Zubák - Lednica - ( Retro 1984 )

Protože bylo jistou neděli v dubnu moc hezky a dolehlo na mne silné volání modrých dálek, sedl jsem o půl 9. na vlak a vydal se za novou přítelkyní Haničkou do jedné roztomilé valašské dědiny, která proslula nálezy jantaru a také tím, že se tu mimořádně dobře daří pěstování česneku...

( Stará parta se mi rozpadla : všichní bývalí členové si našli protějšky, bohužel bez zájmů o turistiku. S Aňos a jejím milým - horníkem - jsme sice na podzim podnikli 2 denní tůru na Radhošť a Pustevny. Dotyčný ale trpěl chronickou žízní a tak tahle výprava spíš vypadala jako Křížová výprava za záchranou československých pivovarů a palíren a nerad bych se rozepisoval o detailech... Moji bývalou "galánku" zase nechtěl - v jejích 22 letech ! - otec pouštět na výlety a tak jsem byl nucen si najít novou přítelkyni. Hanče je nádherná platinová blondýnka a přírodou se toulá ráda. Byli jsme spolu s úspěchem objevovat Lačnovské skály - upozorňuju, že se píše rok 1984 a to ještě nebyly zakresleny na žádné turistické mapě a věděli o nich jen horolezci a vandráci ! Dneska tedy za ní jedu s tím, abychom podnikli nějaký delší výšlap...)

Když jsme se uviděli, dotyčná slečna mne ujistila, že se mnou na tůru ráda půjde, ale že musí napřed dovařit nedělní oběd. Čekání v útulné kuchyni při štamprlce slivovice a dobrých domácích buchtách, které pekla sama Hanička, uteklo velmi rychle a my mohli vyrazit na cestu. Domluvili jsme se na tom, že zkusíme najít slovenskou obec v horách - Zubák - a já ji pak ukážu hrad v Lednici. Strmým stoupáním se dostáváme přes louky a les na hřeben Požáru, tam jsme narazili na lesní cestu a ta nás přivedla až na hlavní vrchol Požáru, kolem něhož je rozhozeno množství starobylých chat. Půl hodiny odpočinek a vyhřívání na sluníčku - bylo tu tak hezky, že se nám dál ani moc jít nechtělo - nakonec ale zvítězila zvědavost nad leností a sexuálním harašením - a šlo se dál ...

O další 2 km dál nás pozdravil vrchol Končité, kterým probíhá moravsko- slovenská hranice, cesta sem byla ale hrozná, protože ta byla plná bláta a muselo se jít lesem. Jak tak jdeme a kvokáme, Hanička najednou strašně zařvala a prchala dopředu jako postřelená laňka. Já se taky k smrti vyděsil - podle řevu musela šlápnout nejmíň na klubko zmijí - a ona na cestě ležela jenom chcíplá myš !!!

Naše další trasa byla dobrodružstvím, neboť jsme putovali do neznáma, kam nevedla žádná turist.značka a já sebou měl jen útržek mapy z roku "Raz,dva,tři" a tak jsem další úsek zvládl jen podle čichu a intuice. Ale na lesní cestu, která nás pak vedla do doliny k Zubáku, jsme se šťastně trefili ! Za příjemného povídání cesta rychle ubíhala. Minuli jsme dokonce docela rozlehlé lesní jezírko, o kus dál se v potoku umyla zablácená obuv a to už jsme byli mezi prvními domky Zubáku. Velkým překvapením pro nás bylo, že je Zubák dosti rozlehlá a k tomu i velice pěkná dědina. Když jsme procházeli kolem fotbalového hřiště, zrovna tam probíhal veliký mač místních se soupeři z Ilavy - zápasu přihlíželi všichni mužští z obce - a zrovna padl gól a jednomu borci tam rozkopli hubu. Místní zdravotníčka tam pobíhala zmateně kolem něj a zoufale řvala : " Gdě je vodá, gdě je vodá ?!?" Pokračujem dál. Prohlížíme si exteriér velice hezkého kostela a pak se jdeme podívat i dovnitř. Vedle je krčma a protože už máme oba velikou žízeň, tak jdeme dovnitř - já na pivo a Hanče na malinovku. Vevnitř jsme šokováni - hospoda není plná chlapů, ale žen nejstaršího a středního věku a všechny statečně popíjejí decák za decákem. Divné to mravy ! Že by tu - v zapadlém to kraji - ještě přežíval matriarchát ?!?

Ze Zubáku už po značce strašlivé stoupání do kopce k Lednici. Jako doping je povoleno líbání, ale i tak se na vrchol po nějakém čase přece jenom dostáváme. Při zestupu na Haničku přichází "hrabavá" a tak mi předvádí, co v ní všechno vězí - mimo jiné je tam i kousek Spejbla s Hurvínkem... Další naše kroky pokračují překrásnou krajinou Bielych Karpat. Dle mého soukromého názoru je oblast mezi Vlárským průsmykem a městem Půchov jejich vůbec nejkrásnější částí. Krajina tu díky ohromným vápencovým bradlům na Vršatci, Červeném Kameni a Lednici evokuje divočinu rumunských hor...

Dolů k bývalému městečku Lednici nás čeká tak úděsný klesák, až se nám nohy podlamují !!! Míjíme dědečka se stádem ovcí, které se on pokouší pást na velmi sporé jarní travičce a jsme u prvních baráčků nad obcí. Vítá nás tam hejno nasraných husí, o laťkoví dřevěného plotu se opírá vetchá stařenka a kupodivu krásným a silným hlasem zpívá žalm za žalmem ! Vyslechneme si pozorně tuto nečekanou kulturní vložku a pak už se radujeme z pohledu na překrásné skály a zříceninu Lednického hradu. Moc mne mrzí, že si ho nemůžu vyfotit - tak pracně jsem sháněl film a k mání byl jen sovětský kinofilm - a teď si hrad stojí v protisvětle !!

Lednický hrad řadím mezi nejzajímavější zříceniny, které jsem kdy v životě spatřil. A taky není divu !! Představte si ohromnou skálu, na které vidíte zříceniny paláce a věže, ale vy se tam nemáte jak dostat. Obcházíte skálu jako mlsná kočka a ejhle : ona je tu na úbočí skály nad nádvořím veliká a zachovalá obézní věž - dělová bašta. Ve věži železné schodiště, nahoře vysekaný tunel přes skálu a pak už jste konečně ve vlastní zřícenině hradního paláce. Nad ním Trosky hlavní věže a od ní k vám visí konec tlustého lana. Neodoláte pokušení, vyšplháte se po něm na úroveň věže a zůstanete oněmnělí úžasem : skála tu tvoří uzounký a strmý hřbítek, který se nad vámi táhne do výšky a v něm jsou vytesány schody -pravé schody do nebe !!! Na vrcholku malá kruhovitá bašta, za ní propast a hlavní bradlo Lednických skal, na druhou stranu nádherný pohled na městečko hluboko pod vámi a širé okolí... ( A člověk zde může meditovat nad bohatými dějinami hradu a pozorovat krajinu, kde se ty dějiny tvořily...) A taky je tu vítr ! A dost silný k tomu, co nás čeká za hrůzy při zestupu. Hanička mi chce na vrcholu ukázat, jak je odvážná - to asi za tu myš - a leze na osamělý strom. Mám o ni strach a tak ji tahám za nohu dolů, aby náhodou nespadla. Dole při úpatí hradu je totiž křížů už víc než dost !!!

Dole pod hradem je zarovnaný plácek s lavičkami a tak si tu sedáme a baštíme svačinu. Od dědiny přicházejí čtyři mladí kluci, každý z nich si zapaluje cigaretu a nadávají přitom do "panenek", až to pěkné není. Proto na ně křiknu : " Chalani, kroťte sa trocha !!!" Ti zmlknou, zaraženě zajdou za skálu a vzápětí na nás letí spška kamení - tak tak, že stačíme uskočit !! Loučíme se s nádherným hradem - kdyby ho viděl Jules Verne, určitě by psal Tajemství hradu v Karpatech podle něho - a bylo by i "pokračování"... Ani já tu nejsem poprvé - a určitě ani naposled...!

Scházíme dolů do městečka na náměstíčko, prohlížíme si interiér kostela a než nám jede autobus do Půchova, tak si jdeme na občerstvení do hospody. Opravdu zajímavý lokál - nejde o to, jaká je to místnost, ale o to, že tu všichni pijí nějaký neznámý ZELENÝ alkohol. Prý je to peprmitka... Do Půchova se dostáváme v pohodě. Dál je to už komplikovanější - vlak na Moravu nám jede až před půlnocí a tak musíme 2 hodiny čekat. Cestou domů mi Hanička usíná na rameni a závistivý průvodčí pořád přechází vagonem sem a tam a stále nás šmíruje...

Z Horního Lidče musíme jít pěšky a skoro až do rána čekáme ve Valašských Příkazech na zastávce, než mi jede vlak domů. Tam už ani nejdu, protože je pondělí 5 hodin ráno a já musím jít do práce...