Česká Kanada - zastávka busu u Peníkovské pily

Národní technickou památku – dřevěnou vodní pilu v Peníkově, jsem podle naplánované trasy (ze „Staráku“ přes Stoječín do Českého Rudolce) původně vidět měl, jenže se to nakonec celé nějak zvrtlo.

Od rozcestí před Stoječínem jsem totiž namísto k ní omylem zamířil do této dědinky, čímž se mi pila najednou vzdálila o další 2 km. To by tolik nevadilo, jenže se na mne od západu hnala bouřka, která naplno propukla právě před osadou Peníkov. Za stále sílícího vichru a rachocení hromu (a řádného pokropení vodou z obří nebeské konve) jsem doběhl k silničce a zastávce busu. U ní mi úkryt poskytlo rozkošné dřevěné staveníčko, vypadající jako ta historická budka - varta, v níž se před nepohodou schovávali dávní vojíni.

 

Pak už se spustil prudký liják, blesky křižovaly oblohu a hromy burácely jak u Verdunu. A já byl rád, že jsem se mohl skrýt do interiéru boudy. Kromě obyčejné dřevěné stoličky se zde nacházelo i měkoučké dvojkřesílko, ale hlavně sem necedilo a bylo tu sucho!

Myslel jsem, že jak se bouře rychle přihnala, stejně rychle odkvačí v dál a já budu moct pokračovat ve zbytku trasy k unikátní historické pile a přes psí hřbitov a Francouzský kámen do Českého Rudolce… ale to jsem si opravdu mohl jen myslet.

Déšť naopak vůbec neustával a v náporech se měnil v lijavec prudce bičující asfalt úzké silničky. Takže jsem se s tím nakonec smířil a navíc byl potěšen zjištěním, že tudy autobus sice projíždí jen asi 3 x za den, ale ten nejbližší jede už za 40 minut… a knihu na čtení jsem sebou měl.

 

Když se bus kočírovaný paní řidičkou konečně objevil, pršelo beze změny dál a já se jím přesunul do asi 3 km vzdáleného Českého Rudolce.

 

Že jsem vodní pilu na vlastní oči neviděl mne trochu mrzelo, ale co už s tím? Naštěstí ji znám alespoň z cestopisného dokumentu o České Kanadě (edice ABCD) a z reportáže na you-tube.

Tato technická rarita byla spolu s vodním mlýnem (ten ale po 2.světové válce přestavěn na rekreační objekt) založena začátkem 17.století.O energii na pohon se postarala voda z Dubského rybníka. Vnitřní vybavení pily pochází až z půli „století páry“ a díky generální rekonstrukci z roku 2005, provedené technickými nadšenci, se zachovalo dodnes. Vše bylo opraveno do funkční podoby, pila zpřístupněna veřejnosti a je v ní předváděn ukázkový pořez dřeva. (Bohužel jen o sobotách a v době od 15 do 17 hodin.)

Zajímavostí je, že ten ukázkový pořez zájemcům už více jak 20 let předvádí žena – paní Hana Langerová, která se stará i o stohlavé stádo koz na vedlejší ekologické farmě a z jejich mléka v její vlastní provozovně vzniká i chutný produkt zvaný kozí sýr.