Zimní výlet okolím Liberce

Skutečnost, že jsem byl pověřen tím, že mám doprovázet svého nejmladšího syna Jakuba k talentovým zkouškám na učňovskou školu v Liberci - Kateřinkách, mě moc nepotěšila, ale nebylo prostě nazbyt,- nakonec -, jednalo se o budoucnost mého potomka, takže nebylo vlastně co řešit. Vyjeli jsme prvním ranním vlakem a do Liberce jsme dojeli vcelku bez problému. V krajském městě jsem nebyl již pěkných pár let a i za tmy jsem stačil postřehnout k jak zásadním změnám zde došlo. Spěchali jsme na autobus MHD ve Fügnerově ulici, i když zde bylo spousta nástupišť vcelku lehce jsme našli to své, do odjezdu jsme měli čas ještě několik minut a tak jsme se zašli ohřát do blízkého bistra, protože ráno bylo vcelku nevlídné a chladné. Konečně jsme se dočkali té správné linky a náš autobus se jal šplhat do svahů Liberce.

Venku pomalu svítalo, autobus neustále stoupal po úzké silničce, kroutící se nad hlubokým údolím, až jsme dorazili před areál školy. Zavedl jsem syna na místo konání zkoušek a začal přemýšlet co s časem, protože zkoušky končily až okolo 14.oo hodiny. Okolí jsem neznal, i když jsem s sebou prozíravě vzal mapu zdejšího okolí. Sice jsem si utvořil nějaký předběžný plán, ale je u mě vžitým zvykem, že skutečná trasa se většinou diametrálně odlišuje od té plánované. Měl jsem v úmyslu zajít k přehradě na Černé Nise v Rudolfově, vzdáleném asi odhadem 2km. Vydal jsem se tedy po silničce, protože v lese ještě vládla tma.

Okolí zde bylo zcela jistě nádherné. Z jedné strany prudký zalesněný sráz, plný skal, dole pode mnou hučela říčka. Asi po půl hodině jsem si uvědomil, že do mých plánů se jako vždy vloudila malá chybička. Jdu opačným směrem. Jestli něco nesnáším, tak je to vracení se po stejné trase a tak jsem zarputile kráčel vpřed. Již se skoro rozetmělo, zkusil jsem pár zkušebních fotografií probouzejících se Kateřinek, ale výsledek byl nevalný. Bylo docela zataženo, navíc mně stínily vzrostlé stromy. Konečně jsem došel k prvním domům. Narazil jsem na modrou turistickou značku a za pomocí mapy jsem jakž takž určil svou polohu. Zjistil jsem, že nedaleko se má nacházet Křížová cesta, vedoucí k blízkému kostelíku s neobvykle dlouhým názvem Neposkvrněné Panny Marie Královny andělů U obrázku. Samozřejmě, že jsem nemohl odolat. Křížovou cestu jsem objevil hned za zatáčkou. Nedaleko se nachází zastávka MHD Blanická, linky č.18, kterou jsme přijeli. Ke kostelíku U Obrázku vede, uvedená modrá turistická značka. samotná Křížová poutní cesta je lemována kaštany. Malovaná zastavení jsou sice mírně poničená,ale pořád ještě je na nich co obdivovat. Samotná stavba kostelíka je úchvatná hlavně po stránce architektonické. Sice není nijak historicky cenná, byla postavená v letech 1906 - 1907, ale pohled na dominantní stavbu v secesním stylu s barokními prvky, byl velice poutavý. Zakrátko jsem našel i Obrázek, podle kterého je monumentální stavba pojmenována a studánku s údajně léčivou vodou.

Prošel jsem okrajem vilové čtvrti Ruprechtic a vkročil do lesa. Začalo sněžit, nejdříve slabě, ale za chvíli nastala pravá chumelenice. Vyhrnul jsem si límec, kulicha narazil na uši a srdnatě vyrazil. Hned jsem si ujasnil, že sem se zcela jistě musím vrátit, jen co bude trochu lepší počasí. Příroda je zde nádherná, nikdo by neřekl, že k centru Liberce, je to pár kilometrů. Nedbaje na nepřízeň počasí, obdivoval jsem rázovitou krajinu podhůří Jizerských hor. Cesta se vinula podél bublajícího Jizerského potoka, který na několika místech tvořil umělá jezírka a dokonce i lesní koupaliště.

Asi po další hodině jsem došel na okraj Liberce, k Lidovým sadům. Sníh přešel ve vytrvalý déšť. Uvažoval jsem, mám-li se vrátit jinou značenou cestou zpátky ke Kateřinkám, ale byl jsem již dost promoklý, unavený a i hladový.Prošel jsem okolo majestátní stavby Lidových sadů, kulturního střediska krajského města, postavené v roce 1901 v romanticko-secesním stylu s vyhlídkovou věží. Došel jsem až k zamrzlému Labutímu jezírku u vstupu do známé ZOO a pokračoval dál Třídou 5.května, okolo krásné rozsáhlé budovy Severočeského muzea, postaveného v letech 1897 -1898, s bohatými vlastivědnými i uměleckými sbírkami.

Konečně jsem našel i tichou příjemnou hospůdku, kde jsem se trochu ohřál a posilnil. Prošel jsem historickým centerem města, okolo Šaldova Divadla a Radnice. Monumentální stavba Radnice v novorenesančním slohu, pochází z roku 1893 a je opravdu dominantou Liberce. Došel jsem zpátky k terminálu MHD ve Fügnerově ulici a po chvíli mě již autobus znovu vezl směrem ke Kateřinkám. V autobuse jsem znova pilně studoval mapu a objevil, že v blízkosti areálu školy se nachází vyhlídka Jezdec, nalezající se na místě bývalého skalního hrádku. Vyhlídku jsem našel snadno, ovšem vystoupat na ní v rozbředlém sněhu, bylo docela obtížné. Navíc kvůli mlze toho z vyhlídky moc k vidění nebylo a k tomu ještě přišla zpráva od syna, že zkoušky již skončili. Vrátil jsem se ke škole, shledal jsem se s Kubou, ale zjistili jsme, že autobus nám ujel a další pojede až skoro za hodinu. Co teď? Schovat se nebylo kam a tak jsem rozhodl, že obětuji zbytek sil a sejdeme pěšky ( asi 4km) zpět k Lidovým sadům. Kupodivu Jakub ani moc neprotestoval a tak jsme vyrazili.

Drželi jsme se tentokrát žluté značky. Počasi rozhodně nebylo nijak vstřícné, padala čím dál víc mlha a déšť také nechtěl ustat. Chvíli to trvalo, než jsme došli k Mlynářovu kříži, památce na poutní cestu do Hejnic. Pokračovali jsme neochvějně dál, u Skautské studánky jsme se napili výborné vody a dál okolo rozcestí u Strážního buku a skalního útvaru Kovadlina, jsme došli k dalšímu turistickému centru Liberce, k Liberecké výšině. Jedná se o romantickou stavbu z počátku 20.století, vzniklé na popud továrníka Liebiega, zpodobňující gotický hrad, sloužící jako příjemné zastavení pro liberecké turisty, nabízející občerstvení, vyhlídkovou věž, později i penzion. V současné době ještě pořád areál prochází rozsáhlou přestavbou a je bohužel veřejnosti nepřístupný.

U Liberecké výšiny jsme nějak v mlze sešli ze značené cesty a tak jsme se ocitli v městské čtvrti Harcově, u bývalého plicního Wolkerova sanatoria. Ale nakonec jsme přeci jen našli cestu k Lidovým sadům a tramvají jsme bez obtíží už dojeli až k vlakovému nádraží.

Domů jsme dojeli sice trochu znaveni a zmáčení, ale alespoň já jsem byl spokojen s poznáním nových přírodních krás na okraji Liberce.