Bryce Canyon National Park

Bryce Canyon se nachází v jihozápadním Utahu. Není to ale kaňon v pravém smyslu, z mého pohledu je to spíš několik hlubokých jam, ve kterých jsou barevné pískovcové špičaté věže, které mi připomínají obrovské krápníky – stalagmity, mezi kterými se můžete projít. Jen jsou barevné – od bílých až po červené, jsou vysoké až 60 m, různě pospojované nebo stojí i jednotlivě a mají skutečně nejrůznější tvary. Říká se jim zde Hoodoo. Jsou zde i mosty, mohutné stěny, v nich okna. Je neuvěřitelné, co zde příroda dokázala.

I cesta je ze stejného pískovce. Jen v dešti si myslím, je tato cesta pěkně rozmáčená. Na jednom místě vyvěral malinký pramínek vody, okolo už bylo pěkné „blátíčko“. Jak to tam vypadá za velkého deště, těžko říct. Ale cestičky asi pravidelně upravují, protože na dvou místech přímo v parku byl traktůrek s hrablem.

Území bylo osídleno již před 10 tisíci lety. Mezi indiány se rozšířila pověst, že zde žili lidé, které jeden kouzelník nechal zkamenět. Od r. 1850 zde žili Mormoni. Jméno park získal po průkopníkovi jménem Ebenezer Bryce, který byl zdejším nejznámějším obyvatelem. Jako národní park byl Bryce Canyon vyhlášen r. 1928.

Z důvodu zvýšené návštěvnosti a přeplněným silnicím zde byla v červnu 2000 zavedena autobusová kyvadlová doprava. Pomocí autobusu se dostanete k vyhlídkám na horním okraji kaňonu, mezi kterými se můžete projít i pěšky. Je možno dojít i dolů mezi věže. Je zde zřízeno 13 vyhlídkových míst a 8 turistických stezek, které se různě mezi sebou křižují a jsou různě náročné.

My jsme původně měli v úmyslu dojet na konečnou autobusu do Bryce Point a udělat si nenáročnou delší procházku Rim trail, která je z části dlážděná a vede poměrně po rovině. Na ní právě jsou vyhlídky, ze kterých jsou krásné pohledy do kaňonu. Její délka se nechá upravit v závislosti na počasí a času, protože jednotlivé vyhlídky nejsou daleko od zastávek autobusu. Celková délka této vycházky je skoro 18 km.

Když jsme na konečnou dojeli, zjistili jsme, že to je taková nádhera, že musíme dolů mezi Hoodoo. Tak jsme vyrazili z kopečka, napojili se na Peekaboo Loop, která vede přímo přes střed kaňonu. Je to údajně nejhezčí výlet, i když s poměrně velkým převýšením (480 m). Jenže toto převýšení pravděpodobně musíte zvládnout dvakrát. Když už si myslíte, že jste zpátky nahoře, tak zase prudce klesáte dolů. Ale je to fakt nádhera. Tato trasa je okružní a je možné se po 8,8 km vrátit k autobusu. My jsme se se po 4 km napojili na další trasu Queens Garden. Ta je vlastně na dně kaňonu, patří mezi nejméně náročné a asi proto i mezi nejvíce navštěvované. Převýšení je jen 100 m. Na této trase se dostanete ke skále, která připomíná královnu Viktorii. I tato trasa je okružní, celková délka je 3 km. My jsme ji šli proti značení, protože jsme chtěli projít její větší část. Po vystoupání k Sunrise Point jsme se ještě prošli horem k Sunset Point. Na počet km to tak dlouhé nebylo, ale bylo to poměrně náročné, a hlavně spoustu času se stráví jen tím, jak stojíte a kocháte se. To nejde jen tak rychle projít. O dalším prodloužení jsme už neuvažovali, protože se prudce ochladilo a začalo sněžit. Na to jsme nebyli připraveni, takže celí zmrzlí jsme netrpělivě čekali na autobus, který zde bohužel časy odjezdů asi moc nedodržuje.

Tento park je poměrně vysoko, takže je zde celkové chladněji. Ale jeho návštěvu mohu jen doporučit. Ota tvrdí, že to byl nejhezčí park, který jsme při našem putování po jihozápadu Ameriky navštívili.