Zaniklé vesnice Knížecí Pláně a Bučina - Šumava

Sněhuláček u cesty z Kvildy na Bučinu  •  Fotografie (4)  • Foto: pavka07

Krajinou zaniklých vesnic - Knížecí Pláně a Bučina.

Je časné ráno a já vystupuji v malé šumavské obci Borová Lada. Těžká dešťová mračna se válejí po okolních kopcích a zdá se, že první dešťové kapky jsou otázkou několika nejbližších minut. Na návštěvu Chalupské slatě tentokrát čas nemám. Protáhnu se kolem stále ještě spících bývalých hraničárských bytovek a o kus dále kolem bývalé pohraniční roty - dnes sídla cizinecké policie. Jen pro informaci - i odtud vyjíždí hlídky, pokud je oznámeno pohřešování turisty v jakémkoliv ročním období. I to dnes patří do náplně jednotek střežících dnes státní hranice.

Bučinská cesta  •  Foto: pavka07

Nevšímavě míjím i silničku mířící k zimní přezimovací obůrce jelení zvěře a zatímco vrchol Homole po mé levé ruce se skrývá pod příkrovem mraků, já vstupuji pod koruny staletých šumavských stromů. Sleduji značenou cyklistickou trasu zatímco prostor bývalé osady Nové Boubské zůstává ukryt v lesích po mé pravé ruce. Tato bývalá osada je první připomínkou míst, za kterými dnes mířím. Mám za sebou první dva kilometry z dnešní porce a ještě další čtyři mi zbývají do osady Knížecí Pláně. Ukryt pod korunami stromů teď tolik nevnímám vytrvalý déšť, který se spustil krátce po tom, co jsme opustil Borová Lada a jen jeho šumění v listoví teď doléhá kmým uším. Nebude to však trvat dlouho a i tady v úkrytu stromů pocítím úpornou vytrvalost šumavských dešťů. Přibližně na třetím kilometru putování mě opouští silnička nazývaná Židovská cesta, která odbočuje vpravo a nepříliš prudkým, ale zato nepříjemně dlouhým stoupáním zamíří k Bučinské cestě a dále K pramenům Vltavy. Pro cyklisty představuje tak trochu malou noční můru, když se jim v noci zdá o cyklistických toulkách Šumavou.

Židovská cesta  •  Foto: pavka07

Mě však teď už téměř dokonale rovná lesní silnička vede ke státní hranici. Stoupání a klesání téměř žádné, cesta takřka věrně kopíruje vrstevnici. V závěrečném kilometru silnice dokonce kopíruje hranici nejstarší vyhlášené přírodní rezervace na Šumavě - Bukové slatě. Planina, která se teď přede mnou otevírá, má dnes pro mě připraven nepříjemný déšt, který v kombinaci s nárazovým větrem ukazuje nevlídnou tvář Šumavy. K dovršení všeho, jediná možnost občerstvení v podobě pensionu Hájenka, zklamala. Pension je uzavřen a tak místo útulného tepla, možnosti osušení, knížecího guláše a pralinkových knedlíků mířím dále. Obejdu zavřený pension a zamířím po zelené turistické značce (přichází sem od Strážného) na rozcestí, z něhož je to jen pár set metrů k bývalému kostelu a hřbitovu kdysi živé osady Knížecí Pláně. Zvláště za podzimních plískanic a zimních dnů se tu setkáte s velmi emotivní atmosférou. Při pohledu na téměř neznatelné základy bývalého kostela pocházející zroku 1861 i na částečně obnovené náhrobní kameny, si každý návštěvník uvědomí, jak neuvěřitelnými zvraty tato oblast Šumavy ve své nedávné historii prošla. Zatímco až do druhé světové války zde vedle sebe svorně žili lidé německé i české národnosti, roky následující mezi ně zasely zášť a nesnášenlivost, které vyvrcholily v letech válečných i poválečných. Vraťme se teď trochu v čase a připomeňme si historii této obce na pomezí Čech a Bavorska. Za přelomový datum lze považovat rok 1799, kdy na 48 dřevařských rodin osídlilo na příkaz knížete Schwarzenberga lokalitu místně nazývanou Pěkná Vyhlídka. Ve dvou následujících letech už na místě dřevařské osady vzniká obec Fürstenhut. Kde hledat původ jejího názvu? Lidová pověst jej (jak jinak) spojuje s osobou knížete Schwarzenberga, kterému měl při jeho návštěvě vítr odnést klobouk a snad na paměť jeho záchrany místními dřevaři, obec získala název Fürstenhut - Knížecí klobouk. Český název Knížecí Pláně je datován rokem 1877, ale v té době už obec tvořilo na 60 domů, mezi nimiž nechyběla ani hospoda, pila, mlýn, lesní hájovna, myslivna ani stanice hraniční stráže. V roce vysvěcení již zmiňovaného nového kostela - tedy roku 1865, bylo v obci trvale přihlášeno 725 osob a je paradoxní, že i když stavení zde v následujících letech přibývala, počet obyvatel přesto trvale klesal. Po skončení druhé světové války místo možnosti urovnání vztahů a návratu ke starým pořádkům, přišel nucený odsun, po něm neúspěšný pokus o příchod reemigrantů a celé smutné období vyvrcholilo vznikem hraničního pásma a „železné opony". Celá oblast osiřela a planinou se dlouhá léta proháněl pouze vítr a déšť. Nikde ani stopy po lidech, žádný zvuk dobytčích zvonců. Většina stavení byla srovnána se zemí, totální devastace se nevyhnula ani tak svatým místům jako je kostel a hřbitov a tak brzy jen stavení ovčína a kamenné snosy, vyznačující hranice pozemků bývalých vlastníků, připomínaly, že tu kdysi žili lidé.

Pension Hájenka vyrostl na knížecích Pláních na základech bývalého ovčína. Po četných peripetiích dnes nabízí ubytování i možnost občerstvení  •  Foto: pavka07

Dnes už alespoň mohutný dřevěný kříž upomíná na veselejší doby. Od hřbitova se nabízí výhled na bavorskou stranu hranice, která probíhá jen pár desítek metrů odtud. Odvracím zrak od těch poněkud smutných míst, připomínajích divnou dobu, kdy ideologický boj vládl všem. Vracím se na zelenou turistickou značku, která mě vede dlouhým, táhlým stoupáním do míst další bývalé obce - Bučiny. Rozbitou asfaltku, po které teď kráčím, v dřívějších dobách lemovaly usedlosti, po kterých tu dnes zůstaly jen ovocné stromy, připomínající lepší časy. Je zajímavé, že tato bývalá osada, byť svou strategickou polohou převyšoval význam sousedních Knížecích Plání, vždy měla méně obyvatel i menší počet stavení. Svého maxima zřejmě dosáhla v roce 1910, kdy tu stálo 37 domů, ve kterých žilo 347 obyvatel. Přesto tu nechyběly hned dva hotely - Pešlova chata a Alpská vyhlídka, do kterých přijížděli i hosté z Prahy. Z nadmořské výšky 1162 m.n.m. se jim otevíral výhled nejen na celou jižní část Šumavy, ale za příznivého počasí dokonce i na vzdálený Alpský masív. V době své největší slávy se obec pyšnila německou i českou školou, svoji pobočku tu měla spořitelna a nechyběla pochopitelně celnice a stanice finanční stráže. Jak smutný musel být pohled na obec, která tu stála už od 2 pol. 18 století, ale krátce po druhé světové válce tu živořila s pouhými 58 obyvateli. A pak už následovalo násilné vystěhování, hraniční pásmo, „železná opona" a pro obec platilo to samé, co pro sousední Knížecí Pláně - ticho, samota, zapomnění.. Z celé obce se dochovaly pouze dvě budovy, z nichž ta první - Pešlova chata, ve svých zdech po několik let hostila pohraniční rotu a po kratší dobu i rušičku zahraničního vysílání Svobodné Evropy, aby nakonec byla ponechána svému osudu. V roce 1989 na jejím místě stály už jen základy hotelové budovy. Teprve snástupem 21. století ožily snahy o znovu vybudování hotelu na místě Pešlovy chaty. K jejich realizaci nakonec i došlo, ale provozování hotelu na Bučině se ukázalo jako značně problematické. Odhlédněme však od neprůhledných projektů a investičních záměrů a zamiřme k nedaleké hranici. Stezka po které teď kráčíme, míří do německého Finsterau a v letním období je propojena autobusovou Dopravou i z české strany. Je sice pravdou, že český autobus končí kilometr před hranicí, zatímco německý zajíždí až na „čáru", ale i to je pokrok. My si však teď hlídáme červenou turistickou značku, která kousek před hranicí odbočuje vlevo a v nevelké vzdálenosti kopíruje státní hranici i hraniční potok - Čertova Voda. Po třech kilometrech se na rozcestí Furík napojuje na již dobře známou zelenou turistickou značku. Na další křižovatce odbočuji na žlutou, která mě už spolehlivě odvede přes Nové Boubské zpět do Borových Lad.

Čekám na autobus a zatímco se občerstvuji ve zdejší útulné hospůdce, v duchu se vracím zpět ke státní hranici a myslím na to, kolik generací bude třeba na to, aby se vyplnila mezera v naší historii. Dnes už se asi jen těžko dopočítáme toho, kolik lidských osudů, tato „mezera" těžce poznamenala. Nezbývá nám, než se snažit, aby žádná další už nikdy nepřišla.

Pavel Kolátor

Chrášťany 130