Chaty a chalupy
Mapa Ostravy a okolí
Cesta ke klimkovickým studánkám, část I.
Výlet by se zjednodušeněji a méně honosně dal nazvat a patrně by to bylo i blíž skutečnosti, „jen“ jako trochu rychlejší „kochací“ procházka. Podobné zážitky člověk velmi často má i při dálkových pochodech. Plánem bylo trochu více „povyběhnout“, zdokumentovat, ale hlavně si vymyslet použitelnou cestu (okruh) k samotným studánkám. Vymyšlení cesty, která nebude příliš dlouhá (i tak je dobré počítat raději s celodenní akcí), jsem bral na začátku za to nejnáročnější. Nakonec byla vcelku realizovatelná bez nějakých velkých „výpadů“ mimo hlavní směr. Dokonce se mi podařilo po x-letech vzpomenout na ta místa a poznal jsem, že jsem zde byl již před velmi dlouhou řádkou let. Zub času někde již výrazně zapracoval a tak bylo asi dobré, že jsem se zde vypravil, protože později by zde již mnoho věcí v plné kráse zůstat nemuselo.
Před běžecko-turistickým výletem jsem „připravoval hlavu“ na masakr jménem JAVOROVÝ VERTIKAL (ultra 88 km délky a více než 10 km nastoupané (i naklesané) výšky na sjezdovce pod Malým Javorovým u Třince) [1]. Vůbec si nejsem jistý, jestli mám sílu se této výzvě podívat do tváře, ale strašně mě láká. Minulý rok ji zvládlo jen 7 nejlepších a nejzkušenějších ultra-machrů (i jedné „machryně“). Závod neslibuje, oproti jiným závodům, nic jiného než utrpení a peklo. Mám vážné obavy, že tomu tak asi určitě bude a jakýkoliv trénink asi bude úplné nic vůči tomu co nás tam bude čekat. Nemířím na ty nejvyšší (i nejhlubší) mety, za každý zdolaný vrchol budu vděčný. Tuto sjezdovku jsem šel jen jednou (nahoru) a vím, že i jedna jediná dokáže hodně bolet. Před pár týdny jsem si vymyslel tedy to, že budu po práci, někdy i před ní běhat a to každý den. Samozřejmě s rozmyslem, abych byl schopen druhý den do práce jít a zase si dát pár kilometrů (většinou do maximálně 10 km). Vcelku se dařilo, ale byly okamžiky, kdy se strašně nechtělo nebo kdy to ani za mák netáhlo [4]. Bylo i pár dnů, kdy jsem nevyběhl, ale jen chodil. Toto jsem považoval za prohru. O to více jsem se snažil další dny zatnout zuby a k něčemu se odhodlat. Po dvou týdnech už bylo vidět, že se tělo brání a výkonnost postupně, ale vcelku řízeně klesá. Tak jsem si dopřál i trochu „běžeckého lenošení“, ale pro hlavu opět prohra. Následující pokusy o povyběhnutí se s touto pauzou očekávaně zlepšovaly, když jsem si dopřál odpočinku se kterým tělo zrovna tolik asi nepočítalo.
A závěrečnou „procházkou“ byla právě tato. Netvrdím, že byla snadná, první kilometry jsem se k pomalému běhu musel hodně nutit. Na druhou stranu má mysl byla volná, neřešil jsem žádné časy, tempa ani rychlosti. Jen to, abych se „probudil“. Poznal jsem, že při dlouhých výletech nebo dálkových pochodech není dobré se nechat rozhodit prvními neúspěchy, často člověk později (třeba i po několika hodinách) „ožije“ a najednou všechno jde. Dobíhání na autobus z práce je velmi často přesným opakem klidového, pohodového rozběhání se a pak „nasazení tempa“. Čas na rozchození ze sedavé práce mám často jen několik set metrů a potom se nemohu divit, že to „nějak netáhne“. Při víkendových snahách o delší běhy mám ale volnost a stresovat se nemusím. Výjimkou pochopitelně je pokud proti mně běží nějaké děvče, tak to ego nařídí „BĚŽ!“. Pokud už běžím, tak „BĚŽ RYCHLEJI, OSTŘEJI!“. Pro vytrvalostní věci je to ovšem největší pitomost. Někdy je ale chvilkové vypadnutí z ustáleného tempa k dobru.
„Probouzení“ se z nechtění vyběhnout bylo velmi dlouhé. Rozeběhl jsem se až u technologického parku u VŠB. Tam to je trochu z kopce a tak se dalo. Speedcrossy už prakticky nemají vzorek (po stovkách naběhaných i nachozených kilometrech) a tak se pomalu, ale jistě schyluje k jejich obměně. Za posledními budovami velmi opatrně vbíhám do lesa, kde je poněkud popršeno a bahníčko. Nechtěl bych se vymáznout hned na začátku. Běžet s mírně klouzajícími botami je podobný trénink jako když se běhá na sněhu. Přesto jak vypadá „podvozek“, tak si boty drží svou hrdost a vedou mě dále. Probíhám kolem ostravské hvězdárny a dostávám se k technicky náročnějšímu úseku, seběhu, nedaleko seismické stanice [3]. Chytáním se stromů zvládám i tento první test a svah se nestává skluzavkou. Po obvodu Porubského lesa dobíhám k okruhu pro motokros, dále mířím do Vřesiny a po „zelené“ až k potůčku Meznice. Lávka, která zde bývala, zde už není a tak nezbývá než vodu přebrodit nebo odbočit doleva a jít chvilku po hlavní cestě z Vřesiny do Čavisova. Vybírám si tuto variantu, nakonec i značená cesta je momentálně přesunuta na ni. Jen chvíli za mostkem odbočuji doleva.
Včera jsem běžel v Radíkově (kousek za Svatým kopečkem u Olomouce, kde se běhává na podzim i kros s názvem „LADERMON TRAIL“ [19], který by měl probíhat i olomouckou pevností číslo II [20]) závod na 15 kilometrů – „RADÍKOVSKÁ PATNÁCTKA“ [21], který celkově úplně skvěle nevyšel a tak jsem si chtěl zlepšit náladu alespoň „objevem“ lošovské hvězdárny a cestou na olomoucké hlavní nádraží, kdy celková vzdálenost (i se závodem) byla okolo tří desítek kilometrů, což není až tak k zahození. Dnešek jsem nebral za den rychlostí, ale určitě jsem chtěl většinu kopců vybíhat, což se tehdy nad Olomoucí moc nedařilo. Zatím pohoda, ale teprve mě čeká první ostřejší stoupání a tak jsem mírně nervózní, zda dobře rozložím síly. Nakonec se podařilo, z čehož mám radost. Po široké lesní a méně stoupající cestě se již spíš jen trochu vydýchávám a k rozcestí Okluk se mi zdá, že snad už dokonce i běžím. Odbočuji doleva do táhlého, ale technicky nenáročného stoupání. Kupodivu se mi daří nasadit pohodové tempo, které pohodlně udýchávám a přitom stále, sice pomalu, ale přece jen běžím. Jako cíl si dávám první „bod zájmu“, kde budu moci zastavit. Kopec pohodlně zvládám a opět mám z toho radost. Připravuji si kamerku a zjišťuji, že za chvíli je mnohem chladněji než jsem pociťoval při běhu. Nebudu zde tedy dlouho otálet, v plánu mám ještě spoustu dalších zajímavých míst a nejsem si zcela jistý, zda si je po těch letech dobře pamatuji a zda je nebudu muset hledat, čímž „průměrnou rychlost běhu“ výrazně zhorším.
První studánka se jmenuje „Studánka v Pekelném dole“ a ač zde potůčky nevytvářejí tak děsivé rokle jako v některých místech Beskyd, tak určitě stojí za pohled. Na stromech není listí a tak je pohled do údolí více otevřen. Jedná se o Oderské vrchy a tak již nedaleko za Ostravou potkávám kopečky, které jsou nyní, v podzim připomínajícím čase, možná nejkrásnější [8].
Už jen chvíli stoupám než se dostanu k rozcestí Mezihoří. Od Okluku nastoupané metry opět ostrým seběhem do Vlčího koutu ztratím. Pokud bych odbočil doleva, tak bych se dostal přímo na cestu k dalším klimkovickým studánkám. V mé paměti ale je ještě jedna studánka nebo pramen, který by měl být podle mapy opačným směrem. Až teď, když se dívám do mapy, tak vidím, že ona odbočka nebyla z rozcestí „Vlčí kout“, ale již před táhlým stoupáním z Okluku opačným směrem do Čavisova. Nicméně podaří se mi najít místo nečekané a to vcelku výraznou propadlinu [9]. Její „objev“ je následkem marného hledání pramene, který zde být nemusí, protože jsem na úplně jiném místě, než jsem viděl na mapě před pár hodinami a špatně jsem si ho uložil do své paměti v hlavě. Výsledkem této chyby byl zajímavý zalesněný bezejmenný vrchol, který jsem si mohl přidat na „Vrcholovku“, kde už jsem dlouho nic nedoplňoval. Kupodivu o kus dál „objevuji“ i další pramen, který nepříliš vydatně zásobuje níže umístěný mokřad. Minimálně nyní, v „podešťovém“ období, tomu situace nasvědčuje. Určitě se ale neřadí mezi klimkovické studánky. Stejně tomu je i u studánky, která je na úplně jiném místě, přibližně kilometr severo-severo-západně odtud, taktéž se nejedná o „klimkovickou studánku“. Mokřad obejdu a připojuji se zpět na cestu, kterou stoupám k Vlčímu koutu. Zde odbočím doprava a po asfaltce mírně klesám ke studánce druhé. Po pravici míjím v lese nepříliš hlubokou rokli s malým potůčkem. V mapě ani rokle, ani její potůček naznačen není, nicméně možná se alespoň malou měrou podílí na vytváření menšího mokřadu nad následující studánkou a meandry říčky Polančice. Navádění ke studánkám není úplně snadné, krásné směrovníky stojí vždy jen pár desítek metrů, maximálně nějaké té stovky, od samotné studánky. Tedy jejich nalezení nemusí být ani trochu snadné. Není to, jako se nechat vést našimi turistickými značkami a směrovníky a pokud má člověk jen trochu povědomí o svém okolí, tak prakticky nepotřebuje žádnou mapu. Ovšem u studánek je rozumné tuto mapu mít, pokud nejste podobnými dobrodruhy jako já, s tím, že se příběh bude odvíjet sám od sebe. Já jsem spoléhal na svou notně děravou paměť a tak je obdivuhodné, že jsem nakonec skoro všechny studánky našel. Chyběly mi jen dvě, ale ty už jsem před mnoha a mnoha lety našel a jsou přímo ve městě Klimkovice (nemám na mysli horní část s lázněmi). Jmenují se „Studánka u lihovaru“, ta se nachází u rybníku v parku pod zámkem a skrývá ji umně provedená historická studna s kamenný věncem na povrchu. Druhá studánka, kam jsem při výletu nezamířil, protože jsem si v ten okamžik na její polohu nevzpomenul, je studánka v ulici Habrová. V okolí Ostravy, případně i v Ostravě samotné je spousta míst, které mají s habry mnoho společného. Z lesů tohoto typu se pak mohly postupem času vytvořit místní jména jako Hrabyně, Hrabová, Hrabůvka, atd. Studánka v ulici Habrové se tedy nemůže jmenovat jinak než „Studánka Habrová“. Odbočka k nim není nikterak náročná (respektive náročná jako každý pohyb ve městě) a celkovou trasu výletu o mnoho kilometrů neprodlouží.
Nyní zpět ke studánce druhé v pořadí, které se říká „Kouzelná“. Kouzelné je i její okolí, kde poprvé, pokud se k říčce Polančici připojíte právě zde, zahlédnete i její meandry. Říčka, která zde vypadá nevinně ovšem dokázala za období vytrvalých dešťů způsobit nemálo problémů dále po toku. Zde v lese pokud se vylije do okolí, tak není prakticky problém, spíš naopak. Pokud k tomu dojde v narovnaných tocích ve městech, tak může být obrovský problém. Mokřady, které s časem mění svou plochu budou pro dobrodruha jen zpestřením, které se dá lehce obejít. I nyní není cesta ke studánce zcela suchá [10].
Po asfaltové cestě pokračuji dále údolím Polančice a po své levici mám poměrně strmé a vysoké svahy, které zde nemusí každý očekávat. Když jsem se zde před mnoha a mnoha lety vydal poprvé, tak mě tyto scenérie velice překvapily. V některých místech se svahy zvedají až do výšky 70 metrů. Taktéž výchozy nepříliš pevných hornin jsem zde neočekával. Běžím dále jižním směrem, abych se po chvíli dostal k rozcestníku pod „Liduščinými studánkami“. Čeká mě spousta výškových metrů, abych se ke studánkám s dojemným příběhem dostal. Tento příběh je popsán na dřevěné destičce nad studánkami. Doplňkem studánek jsou i dřevěné sochy [11]. Se Salomony skoro bez vzorku opatrně sestupuji svahem po dřevěných schůdcích, ale po chvíli jsem již bez „řiťbergeru“ opět v bezpečí asfaltové cesty. Příběh studánky je pro běžce samotáře velice silný a má svou hloubku a nějakou dobu mi zůstává v hlavě. Až do té doby než zase začnu myslet na něco jiného nebo než se nechám zcela unést následující svižnou trasou údolí Polančice ke klimkovickým tunelům. Před ní mě ovšem čeká hledání třešničky na dortu této průzkumné cesty. Studánky jsem již znal z dob hodně dávných, ale kde se nachází „stará vodárna“ jsem netušil. Ta byla hlavním cílem dnešní běžecko-turistické procházky. O hledání se ani nedalo mluvit. Po levici mám klimkovické svahy a po pravici se vlní v meandrech říčka Polančice. A také vidím nečekanou terénní vlnu, která nevypadá příliš přírodně. Obcházím ji, zda neobjevím nějaký vstup do případné štoly nebo sklepa. Koho by napadlo čekat v Klimkovicích sklepy nebo dokonce ty vinné? Ale nebudu předbíhat.
Žádný vstup zde nenacházím, vyběhnu na vrchol tohoto minikopce a také nevidím pod sebou žádnou propast. Považovat kopeček na něco, co vytvořila sama příroda se mi moc nechce. Pokračuji dále a během jednoho zcela náhodného pohledu doprava vidím v dálce podobný umělý kopec a dokonce i černou díru s pravidelnými rovnými okraji v něm. Zastavím se a podívám se pořádněji. Je jasné, že jsem ji našel. Očekával jsem, že bude mnohem dále někde v lese a hledání nebude tak rychlé. Objev je za mnou a nyní mě už jen dobrodružná duše táhne blíž. Překážkou je nyní říčka Polančice a její pravostranné přítoky. Cestu k dávné vodárně se mi daří rychle najít a dokonce mi stačí jedno jediné přeskočení méně výrazného přítoku. Cestu k vodárně i zpět zvládám bez namočení. To je v chladném dni dobře, i když s adrenalinem bych se s vodou v botách rychle vypořádal i při teplotách jen pár stupňů nad nulou. :-) Za chvíli stojím před vstupem do vodárny, kde je stále voda. Její vzhled není nepodobný studnám za Hlučínem [12], [13]. Zde je video „Staré vodárny“ v Klimkovicích [14]:
https://www.youtube.com/watch?v=I8gBAuJ_vtk
Podruhé přeskočím slabší pravostranný přítok Polančice a po pěšince obejdu menší mokřadní oblast. Dostávám se zpět na asfaltku k rozcestí „U Staré vodárny“, na jiném stromě je i tabulka s číslem „OV 003“, což je číslo „bodu záchrany“, díky němuž lze přesně určit svou polohu, místo nic neříkajícího popisu „Někde v lese u Klimkovic“. Od rozcestí pokračuji rovně, jižním směrem po zelené turistické značce do míst, kde jsem nikdy předtím nebyl. Přemýšlel jsem, zda neodbočit doleva do kopce a po žluté se rychle dostat do klimkovické městské části „Hýlov“. Velice slabý hlásek někde hluboko v nitru mé mysli mi tiše řekl „běž rovně“…
Mohu být jen vděčen, že jsem jej poslechl a vybral si delší cestu místo té kratší. Postupem času se dostávám do tak kouzelných a nevšedních míst, že ani v nejmenším nemohu litovat této volby. Určitě se bude jednat o jeden z nejkrásnějších úseků dnešního kochacího se proběhnutí… Rozebíhám se a nechávám se unést krajinou i atmosférou místa. Je tak krásné, že se snažím své tempo zrychlit, protože v kamerce mám už poslední baterku a chtěl bych, aby mi vydržela zaznamenat vše. Nasazuji TEMPO, které mám dnes šanci vydržet tak maximálně pár kilometrů. Skutečně se cítím, že běžím a ne jen, že „vyklusávám“. V některých místech se užší pěšinka pokrytá listím těsně vine kolem vlnící se Polančice. Adrenalin stoupá, v některých místech by uklouznutí znamenalo neplánované přistání ve vodě. To se naštěstí neděje a mě se zdá, že místo, abych běžel opatrněji a pomaleji, tak pomalu, ale jistě stále na rychlosti přidávám. Sleduji jen cestu před sebou a periferní pohled je jen takový symbolický. Hloubku okolí uvidím až při pohledu na video [15]. Svým způsobem se již těším na konec lesa, který považuji za konec úseku, který se tak nějak, zcela mimochodem, stal závodním tréninkem, abych věnoval trochu času i vydýchání… :-) To jsou ty nevšední okamžiky, kdy běh dokáže místu dodat úplně jinou dimenzi i přes to a nebo právě proto, že je vnímání na jednu stranu silně omezené, ale na druhou i nečekaně otevřené. Veškeré „navíc“ zaregistrované detaily dostávají mnohem větší váhu.
Netuším, že tento úsek je jen jednou částí z náhrdelníku nevšedností, které mě ještě tento den čekají a se kterými vůbec nepočítám. Tempo ani rychlost nehrají vůbec žádnou roli, snad jen to, že bych byl rád, kdybych se do Ostravy vrátil ještě za světla (což se ale nepodaří. :-) ).
Dostávám se na asfaltku, která vede pod dálnicí. To, že se jedná o dálnici a kde přesně jsem, zatím vůbec netuším. Očekávám, že po zelené turistické značce bych se měl nějak dostat do Klimkovic. Projdu pod cestou a levým pohledem zahlédnu něco, co jsem jako nemotorista (ač řidičák stále mám a platný :-)) ) neznal. Jedná se o dva tubusy slavného, na všechny projíždějící řidiče „donášejícího“ klimkovického tunelu. Ve své době se mělo jednat o jeden z nejmodernějších silničních tunelů u nás. Trafostanice nebo třeba jen sekce odvětrávání tunelů by si zasloužila svůj samostatný článek. Dívám se kam mě vede zelená značka. Vypadá to tak, že po silnicí vedoucí jihovýchodním směrem. Dnes již podruhé svým periferním pohledem zahlédnu něco zajímavého. Učebnicový příklad geologických nakloněných vrstev. Děje se to u beskydského flyše nebo třeba i břidlice právě zde, v Oderských vrších. Všechno toto jsou usazeniny na dnech dávných moří. Některé stabilnější, ale spíš velice nestabilní. Zásadní je kterým směrem působí síly. Normálně bych toto místo obešel a nenechal se jím jakkoliv ovlivňovat – viděl jsem jich už „milióny“. Skoro neznatelný vnitřní hlas snad ani neslyším, ale nohy již vedou roštím tím „správným“ směrem. Asi zde tak brzo zase nepůjdu, tak se přece jen podívám. Po pravici zahlédnu něco, co z dálky vypadá snad jako nějaký menší lom. Ale zpět k tomuto výchozu na povrch. Šikmost je zde krásně vidět a pohled očí se postupně sesouvá dolů doleva. Najednou mě zastaví něco, co by „MATKA PŘÍRODA“, asi nikdy nevymyslela. Něco, co je jednoznačně vytvořeno ČLOVĚKEM. Obdélníková zídka o rozměrech možná tak metr krát metr a půl poskládaná z kamenných „cihel“. Něco, co bych zde vůbec nečekal. Svým způsobem je mi líto, že zde taková nepřekonatelná překážka je. Jaký asi bude důvod, aby se někdo postaral místo takto precizně zabezpečit. Asi něco tajemného a hodně nebezpečného. Jen tak čistě náhodou si hlava vymyslí, že by to mohla být třeba nějaká průzkumná štola (když jsou zde ty klimkovické tunely).
Ani by mě nenapadlo, jak blízko jsem realitě. Jaká je odpověď na tuto otázku mi bloudí hlavou až do dalších dní, kdy ji najdu nečekaně rychle na internetu [16]. Je neskutečné, když na předposledních stránkách uvedeného dokumentu vidím fotku, která jako by z oka vypadla tomu, co jsem viděl v neděli u klimkovických tunelů. Štola by měla mít délku třicet metrů a poté spadat šachtou dolů na úroveň současných tunelů
Mohl bych pokračovat po cestě, kde vede zelená turistická značka, ale vidím cestičku nahoru nad „stěnu“ se zazděným ústím štoly. Zvědavost mi nedá, co kdyby zde bylo něco dalšího zajímavého (třeba odvětrávací „komín“, případně jiný vstup) a tak stoupám po vyšlapané pěšince nahoru. Bohužel i poslední baterka do kamerky se vybila a tak zde „dokumentace“ končí. Taktéž v těchto místech končí první díl článku, ale nebojte se, zajímavostí a nevšedních okamžiků ještě bude spousta, než svůj výlet ukončím. Bude se jednat o jakýsi menší pohled na to, jak si představuji „ATMOSFÉRU ULTRA BĚHU“, zatím stále ale jen na „neultra“ vzdálenosti. Celková délka výletu vyjde přibližně okolo tří desítek kilometrů, které jsem ovšem zcela jistě úplně celé neběžel… :-)
DOPORUČENÁ A POUŽITÁ LITERATURA A ZDROJE:
[1] https://www.javorovyvertikal.cz/
[2] https://www.youtube.com/watch?v=x_J1B3eq5SY
[3] https://www.turistika.cz/mista/ostravska-seismicka-stanice/detail
[4] https://www.bezvabeh.cz/treninkovy-denik/bezec/31261-tomas-nejedly
[5] https://www.vrcholovka.cz/tomas-nejedly/
[6] https://www.vrcholovka.cz/tomas-nejedly/kalendar/
[7] https://www.vrcholovka.cz/tomas-nejedly/vylety/44648-bezecko-turisticka-prochazka-za-klimkovickymi-studankami/ … Trasa výletu.
[8] https://www.youtube.com/watch?v=4t93uhDStrk … video „Studánky v Pekelném dole“.
[9] https://www.youtube.com/watch?v=b9uJkhmqkDE … Propadlina západně od „Vlčího koutu“.
[10] https://www.youtube.com/watch?v=KJXqrvFB1cE … video „Kouzelná studánka“.
[11] https://www.youtube.com/watch?v=lgUiQO2kvy4 … Liduščiny studánky.
[12] https://www.turistika.cz/mista/objevna-vyprava-k-rothschildovym-studnam-u-hlucina/detail
[13] https://www.youtube.com/watch?v=HSA4bTxOLIw … Rothschildova studna číslo II u Hlučína.
[14] https://www.youtube.com/watch?v=I8gBAuJ_vtk … „Stará vodárna“ v Klimkovicích.
[15] https://www.youtube.com/watch?v=1usemOlHW_4 … Nejkrásnější úsek údolí říčky Polančice.
[16] https://www.ita-aites.cz/files/Seminare/2024/to_3_24/horak-vlas-pruzkumne-stoly-uvod.pdf … Průzkumná štola v Klimkovicích.
[17] https://www.ita-aites.cz/files/tunel/2011/3/tunel_3_11-79-87.pdf
[19] https://ladermontrail.cz/ … Běh Radíkovem na 15 a 30 km.
[20] https://pevnost-radikov.cz/ … Olomoucká pevnost číslo II, „Radíkov“.
[21] https://www.youtube.com/watch?v=Isy5gBD6DSU … „Radíkovská patnáctka 2025“, kde jsem se v druhém kole „trochu“ ztratil. I přesto, že ve výsledcích mám uvedený čas, tak nemá hodnotu, protože v druhém kole se mi tu správnou cestu najít nepodařilo a upřímně řečeno v oné špatné zatáčce by mě snad napadla jako úplně poslední, zcela nepravděpodobná, možnost.
Přidat do oblibených uživatelů
Žádné příspěvky v diskusi, buďte první!
Čavisov
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Cesta ke klimkovickým studánkám, část I.
