Arc-et-Senan - královský solivar (Saline royale)

Královský solivar v Arc-et-Senans, malém městečku v administrativně nově vzniklém francouzském regionu Bourgogne-Franche-Comté, patří k snad nejméně nápadným památkám „plujícím“ – již od roku 1982 - pod výsostnou vlajkou kulturního dědictví UNESCO. Mezi „vyvolené“ byl solivar zařazen jako jedinečná technická i architektonická památka; dílo geniálního architekta Claude-Nicolase Ledouxe. Ten touto stavbou z let 1795 až 1799, která je dnes návštěvnicky velmi oblíbeným muzeem, o pěkných pár let předběhl dobu. Celý název této stavby by však zaplnil celý odstavec, protože zahrnuje snad veškeré technologie a v podstatě nám oznamuje, že se jedná o velký královský solivar, který zpracovává sůl z královských dolů (Salin-les-Bains). A hned na úvod si ještě můžeme prozradit, že vstup do této památky je zpoplatněn a že ne každý bude nadšen z toho, co zde za své – nemalé – peníze uvidí.

V každém případě se jedná o zajímavý stavebně-technický komplex pařížského osvícenského architekta, který najdeme přibližně 35 kilometrů od města Besancon a v těsné blízkosti zdejší vlakové stanice. Byl postaven v době vlády krále Ludvíka XV. a svůj provoz ukončil v roce 1895. A v popisu této „atrakce“ celoevropského významu snad nejčastěji slyšíme slova racionální geometrie a futurismus.

Celá stavba souvisela od počátku s velkým nárůstem obliby, potřeby i spotřeby „bílého zlata“ v průběhu 18. století. Základní funkcí solivaru v Arc-et-Senans bylo zpracování solanky, která byla extrahovaná ze soli vytěžené v Salins-les-Bains a do královského solivaru následně dopravena 21,5 kilometru dlouhým potrubím. Sůl se v té době používá pro zachování potravin, zejména masa a ryb. Pro fungování „státní správy“ byla také výnosná daň ze spotřeby soli. Oblast Franche-Comté přitom byla relativně bohatá na podzemní naleziště soli a budoucí vizionář Claude-Nicolas Ledoux se stal v roce 1771 jmenovaným „solným komisařem pro Lotrinsko a Franche-Comté". O dva roky později tuto hodnost ještě doplnil o členství v Královské akademii architektury, kde mu byly přiděleny stavby královských solivarů. A kruh se uzavřel …

S prvním projekčním návrhem přišel Ledoux hned v dubnu roku 1774 – a král ho odmítnul. To autora projektu – řekněme slušně – nepotěší, protože do něj vložil hodně. Projekt byl velmi ambiciózní, inovativní a víceméně odmítající tradiční typ budov. Jednotlivé objekty (samotnou továrnu doplňují postranní strážnice, kaple, pekárna a dílny kováře i bednářů) jsou v návrhu uspořádány kolem velkého čtvercového nádvoří (současně sklad palivového dříví) a jsou vzájemně propojeny krytými galeriemi se 144 dórskými sloupy. Tato impozantní verze tedy neprošla (Ludvíkovi prý až příliš připomínala honosnost královského paláce) a ke slovu přichází tzv. druhý plán. Vymoženosti zde nahradila funkčnost a - relativně plochá – symetrie, připomínající tak trošku rozvržení komplexů klášterních. Ke schválení výstavby nového královskému solivaru na tomto místě došlo – v roce 1773 – hlavně proto, že se nedaleko odsud nachází solné doly i Švýcarsko ... a právě v této zemi byl zrovna o sůl enormní zájem. Dosažitelná byla také soustava říčních kanálů, vedoucích až ke Středozemnímu a Severnímu moři.

Nový, a výrazně odlišný, projekt byl předložen a schválen půl roku po tom prvním a za další půlrok – tedy v polovině dubna roku 1775 byl položen základní kámen solivaru. Přesto, že stavební práce zde pokračovaly až do roku 1779, byly první zkušební procesy zahájeny již na podzim roku předchozího, tedy ještě před dokončením interiérů. A ve finále vznikla série sedmi totožných přízemních objektů (s využitelnými půdními prostory) a středový luxusní dům pana ředitele. Základem všeho však bylo – již zmíněné a 21,5 km dlouhé – potrubí, které do areálu přivádělo solanku. Kolem potrubí byla postavena desítka strážních stanovišť, jejichž obsluha měla zabránit „napíchnutí“ rozvodu lupiči a pašeráky. „Solankovod“ byl vyroben z jedlových kmenů a měl celkový sklon 143 výškových metrů. Od roku 1788 pak bylo dřevěné potrubí z důvodu vysokých ztrát postupně nahrazováno železnými trubkami.

Než si představíme stávající budovy v areálu solivaru, je potřeba upozornit na fakt, že jedna z těch nejzajímavějších navždy zmizela v roce 1920. Jednalo se o „odstupňovaný“ objekt s nádrží na odpařování solanky. Dnes upoutají hlavně krásné budovy s dórskými sloupy, nacházející se v blízkosti vstupu, které sloužily jako prostorné a poměrně luxusní ubikace pro strážce bílého pokladu, a hlavně Ředitelův dům (La maison du directeur), zvaný také Oculus. Krásná budova, jejíž podoba se sloupovým průčelím je viditelně inspirovaná stavbami antického Řecka (často bývá ovšem připodobňována k budově Villa Rotonda Palladio, nacházející se poblíž italské Vicenzy), upoutá každého již na první pohled a výrazně předčí ostatní budovy. Další objekty sloužily daňovým úředníkům, kovářům a bednářům.

V každém případě pojal Ledoux celou architektonickou koncepci ve tvaru ideálně symetrického půlkruhu s průměrem 370 metrů. A přes veškerou provozuschopnost byl královský solivar v v Arc-et-Senans považován často za pouhé architektovo vyjádření jeho utopistických vizí. Ona totiž efektivita zařízení nebyla nijak vysoká a už vůbec nemohl solivar konkurovat mořské soli, přepravované po železnici. V roce 1895 byl proto uzavřen a to byl teprve začátek jeho zkázy. V roce 1918 vypukl v domě ředitele požár a vzápětí shořela po zásahu blesku kaple. Od roku 1926 se solivarem zabývá „památkový úřad“, ale i tak je navrženo, aby část areálu byla „vyhozena do povětří“. Nakonec se roku 1930 rozhodne o zahájení postupné obnovy celého komplexu, ale válečné události vše zdrží. Nejprve jsou do komplexu budov v roce 1938 nastěhováni uprchlí španělští republikáni; ty pak o rok později vystřídá domácí ženisté a v roce 1940 Němci. Chvíli zde byl i cikánský tábor.

Po roce 1960 využívají solivar příležitostně filmaři a v roce 1982 je slavnostně zapsán na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO. O 27 let později se připojí také solné doly Salins-les-Bains. V současné době je většina areálu přístupná veřejnosti. Ve zdejším muzeu jsou vystaveny různé Ledouxovy futuristické „modely“, z nichž mnohé nebyly nikdy realizovány, a probíhají zde také občasné krátkodobé výstavy.

Železniční trať Besancon - Bourg-en-Bresse prochází hned vedle solivaru a stanice Arc-et-Senans se nachází jen pár desítek metrů od něj.