Zimní týden na Šumavě 2022 pt. 3, Vltava a Bučina

1.2.2022

Když už jsme si ověřili skutečnost, že veřejná, tedy autobusová doprava na Šumavě celkem funguje, k dalšímu výletu chceme tuto možnost využít. Tentokrát ale nemá tento úmysl celá naše společnost, ale jinak celkem podstatná výprava o počtu šesti mužů a žen.

Malou komplikací je nutnost vstávat o něco dřív, ale je to tak zhruba, jako bychom vstávali do práce a naštěstí není problém pro kuchařky nachystat snídani trošku dřív.

Autobus do Kvildy by měl jet chvíli po půl osmé a ačkoliv přijíždí s drobnou prodlevou, dobrou náladu to příliš nekazí. Vlastně nebýt naší skupiny, byl by bus relativně prázdný, jedna paní vystupuje v Borové Ladě zbylí dva jedou na konečnou na Kvildě.

Po ránu je jinak rušné horské centrum ještě vylidněné, zatím se otvírají jen nějaké potraviny, že bychom např. navštívili zdejší sportovní prodejnu (minule nám prodavač nalil panáka) tak nehrozí. Pokračujeme tak čerstvě zasněženou obcí k výpadovce směrem na Modravu, kde je nástup lyžařské stopy. Přes noc vlastně i ráno opět přibylo něco bílé zmrzlé hmoty, takže hrozí, že se budeme muset do hor prošlapávat. Naštěstí než stačíme vybalit kompletně lyže, případně domazat spoza kopce Lapka (1171 m) se ojevuje rolba. Po kratší zastávce poblíž našeho stanoviště, kdy obsluha čistí takovou tu lištu co tvoří manšestr se rozjíždí a díky tomu budeme vlastně první, co „panenskou“ stopu okusí.

Naštěstí předchozí večer si většina z nás lyže poupravila, očistila, případně nově namazala, takže problémy s lepivým sněhem by mohly pominout.

Od Kvildy následuje krátký mírný sjezd k potoku, který se jednoho dnes stane naší největší řekou, prozatím se jmenuje Teplá Vltava a je to vlastně hlavní zdrojnice naší národní řeky. Teplou je až do soutoku se Studenou u Volar, kde je dál už Vltavou bez přívlastku.

Po přechodu Teplé Vltavy se pohodlná cesta zanoří do lesního celku, vlastně jediná otevřená krajina je prozatím kolem Kvildy, dál už to je většinou lesem. Prozatím jde o les ryze hospodářský, takže zatím kolem cesty vidíme povětšinou středně mladé (nebo staré) smrky, které vypadají zdánlivě zdravě a nemusí tak vyvolávat dojem, který máme z ekologických pořadů, jak je Šumava sežraná kůrovcem. Problém je v tom, že sežraná dosti je. Nejcennější tedy bezzásahové zóny NP jsou většinou kolem hlavních vrcholů nebo v místech slatí a rašelinišť. I z Kvildy bylo ráno trošku vidět na vrcholy Čertovy hory, možná i Černé hory, kde byly vidět smutně čnící pahýly stromů.

Asi v polovině teple-vltavského údolí se mrtvý les přibližuje přímo k cestě. Poněkud nepatřičně, možná i komicky působí tabulka omezující vstup mimo značených cest, protože kdo by do zničeného lesa lezl.

V podstatě celá lyžařská stopa sleduje tok počátku Teplé Vltavy, který je překvapivě vodnatý, což má na svědomí nejen relativně teplá zima, ale hlavně rozsáhlá rašeliniště a slatě, které díky celkem plochému terénu jsou schopny zadržovat celkem dosti vláhy.

Oficiální pramen je upraven přímo u lesní cesty, ale ve skutečnosti jde o pramen umělý. Za skutečný se považuje nějaký pramínek v opuštěné štole, slušnější potůček vlastně teče až tady o něco níže z rozsáhlé ho rašeliniště.

Symbolický pramen střeží socha víly od Davida Fialy, naštěstí máme sebou i vlastní víly, kdyby ta dřevěná někde zmizela.

Od pramene následuje ještě kratší plochý úsek k rozcestí kde se dá pokračovat k Modravě, ale naše trasa směřuje do vyšší polohy pod horu Stráž. Na Šumavské poměry jde o celkem ostré stoupání, naštěstí podobných máme v Jeseníkách víc, takže nás tolik netrápí, ale přeci jen převýšení cca 100 m na 1 km si určité úsilí vyžádá.

Na druhé straně nás tedy čeká příjemný sjezd a hlavně hospoda. Předloni jsme jaksi nedávali pozor, takže uvažovaná zastávka na Alpské vyhlídce se nekonala, nyní naštěstí víme, že musíme zahnout z kopce, kde asi po 200 m není k vidění i krásný zánovní hotel v alpském stylu ale i replika pohraničních zátaras z období reálného socialismu, kdy Šumavou vedla železná opona. Polozarostlé území kdysi patřilo zástavbě horské vsi Bučina (Buchwald). Ta byla nejvýše položenou osadou na Šumavě, po odsunu Němců a vztyčení železné opony byla většina budov zbourána, po listopadu byl obnoven právě hotel (Pešlova chata), k tomu několik soukromých budov a kaple sv. Michala.

Je-li skutečně vidět na Alpy si ale bohužel nemůžeme kvůli počasí ověřit, naštěstí si i můžeme ověřit, že hotelová restaurace je připravená jak na naše turisty i na sousedy ze spolkové republiky protože i kolem Finsterau se rozkládá síť udržovaných stop.

Útulný interiér se zas tak opouštět nechce, ale nemůžeme tady sedět do nekonečna. Od hotelu je třeba kousek povylézt k nouzovému nocležišti, kde pokračujeme stopou směrem ke Kvildě. Vlastně by to byla trasa, kterou jsme jeli předloni, ovšem bude to jen kousek. Asi po kilometru následuje odbočka na tzv. Židovskou cestu. Je to samozřejmě ta, kterou jsme včera z části projeli cestou na Knížecí Pláně. Tu jsme ovšem projeli jen asi ze třetiny. Tentokrát jí projedeme celou, tedy až k rozcestí cesty Knížepláňské. Z počátku jde víceméně o vrstevnicovou cestu, která se potupně sklání do velice příjemného táhlého sjezdu. Po střetnutí z cestou od Knížecích Plání se opět mírní spíše do roviny. Cestu do Borových Lad už známe, takže si jen dáme pozor v závěrečném posypaném úseku, který raději objedeme upravenou trasou.

Jen ještě malá úsměvná příhoda před vstupem do samotných Borových Lad. Dosažení cíle si tentokrát žádalo provedení závěrečného snímku. První oslovený lyžař ovšem tvrdil, že nás vyfotit nemůže kvůli té karanténě. Naštěstí procházející maminka se zas tak nákazy neobávala a celou skupinu zvěčnila.

Vlastně malým paradoxem bylo, že další den při snídani jsme z rádia zaslechli zprávu, že někdy od následujícího týdne přestane vyžadovat vlastnictví certifikátů a Teček.

Jen dovětek. Z Borových Lad jsme opět k „domovu“ použili osvědčený bus. Výhodou je, že zastávka je v těsné blízkosti oblíbené Borůvky, kterou jsme tak navštívili potřetí.

Pt. 1

Pt. 2

Pt. 4

Pt. 5