Ze Sýkoře přes Osiky k Brumovským stěnám

Sedím na balvanu na dohled od nejvyšší skály na vrcholu Sýkoře a dumám, kam povedou další mé kroky. Ono vlastně ani není nad čím, prostě všechny plány vzaly zasvé (měl jsem asi trochu velké oči a navíc jsem se neplánovaně, ale velice rád, zdržel v Lomnici) a projítí všech okolních přírodních památek se prostě za jeden den zvládnout nedá! To by člověk musel být někde tady blízko ubytovaný…

Na chvilku ještě váhám s návštěvou nedaleké PP Míchovec, na jejíž ploše se prý vyskytují zajímavé skalní hradby, ale přes tu „poušť“, která tu zbyla po těžbě dřeva napadené kůrovcem, se mi k ní nechce. Nakonec se rozhodnu, že vyrazím po neznačené lesní cestě po hřebeni Sýkoře směrem k severovýchodu, poté navštívím vesničky Osiky a Brumov a pěší putování ukončím na zastávce busu u rozcestí asi půl kilometru za Brumovem.

 

Tak. A nyní už je třeba vyrazit, ať mám cestou dost času na obhlédnutí dalších zajímavostí a ať mi ten spoj k domovu neujede!

 

Nohy sice něco nezrozumitelného zamumlaly, ale poslechly a přenesly mne po sýkořském hřebeni o 400 metrů dál, kde se v nadmořské výši 683 m nacházela skála Malého Sýkoře. Měla být jedním z cílů při našem dávném putování Vysočinou, kdy jsme s kámošem odstavili auto ve středu obce Osiky a vydali se na Sýkoř po polní cestě z této strany. Jenže jsme se na zalesněném hřebeni zakecali – a protože skalisko opravdu není z „hlavní cesty“ vidět, tak jsme jej bohužel minuli… a já se na těchto místech opět vyskytl až po dlouhých dvaceti letech.

 

Z křižovatky lesních cest mi dnes stačilo odbočit na užší „lesňačku“ mířící vlevo, ta se vzápětí přehoupla přes hrb hřebene a po pár desítkách metrů chůze jsem stál před další interesantní ukázkou zdejší „neživé“ přírody. Skála nebyla vysoká, zato dosti rozložitá a na první pohled připomínala jakýsi sýkořský „Ayers Rock.“ Dala se dobře obejít kol dokola (což jsem učinil proti směru hodinových ručiček), jenže oproti australskému originálu dosahovala výška obvodních stěn jen asi pět až šest metrů. Nejzajímavější částí skály byla její nejčlenitější pravá strana, kde se pod skalním převisem nacházelo i menší čundrácké tábořiště.

 

Po obkroužení skaliska obklopeného původním horským lesem... a patřícího do čeledi bítešských ortorul a paralul (přímo na místě pak ukázkou horniny zvané metamorfit - ortorula s příměsí granátu a biotitu), jsem jeho rozlohu odhadl na asi 50 x 40 m a s uspokojením konstatoval, že se mi návštěva romantické lokality vyvedla.

 

Lesní cesta stále vedla severovýchodním směrem, po chvilce se z hvozdu vyloupla na ohromnou bezlesou plochu připomínající krajinu na Marsu (i tady řádil kůrovec!), no a pak už stanul na velmi hezkém výhledovém místě nad vesničkou Osiky. Otvíralo se tu široké výhledové panoráma nejen na ni, ale i na sousední „dolík“ s odsud neviditelným Brumovem a krásnou okolní krajinou.

 

Dolů do Osik jsem sestoupil po polní cestě, vedoucí mezi lučinami a sady.

 

 

Tato vesnička se rozkládá v závěru boční dolinky s bezejmenným potokem, který kilometr pod obcí ústí do „hlavního“ hluboce zaříznutého údolí, jež vyhloubila říčka Besének. Obec leží asi 12 km severně od Tišnova a dnes v ní žije 123 obyvatel.

Tak jako sousední Brumov, patřily i Osiky pánům z Lomnice... a jsou v análech připomínány již roku 1390. Dnes tato samostatná dědinka spolu s dalšími sedmi vesnicemi (Synalov, Brumov, Rašov, Běleč – Křeptov, Ochoz u Tišnova, Zhoř a Strhaře) spadá pod mikroregion Lomnicko. Centrem je pochopitelně městys Lomnice, v níž byl už roku 1265 založen hrad rodu Tasovců.

 

Hlavní devízou Osik nejsou historické památky (i když se i některé zajímavé v jejím bezprostředním okolí najdou), ale především překrásná okolní příroda Svratecké hornatiny. Západně od obce se vypíná zalesněný hřeben mohutného skalnatého vrchu Sýkoře (704 m) s mnoha přírodními rezervacemi a přírodními památkami. Lesní asfaltka spojující Osiky se Synalovem a vedoucí po zalesněném úbočí Sýkoře prochází asi 1.5 km od středu Osik pod PP Horní Židovka.

 

(Na tu jsem měl též spadeno, neboť se jedná o lokalitu porostlou původními javorovými bučinami a ozdobenou deset metrů vysokým skalnatým hřebenem, ale bohužel jsem její návštěvu musel odložit také až někdy na příště…)

 

Přímo naproti se nad Osikami vypínaly strmé svahy kopce Prašinec (611 m). Ty jsou už méně zalesněné, s většími plochami luk a pastvin a řadou rekreačních chat.

 

Tak, výhledy pokocháno jest a nyní už nastal čas sestoupit dolů do vlastní obce.

 

V jejím středu se nachází objekt obecního úřadu, dále stavení jenž patřilo bývalé škole, hasičská zbrojnice, obchod se smíšeným zbožím a samozřejmě hostinec. V obci nechybí ani výletiště a na jejím katastru se nacházejí dvě požární nádrže, z nichž byla jedna upravena na koupaliště.

Přímo v Osikách jsou k vidění spíše drobnější památky. Jedná se o několik kamenných křížů, kapli a pomník padlým partyzánům. U kaple se pod korunami lip ukrývá kříž z nedvědického mramoru, který zde byl vztyčen roku 1928. Je zároveň Pomníkem padlým se jmény deseti místních občanů, kteří své životy položili za císaře pána.

 

Krásně opravená kaple sv.Filumeny (Filomeny) a se zajímavou nádstavbou v podobě dřevěné věžičky zvonice se mi zalíbila na první pohled.

 

Možná jste stejně jako já až doteď netušili, kdo vlastně byla ta svatá Filomena… a já se s vámi o vyhledané na netu rád podělím:

 

Filomena žila ve třetím století našeho letopočtu a byla dcerou vládce jednoho ze států v Řecku. Už ve svých jedenácti letech se zaslíbila Kristu a o dva roky později podnikla s doprovodem cestu do Říma. Asi byla už jako tak mladičká velmi krásná, neboť se do ní zbláznil samotný císař Dioklecián a chtěl, aby se stala jeho chotí, Filomena nechtěla, načež ji dal naštvaný císař na 40 dnů zavřít do vězení. Předtím byla odpůrkyně manželství dokrvava zbičována, ale v žaláři se jí zjevila Panna Maria a navíc ji rány pomazala léčivým balzámem. Po uplynutí čtyřicetidenního omezení svobody se císař dočkal dalšího Filomeniného „Ne!“, což jej rozzuřilo do běla, dal ji přivázat ke kotvě a shodit do řeky Tibery.

Tu se stal ale zázrak: z nebe seslaní andělé Filomenu i s kotvou vyzvedli z tiberských vod a za hlasitého šelestění svých perutí přenesli zpět na břeh.

Císař ale tohle předtím nikdy nevídané intermezzo připsal dívčinu čarodějnictví a přikázal lučištníkům, aby ji zastřelili. Jenže co se nestalo – šípy ve vzduch změnily směr, otočily se a zasáhly vojáky, kteří je prve vystřelili.

Za běžných okolností by po takovýchto událostech každý soudný člověk nebohou dívku omilostnil, ne tak ale šílený císař. Rozkázal jí setnout hlavu… no a protože v té chvíli mocnostem nebeským zřejmě došla pára, poprava byla dokonána!

 

Později byly její ostatky nalezeny a uloženy v chrámu Mugnamu u Neapole, který se stal poutním místem. Díky mnoha zázračným uzdravením, připisovaných jí po modlitbách, byla pak prohlášena za světici…

 

Poslední památka přímo v obci, k níž jsem dnes nezašel, protože jsem u ní byl před dvaceti lety s kamarádem) má mnohem světštější původ. Jedná se o Pomník padlým sovětským partyzánům, které ale kupodivu nezabili Němci. Oni se tu prostě mezi sebou tak trochu postříleli!

 

Stalo se tak v domě čp.14 navečer 17.února roku 1945. Svědkem toho všeho se stala velká kachlová kamna s pecí, na níž usazení členové skupiny Jermak odpočívali a čekali na příchod dalších sovětských bojovníků ze zpravodajské skupiny Luč. Schůzka byla domluvena pod podmínkou, že se jí zúčastní jen dva zpravodajci, jenže k těm se cestou přidal uprchlý sovětský zajatec.

Poněvadž byl velitel skupiny Jermak – Kolověc, přesně tím typem chrabrého člověka, který nejprve střílel, a teprve potom se ptal – „Kdo tam?“, došlo k osudné přestřelce. Po ní tu na druhý den četníci z Lomnice nalezli mrtvá těla kapitána Anatolije Kalinského, nadporučíka Nikolaje Zubčenka a uprchlého zajatce Volodi…

 

Nejvýznamnější památkou v katastru obce Osiky je hřbitovní kostelík sv.Stanislava a reliéfními pozůstatky hradu na ostrohu za ním, k nimž z obce vede něco přes kilometr dlouhá silnička.

 

Filiální kostelík, jehož předchůdce byl pravděpodobně jen hradní kaplí, má růžovou fasádu a červenou střechu, nad níž vystupuje rudá věžička se sanktusníkem. Za západním průčelím se nachází předsíň a za ním malá chrámová loď. Sakristie je větší, neboť její část slouží i jako márnice. Ke kostelu se koná každoročně o druhé květnové neděli pouť z Lomnice.

 

Před dvaceti lety jsme u hřbitova a kostela vpodvečer stanuli spolu s kamarádem a při pohledu na jeho oprýskanou fasádu si říkali, že už by nutně potřebovala opravu.

 

(Což se nakonec o něco později opravdu stalo, ale to já bohužel nemohl zkontrolovat, neboť poslední část mé trasy vedla jinudy…

 

Utěšoval jsem se alespoň tím, že jsem v minulosti s kamošem prolezl i zříceniny nedalekého hradu, ze kterého se v terénu zachovaly jen asi 6 m hluboké hradní příkopy, valy a v hradním jádru prohlubeň, kde zřejmě bývala studně.

 

Hrad se vypínal na ostrožně s extrémně strmýni svahy nad soutokem bezejmenného potoka a Besénku. Z jediné nechráněné strany směrem ke kostelíku bylo útoku nepřítele bráněno mohutným příkopem. Za ním se nacházelo úzké předhradí přecházející v okružní val. Na opyši připojena terasa, rovněž s valem a příkopem. Šestiboké hradní jádro se nacházelo na nejvíce chráněném konci ostrožny. Hrad býval historiky nejprve označován jako Levnov, pak bylo vše ale přehodnoceno a on na turistických mapách nesl označení Osiky. Podle nových teorií se ale zřejmě jedná o záhadný Zuzinov, Na něm roku 1250 kastelánoval známý Kuna, který později založil v blízkém Kunštátu svůj hrad. Jménem Zuzinov dnes označují zříceninu i mapy.cz…

 

Z centra obce jsem po silničce vystoupal na vrchol předělu mezi Osikami a Brumovem a ze sedla se pokochal na líbeznou kopcovitou krajinu přímo přede mnou. Právě tady někde pomalu končí přírodní park Svratecká hornatina a navazuje na něj další neméně půvabný a nazývaný Halasovým Kunštátskem.

 

Vlastní zástavba Brumova se pode mnou rozprostírala v mělké kotlině okolo horního toku potoka Besénku, který pramení nedaleko odtud za výraznou zalesněnou kulisou vrchu Lískovec (655 m) v nadmořské výši asi 620 metrů. Svahy ostatních kopců obklopující dědinku už nejsou tak příkré a liší se od dramatické kopcovité krajiny obklopující Lomnici anebo Tišnov… tady už zbytek terénu připomínal spíš tu „klasickou“ Vysočinu. Kupodivu nebylo v nejbližším okolí obce vidět ani moc toho lesa. Jeho porosty totiž tvoří jen asi pětinu brumovského katastru a 53 procent zabírá zemědělská půda ve formě polí a rozsáhlejších lánů, zbytek tvoří louky a pastviny.

 

Brumov se nachází 8 km od Lomnice a 15 km od Tišnova, leží v nadmořské výšce 540 m a poprvé je v kronikách zmiňován roku 1390, kdy byl majetkem pánů z Lomnice.

Dnes tu ve 110 staveních žije okolo 240 obyvatel a asi jich časem bude mnohem víc, protože jsem cestou do středu obce potkal nejméně pět mladých matiček s kočárky!

Nejdůležitější místním objektem je větší budova Obecního úřadu, jehož interiéry sousedí s kulturním sálem, hasičskou zbrojnicí a hospodou Na Gruntě. Ta venku u Besénku nabízí i posezení v letní zahrádce.

 

Jsa pořádně uondán, rád jsem využil zdejší pohostinnosti, ale namísto zmrzliny si dal Bernarda „jedenáctku“ (chutnal jak mana nebeská!) a chvilku pozoroval okolní cvrkot.

 

V sále kulturního domu sousedícího s hospodou jsou pořádány plesy, besídky, módní přehlídky i divadelní představení. Naproti víceúčelové budově obecního úřadu stojí obchod s „míšeným“ zbožím.

Dále se v Brumově nachází obecní knihovna, hřiště i koupaliště. A také větší rybník sloužící rovněž ke koupání a k pořádání každoroční „neckyády.“ Na sousedním výletišti probíhají taneční zábavy a slaví se zde Dětský den. V Brumově se každoročně pořádá i pouť a to vždy druhou neděli v srpnu.

 

Jak jsem pak viděl na své další pouti, s památkami už to tady tak slavné není. I když je Brumov malebnou vesničkou s velmi malebným přírodním okolím a vzdálenými lesy plnými hub, milovník starší historie se zde může potěšit pohledem pouze na jednu kapli, několik křížů a velmi skromný pomník padlým v první světové válce.

 

Náves zdobí kaple Nanebevzetí Panny Marie. Její stará předchůdkyně z roku 1912 byla kvůli rozšíření silnice zbourána a LP 1923 vystavěna kaple nová. Hned vedle ní ale stojí mramorový kříž od Adolfa Loose z Nedvědice (datován do roku 1893), který je místní nejstarší památkou. Ostatní kříže už jsou dle doby svého vzniku mladší.

 

Další dva mramorové kříže se nacházejí v polích u silnice vedoucí z Brumova do Černolic. První je z roku 1904 a ten blíž obci zde byl zbudován roku 1909. Černý mramorový kříž z roku 1950 zdobí spodní okraj obce.

 

Cestou z obce jsem s údivem konstatoval, že jsem vlastně tento Brumov ve svém životě viděl už potřetí. Ale není se čemu divit, to ta vrozená zvědavost. Sám totiž z mnohem většího Brumova pocházím (součást města Brumov-Bylnice) a jeden potomek lomnických pánů, jimž toto sídlo na Vysočině patřilo, prodal hrad v Lomnici, zakoupili naši brumovskou pohraniční pevnost a přebudoval ji na pohodlné a reprezentativní renesanční sídlo. Navíc založil pod hradem rybníky, postavil zde druhý nejstarší pivovar na Moravě (hned po Černé hoře) a postaral se o rozmach toho našeho valašského Brumova.

 

Moje první návštěva stejně pojmenovaného sídla na Vysočině byla vlastně náhodou: jel jsem tehdy krátce po vojně s rodiči autem na několikadenní výlet po krásách Moravského krasu a Vysočiny. Po návštěvě zámku v Lysicích jsme zamířili po silničce přes Bedřichov na hrad Pernštejn a za obcí jsme na rozcestí uviděli ceduli na Brumov. Což nás notně překvapilo, protože tehdy jsme o obci se stejným názvem jako ta naše neměli ani tušení a udělali do ní údolím Bedřichovského potoka krátkou zajížďku. Vzpomínám si, že tehdy jsem její podobou moc nadšen nebyl, ale s uspokojením jsem zaregistroval, že i tihle „Brumovjáci“ mají na návsi hospodu, takže nám ostudu nedělají…

 

Podruhé jsem tento Brumov viděl spolu s kamarádem na pětidenním „čundru“ konaném po Vysočině jeho škodovkou. Tahle cesta byla už byla naplánovaná a našim cílem bylo poznat co nejvíc z bývalého Lomnického panství. Však se také jmenovala „Cesta z Brumova do Brumova.“ (Kromě toho jsme se ale zastavili i v Moravském krasu, v Lysicích, navštívili zříceniny Aueršperka, Zubštejna a Pyšolce, Virskou přehradu a na samotný závěr skončili na hradě Svojanov.)

 

A ta dnešní třetí návštěva Brumova se odehrává téměř nachlup až po dlouhých dvaceti letech!

 

No a co - vždyť jsem tehdy sám sobě slíbil, že se do těchto líbezných končin s městysem Lomnicí, kopcem Sýkořem a dědinkami Osiky a Brumov jednou vrátím!

 

Asi sto metrů za koncem obce jsem narazil na první z Brumovských stěn. Tyhle samozřejmě nedosahují věhlasu těch mnohem známějších Broumovských vypínajících se v Čechách (to by bylo jako srovnávat mravence se slonem!), nicméně pásy nižších skal se v hojném počtu vyskytují na svazích nad soutokem Besénku s Bedřichovským potokem (i o kus výš v údolí) a stěny to rozhodně jsou!

 

Poprvé jsem jejich část viděl před dvaceti lety. Když jsme tehdy s kamarádem sjížděli z Bedřichova zalesněným údolím stejnojmenného potoka k rozcestí do Brumova, zařval jsem najednou na přítele, aby zastavil, neboť jsem v lese zahlédl větší skálu. Po vystoupení jsme část svahu prozkoumali, zjistili, že skála není jedináčkem, ale že má v podobě už nižších, ale delších stěn mrazových srubů, četné sourozence a já tehdy všechna skaliska v návalu euforie a s recesí sobě vlastní pokřtil na „Brumovské stěny.“

 

Před poslední návštěvou Brumova jsem samozřejmě dlouho pozorně studoval mapy.cz a přitom zjistil, že se skály v hlubokém žlebu u Brumova nevyskytují jen výš po proudu na pravém břehu Bedřichovského potoka, ale že lemují ve dvou dlouhých pásech i jeho protilehlé svahy nad soutokem s Besénkem!

Jaký ale byl můj údiv, když jsem pak nad ním spatřil protilehlý odlesněný svah, plný ohromných balvanů, skalek a skalní hradbičkou na obzoru!

Vlevo stála za Besénkem jakásii zrenovovaná budova (možná to byl dřív mlýn) a za ním byla v dálce vidět část dalšího, od lesa vyrubaného srázu, z něhož mne do očí uhodil odlesk dalšího „kamení.“

 

Protože jsem měl do odjezdu spoje ještě půl hodinky čas, vyrazil jsem jak chrt po silnici nad to stavení, po lesní cestě přeskákal po kamenech přes potok, a pak už jen nevěřícně valil bulvy na odlesněný svah a skalní defilé, které by bylo ozdobou i krajiny skalních měst ve východních Čechách!

 

Při detailnějším pohledu byla do mozku předána informace, že se nejedná o jednolitý, ale dosti rozdrobený a přerušovaný skalní pás, dlouhý nejméně 150 metrů, který byl přímo naproti mně ukončen impozantní, asi osm až deset metrů vysokou lavicovitou stěnou.

 

Tak jako velká většina skalních útvarů v okolí, nejsou samozřejmě tvořeny známým a „sochotvorným“ pískovcem, ale bítešskou ortorulou (hornina metamorfit) doplněnou místy biotitem a granátem anebo dvojslídou paralulou, přináležící do vranovsko-olešnické skupiny.

Tyhle rulové skály se od jesenických skal, tvořených mnohdy i fylity, trochu liší, neboť bítešská ortorula má převážně deskovou a lavicovitou odlučnost…

 

Nadmíru spokojen jsem se vrátil k zastávce busu na rozcestí a po chvilce nastoupil do busu, který mne zpět přes Lomnici odvezl k vlaku do Tišnova. Následoval přestup v Brně, no a protože mi měl další spoj přímo do Otrokovic jet až za půldruhé hodiny, věnoval jsem ten čas procourání části historické centra (Panečku – tady to na ulicích ale žije!) a ochutnávce produktu pocházející z jednoho malého pivovaru...