Chaty a chalupy
Mapa Ostravy a okolí
Cesta ke klimkovickým studánkám, část II.
Pokračování předešlého článku https://www.turistika.cz/mista/cesta-ke-klimkovickym-studankam-cast-i/detail .
Po zazděném vstupu do štoly a následující šachtě do nižších míst, která může nyní jen provokovat fantazii dobrodruhů, jak to tam asi vypadá, pokračuji dál po louce podél lesa s myšlenkou, že jen sestoupím kolem břidlicového výchozu na asfaltku a po zelené turistické trase budu pokračovat nějak do města Klimkovice. Ale, když už zde byla vyšlapaná cestička, tak mi dnes již asi potřetí řekl nějaký vnitřní hlas „vydej se po ní...“. A potřetí jsem tohoto nelitoval. Velmi rychle se dostávám na vysoko umístěnou, ale naproti tomu nečekaně bezpečnou cestičku a pod sebou v hloubce vidím asfaltovou silnici, po které bych jinak šel. Za chvíli vidím po své levici dřevěný sud s vyřezanými ornamenty k tématu víno. Vidět zde něco takové, je pro mě zcela nečekané a dlouhou dobu nechápu proč by si zrovna sem měl někdo umístit malý sud na víno a ještě tak pěkně provedený. Postupuji dál, klesám a téma vinařství je spojeno i s dalšími dřevěnými sochami. Nakonec touto malou „naučnou stezku“ ukončuji u připojení k asfaltové silnici. Až doma při prohlížení mapy zjišťuji, že níže umístěná autobusová zastávka se jmenuje „Pod vinohrady“. Teď už je mi jasné, proč nahoře byl ten sud a další dřevěné sochy vztahující se k problematice vína. Příště zde budu muset znovu zavítat a místo ještě detailněji prozkoumat. Vzhledem k tomu, že čas tehdy již pokročil, tak už jsem se nemohl u všeho zastavovat a dokumentovat. To bych tu druhou polovinu cesty šel třeba celý týden…
Po asfaltce vedoucí z Olbramic běžím kopcem do Klimkovic, k rondelu. Pokračuji rovně po ulici Vřesinské, abych se dostal do oblasti „Pod Chmelníkem“. Tam někde by se měla nacházet poslední z dnes navštívených studánek. A z minula (před mnoha a mnoha lety) také vím, že ta nejobtížněji přístupná, kde i cesta k ní bude určitým dobrodružstvím. Inu, studánka bude za odměnu a také se může stát, že se mi ji již nemusí podařit najít. Běžím pod mosty dálnice a matně si vzpomínám, že někde u nich jsem kdysi odbočoval doleva, přes pole. I nyní jdu podobným směrem, ale moc si to zde nepamatuji. Možná po dvou nebo třech stech metrech na hranici lesa a pole sestupuji níž. Pod sebou vidím stupňovitě klesající svahy. V úplném údolí bych „šestým smyslem“ tušil protékat potůček. Velmi často tomu tak v údolích i bývá. Zde by se mělo jednat o tok s názvem „Rakovec“. Jestli zde i nyní žijí čeští raci, netuším. Co tuším tak, že patrně určitě vstoupím do míst, kde slovo „divočina“ může dostát svému jménu. Procházím oblastí, která se mi ve vzpomínkách z dávných let vůbec nevyplňuje. Cestička občas vede pod padlými mohutnými stromy s ještě mohutnějšími zbytky kořenů a všeho co si polom s sebou vzal. Jsem ve svém živlu, líbí se mi tady. Místa, kam davy mířit určitě nebudou. NAŠTĚSTÍ! I kdyby se mi najít studánku nepodařilo, tak odbočení zde určitě za to stát bude. To vím již nyní. Některé padlé stromy přeskočím, některé musím opatrně podejít nebo i podlézt. Určitě je toto období, podobající se více podzimu než zimě nebo jaru lepší než časy, kdy jsou na všech stromech listy a brání rozhledu. Takto mnohem více vynikne krajinný charakter místa. Při procházení nebo vymýšlení trasy s mapou v ruce nebude mnoho informací, které by do těchto míst lákaly. Jen zelená plocha ve které se mírně vlní potůček. Ani síť vrstevnic nenaznačí nevšední divočinu, propadliny nebo strže, či jiné geologické zajímavosti.
Kochám se krajinou a netrvá dlouho až narazím na dřevěný rozcestník. Doleva mě navádí do údolí ke studánce. Vytahuji si kamerku a zjišťuji, že i baterky, které se měly dobít, se z powerbanky nedobily až tak, jak bych si přál. Stejně tak se vybil i stabilizátor a tak je konec i s třesoucím se obrazem. No nic, nevadí. Uvidím, co kamerka vydrží a budu nahrávat „z ruky“. Když scházím dolů, tak vidím i to, že dřevěná socha je v nějaké divné ležící poloze. A nečekaně to není práce vandalů, ale socha jednoduše uhnila a spadla. Divokost místa to jen umocňuje. Baterka v kamerce taktéž odmítá spolupráci a video se ukončuje. Zbývá mi tedy jen trochu energie na fotky. Vracím se stejným směrem a krajina se se mnou loučí oranžovo-rudým nasvětlením jakési pískovcové miniskalky naproti zbytku dřevěného posedu. Velice zvláštní pohled. A během pár minut toto divadlo skončí - „skalka“ skutečně není cihlově rudá. Nalevo od tohoto místa se rozkládá vrcholový „kroužek“ jakéhosi pomyslného kráteru. Slunce se chýlí k západu a já mám před sebou ještě cestu do „civilizace“. Kašlu na další dokumentování a snažím se vyjít ven rozumnou cestou. Minule (před mnoha, mnoha a mnoha lety) jsem také byl schopen odejít po vyšlapané cestičce a tak i nyní se ji držím. Vycházím na opačné straně mostu, „baletními“ kroky překonám nečekaně bez namočení potůček Rakovec a dostávám se na asfaltku před mostem. Vracím se do míst, kterými jsem už dnes před možná hodinkou šel, schovávám kamerku do batohu, ať mohu běžet s volnými rukami. Dnes už nic natáčet nebudu. Zastavuji jen na chvilku a začínám pociťovat chlad.
NETUŠÍM, ŽE SI ZASE PROŽIJI „KLASICKOU“ ATMOSFÉRU DÁLKOVÝCH POCHODŮ, KDYŽ ZÁŽITKY NATAHUJI NA MAXIMUM A PAK MI ČAS CHYBÍ. NYNÍ TO BUDE I S PŘESAHEM DO BĚHU. NÁHLED NA ULTRABĚH (JAKÝ BY ASI BYL) NA NE-ULTRA VZDÁLENOSTI. :-)
Začíná se stmívat a já mám několik možností kam se vydat. Vybíhám mírný kopec pod mostem dálnice, kde už jsem před pár (spíše před více páry) okamžiky mířil k oblasti „Pod Chmelníkem“, ale teď pokračuji po asfaltce dále. Jedna možnost je jít po asfaltce dále, ale té bych se nejradši vyhnul. Mezi auty se mi moc nechce a už si cestu příliš nepamatuji. Naposledy jsem zde jel na kole a to bylo hodně dávno. Když jsem se ráno díval do mapy, tak někde na začátku „Mexika“ by měla být odbočka před prvními baráky do pole a po ní by se mělo dát dostat dále až do Vřesiny ke konečné tramvaje číslo 17. Třetí varianta by byla, kdybych nic schůdného nenašel, vrátit se do Klimkovic a doufat, že nějaký autobus pojede do Svinova. Stmívá se poměrně rychle a jako odpůrce velkých, těžkých, placatých, neforemných a hlavně naprosto neskladných „ultrachytrých“ telefonů mám s sebou sympaticky lehkého, malého, skladného a na minimalistický běh naprosto ideálního pomocníka pro případ nouze s mnohadenní výdrží – starý dobrý Ericsson a pokud už budu ochoten akceptovat „potupnou prohru“ v navigační neschopnosti, tak i GPSku jako záznamník prošlé trasy. Bohužel pohled na ni považuji vždy za obrovskou prohru.
Rychle se stmívá více a více. V první rozumně vypadající odbočce doprava tam odbočuji a doufám, že mě nikdo od baráků nevyžene nebo že zde cesta neskončí. Rád bych se někoho zeptal, jestli se zde na nějakou rozumnou cestu do Poruby dostanu, ale nikoho nevidím. Pokračuji dále. Dobíhám ke křižovatce cest a zde „babo raď“. Mohl bych jít dokonce rovně, ale to vypadá, že bych někomu „vrazil“ do baráku. Je to cesta nebo není? Po pravici vede další široká cesta a na konci malý pohybující se bod. Ten bude ideální obětí na dotaz. Menší prohra se někoho zeptat, než se podívat na GPSku. Dobíhám k němu a protože jsem celý den toho mnoho nenamluvil (což je u mě skoro protimluv) tak to nejprve vypadá, že běžím z nějaké hospody po x-pivech a ne že bych měl půldenní indiánské proběhnutí. Naštěstí nakonec otázku dokážu formulovat tak, že je mi i rozumět :-) a správnost mého směru je potvrzena. Poděkuji a vybíhám dále. Na dotaz jak daleko je to do Vřesiny dostávám odpověď, že mým tempem možná tak čtvrt hodiny. To mě velice potěší, ale ve skutečnosti je to o něco déle. Chci využít poslední světlo a tak se snažím běžet hodně rychle a představa, že do známých míst bych se mohl dostat už za chvíli mi dává spoustu energie. Nasazuji tempo jako bych chtěl běžet maximálně pět kilometrů. To je v terénu pořádný fofr, až mě to samotného překvapuje. I lesem probíhám skoro jako blesk. Koho by napadlo, že ke konci takto ožiji.
Užívám si krásného ultraběhu na neultra vzdálenosti. Svoboda pohybu je všeobjímající. Mohu běžet kam se snad namane a jen matně poznávám, že jsem zde někde před mnoha desítkami let jel na kole. Běžím s úplnou lehkostí. Táhlejší, ale vcelku pohodové stoupání pro mě není žádným problémem, zdá se mi že dokonce i zrychluji. Po chvíli se stoupání změní na seběh lesem a zde už jsem opatrnější, určitě nechci zakopnout o nějaký kámen, kořen nebo třeba o vlastní nohu. V šeru a mírném chladu na mě les působí velice nevšedně až tajemně. Po své levici bych možná zahlédl části sjezdovky „Skalka“ i další místa. Nakonec probíhám kolem pravého břehu stejnojmenného rybníku až podeběhnu nějakou asfaltovou cestu (patrně spojku z Opavy do Ostravy, napojující se na Rudnou). Z dálky svítících obrysů budovy poznávám domov sester a „fakultku“ v Porubě. Jen se napojit k něčemu, co budu znát a pokračovat mimo cesty pro auta. Netrvá to vůbec dlouho a připojím se k ulici Vřesinská, kde už to mám doprava ke smyčce tramvají asi jen sto metrů…
Jednalo se o velice nevšední běžecko-turistickou procházku s nádechem dálkových pochodů s posunutím k větším rychlostem. Budu muset ještě hodně trénovat a učit se vhodně odpočívat, abych se k metě ULTRA pomalu dostával. Určitě i cesta k tomuto snu může být velice nevšední, kdy je největším darem ona svoboda. Jen na mě záleží kudy se vydám (pokud nejde o závod), jak rychle poběžím nebo půjdu, kde si udělám přestávku nebo kde se budu „kochat krajinou“, kde si „dobrovolně“ cestu zjednoduším nebo „dobrovolně“ přidělám problémy a zvýším tepovku. Jestli budu na autobus nebo vlak dobíhat nebo docházet v klidu s rezervou nebo na poslední chvíli. Jestli si „dobrovolně“ naordinuji krušné chvilky v náročném technickém terénu, atd. nebo ne. Těžko popisovat, musí se to zažít…
A URČITĚ TO SE VŠÍM VŠUDY ZA TO STOJÍ...
DOPORUČENÁ A POUŽITÁ LITERATURA A ZDROJE:
[1] https://www.turistika.cz/mista/cesta-ke-klimkovickym-studankam-cast-i/detail … První díl tohoto výletu.
[2] https://www.youtube.com/watch?v=O_svL86A4HY … Studánka pod Chmelníkem.
Přidat do oblibených uživatelů
Žádné příspěvky v diskusi, buďte první!
Klimkovice
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Cesta ke klimkovickým studánkám, část II.
