283 lebek. Kostel sv. Matouše. Jedlová, Deštné v Orlických horách.

Fotografie (4) • Foto: Vitold

Dvě vojenská nákladní auta se pomalu kymácela po rozblácené polní cestě. Světlo reflektorů pohlcovala mlha a tma. Motory řvaly.

Pod plachtou jednoho z nich deset chlapů. Ospalých, opilých. Naštvaných. Ještě včera odpočítávali dny své vojenské služby v kasárnách kdesi na východním Slovensku a teď je vlečou čertví kam. Jen občas padne nějaká ta nadávka. Většinou maďarsky.

Auta zastavila, chlapi vyskákali ven. Reflektory ozářily pustou louku, pusté pole. Pod nohama čvachtá bláto. Z druhého auta sundali lopaty a krumpáče. Neznámý muž v uniformě SNB seskočil z kabiny. „Kopejte tady“, ukázal na zem.

Netrvalo ani pět minut a ukázaly se první kosti.

Léto roku 1945, východní Čechy. Za hřebenem Orlických hor Německo. A politické úvahy o českém záboru části německého území. Satisfakce za Mnichov, za třicátý devátý, za Protektorát, za okupaci, za Lidice. Invazní armáda už se shromažďovala v těchonínských kasárnách. Jenže vidina zabírání Německa přilákala i jiné dravce. Dobrodruhy. Lidi ze dna, kteří mají najednou neopakovatelnou příležitost, šanci, která příjde jednou za sto let. Válka skončila teprve před pár dny, ještě pořád platí právo silnějšího, ještě se může cokoliv. A Němci přece nemají nárok ani na život. Vždyť to říkal sám Edvard Beneš…

Část Německa za Orlickými horami nakonec získali Poláci. Ale Němce máme přece i tady u nás! I s jejich majetky, i s jejich ženami a dcerami, i s jejich statky. Divoký odsun ve východních Čechách byl mimořádně brutální. Vyrojilo se spoustu samozvaných partyzánů, samozvaných soudců. A samozvaných katů…

Mrtvé nikdo nespočítal. Ale byly jich jistě stovky. A orlická půda a krajina získala nový prvek. Masové hroby. V tichosti a záměrně zapomínané.

Přešlo deset let. Mnoho věcí se uklidnilo, usadilo. V německých gruntech už sedí noví hospodáři, noví majitelé. Nové rodiny. A nikomu se nechce moc vzpomínat a upřímně doufám, že mnozí se při vzpomínce stydí a ani ji věřit nechtějí.

Jenže otázky přichází. Němci, oficiálně odsunutí v roce 1945 se začínají ptát. Pátrají po svých příbuzných, kteří zmizeli. Nejsou ani tady, ani tam. Někteří pátrající dokonce přijíždí. Osobně. Hledají. Vyptávají se.

A tak byl vydán rozkaz k mazání stop. Vykopat masové hroby. V noci. Tajně. Nahnat na to vojáky zdaleka, kteří se nebudou na nic ptát, po ničem pátrat a za flašku vodky a opušťák udělají cokoliv, jámu zasypou a zapomenou.

Deštné v Orlických horách. Osada Jedlová. Kostel sv. Matouše. Působivé místo. Na kopci vysoko nad krajinou ruina opuštěného kostela. Starý německý hřbitov. Zdemolovaný, náhrobky rozbité. Uražené hlavy soch. Právě tady se to stalo.

V roce 2000 našly děti při hře na hřbitově lidské kosti. Situace se ujala paní, která zde prováděla restaurátorské práce. Osobně jsem s ní mluvil. Vyprávěla, jak odkryla velký, podivně umístěný a dosti mělký hrob, jak z něj vyndávala kosti. Vyprávěla o prostřelených lebkách a dalších střelných zraněních na kostech, o plechovkách, igelitech, víčkách od jogurtu a jiných moderních odpadcích mezi kostmi. Rychle si udělala představu, o jaký hrob se jedná…

Nález převzala policie, přišly posudky, archeologové, historikové. A občas padly otázky. A byly naznačeny i nepříjemné a politicky nekorektní odpovědi. Nekorektní zejména v době někdy až křečovité snahy všechno urovnat. Co bylo, bylo, co jsme si, to jsme si. Zapomeňme společně.

Vyšetřování trvalo skoro deset let. Deset let ticho po pěšině. Odborné expertízy veškeré žádné. Žádný pokus o identifikaci, žádný rozbor DNA, tak jak byl proveden třeba v Dobroníně u Jihlavy. Nic. Pak šalamounský závěr. Ty skoro tři stovky lebek patřilo lidem, kdysi zde pohřbeným. Jsme přece na starém hřbitově, no ne? Asi tak v 18. století. Že byly mezi kostmi plechovky? Žádný problém, šlo přece o hroby, které byly z nějakého důvodu exhumovány a pak pohřbeny společně znovu. A že tak nepietně a mělce? No to víte, hrobník byl asi lajdák. A ty průstřely lebek? Copak vy jste tam nějaké viděli? My ne. A kdyby přece… Asi nějaká přirozená anomálie.

Paní, která kosti nalezla jako první je i amatérskou historičkou. Pátrala. A přísahala, že ten dokument viděla. Náhodou. A archivu v Rychnově. Přísně tajná směrnice, přikazující národním výborům v naprostém utajení exhumovat na jejich katastru se vyskytující masové německé hroby z roku 1945 a ostatky zahrabat na nějakém nenápadném místě. Třeba na opuštěném hřbitově…

Je to všechno příliš živé. Ti, co tehdy stříleli do bezbranných a nevinných jsou již dnes skoro všichni mrtví. Ale žijí jejich děti. A vnuci. A pořád vlastní ty chalupy… Něco je lepší nepřipomínat. A když se dlouho nebude připomínat, tak se to prostě nikdy nestalo.

Já si tohle nemyslím. To není můj názor,. Ale kolikrát, kolikrát jsem jej při svých toulkách sudetskou zemí slyšel.

V roce 2010 byly nalezené ostatky pohřbeny v pěti rakvích na hřbitově u kostela sv. Matouše v Jedlové. Zádušní mše. Pá slov. Co bylo, bylo. Co jsme si, to jsme si. I když tady se přece nic nestalo...

U kostelní zdi vztyčen kamenný kříž. Jmenuje se „kříž smíření“.

Poslední aktualizace: 7.2.2020

283 lebek. Kostel sv. Matouše. Jedlová, Deštné v Orlických horách. na mapě