Na "tajemný hrad" v Karpatech - retro 1987
Měsíc říjen Léta Páně 1987 se blíží ke své polovině a já se v pátek odpoledne domlouvám s kamarády na zítřejší výšlap na Slovensko. V sobotu se budíme do překrásného rána. Když pak kráčíme s Leonem a Ríšou na brumovské vlakové nádraží, vidíme, že rozličnými barvami na listech stromů a křovin náš milý bratr Podzim až marnotratně hýří ! Přijíždí "motorka" z Bylnice, kde už sedí poslední člen výpravy - Vašek a jen co usedneme, tak loví z batůžku 0.7 litrovou láhev s čirou tekutinou. Má prý narozeniny a jestli prý si dáme na jeho počest po kalíšku ? Tož - přeca neurazíme kamaráda a nebudeme dodržovat jakýsi Gorbačův "suchý zákon" - dali jsme si všeci. V Horní Lidči zjištění, že nám vlak do Půchova jede skoro až za hodinu a tak tradá do nejbližší otevřené hospody na jídlo. Není to ale ta za nádražím, která mívá v sobotu zavřeno, ale až pohostinství u hlavní křižovatky do Lyského průsmyku. Naštěstí v ní pracuje náš jeden dobrý známý, bleskově nám ohřívá výborný Ostrý námořnický guláš a ještě máme čas ho pořádně spláchnout do žaludku i škopkem piviska. Pak už rychle zpátky na nádraží a odjezd směr Půchov. Za poslední valašskou obcí Střelnou projíždíme krátkým tunelem pos hranicí a už jsme na Slovensku ve Strelence. Na katastru této obce původně stávala moravská osada, ale kvůli sporům o hranici, která nebyla dlouho přesně stanovena, střetávali se z příkazů svých pánů poddaní brumovského, vršateckého a lednického panství, kradli si a navzájem odháněli dobytek, vypalovali domy a bohužel i k mnoha zabití zde došlo, než byl průběh hranice mezi Horními Uhry a Českým královstvím pevně stanoven...
Projíždíme Lysou pod Makytou, Mestečkem a Záriečie - slivovičky v láhvi nějak podezřele rychle ubývá ... nám zato přibývá sil, elánu a dobrého rozmaru - no jo, kromě slivovice nás hřeje i naše mládí ! Vystupujeme na okraji města Půchova na zastávce a na turistickém rozcestníku čteme, že k našemu cíli - zřícenině hradu na Lednickém Bradlu - to máme asi 8 km a dovede nás tam modrá turistická značka. ( Na Slovensku se i za totality užívalo označení trasy ne v kilometrech, ale v hodinách, přičemž se díky pěkně "ostrým" slovenským kopečkům počítá čas chůze na 4 km na 1 hodinu). Napřed míjíme poslední domky půchovského předměstí a pak už stoupáme do svahu a zanedlouho se ocitneme v překrásném údolíčku s pastvinami, loukami a lesy na okolních svazích a vršcích. Na kládách u cesty jsme otevřeli batůžky a lehce posvačili, abychom nabrali sílu před další cestou - čeká nás totiž pěkné stoupáníčko. Po jídle jsme si dali po štamprlce a domluvili se, že tu další každý dostane až na vrcholku kopčiska. Všichni byli pro a tak se vyrazilo s elánem do strmých svahů. Ten nás ale brzo přešel, neboť slovenský kopec byl veliký a značka nás vedla nemilosrdně dál do jeho nejprudšího svahu. Šlo se sice převážně lesem a pod korunami stromů panoval příjemný chládek, ale i přesto každý z nás funěl jak opičák ! Po určité, blíže neurčené době, jsme se na jednom místě zaradovali, že už jsme dosáhli TOPU a kamarád začal radostně ulévat do štamprlí, ale byl to bohužel trapný omyl - vlastní vrchol hory byl ještě hodně daleko a vysoko před námi ! No konečně !! Tentokrát byla tekutá odměna opravdu zasloužená a někteří si dokonce dali i tupláka.
K naší veliké radosti další trasa pokračuje po lučinách hezky z kopce do údolí pod námi do dědiny s názvem Horná Breznica. Při sestupu nám Leon hraje na foukací harmoniku a my ostatní sbíráme houby, kterých je tu jak naseto - kromě žampionů a bedlí jedlých sem tam i nějaký suchohříbek. Když pak vcházíme mezi první domky obce, vidíme stranou senzační barák v "ukrajinském" stylu a tak se před ním na památku fotíme. Střed Hornéj Breznice se rozkládá okolo břehů potoka a některé baráčky určitě ještě pamatují "tatíčka Masaryka", prezidenta I.republiky, ale hospoda je vystavěna v moderním socialistickém slohu ! Z jídla, co máme sebou, nám už bohužel zůstaly jen konzervy - chleba nemáme a nemají ho ani v krčmě - a tak si dáváme jen pivo. Přisedá si k nám jakási babička v gumácích, chce od nás odkoupit náš houbařský "úlovek" a kupuje nám za něj každému velikou borovičku. ( Akoráť jsme ju moseli přesvědčit, že ty naše hřiby nejsou žádné "muchotrávky" a bylo to oukej ! ) Když tak pozoruji okolní hosty slovenské restaurace, vidím, že před každým stojí kromě piva i štamprle nějakého toho ostřejšího moku. Nejmenší štamprle jsou ale ty s obsahem 0.5 dl - což je naše "veliká" - ty naše malé štamprličky bratři Slováci asi vůbec neznají a kdyby jim někdo u nás něco tak malého k pití nabídl, asi by měli oprávněný strach - ( bez urážky prosím!) - že tu titěrnou věc spolknou !! )
No nic, čas neúprosně poposkočil - musíme dál : napřed je to napříč přes dědinu a pak po lukách přes další strmý hřeben. Stoupání se zdá nekonečné - po tom občerstvení nám poněkud ztěžkly všechny oudy. Naštěstí každý kopec má někde svůj konec - a tady z tohoto už vidím pod sebou cíl naší cesty - obec Lednicu s bělostným skalnatým Bradlem, na jehož poslední skalní výspě kdosi kdysi dávno v polovině 13.století vystavěl první kamenné stavby Lednického hradu. Časem byl hrad svými majiteli rozšiřován a opevňován, až zde vzniklo opevněné panské sídlo, které nemělo v zemích slovenských a českých obdoby - významem a podobou ho převyšoval jen Oravský hrad. Dost často se tady střídalo panstvo a to nejen uherské, panství drželi několikrát i šlechtici českého původu. Z majitelů stojí za zmínku rodina Pakšiovců, bratři Matěj a Sobek Bielkovci, rod Podmanických, Juraje Rákocziho a jeho ženy Zuzany - ten uzavřel spojeneckou smlouvu se Švédy a za jejich vlády na lednickém hradě zde našli azyl čeští a moravští exulanti - jeden z knězů se jmenoval jan Ámos Komenský... Dalším význačným majitelem lednického panství byl i František Rákoczi.
( Kapitolou samu pro sebe byl před koncem 16.století jistý pán Michael Telekeši. V podstatě to byl mladý násilník,zvrhlík a lupič, který zcela podlehl vlivu svých kamarádů a vytvořil hned 2 lupičské bandy. S nima pak přepadal bohaté kupecké "konvoje" nejen na Slovensku, ale tuze rád si odskočil i na moravskou stranu. Nevyplatilo se mu to u Střelné : zde přepadl karavanu kupeckých povozů, která v utajení vezla uměnímilovnému císaři Rudolfu II. cenné dary do jeho sbírky od sedmihradského vévody. Telekeši tu uloupil císařův majetek v hodnotě několika desítek zlatých, což Rudolfa natolik rozzuřilo, že popohnal Telekešiho k soudu do Bratislavy. Mladík se tam samozřejmě nedostavil a ze svého panství neprodleně uprchl. Když pod Lednický hrad dorazila trestná výprava s cílem jej dobýt, obyvatelé hradu v počtu ani ne 30 lidí hrad bez boje vydali a veškerý majetek byl císařem zkonfiskován. Mladý Telekši ale stejně svému osudu neunikl : v závěru roku 1600 byl od stálého prchání a hledání nových úkrytů - před na paty mu stále šlapajích vojáků na koních - vyčerpán a churavý, ve svých dopisech proto prosil palatína Thurza o milost a bylo mu slíbeno slyšení na bytčanském zámku. Když se tam dostavil, byl zajat a exkortován do Bratislavy. Tady byl v následujícím roce popraven a spolu s ním tu svůj život ukončili i čtyři druhové z jeho loupežnické bandy.)
Po krátkém nástinu historie lednického hradu konečně vystřízlivěl i poslední kamarád a tak můžeme pokračovat v cestě z kopce do centra bývalého městečka s náměstíčkem a dominantním barokním kostelem sv.Jana Nepomuckého ( !), jménem tohoto světce pojmenovaná církevní stavba je na Slovensku tak trochu raritou. Tady se od nás trhá kamarád Ríša, který je jediný z nás ženatý a jde navštívit jakousi svoji bývalou přítelkyni s tím, že si dáme sraz odpoledne v místní krčmě u náměstíčka. My ostatní pak stoupáme strmou cestou na zarovnaný a vybetonovaný plácek -( výletiště) - pod vápencovým skalním útesem. k jehož úbočí je přilepena mohutná opravená dělová bašta. V jejím nitru se nalézají železné schody, po kterých vystoupáme k 10 m dlouhému tunelu, prosekanému napříč skalním Bradlem. Tunel ústí na miniaturní hradní nádvoříčko, téměř celé zastavěné palácem vlevo, jehož obvodové zdi se dosud zachovaly do výše několika pater - napravo pak několik ke skále přilepených stavení s klenutými přízemními prostorami. Už odsud se otvírá nádherný výhled na krajinu v okolí, která svou divokostí tak trochu připomíná rumunské vršky a hvozdy - to nejlepší nás ale teprve čeká : od střepu hlavní hradní věže na hřebenu Bradla nad námi, visí konce gumových lan a jakýchsi popruhů. Když se po nich vyšplháme nahoru na hřeben, nalezneme zde v úzkém skalním hřebenu vysekané schodiště, po jehož stupních vystoupáme až na nejvyšší bod hradní skály, které bylo pozorovatelnou Lednického hradu a které se nazývalo "Straka".
Naproti přes hlubokou propast se na nás strašidelně šklebí mimořádně úzké, ale vysoké čelo hlavního Lednického Bradla a na městečko Lednicu hluboko pod námi a na okolní překrásnou a malebnou krajinu máme nádherný výhled.Po delším odpočinku a dostatečném pokochání se přírodními krásami, zestupujeme dolů zříceninami fantastické hradní zříceniny. ( Pevně věřím, že kdyby o této ruině při psaní svého "Tajemného hradu v Karpatech" věděl slavný francouzský romanopisec - Jules Verne - umístil by děj spisku možná právě na tento hrad a ne až do dalekého Rumunska.) V lednické hospodě už na nás čeká trošku společensky zmožený Ríša, který zjistil, že zatímco on se oženil, jeho kamarádka se mu mezitím taky vdala a tak, než si ze žalu padli navzájem do náruče, počastovala ho jeho bývalá milá - (a i sebe) - pořádnými stakany borovičky... Nazpět do Púchova se dostáváme autobusem a odtud už pokračujeme k domovu vlakem. K večeru ale všichni vystupujeme už v Návojné. V místní hospodě konečně kupujeme chleba, strašně hladoví se vrháme na naše konzervy a vytváříme si tak slušný "základ" na taneční zábavu, probíhající v místním "kulturáku." Hraje skupina Lux...
(Na překrásném hradě Lednica jsem byl naposledy před více jak 10 lety. Rozlítostnil mne stav památky, která čím dál rychleji bez oprav chátrá - dokonce se do údolí zřítila část stěny paláce! Zato zde na zřícenině přibyl strašlivě vypadající, jakoby požárnický žebřík, po němž je zpřístupněno schodiště na skalním hřebenu s vyhlídkou. Zcela nahoře je umístěna jakási kovová konstrukce nevím jakého převaděče a hlavní skalní Bradlo vysoko nad hradem je přizdobeno zdaleka viditelným obrovským křížem. Dělová věž se vstupem je opatřena železnou brankou, na které většinou visí zámek... Nechtějte prosím, abych toto všechno nějak komentoval, neboť mám slovenské sousedy velmi rád, ale z takovéto "péče" o historickou památku je mi až do breku!)
/ K článku použity některé informace z Wikipedie, za fotografie se omlouvám - i po přefocení a úpravách vypadají strašně, ala je to přece retro, ne ??/