Beachy Head

Bílé útesy Beachy Head nám byly kamarádkou doporučeny jako jedny z nejkrásnějších bílých – křídových útesů Anglie. Téměř jsme dostali nařízeno, že se tam při naší cestě po Velké Británii musíme zastavit.

Vznik těchto křídových útvarů se datuje do pozdní doby křídové před 65 – 100 miliony let, kdy celá oblast byla pod mořem. V křídových útvarech jsou téměř souvislé pásy drobných kamínků. Mořská voda útesy podemílá, déšť, voda a mráz narušují útesy shora, proto často dochází k jejich odlamování a zhroucení do moře.

To způsobuje i problém s umístěním majáků. V r. 1831 byla zahájena stavba prvního – západně od útesů, v r. 1999 musel být posunut o 15 metrů dál do vnitrozemí. Z důvodu bezpečnosti byl pod útesy postaven v r. 1902 ještě jeden maják.

Beachy Head patří mezi časté turistické cíle. Najdete je na jižním pobřeží, nedaleko města Eastbourne. Jejich výška dosahuje až 162 metrů nad moře. My jsme na útesy vyrazili z malého parkoviště od kiosku na jižním okraji města Eastbourne při silnici B2103. Tam je nejen východiště k útesům, ale jsou tam i mapky a další informace.

Vydali jsme se cestou do kopce, zpočátku po náhorní planině, zprava byla vidět silnice, zleva moře. Nevím, zda je tam vždycky takový vítr, ale musím říct, že to byla docela hrůza, vítr byl silný a úplně ledový a ani bunda proti němu nepomoha. Vítr ji nafukoval, že jsem si připadala jako balón. Samozřejmě jsme sešli doleva až k útesům, kde se nám otevřely skutečně velkolepé pohledy. V některým místech je na okraji natažen ostnatý drát, ale většinou člověk musí spoléhat sám na sebe a zbytečně někam na kraj nechodit. Trpím závratěmi a v tom větru jsem byla přesvědčena, že mne vítr smete. Musím proto říct, že jsem si to nahoře až tak neužila. Sice mne zvědavost občas přemohla, ale to mne musel Ota držet za ruku – inu horší než malé dítě. Ale bylo to pěkné.

Bohužel útesy lákají i k sebevraždám – nahoře je hodně křížků. Nejdřív jsem si naivně myslela, že se jedná o nešťastné náhody, až doma jsem se dočetla, že v počtu sebevražd se jedná o 3. místo na světě (po Golden Gate Bridge v San Francisku a o Aokigahara v Japonsku).

Zpátky jsme šli po cestě, která se za nejvyššími útesy prudce svažovala k moři. Tím se nám odkryly další zajímavé pohledy – nejen na útesy, ale i na zdejší vegetaci. Při pobřeží je několik cest, ale v podstatě se nenechá zabloudit. Buď vás cesta vrátí nahoru na kopec, nebo se dostanete o trochu blíž k moři, ale ani tak to není daleko na silnici. My měli štěstí. Vybrali jsme si zlatou střední cestu a okolo přípravné školy St. Bede's jsme se nejkratší cestou dostali ke kiosku a tím i k autu.

Přesto nám procházka trvala skoro 2,5 hodiny. Ale nepospíchali jsme. Pěkně jsme si to užívali. Kdo pospíchá, může zajet po silnici až skoro nahoru k útesům, je tam řada placených parkovišť.