Co odhalila rekonstrukce Národního muzea

Krásný a opět skleněný strop nad schodištěm  •  Fotografie (4)  • Foto: TondaK

Když muzeum uzavřeli

 

Museum pro návštěvníky uzavřeli v roce 2011. Tehdy začalo stěhování všech sbírek a pracovišť. Ovšem spíš než stavební práce, zdržela rekonstrukci různá odvolání neúspěšných firem, které byly přihlášené do lukrativního výběrového řízení na dohotovitele této stavby. Samotná rekonstrukce probíhala vlastně pouze tři roky od roku 2015 do loňského roku. Je dobré si připomenout, že původní stavba trvala šest let a tato kompletní rekonstrukce tři. Berme v úvahu, že se přitom zasahovalo do stěn, podlah, prostě jakoby se budova stavěla znova. Podle stavbařů je prý rekonstrukce horší, než nová stavba.

 

Schodiště a umělý kámen

Toto je freska  •  Foto: TondaK

 Dominantou Národního muzea je jeho slavnostní schodiště. Všechno, co na něm návštěvník uvidí, včetně detailů výzdoby, je dílem architekta Josefa Šulce. Komise, která před rokem 1885 hodnotila navržená díla, hodnotila z celkem 14 návrhů. Všichni odborníci tehdy tvořili ve stylu neorenesančním, protože v té době panoval jakýsi úzus, že historický styl, který odkazoval do minulosti, což se například týkalo církevních staveb, se stavěly v novogotickém stylu, a civilní budovy, tedy ty, které měly sloužit veřejnosti, byly zase projektované v neorenesančním stylu, viz např. Národní divadlo. To, že zvítězil právě jmenovaný architekt, bylo tím, že do svého návrhu začlenil právě Panteon, tedy místo, které bude vzdávat hold české historii. To sice byl nápad Františka Palackého, původně z nerealizovaného muzea císaře Františka Prvního, ale panteonem se však J. Šulc odlišil od ostatních a vyhrál. Schodiště i budova je také zajímavá tím, že všude kolem máte mnoho krásně barevných, jakoby mramorových, kamenů. Je to ovšem klam, protože 80 % toho je tzv. umělý kámen. Ovšem řemeslníci dodali takovou práci, že návštěvník téměř nepozná rozdíl. Normálně tehdy dbali, aby stavbu realizovali čeští stavitelé a umělci, ale na tyto umělé kameny J. Šulc raději dovezl odborníky z Itálie. I v současnosti to byl v rámci rekonstrukce veliký problém, protože tyto techniky ovládá velice málo lidí.

Pokud se nyní po rekonstrukci podíváte nahoru, uvidíte prosklený strop, který prosvětluje schodišťovou halu. Samotný strop neměl šťastný osud. Krásný novorenesanční styl, zdobený technikou malování skla, totiž nahradilo jednobarevné bílé plexisklo, které tam umístili po roce 1945, kdy 7. května na muzeum spadla německá puma. Při explozi se krom stropu vysypalo téměř 500 oken. Strop tehdy nahradili nejdříve čirým sklem a později z bezpečnostních důvodů umělou hmotou. To se rozhodli odborníci při rekonstrukci změnit. Jen díky citlivé restaurátorské práci, kdy ho dávali dohromady podle historických fotografií a dochovaných skleněných střepů, vypadá prý téměř jako před bombardováním. Svoje současné umění na něm předvedli i mistři skláři z Nového Boru.

 

Marufláže a freska

Toto je marufláž  •  Foto: TondaK

Dalším restaurátorským oříškem byly v muzeu malby. Mnozí se domnívají, že jde o fresky. Omyl. Jde o tzv. marufláže, což je technika značně odlišná. Umělec namaloval dílo v ateliéru přímo na plátno tlumenými barvami a plátno následně pečlivě nalepili na zeď. Výsledný efekt se záměrně podobal fresce. Chodbu zdobí obrazy krajináře Julia Mařáka s náměty českých hradů, jako Křivoklát, Karlštejn, Pražský hrad a Zvíkov. Další marufláže najdeme v Pantheonu.  Zdobí ho díla Františka Ženíška a Václava Brožíka. Starší jsou ty od V. Brožíka. Tedy obraz „Kněžna Libuše posílá pro Přemysla oráče“ a „Překlad písma svatého Sv. Metodějem“. V. Ženíšek namaloval pro tento slavnostní sál marufláž „Karel IV. zakládá Pražskou univerzitu“. Další obraz, „Jan Amos Komenský předkládá svoje dílo městské radě v Amsterodamu“ znalce velice udivil. Jde totiž o jedinou výjimku, protože jde o skutečnou fresku, namalovanou přímo na zeď. Na tuto skutečnost se přišlo až při nynější rekonstrukci. Také to byl jeden z největších problémů. Marufláže, na které sto let téměř nikdo nesáhl, se ukázaly jako relativně odolné. Ovšem Ženíškova freska byla velice poškozená. Je malovaná na zeď muzea, která je otočená směrem k magistrále. Podepsaly se na ní ruské střely i otřesy při výstavbě a provozu metra. Ve zdi se utvořily neznatelné trhliny, kterými prosakovala voda a ničila dílo. Fresku museli restaurátoři sejmout i s omítkou. Po částech ji nalepili na textilie, poté restaurovali, opět nalepili na zeď a ještě museli retušovat.  Nikdo neví a ani nezdokumentoval, z jakého důvodu si malíř vybral tuto techniku a proč. Žádný úředník ani nezaznamenal zvýšenou cenu díla, protože freska bývala díky obtížnější technologii dražší. Kdyby nebylo rekonstrukce, tak o této skutečnosti dodnes netušíme. Ženské alegorie jako „Moc a Pokrok“, „Inspirace“ a „Věda“ namaloval třetí slavný malíř z tzv. okruhu Národního divadla, Vojtěch Hynais, který k tomu přidal i okřídlené andílky. Aby zachoval perspektivu a zároveň nastínil pohyb na členitém stropu, použil zajímavou techniku. Aniž by si toho neznalý návštěvník všiml, některým andílkům chybí nohy nebo hlava. Ale výsledek je dokonalý.

 

Dar v hodině dvanácté

Panteon Národního muzea  •  Foto: TondaK

Už na začátku 20. stol se ukázalo, že i nová budova muzea prostě nestačí. Proto se měla asymetricky přistavovat další budova na místě Čelakovského sadů. Plány ale padly, protože by to stejně nestačilo a navíc by přístavba původní stavbu dost hyzdila. Fakt, že museum získalo budovu bývalého Národního shromáždění, umožnil, aby téměř tři stovky lidí, kteří seděli v historické budově, dostala normální kanceláře. Původně si totiž původní stavitelé nedovedli představit, kolik lidí tu bude pracovat. Ale jak v muzeu vznikaly další expozice podle nových začleněných oborů, tak rostl i počet zaměstnanců. Provizorně proto nechalo dřívější vedení některé výstavní místnosti adaptovat na kanceláře. Díky nové budově tyto sály opět rekonstruují na původní výstavní účely. Také tu přesunuli depozitáře, protože v původní budově byly uložené i sbírky, které dosud nevystavovali. Proto se v budoucnu mohou návštěvníci těšit na o 30 % větší plochu expozic. Nově vzniklý komplex Historické a Nové budovy tak poskytuje nejvýznamnější české muzejní instituci dostatečný výstavní i provozní prostor.

 

Antonín Karoch