věžovitá nádstavba s hodinami byla přistavěna až začátkem minulého století. Stalo se ještě rok předtím, než bylo Blansko Franz Josefem I. oficiálně a slavnostně povýšeno na město.

Původně byl v radnici umístěn soud i s bytem okresního soudce, knihovna, obecní úřad se zasedací síní, městská spořitelna a obecní a berní úřad. Dnes je budova součástí městského úřadu a tudíž slouží i nadále svému původnímu účelu.

Znáte to - Pánbů míní, jenže člověk leckdy mění... bohužel většinou ke své škodě.

Prohlídku blanenského zámku a parku jsme původně měli naplánovánu na sobotu. Po dobré večeři v restauraci na náměstí se nám ale ještě do hotelu nechtělo, i zamířili jsme proto nahoru k areálu a pořádně si jej prošmejdili.

Z náměstí Svobody sice byla směrem k návrší s bývalým feudálním sídlem vidět přístupová cesta, ale my se k němu vydali obchvatem po ulici Dvorská, od severu.

Ještě před vstupem do parku jsme byli oblaženi nečekanou hudební dvojvložkou: zatímco zleva se z neviditelného dvora nahlas ozýval nefalšovaný cikánský folklór, zprava byly naše ušní bubínky masírovány operními áriemi, unikajícími ven okny z hrdel žáků umělecké školy, která se zde v bývalém podzámčí nachází.

Zámecký park nabídne (tak jako jinde) k vidění množství zajímavých starých stromů a v kotlince mezi restaurací Zámecká sýpka a vlastní feudální budovou nechybí rybníček s ostrůvkem, vrbou a obligátním vodníkem. Co ale jinde jak tady v Blansku neuvidíte, je několik hodnotných litinových soch, odlitých v bývalých železárnách.

Při pohledu na rybník s vodníkem ženu popadl amok a běžela si jej vyfotit. Já zase pod baldachýnem parkové zeleně zamíříl ke vstupu do zámku. Cestou jsem minul strnulou postavu s mobilem u ucha. Tahle ale litinovou skulpturu moc nepřipomínala, tohle byl jen nějaký (a navíc živý) podnikatel.

Další cestu mi zkřížilo podivné potácející se individuum a při pohledu na mne několikrát za sebou nahlas zavřeštělo: „BANÍK!!“

(Hmm, chachare jeden, nejspíš tě tu kamarádi z Fan klubu po zápase zapomněli – zkus si zajet do Brna a svůj pokřik zopakovat na náměstí Svobody! Vlídní Brňané ti cestu k tvému domovu na severu Moravy jistě „rádi“ ukáží...)

Raději jsem tvora z jiné planety obešel velkým obloukem. Pak už se mé zraky konečně mohly pokochat pohledem na honosné vstupní zámecké průčelí. A taky průhledem přes mříž na vnitřní nádvoří, zkrášlené litinovou fontánou s postavou bohyně s vázou. Ještě že mají digitály zoom, blíž to kvůli dnes již uzavřenému objektu nešlo. Potěšily i další sochy, rozhozené v parku před zámkem. Dle jejich podoby a popisků (Bakchus se Satyrem a Venuše Božská) byli jejich tvůrci nejspíš notně inspirováni antikou. Nachází se zde také jakási obrovská mísa, do níž - nevím kdy, když je furt tak horko – napršelo!

(Ve skutečnosti je tohle litinové monstrum kašnou.)

Žena nikde – asi přes objektiv svého foťáku stále koketuje s hastrmanem, tož proč na ni čekat vestoje, když to támhle na lavičce mnohem líp půjde vsedě. Navíc je z ní na bílé a členité zámecké stavení s červeně zářícími taškami na střechách hezký pohled. A člověk má čas si oživit, co o něm ještě před pár dny na netu vyčetl.

Kupodivu toho bylo dost. Nebojte se – já budu ve svých vzpomínkách mnohem stručnější:

Předchůdcem zámku byl gotický manský dvůr. K renesanční přestavbě (a přístavbě severního a západního křídla) došlo na začátku sedmnáctého století za Jana Žalkovského ze Žalkovic. Ta výrazná hodinová věž je téměř o sto let mladší. Další podstatné úpravy proběhly až ve století devatenáctém, kdy patřil rodu Salmů. Ti měli své hlavní sídlo v nedalekém Rájci a blanenský zámek jim sloužil pouze za letní sídlo. Krom jejich honosných salónů a pokojů zbytek posloužil pro umístění různých úřadů. V dobách největší slávy jej navštívilo (i pobývalo) několik tehdejších význačných osobností. Jako např. archeolog a lékař Jindřich Wankel, Ferdinand von Saar a Karolína Meineke. Poslední dvě jména mnohým z nás nejspíš nic neřeknou, ale to první nosil tehdejší známý spisovatel a druhé patřilo nevěstě budoucího anglického krále Wiléma IV.

Velkou „generálkou“ zámecké sídlo prošlo v roce 1969, kdy se mu podařilo vrátit renesanční vzhled. Dnes je sídlem Muzea Blansko. Kromě historických interiérů nabízí expozice s regionální tématikou – Chemická laboratoř barona Reichenbacha, Hrady blanenského okolí, Objevitelé Moravského krasu a Figurální litina z blanských železáren.

Tak, manželka už se konečně zjevila... a protože se kvapem blíží večer, nezbývá, než se posledním pohledem rozloučit se siluetou zámku, který zevnitř uvidíme až v sobotu, a odkráčeti k našemu hotelu. Máme žížu jako trám a po jejím uhašení se ještě musíme připravit na zítřejší celodenní výpravu na Halasovo Kunštátsko.

(Jenže v tom našem posledním blanském ránu se nebíčko zatáhlo, a potom se tak rozpršelo, že jsme návštěvu muzea vzdali a se slovy „Šak, příště!“ odjeli už před polednem k domovu.

Naštěstí patří blanenský zámek k těm několika málo objektům u nás, které jsou přístupné po celý rok. Takže to „příště“ nemusí znamenat čekání až do další sezóny, ale může přijít i mnohem dřiv...)

Poslední aktualizace: 7.2.2020

Za slunečního jasu do Moravského krasu - 3.část na mapě