Dostali jsme se do rukou ozbrojenců, kteří nám ukradli kamión!

Karla Lopraise není mezi automobilovými nadšenci třeba představovat. Reprezentuje legendu českého Rallye. Za svoji kariéru vyhrál šestkrát první místo a dosud jej žádný jiný český závodník nepřekonal. Ostatně díky své popularitě a svému úspěchu se mu dodnes přezdívá Monsieur Dakar (Pan Dakar). Je taktéž několikanásobným držitelem Zlatého volantu a podle čtenářské a novinářské ankety se zařadil mezi závodníky tisíciletí.

Jak vzpomínáte na svoje zkušenosti s řízením kamionů a Rallye vůbec? Jak jste vlastně začínal?
Já jsem začínal s normálním kamiónem. Dostal jsem se do zkušebny, kde se testovaly sériové i prvotypové kamióny. Vůbec nešlo o Tatry, ale o dopravní kamióny. Na závodění vzpomínám velmi rád, pro mě to bylo úžasné období. Původně jsem chtěl začít s osobními auty, ale to se mi nepodařilo. Místo toho jsem skončil u kamiónů a tam jsem taky zůstal. Myslím si, že je to nejkrásnější období, co jsem zažil.

Která závodní trať vám utkvěla v paměti, ať už svou krásou nebo nebezpečným rázem?
Nejkrásnější cesty byly určitě v Africe, kterou jsme projeli všemi směry. Například jsme jednou jeli trať Paříž – Kapské město nebo jsme projížděli celý Egypt. Řekl bych, že Afriku mám projetou a stojí zato ji vidět. Pokud jste i vy milovníci dobrodružství, dokažte to svou fotkou na https://www.facebook.com/TelevizeSpektrum. Co se týče nebezpečí a psychického vypětí, tak bych řekl, že právě ty cesty v Africe jsou dost nebezpečný a riskantní. Proto se dost závodů přesunulo do jižní Ameriky, kde je bezpečnost zaručenější. Občas koukám na stanici Spektrum na Nejdrsnější kamióňáky světa a dost dobře se s nimi dokážu ztotožnit, protože jsem často čelil stejně nebezpečným situacím.

Kam jste se díky Rallye Dakar podíval nejdále?
Nejdál jsme se dostali do Číny. Brali jsme to cestou přes Moskvu až do Pekingu. Najeli jsme 16 tisíc kilometrů a celý to trvalo 28 dní.

Co je na závodech nejtěžší? Spousta lidí si asi nedovede představit, jaké to je sedět tolik hodin v kamiónu a zvládnout takové fyzické i psychické napětí.
Tak byly třeba etapy, které měřily 800 km a jely se 12-16 hodin, takže žádný čas na odpočívání ani nebyl. Jelo se nonstop a celá posádka musela být připravená, aby to zvládla nejen po té stránce fyzické, ale i psychické. Jediným způsobem, jak si trochu odlehčit, je pořádně se prospat, ale ani času na spánek moc nebylo. To už spíš záleží na tom, jak je člověk na to stavěnej.

Která cesta byla pro vás nejvíce náročná?
Byla to asi vůbec ta první cesta, první závod, protože jsme nevěděli, do čeho vůbec jdeme. Jeli jsme ranní i noční etapy, a když jsme přijeli zpátky do Paříže, tak jsem potom spal 24 hodin v kuse.

Jak je to se zařízením v kabině uvnitř kamiónů? Je to uzpůsobené tak, aby vám to zpříjemnilo cestu?
Tak na rozdíl od klasických kamiónů jsou sedadla připevněna úplně natvrdo. Souvisí to s tím, že řidič je připoután bezpečnostními pásy, které jsou ukotvené v podlaze. V podstatě tam žádný komfort není, protože při závodě všechno v kabině lítá vzduchem, takže všechno musí být pořádně připevněno. To kluci z Nejdrsnějších kamióňáků světa mají výbavu už mnohem pohodlnější.

Máte nějaký bližší vztah k dopravním kamiónům? Líbí se vám tuning a vychytávky, kterými si dnes řidiči kamióny vybavují?
Už jsem absolvoval cesty s takovými kamióny a rád se na ně podívám. Ale když si vezmete, že můj první Dakar byl v roce 1986, což bude za chvilku 30 let, tak jsem se většinu času věnoval závodním kamiónům, na které jsem zvyklejší.

Jaké jste měli Tatry k dispozici?
Tak většinou naše auta vydrží minimálně 4-5 závodů. Máme jedno auto, kterýmu přezdíváme Tatra Puma. Jde o naše nejúspěšnější auto v celé historii Dakaru – ze čtyř jízd jsme s ním vyhráli třikrát zlato a počtvrté stříbro. Je to nepřekonané auto. Je třeba skloubit skvělý auto a dobrou posádku, aby to v daný okamžik fungovalo.

K jakému autu, se kterým jste závodil, jste měl nejbližší vztah?
Určitě mám nejbližší vztah k Pumě, protože jsem s tím zažil největší radosti a taky je to auto, který není dodneška překonané. Nebo ještě první Hasičák, s tím jsme startovali v roce 1994. S tímhle autem jsme byli v absolutním pořadí šestí v kategorii Auto-kamión. První jako kamión a šestí absolutně. Dodnes toto pořadí nikdo nepřekonal.

A pamatujete si všechny odjezděné závody?
Všechny bych vám popořadě neřekl, ale pamatuju si přesně ty vítězné. První to bylo v roce 1988. Auto, se kterým jsme tenkrát jeli, teď stojí v Technickém muzeu v Kopřivnici. Další vítězné ročníky byly 1994 a pak 1995 – to jsem jel s Hasičákem. A pak jsme byli v roce 1996 druhý, což byl taky velmi povedený rok. A pak přišla Puma, s ní jsme byli první v roce 1998, 1999 a 2001. Dva Hasičáky nám ale ukradli přímo při závodě. Když se vyjížděl kopec, na vrchu na nás čekali ozbrojenci, který nám prostříleli kola u jednoho kamiónu. Vytáhli nás z aut, rozebrali věci z prostřeleného auta, naložili všechno na druhý kamión a s ním odjeli pryč.

V závodech teď pokračuje váš synovec Aleš Loprais, jak mu pomáháte?
Ano, v roce 2006 jsem si poranil páteř, v tom roce se mou Aleš jel jako navigátor. A už v roce 2007 jel svůj první závod, na kterém se umístil jako třetí, což byl fantastický výsledek. V začátcích si určitě nechal poradit, ale dneska už mají kluci úplně jiný auta a jiný možnosti.

Myslíte, že se Alešovi podaří překonat Vás, jako českou legendu Rallye?
Podívejte se, Aleš je mladý a začínal s tím už dost brzy. Já v jeho věku jsem ještě nevěděl, že Dakar existuje, takže on má všechno ještě před sebou a klidně mě může překonat. Budu velmi rád, když to bude právě on.