ŽIRAFÍ ŽENY A DLOUHÉ UŠI

Asfalt končí na první odbočce hlavní silnice vedoucí zMae Hong Son. Dál do džungle už vede jen rozblácená polní stezka, kterou dokáží monzunové lijáky proměnit vmenší řeku. Po chvíli můj vypůjčený moped začíná podivně škytat a kola se stále častěji boří do bahna. Navíc začíná pršet a z mapky, kterou mi na trhu vMae Hong Son nakreslil starý Barmánec, jsou během chvilky jen rozmočené cáry papíru. Stejně je tady všechno úplně jinak, než to děda namaloval. Po dvou úmorných hodinách a třiceti pěti kilometrech však nakonec přijíždím do Nai Soi, vesničky „dlouhokrkých" Padaungů.

Padaungové patří ketnické větvi kmene Červených Karenů, žijících hlavně ve státě Kayah na území Barmy (dnešního Myanmaru). Války mezi barmskými vládními vojsky a separatisty bojujícími za vytvoření nezávislého státu už od získání nezávislosti Barmy v roce 1948 však vyhnaly tisíce znich za hranice do Thajska (současný počet všech Karenů vtéto zemi se odhaduje na 200 000). Padaungům thajská vláda vyhradila tři vesnice na severozápadě země, kde se mohli usídlit. Zakázala jim však cokoli pěstovat nebo kácet okolní lesy. Tím je odsoudila do role chudých uprchlíků, závislých pouze na ne příliš velkorysé vládní podpoře a darech humanitárních organizací. Vposlední době ktomu přispívají příjmy zcestovního ruchu.

Turisté jsou dnes to jediné, na čem mohou utečenci sami vydělat. Většina znich se dnes tedy zabývá tkaním tradičních barevných látek a výrobou kýčovitých suvenýrů, které pak vnucují thajským i zahraničním výletníkům za přemrštěné ceny. Vkaždé vesnici se navíc platí vstupné 250 bahtů, které pak jejím obyvatelům úřady rozdělují nebo znich financují různé opravy, popř. stavbu nových domků. Vypravil jsem se do Nai Soi, protože je od provinčního Mae Hong Son nejdál a nejhůře přístupná, takže ještě není takovou lidskou ZOO jako ostatní dvě osady, kam dnes jezdí davy turistů sorganizovanými zájezdy.

Padaungům se přezdívá „dlouhé krky" nebo také „žirafí ženy" kvůli bizarním ozdobám jejich příslušnic. Od útlého dětství si totiž krk, ruce i nohy obkládají mosaznými kroužky. Svěkem jim rodiče přidávají další a větší kruhy, které jim pak opticky protahují krk až na 30 cm. Ve skutečnosti však dochází kdeformování a stlačování klíčních kostí a žeber. Ma Nang, žena bydlící vbambusové chýši na okraji osady, mi dokonce ukazuje rentgenový snímek svého těla. Krk na něm nevypadá nijak neobyčejně dlouze, zato většina žeber je podivně sešikmených. Kruhy prý nosí od svých pěti let. Dnes je jí čtyřicet dva a zlatavý kov ze sebe ani jednou nesundala. Kolem krku má tmavé pohmožděniny, ale tvrdí, že ji nic nebolí. Váha mosazi, kterou na sobě žena po celý život vláčí, někdy dosahuje až 22 kg.

O původu tohoto podivného zvyku existuje spousta dohadů. Jedna teorie říká, že Paungové chtěli, aby jejich ženy vypadaly tak zvláštně, že by ksobě nepřitahovaly muže zjiných kmenů. Jiná domněnka má zato, že kruhy se původně vyráběly zroztaveného zlata - rodinného majetku. Když byly muži mimo vesnici, nikdo tak jejich zlato nemohl ukrást (tedy bez toho, že by nebohé ženštině usekl hlavu). Říká se také, že pokud chtěl muž svou manželku potrestat za nějaký těžký přečin, např. za nevěru, kruhy jí sundal. Léta nezatěžované krční svaly pak zpravidla neudržely váhu hlavy a zlomily jí vaz.

Vesnice leží vmalém údolí, ze všech stran obklopena hustou džunglí. Vněkolika nuzných chatrčích žije celkem třicet čtyři „žiraf", ztoho je asi polovina malých děvčat. Mužů tady moc nevidím. Osadu rozděluje zkalená říčka. Na jejím druhém břehu žijí příslušníci dalšího, méně početného kmene tzv. „dlouhých uší." Jejich ženy zdobí své boltce kovovými a mosaznými kruhovými náušnicemi. Mají jich na sobě navěšeno tolik, že jim délku uší protáhly až na ramena. Ktomu si často ještě kolena a lýtka ovazují jakýmisi obručemi zrákosu nebo kůže. Tyto ženy žijí ještě vchudších podmínkách než jejich sousedé Padaungové. Na rozdíl od dlouhokrkých se totiž vůbec neživí cestovním ruchem. Znějakého důvodu si od nich nekoupíte ani předražený pohled. Jsou také daleko méně komunikativní, uvidíte spíše smutné, vyhaslé pohledy. Těžko říct, jestli jsou ve svém „propůjčeném" domově šťastní, faktem však je, že zde mají daleko větší šanci na přežití než ve své rodné Barmě.