Českomoravská vysočin

Na Českomoravské vysočině ,nedaleko Chotěboře je přenádherné údolí,kterým protéká řeka Doubrava. Místní ji však neřeknou jinak než Doubravka. Poprávu.

Kdysi dávno jsem měl dobrého kamaráda s kterým jsem si občas vyrazil po krásách naší vlasti. Jednou mě pozval na Českomoravskou vysočinu,že prý tam zná nádherné,kouzelné místo. Povídal,pojedeme na Doubravku. Dlouho jsme se chystali,stále odkládali a tak se stalo,že Láďa zemřel. A tak jsem na jeho počest přece sedl na vlak a vyrazil do kopečků půvabných. Vystoupil jsem z vlaku na zastávce těsně před Chotěboří a dle turistických značek vyrazil do údolí. Zprvu cesta vedla jen podle volně tekoucí řeky, potom přišla lávka přes říčku podle hájenky a úzkou stezkou pod nádherným kamenným železničním mostem a podle bublající vody, které se začaly do cesty plést kameny. Okolo šuměly větve stromů a ozýval se ptáčků zpěv. Lidí tu bylo poskrovnu a tak se dalo vše vychutnat. Na protější skále několik horolezců trénovalo na svých lanech. Já se v tom tichu přírody zastavil a tiše pronesl slova,která patřila kamarádovi Láďovi- Láďo,jsem tady a s tebou. Chvíli jsem usednul na malém paloučku a vychutnával tuhle krásu přírody země české. Po chvíli jsem vyrazil dál tou pohádkou podle vody,která si vesele skákala po kamenech. Na chvilku se tok rozšířil, pak se změnil v soutěsku a voda padala uzoučkou průrvou. Potkal jsem jednu paní. Dali jsme se do řeči a ona prohlásila,že kdysi dávno tady byli s mužem na výletě a od té doby sem jezdí s dětmi i vnoučaty. Pak se na paloučku objevila chatička. Taková ta slepovaná, v barvě zelené. A měla otevřené okno směrem k řece co spíš jako potok vypadala. Paní domu mi řekla podobně jako předcházející návštěvnice,že jedna návštěva stačila a údolí zůstala věrná celá rodina. Cesta dál vedla mezi stromy až maličké osadě,ukryté před zraky nevítaných hostů. Za obloukem malý slap a dál po červené. Cesta se změnila ve stezku ,něco i po kamenech do stráně,kde řeka zmizela dole v údolí a stezka překonávala jeho svahy. Kamenitá cesta však končila u další lávky a dál již vedla jen pohodlná stezka. Nenechal jsem si však ujít možnost přejít přes lávku a po schodech vylézt na protější svah,kde mezi skalisky se krčily zbytky kdysi pevného hrádku Sokolohrady. Návrat dolů a dál směrem k Chotěboři. Dál již cesta byla pohodlná až k bývalému mlýnu. Stále klid a ticho, jen ten zpěv ptáčků a šumot lesa. Za mlýnem jen jsem přeběhl přes asfaltku do kopečka, okolo bývalého dětského tábora, okolo několika romantických skal až ke kapličce na okraji Chotěboře. Potom již jen náměstí s půvabným zachovaným domem v rohu náměstí. Z náměstí do kopce asi kilometr na nádraží. V duchu jsem znovu poděkoval Láďovi za nabídnutou nádheru. Tohle údolí jsem od té doby navštívil ještě několikrát,ve všech ročních dobách. I v době ledové, kdy ledopády ze skal jak nádherné krápníky visely. Cesta údolím není dlouhá, zhruba 8 km,dá se projít i s dětmi a tak jsem to zkusil i s vnukem Péťou. I ten byl nadšen a tak se snažím přiložit pár obrázků z výletu do pohádky. Ježek

Fotogalerie