Ze Sonnebergu na Muppberg a do Neustadtu

Sonneberg je okresní město, ležící v německé spolkové zemi Thüringen s asi 23.000 obyvateli. Nachází se kousek od hranice se spolkovou zemí Bavorsko a tedy bývalou hranicí mezi NDR a NSR. V tomto městě navíc platí na železnici jak Bayern-Ticket tak Thüringen (a vlastně i Sachsen Ticket), takže vlakem například z Chebu se dá do města dostat za cca 3,5 hodiny. Do města se lze dostat přímými vlaky z Norimberka a Erfurtu. Nejbližší dálnice je A78 u města Coburg vedoucí z Bambergu do Suhlu.

 

Město bude asi hodně povědomé železničním modelářům, protože tu v roce 1948 byla založena firma PIKO vyrábějící modelové vláčky a podle firmy se jmenuje i jedno náměstí. Na sonnenberské hlavní nádraží přijíždím kolem poledne. Je sobota a infocentrum na stanici je otevřeno. Kupuji si pohledy a beru nějaké propagační materiály o turistických možnostech v okolí. Jinak jsem z domova vybaven mapou přírodního parku Thuringen Walde svazkem 18, v měřítku 1:30 000.

 

Vycházím ze železniční stanice, přes silnici je poměrně mohutná budova Radnice z roku 1928 a vlevo od ní o pět let starší budova AOK. Prázdné místo napravo pak vyplňoval až do druhé světové války obchodní dům Woolworth, kde byl i jeden z nějvětších skladů v Durynsku. Nejprve se chci trochu porozhlédnout po městě a tak pokračuji přímo po Bahnhofstrasse. Přecházím už na výše zmiňovaný PIKOplatz, kde můžu zhlédnout několik opravených historických hrázděných domů, ve kterých bývala střediska obchodu. Pokračuji dále, míjím městský park s fontánou a v ulici Juttastrasse si všímám domu, který by jako z oka vypadl nějakému modelovému nádraží, včetně hodin jak si je pamatuju z dětství. Pravděpodobně jedna z továren na výrobu hraček. Nádražní ulice mě ale vede až na konec, kde se asi po 200 metrech vpravo vypíná nad městem kostel svatého Petra z roku 1845. Šipky napravo pak ukazují směr ke starému centru města.

 

Sestupuji k ulici Untere Marktstrasse a pokračuji po ní vzhůru. Tady už je poněkud více domů nerekonstruovaných, no holt bývalý východ. Na několika místech je možno vidět restauraci na vrschu Schlossberg, kde v minulosti stával hrad a zároveň i je místo výhledu na město. Pokračuji ještě dále, kolem městské kašny až na Marktplatz se starou Radnicí. Krom jiného se tu ještě také nachází Aquarium. Pak se vracím pomalu zpět k nádraží, cestou se zastavím ještě v Beethovenově ulici u muzea hraček, tradice jejich výroby je tu mnohem starší než jen od roku 1948 již výše zmíněnou firmou PIKO. Kousek od muzea se nachází kostel svatého Štěpána z roku 1903.

 

Teď už se vracím zpět k nádraží cestou míjím ještě budovu gymnázia s hodinovou věžičkou. Další moje cesta povede na druhou stranu nádraží po přechodové lávce. Ještě před tím ovšem kolem projede motorák společnosti Süd Thüringen Bahn, s pro nás ovšem trochu mrazivou zkratkou STB.

Po přechodu lávky nad nádražím se ocitám v novější části Sonnebergu a to v již sice zmodernizovaném, ale ještě typickém sídlišti z dob NDR. A dá se vytušit vzhledem k blízké bývalé hranici, že zde bylo i hodně bytů pro příslušníky pohraniční stráže. Sídlištěm projdu přímo až k polím, odkud se vydám po vyšlapané pěšině. Po několika metrech na ni navazuje asfaltová cesta.

 

Po ni pokračuji asi 2 km, s jedním přechodem přes silniční obchvat Sonnebergu. Cestou mám stále výhled jak na Muppberg, kam mířím, tak zpětně na město, odkud jsem vyšel. Po přechodu přes potok Steinach se cesta stáčí o skoro 180° do vísky Unterlind. Chtěl jsem se podívat na stejnojmenný zámeček. Ten byl postaven roku 1710 jako reprezentativní sídlo, po válce až do 90 let zde byl domov důchodců a dnes je podle všeho na prodej. Navíc dráty elektrického vedení nedovolí z ulice udělat hezké snímky, tak jdu dál. Vracím se vesnicí a přecházím přes křižovatku hlavní silnice. Dále pokračuji směrem na Heubisch, nejprve po polní cestě, po asi 300 metrech musím na silnici.

 

Naštěstí tu není extra velký provoz a po dalším překonání potoka Steinach na křižovatce odbočuji vpravo k lesu na úpatí Muppbergu. U restaurace za druhým potokem pokračuji hned vlevo na lesní cestu, které mě chvíli povede po bývalé hranici mezi východem a západem Evropy. Po cestě ještě potkávám výstražné tabule, ne miny už tu nejsou ale zničený terém po nich ano, takže pokud opustíte cestu, pozor, kam šlapete. Taky jsem sezastavil i třech historických hraničních kamenů. Na konci lesa narazím na turistickou značku (modré kolečko) a po ní se dám vpravo do mírného stoupání. Po asi 500 metrech na kraji chatové osady města Neustadt dvakrát ostře měním směr abych se pochvíli opět dostal na okrajovou část města Neustadt bei Coburg. Tady narážím na asfaltovou silničku a už vím, že jsem jel trochu zbytečně do těchto končin. Cedule u cesty totiž hlásá, že Arnoldova chata, kde se dají půjčit klíče od rozhledny, je přechodně zavřená. No nic jiný cíl už nemám, tak jdu.

 

Na vrch Muppberg se dá jít buď po již zmíněné značce, nebo po asfaltové silničce, která je sice delší s několika serpentinami, ale zato s jednou vyhlídkou Sonneberger Blitz, což je výhled nebo spíš průhled lesem ve tvaru V na město Sonneberg. Po silničce je to na 516 metrů vysoký vrchol asi 1,5 kma a dominuje mu rozhledna Prinzregententurm. Mé černé obavy se naplnily, i když na internetových stránkách se píše, že Arnoldova chata je otevřena celoročně, momentálně je bohužel zavřeno, takže přicházím o rozhled z 28 metrů vysoké kamenné rozhledny, jejíž 4 obvodové stěny zdobí reliéfy 4 vévodů. Vstupné na tuto krásku z roku 1905 je 50 centů, a cedule hlásí, že od 1.dubna již otevřeno bude. Škoda, stačil týden.

 

Zpět z vrcholu sestupuji opět po asfaltové cestě, tentokrát na druhou stranu do Neustadtu. Opět je tu několik serpentin a míjím také vévodův pramen. Po cca 1,5 kilometru, se dostávám do městečka s cca 15.000 obyvateli. Jelikož už není moc času, tak směřuji alespoň na Marktplatz s evangelickým kostelem svatého Jiří a posléze ještě kousek nad náměstí, kde je v kopci postaven kostelík sv. Otýlie. A teď už rychle na nádraží. Ještě udělám malou zastávku u kostela vzkříšení na místním hřbitůvku. Pak už jen zahnout do nádražní ulice, kolem bývalé továrny na panenky místního rodáka Maxe Oscara Arnolda, a hlavně stihnout vlak. I když tady jezdí každou hodinu. Tak příjemnou cestu.