Bretaň - Pobřeží růžové žuly

Bretaň – Côte de Granit Rose neboli Pobřeží růžové žuly

Na světě jsou jen tři růžová žulová pobřeží: na Korsice, v Číně a v Bretani. Bretaň je celkem snadno dostupná, což z jeho pobřeží růžové žuly činí oblíbenou prázdninovou destinaci, především pro samotné Francouze.

Co se týče přesné lokalizace, je to s pobřežím růžové žuly v Bretani - neboli přímo Côte de Granit Rose - trochu složitější. Dle jednotlivých pramenů Côte de Granit Rose je:

• geologický útvar o délce asi na 12 km pobřeží v obcích Trébeurden, Pleumeur-Bodou, Île Renote, Trégastel, Ploumanac'h a Perros-Guirec (ze západu na východ).
• oblast pobřeží od obce Louannec po Plestin-les-Grèves (asi 30 km délky)
• v turistických průvodcích a prospektech je jako Pobřeží růžové žuly uváděno celé pobřeží mezi Trébeurdenem a Paimpolem (cca 50-60 km)

Jak to s tím růžovým pobřežím tedy je?

Dne 20. srpna 1901 byl v Paříži založen ʺSyndicat artistique de protection des sites pittoresques de Ploumanac'hʺ (Spojení umělců chránící malebná místa Ploumanachu), jehož posláním bylo snažit se zachovat skály a krajinu v blízkém okolí Ploumanachu (lokalita s výskytem červené žuly) v původním stavu a ochránit je před poškozením, zničením nebo necitlivou zástavbou. Červená žula se zde vyskytuje právě jen na dvou lokalitách, a to u Ploumanachu a Trébeurdenu. Ostatní lokality jsou žula růžová.

V roce 1926 vymýšlí tento subjekt pro pobřeží obcí Perros-Guirec, Trégastel, Ploumanac'h a Trébeurden označení Côte de Granit Rose (Pobřeží růžové žuly) a oblast plánované ochrany se rozšiřuje i na širší okolí Ploumanac'hu. Po tomto projektu následovalo v roce 1928 vytvoření sdružení pro ochranu ʺChemin des Douaniersʺ (Celní cesty), což je stezka, kterou je dnes možné projít celé původní Côte de Granit Rose. Vede ze zálivu Saint-Guirec v Ploumanac'hu na pláž Trestraou v Perros-Guirec.

Skutečné Côte de Granit Rose - Pobřeží růžové žuly - je tedy geologický útvar, který se rozkládá asi na 12 km pobřeží obcí Trébeurden, Pleumeur-Bodou, Île Renote, Trégastel (jehož součástí je právě obec Ploumanac'h) a Perros-Guirec (popsáno ze západu na východ).

Ikonou oblasti je maják maják Mean Ruz známý především jako Phare de Ploumanac'h. Oficiálně se maják jmenuje Phare de Mean Ruz, což pochází z bretonského Maen Ruz a v překladu to znamená ʺMaják z červeného kameneʺ. Současný maják byl totiž postaven ze zdejší růžové žuly a zcela do krajiny zapadá. Původní maják pocházel z roku 1860 a 4. srpna 1944 byl německými jednotkami zničen. V roce 1946 byl nahrazen majákem současným. Maják je funkční a v provozu a pro veřejnost tedy uzavřen, ale je možné k němu dojít po Celní stezce, což také všichni turisté činí.

Původní oblast Côte de Granit Rose je dnes velmi navštěvovaná. V současnosti je pravděpodobně nejnavštěvovanějším přírodním místem v Bretani. Ročně ji navštíví okolo 800 000 (čerstvější údaje hovoří o 1 000 000) turistů. Proto se také Celní stezka sem tam nepatrně mění. Její trasa se místy různě posouvá, aby nedošlo k totálnímu vyšlapání krajiny. Žula jakž takž odolává, ale normální krajina trpí.

Charakteristická barva růžové žuly je dána obsahem hematitu a alkalického živce. Její stáří je zhruba 300 milionů let a vznikla v důsledku střetu primárních světadílů Gondwany a Laurussie (Eurameriky). Díky geologickým procesům a následné erozi se zde zformovaly neskutečně rozmanitě bizarní skalní útvary a balvany. Okolo Ploumanachu a Trébeurdenu je hornina silně zbarvená do červena, což vynikne zvláště při východu a hlavně při západu slunce, kdy jsou útesy a pobřeží nádherně nasvícené. A při odlivu se mezi skalisky objeví nádherné písčité pláže. S koupáním zde - na rozdíl třeba od Quiberonu - není žádný problém. Nicméně i zde je odliv značně silný a například i na poměrně pozvolné pláži Trestraou v Perros-Guirec dá dost zabrat se vrátit, nechá-li se člověk unést vlnami jen pár desítek metrů od břehu.

Blízké souostroví Sept-Îles je ekoturistickým centem oblasti a je osídleno vzácnými a chráněnými druhy ptáků, díky čemuž je světově proslulé. Naše hostitelka v Pleumeur-Bodou nám návštěvu ostrova velmi doporučovala a navrhla, že vše zařídí, což jsme vítali, jen jsem z jejího popisu místa měl pochybnosti o tom, bude-li nám dovoleno na ostrově vůbec dýchat. Vlivem nevyzpytatelného bretonského počasí z návštěvy sešlo, takže bližší informace podat nemohu. Podle vyprávění tam panují velmi přísné předpisy ohledně chování. Kolem ostrova také projíždějí výletní lodě, ze kterých je možné pozorovat hnízdiště papuchalků a jiných ptáků.

Côte de Granit Rose je tedy docela krátké, nicméně narůžovělá skaliska, balvany rozmanitých tvarů a rozeklané mořské útesy se opravdu táhnou po celé délce mezi Trébeurdenem a Paimpolem a také stojí za návštěvu. I místní úřady se snaží turistický nápor rozptýlit po celé délce pobřeží.

Ikonou rozšířené oblasti Côte de Granit Rose je domek vklíněný mezi skaliska na malém výběžku do oceánu nad obcí Plougrescant. Známý je jako Castel-Meur (francouzsky ʺLa Maison du Gouffreʺ, anglicky ʺThe house between the rocks"). Ale používá se pro něj povětšinou jen označení Castel-Meur nebo Le Gouffre.

Bezprostřední okolí se nazývá Le Gouffre (Propast) podle místní propasti mezi dvěma útesy.

Od Ploumanachu je Le Gouffre vzdáleno okolo 30 km jízdy.

Dům v Le Gouffre du Castel-Meur byl postaven v roce 1861 a dnes už by podobný kousek neprošel. Domek je v soukromém vlastnictví, patří stále potomkům prvního majitele a jeho návštěva není možná. Ale o návštěvu domku ani příliš nejde, spíš o pohled na něj. V době přílivu se z pozemku, na kterém leží, stává ostrůvek a je oceánem odříznutý od pevniny. Ale myslím, že ani tak si majitelé příliš klidu neužijí. I zdejší pobřeží je velmi navštěvovaná oblast. Tak nějak mi to přišlo jako mít chatu na Sloním náměstí v Adršpachu.

Nedaleko domku je malá kavárna, kde je možné se občerstvit. Kavárnička je malá, ale v případě větrného a studenějšího počasí se hodí. A konají se tu výstavy. Jejich tématem je ochrana přírody. Návštěvnost Côte de Granit Rose je totiž obrovská a jinak než určitou regulací by asi ochrana přírody nebyla možná. Cesty kolem pobřeží (stejně jako na Quiberonu) jsou povětšinou ohraničeny nízkými kůly, mezi nimiž je natažen provaz, drát nebo řetízek. Je to nízký plůtek a není problém ho překročit, ale dělá to málokdy málokdo. Právě výstavy upozorňují turisty na to, že v porostu kolem cest, mezi kameny či přímo na kamenech, v písku, prostě všude kolem, žijí (nebo zde mají vejce, larvy) spousty živočichů a případný pohyb mimo vyznačené cesty nebo hýbání s kameny těmto formám života nijak nesvědčí.

Nedaleko domku je nejnavštěvovanější místo lokality: útesy u propasti Le Gouffre (GPS: 48.8667100N, 3.2379703W), odkud je nádherný výhled na oceán a okolní krajinu.

Je to krajina, kde skaliska vytvářejí dlouhé jazyky zakusující se do oceánu, které Atlantik neustále svou mohutnou silou burácivě olizuje. Mezi výběžky jsou malé písčité pláže. Průzračné moře, bílá pěna vln a na slunci nádherně zbarvená skaliska vytvářejí úžasné a jedinečné panorama, které neomrzí.

Okolo celého pobřeží nad obcí Plougrescant vedou cesty a pěšiny a i tato část pobřeží stojí na návštěvu.