Kolo pro život 2014 - Manitou Železné hory České spořitelny - K 18. narozeninám další rekord

Kolo pro život 2014 - Manitou Železné Hory České spořitelny
23. 8. 2014 – Chrudim

K 18. narozeninám další rekord v počtu závodníků
Manitou patří už roky mezi stálice českých maratonských tratí. Za ta léta, kdy se v Železných horách jezdí, prodělal ale svůj, někdy dramatický, vývoj. Pamětníci ji pamatují ještě jako čistě maratonskou v tom nejtradičnějším slova smyslu, tj. sto dvaceti kilometrový závod. Trať nebyla bezvýhradně vychvalovaná, a to hlavně kvůli několika pěším pasážím, kterými se organizátoři snažili nahnat nějaké ty výškové metry. Na druhou stranu si všichni oblíbili posledních dvacet kilometrů, protože v této části trať většinou klesala zpátky do Chrudimi a unaveným nohám se trochu ulevilo, takže si člověk připadal, že opravdu závodí. S příchodem seriálu Kolo pro život vznikla krátká alternativa trati o délce přibližně padesát kilometrů a zdálo se, že obě varianty budou žít v poklidu vedle sebe. Nestalo se tak. Dlouhá trať nakonec nepřežila z důvodu příliš nízkého počtu startujících. A to už se dostáváme do žhavé současnosti. Aktuální "dlouhá" varianta odpovídá konceptu KPŽ, ale svou délkou 67 kilometrů patří mezi ty delší v seriálu. Kromě toho dokázala koncentrovat mnoho pěkných pasáží z předchozích let a nabízí nefalšovaný biking. Důkazem toho je i masivní účast nejen stovek amatérů, ale v letošním ročníku takřka kompletní české špičky v kategorii elite. Spolu s dalšími kratšími trasami C a D a velkou účastí dětí v Junior Trophy zaznamenal 18. ročník "Manitúčka" svoji rekordní účast - 1500 startujících.

Tradiční časový harmonogram seriálu KPŽ nejdříve určil vítěze v dětských závodech Junior Trophy, kde se o co nejlepší umístění porvalo na 350 dětí ve věku od 2 do 14 let. Nechyběl mezi nimi ani malý bojovník z východních Čech Míša Tereska, který po prodělané obrně jezdí na speciálně upravené tříkolce a kterému až do cíle fandili snad všichni přítomní v areálu bývalé ploché dráhy v Chrudimi.

Hlavním závod odstartoval z hlavního náměstí a hned po startu nechyběl sjezd místních schodů,... Letošní Manitou se tedy od začátku vyvíjel podle očekávaného schématu, ale je to cyklistika, takže o překvapivé momenty nebyla nakonec nouze. Po startu, kde se opět Matouš Ulman (Česká spořitelna Specialized) postaral o rychlé tempo, vznikla šestičlenná skupina, která spolu strávila podstatnou část závodu. Kromě Ulmana v ní nemohl chybět ani jeho týmový kolega Pavel Boudný, dva borci ze Symbio+ Cannondale, jmenovitě Honza Fojtík a Jirka Hudeček a další týmovou dvojici z Ivar CS Author Team tvořili Venca Ježek a Honza Strož. Borci ze "spořitelny" tvořili tempo a důsledkem bylo to, že nejprve Hudeček a o chvilku později i Fojtík odpadli ze skupiny. Opačným směrem putoval Pavel Boudný, který se osamostatnil ve vedení a Matouš Ulman logicky neměl zájem na nějaké stíhačce. Později se ještě podařilo namotat šaltr Strožovi a nezbylo mu, než ze závodu odstoupit. To už vepředu vlastně žádná skupinka neexistovala a zdálo se, že závod spěje k obvyklému finále. To by ovšem nesměl patnáct kilometrů před cílem udělat defekt Pavel Boudný; na kulhajícím stroji pokračoval dál, ale postupně se logicky propadal a v cíli z toho bylo nakonec páté místo. Vedení převzal Matouš Ulman a suverénně si dojel pro pomyslnou zlatou medaili. Druhé místo udržel zkušený Ježek a na třetí se nakonec před svým týmovým parťákem Hudečkem prosadil, stejně jako v posledních dvou maratonech seriálu, Honza Fojtík.

Své výkony nám okomentovali i hlavní aktéři chrudimského závodu.

Venca Ježek: „Kluci ze spořky jeli pěkně a když ujel Bouda, Matouš neměl důvod ho stíhat. Nakonec to bylo ale všechno jinak a odjel mi, protože Pavel Boudný udělal defekt. Jel na tom prázdném zadním kole jak blázen, vůbec jsem to nechápal. Měl jsem pocit, že na těch kořenech byl na prázdném kole snad rychlejší, než já. Líp to nešlo, jsem s výsledkem spokojený.“

Matouš Ulman: „Byla to týmová režie, a když Pavel odjel, měl jsem to pod kontrolou a nechal jsem ho samozřejmě jet. Když ale udělal defekt, musel jsem zrychlit a Vencovi se mi podařilo ujet. Vypracoval jsem si bezpečný náskok a v závěru jsem nemusel nějak riskovat a v klidu dojel do cíle.“

Na závěr jsme si nechali ještě pár slov, která jako vždy ledově klidný Pavel Boudný utrousil v týmovém stanu po závodě, když reagoval na obdivná slova soupeřů o tom, jak skvěle zvládl jízdu v terénu na prázdném kole. Pavel: „Nechtělo se mi to opravovat. Vlastě jsem si ani nebyl jistý, jestli bych to opravil a ztrácel bych tím čas. Tak jak jsem byl napružený, jel jsem na tom defektu asi docela rychle. Sám jsem se divil, jak to trvalo dlouho, než mě dojeli.“