USA – Jihozápad (6): Národní parky Capitol Reef, Bryce Canyon, Zion

USA – Jihozápad (6): Capitol Reef, Bryce Canyon, Zion (05/2016)

Máme za sebou prohlídku Národního parku Canyonlands a jedeme po silnici č. 24 naprostou pustinou směrem ke Capitol Reef. Celých 150 km nepotkáme živé duše. Není tu vůbec nic, jen červená plochá a nekonečná utažská krajina s perfektní rovnou silnicí a nezbytným plotkem kolem. Co může v takové krajině žít za zvěř?

• 9. den – Canyonlands, Capitol Reef, ubytování v Panguitch
• 10. den – Bryce Canyon, ubytování v Panguitch
• 11. den – Zion, ubytování v St. George

Pouze v jednom místě jsou při cestě zvláštní skály, které vypadají jako nějaké cukrářské výrobky a přes cestu je odpočívadlo s dalekohledy směřujícími k osamoceným skalním menhirům kdesi v dálce v San Rafael Desert. Blížíme se ke Capitol Reef.

Capitol Reef National Park má podlouhlý úzký tvar sever – jih a silnice č. 24 jím jen tak prosviští. Při troše nepozornosti je možné jej i bez povšimnutí projet, nejsou tu totiž vstupní budky rangerů a řidiči projíždějící pouze po 24 žádné vstupné do parku neplatí.

Pro návštěvu parku je nutné u Visitor Centra, které po chvíli jízdy kolem řeky Fremont River zahlédnete vlevo, odbočit směrem na jih na Scenic Route do nitra parku. Po jízdě vyprahlou krajinou jste jako v jiném světě. Voda dělá divy. Zelenou trávu jsme na naší cestě už nějakou dobu vůbec neviděli.

Místo kdysi obývali Mormoni, kteří tu založili ovocné sady a osadu pojmenovali Fruita. Sady jsou v rámci národního parku udržovány i nadále. Působí to hodně zvláštně, jabloně, hrušně a broskvoně uprostřed pustiny, bez vody by to samozřejmě nešlo.

Reef znamená útes. Nejedná se tady o pravý mořský útes, i když ... usazeniny kdysi byli pod mořskou hladinou a v některých místech kaňon mořský útes opravdu silně připomíná. Při vjezdu na silnici Scenic Route je samoobslužná budka na zaplacení vstupného. Kdo má roční annual pass pro vstup do národních parků nemusí platit nic, tak jako my. Nezapomeňte si ale ve Visitor Centru vzít plánek parku.

Projíždíme parkem, okolní skály jsou pruhované od béžové přes červenou až po odstíny hnědé, převažuje rudá barva. Některé jsou děrované jako řešeto nebo tvoří převisy nad cestou. Z asfaltové silnice jsou tu dvě prašné odbočky, které při nedeštivém počasí v pohodě osobákem projedete. První je do údolí Grand Wash, kde pro zájemce následuje pěší trasa, další je až na konci cesty a jmenuje se Capitol Gorge. Druhá jmenovaná opravdu stojí zato. Nádherné vysoké stěny, projíždí se úzkým kaňonem s převislými skalami.

Po projetí Scenic Route sedíme v zeleni picknik area nedaleko návštěvnického centra a posloucháme ptáky a tekoucí vodu. Po svačině vyrážíme dále na naši cestu, ale ještě se zastavíme na vyhlídce Panorama Point. Je tu infocedule s pro nás úsměvnou informací: "Nejčistší vzduch v Americe?" a pak něco v tom smyslu: "Tady dýcháte svěží vzduch, dole v kaňonu se dusíte." A opravdu tu sedí dva lidé na židličkách a dýchají .-)

Jedeme dál po dvacetčtverce a u odbočky na silnici č. 62 se krajina začíná měnit. Zelené pastviny, ledově modrá jezera a sněhem pokryté vršky hor nahradily červenou vyprahlou zem. To je krajina kolem vodní nádrže Koosharem Reservoir. Zapomene odbočit, a díky tomu vyfotíme jezero. Vracíme se jen kousek. Teplota klesá a jak už jsme tu zvyklí, po parném dni vjíždíme do pásma, kde je ještě sníh. Jakoby jste se najednou ocitli někde na severu.

Jedeme rychle dál, nocleh je zamluvený až v Panguitch. Setkáváme se tu se svérázným Italem, který má na starosti současně dva motely. Vždy zanechá na recepci vzkaz, že je v tom druhém, ať se ubytovaný dostaví tam.... dveře se nezamykají, asi tu není co ukrást.

Ráno vyrážíme na prohlídku Bryce Canyonu. Je to od Panguitch jen půl hodiny jízdy. Cestou narazíte na rudé skalní útvary s názvem Red Canyon, včetně průjezdného skalního okna nad silnicí. Je to výzva k první krátké zastávce. Je to takový předvoj Bryce Canyonu, jen v rudé barvě a mini provedení.

Bryce Canyon National Park lze charakterizovat jako území tisíce oranžových věžiček. Vyhlídek na ně je nespočet. Park je u nás známý a člověk o něm slyšel už hodně. Stejně pak na tu oranžovou nádheru překvapeně zírá a v našem případě i fotí a fotí...

Slovo kaňon v názvu není úplně přesné. Nejedná se o kaňon, ale o erozí "upravenou" část náhorní plošiny. Oblast leží ve vysokých nadmořských výškách (až 2 700 m), období mrazů je poměrně dlouhé, příděl sněhu štědrý a horniny, které tvoří podloží, jsou zase poměrně měkké.

Jedná se o nejmladší (třetihorní) sedimenty (růžové vápence a jílovce) na Coloradské plošině, které jsou mnohem nestabilnější než starší sedimenty druhohorní. To vše jsou ideální podmínky pro erozní činnost, která tu vytvořila nespočet geologických útvarů – kamenných věžiček - tady nazývaných hoodoos.

Jméno dostal park podle prvního mormonského osadníka Ebenezera Bryce, který se tu pokoušel žít a chovat dobytek. Jeho údajná věta: "Proklatá díra, ve které se ztrácejí krávy!" je zaznamenána v mírných obměnách ve všech knižních i internetových průvodcích o Bryce Canyonu. Nespokojený Bryce se pak odstěhoval někam do Arizony.

Další osadníci již využili turistický potenciál tohoto zvláštního místa. Mormon Ruben Syret postavil v kaňonu srub a začal nabízet služby prvním turistům. Po vyhlášení místa národní památkou a později národním parkem, přesunul svůj srub ke vjezdu do parku. V tomto místě dnes existuje Bryce City, kde žijí a rezort spravují Syretovi potomci.

Podobně jako Capitol Reef má park Bryce Canyon podlouhlý tvar sever – jih. To nejlepší a nejznámější je k vidění hned za vjezdem v oblasti nazvané Amphitheater. Park je hojně navštěvován. Na jižních vyhlídkách na konci parku lze ještě bez problémů zaparkovat, ale v oblasti Amphitheateru je to už podstatně horší.

V létě je možné odstavit auto na parkovišti u Visitor Centre a jet shuttle busem zdarma. Lidi ale stejně amfiteátr objíždí neustále dokola a hledají volné místo na zaparkování. Je jen otázkou času, kdy z této oblasti vyloučí individuální dopravu úplně.

Rozhodli jsme se, že pojedeme až na konec silnice a začneme prohlídku od jihu, abychom skončili u toho nejlepšího. Vyhlídky Yovimpa Point a Rainbow Point jsou chladná místa na konci parku v nadmořské výšce 2 778 m. Je odtud vidět daleko do krajiny a poprvé se nám představují také oranžové věžičky hoodoos, ale ještě jich není tolik.

Vyhlídka Black Birch Canyon (Kaňon černých bříz) není až tak atraktivní. Zato na vyhlídce Agua Canyon jsme pořídili krásné fotky sice miniaturních (oproti jiným v parku), ale sytě zbarvených sedimentárních útvarů. Vyhlídka Natural Bridge představuje výhled na malé skalní okno.

Krajina v západní části parku (bez vyhlídek) je plochá náhorní plošina porostená stepní vegetací na oranžové sypké půdě. Blížíme se k části Amphitheater. V této oblasti jsou 4 zásadní vyhlídky – Bryce Point, Inspiration Point, Sunset (západ slunce) Point a Sunrise (východ slunce) Point. Autoři různých článků se pokouší určit tu nejkrásnější, ale každý ať si vybere sám – jsou hodně podobné.

Z vyhlídky Bryce Point je výhled jak na celý amphitheather, tak do dáli na krajinu. Budete nadšeni. Inspiration Point také nezklame. Od malého parkoviště, kde byl velký problém zaparkovat, se jde kousek do kopce na velmi pěknou vyhlídku. Nejvíce přeplněný je Sunset Point, který je hned u velkého parkoviště a nemusí se nikam pěšky.

Z této vyhlídky je snad nejpůsobivější pohled na husté hoodos, jsou prostě všude, oranžová a oranžová na všechny strany. V tomto místě se dá jít pěšky po stezce dolů do nitra labyrintu (Wall Street), kde je o poznání vyšší teplota než na hraně kaňonu.

Před výjezdem z parku se ještě zastavujeme na poslední vyhlídce Fairyland Point, která je však po tom všem, co jsme již viděli, jen slabým odvarem. V lese u cesty však zahlédneme nějaké blíže neurčené místní kamzíky.... Na internetu pak zjišťuji, že to byl vidloroh americký, jeden z nejstarších savců severní Ameriky.

Zastavujeme se ještě v Bryce City. V květnu vypadá opuštěně. Prodávají tu zkamenělé dřevo a kameny různých tvarů a typů. V této oblasti je to asi tradice, takových stánků pak vidíme po cestě více. Do večera máme čas a tak se rozhodujeme zajet ještě do malého Cedar Breaks National Monument.

Opět překvapení v podobě nevyzpytatelnosti zdejšího klimatu. Silnice je uzavřena závorou kvůli sněhové pokrývce (15.5.). Projedeme se tedy alespoň po silnici č. 14, kde krajina opět připomíná severskou přírodu a jsou zde ještě rozsáhlá sněhová pole a zamrzlé jezero Navajo Lake.

Druhý den balíme v Panguitch (Ital na recepci opět není) a vyrážíme směr Zion National Park (čti: zájen). Ze silnice č. 89 se k parku odbočuje na silnici č. 9. Do parku vjíždíme východním vstupem (East Entrance). První, co člověka zaujme, je červená silnice – v celém parku jsou silnice pokryty stylově červeným asfaltem.

Druhá věc, kterou hned zaznamenáte je, že tady není vyprahlo tak jako všude jinde v pouštních oblastech Utahu. Vršky skal jsou holé, ale pod nimi je zeleň a není to zeleň uměle vysázených ovocných sadů jako v Capitol Reef, ale listnaté i jehličnaté stromy a keře.

Na příjezdové silnici č. 9 je téměř 2 km dlouhý tunel. Těsně před ním je malé parkovišťátko, ze kterého se jde pěšky na vyhlídku Canyon Overlook, ze které má být vidět kaňon shora. Bohužel se nám zde nepodařilo zaparkovat a tak jsme vyhlídku neviděli.

Po cestě se začínají objevovat první skály oblých tvarů a krásných barev. Sjíždíme serpentinami do údolí řeky Virgin River. Auto je třeba nechat na parkovišti u Visitor Centre, do hlavního kaňonu je povolen vjezd autem jenom v zimě. V sezóně jaro až podzim je třeba použít shuttle bus, který je zdarma.

Auto tedy necháváme na parkovišti a jedeme autobusem na konečnou stanici v údolí – Temple of Sinawava. Odtud se jde pěšky, až pokud to jde, po stezce Riverside Walk. Při vstupu na stezku je tabule, na které správa parku vyznačuje aktuální povodňové nebezpečí. V případě očekávání přívalových dešťů není rozhodně rozumné se v kaňonu pohybovat. My máme stupeň 2 – possible. Vzhledem k tomu, že obloha je modrá a do kaňonu se hrne dav, nepochybujeme o naší bezpečnosti a vyrážíme.

Kaňonem teče řeka, jejíž koryto může být v sušších obdobích jakžtakž schůdné a dá se jím přejít na druhou stranu kaňonu a pokračovat dál v túře. My jsme tu v květnu měli vody hodně z tajícího sněhu v horách, proud vypadal poměrně silný a tak šlo jít pouze 800 m, kde stezka končila v řece. Na konečné je malá plážička a spousty lidí.

Dva muži se snaží přebrodit řeku, jeden z nich je už starší člověk. Vypadá to, že se jim to s pomocí holí daří, ale dost s proudem zápasí. Všichni je pozorují a fotí. Vracíme se stejnou stezkou. Začíná být pěkně horko. V létě se tu pohybují teploty i na 40 °C.

Údolím valí řeka Virgin a kolem vystupují krásné červené vysoké skály. Fotí se to blbě, v kaňonu je velký kontrast světla a stínu. Z oficiální stezky jde místy sejít k řece, což doporučuji. Pohled na skály přímo od řeky je takový působivější a nejdete v davu.

V jednom místě rostou u stezky přímo na stěnách skály hojně rostliny – nějaký druh orlíčku, který zrovna krásně kvete. Vypadá to jako visuté zahrady. Po skále stéká voda, ze které rostliny žijí. Při cestě žebrají všudypřítomné veverky.

Nasedáme do autobusu a vybíráme si jako další zastávku tu s názvem Weeping Rock (Plačící skála). Jde sem taky dost lidí. Stezka vede kousek do kopce k převislé skále, ze které kape voda. Je to určitá atrakce, pro Američany větší, pro nás menší. Ale je pravda, že ve vedru se tu příjemně osvěžíte.

Nasedáme znovu do autobusu, pendlují tu co 10 minut, a vystupujeme na zastávce Zion Lodge. Vypadá to tu jako někde v centrálním parku – picknik na trávě, bufety, restaurace. Jdeme kousek po pěší stezce Emerald Pools Trail, nejprve po mostě přes řeku a pak do kopce. Je odtud pěkný výhled do kaňonu.

Na stezce se prochází pod vodopády, které mají v létě asi jen slabý proud, dále je možné vidět jezírka (dolní, střední, horní), ale tam jsme už nešli. Park je hojně navštěvovaný a my máme navíc smůlu, že je neděle. Kromě náporu Japonců je tu i hodně Američanů.

Nechci zpochybňovat přírodní kvality tohoto místa - spojení vody, červených skal a zeleně je zvláštní a krásné, ale není to pro nás, po tom co jsme na naší cestě už viděli, až taková exotika. A navíc oblíbenost tohoto místa mezi Američany mění toto místo z přírodního na tak trochu Disneyland. Chtělo by to nějakou delší túru do zdejších hor, uniknout davům a dekám na trávě.

Rozhodujeme se opustit hlavní část parku (Zion Canyon) a navštívit ještě jeho vzdálenější severní část - Lava Point. Ze zionského kaňonu se vyjede ven po silnici č. 9 směrem na jih a západ, a v místě Virgin se odbočí směrem na sever na úzkou asfaltovou silnici Kolob Terrace Road - směr Kolob Reservoir.

Byl to dobrý nápad. Ze silnice je nádherný pohled zpět na hory kolem kaňonu Zion. V krajině jakoby zapasované barevné kopce a kolem jen step. Odbočujeme na vyhlídku Lava Point po nezpevněné cestě. A opět změna klimatu, oblékáme se, les jako někde na severu, chladno. V lese černé kopky ztuhlé lávy a jezero s ledovou vodou.

Z vyhlídky je opět pohled na hlavní část Zionu a na čedičové sloupcové útvary jako pozůstatek sopečné činnosti. Nikde nikdo, žádní turisté. A překvapení v podobě v lese si vykračujícího páru divokých krocanů. Škoda, že nebyli příliš ochotní se fotit :-) Zážitek. Kde v přírodě potkáte krocany?

Ubytování je zamluveno v San George. Přijíždíme sem večer a opět vedro. Na střídání teplotních pásem na krátkých vzdálenostech si už pomalu zvykáme. Zítra nás ale čeká naprostá změna a to nejen klimatická – šílené Las Vegas.

Text: Alexandra Prejdová
Fotografie: Jan Prejda

Všechny díly z naší cesty po americkém Jihozápadě (2016):

• USA – Jihozápad (1): Autem po Jihozápadu (informace, turistické možnosti, itinerář)
• USA – Jihozápad (2): Pobřežím Pacifiku od San Francisca po Los Angeles
• USA – Jihozápad (3): Národní parky Joshua Tree a Grand Canyon, Route 66
• USA – Jihozápad (4): Územím Indiánů Navaho - Antelope Canyon, Monument Valley, Horseshoe
• USA – Jihozápad (5): Národní parky Arches a Canyonlands, Natural Bridges
• USA – Jihozápad (6): Národní parky Capitol Reef, Bryce Canyon, Zion
• USA – Jihozápad (7): přehrada Hoover Dam, Las Vegas, Valley of Fire
• USA - Jihozápad (8): Národní parky Yosemite a Death Valley (Údolí smrti), White Mountains
• USA - Jihozápad (9): Národní parky Sequoia, Kings Canyon, Pinnacles

Články z naší cesty po Severozápadě USA (2019):

• USA – Severozápad (1): Autem po Severozápadu (itinerář cesty)
• USA – Severozápad (2): Craters of The Moon, Bruneau Sand Dunes, vodopád Shoshone Falls
• USA – Severozápad (3): Národní parky Yellowstone a Grand Teton, Bighorn Medicine Wheel, Devils Tower
• USA – Severozápad (4): Národní park Badlands, sochy prezidentů Mount Rushmore, Custer
• USA – Severozápad (5): Národní park Glacier, Little Bighorn Battlefield, Steptoe Butte, vodopád Palouse Falls
• USA – Severozápad (6): Národní park Mount Rainier, Mount Hood, Mount St. Helens
• USA – Severozápad (7): Národní parky Olympic a North Cascades, Deception Pass, Seattle

Rada pro turisty půjčující si v USA auto:

• Půjčení auta v USA - jak jsme naletěli