Cyklovyjížďka ke Kružberským skalám a krajině proslulé břidlicí - část druhá, závěrečná.

     Dnes budu pokračovat ve vyprávění o jedné dávné zajímavé cestě z Ostravy ke Kružberským skalám a dále po velmi nevšední, krásné, ale i tajemné krajině spojené s břidlicí. Ta se rozkládá od hranic vojenského újezdu Libavá až na opačnou stranu k zatopenému lomu Šifr u Svobodných Heřmanic, Jakartovic a na další straně sahá až ke městu Odry. Zde se nachází spousta zajímavých míst a některé mě lákají k návštěvě, protože jsem tam ještě nebyl. Nachází se zde obrovské množství povrchových i podpovrchových důlních děl. Mnohé mají velmi zajímavé vstupy (dovnitř se nesmí), které stojí za to zhlédnout.

 

     https://www.turistika.cz/mista/cyklovyjizdka-ke-kruzberskym-skalam-a-krajine-proslule-bridlici-dil-prvni/detail … předešlý díl

 

    https://www.turistika.cz/mista/flascharuv-dul-u-mesta-odry/detail

 

    https://www.turistika.cz/mista/zatopeny-lom-sifr-a-jeho-pribuzni/detail

 

    Předešlý díl jsem ukončil tím, že jsem potkal s lidmi s přilbami a jedním dokonce v „jeskyňářském“. Byl jsem jen kousek od vstupu do slavné Raabovy štoly. Po první stovce metrů od odbočky z hlavní asfaltové cesty vidím po své levici první krátkou štolu. Nemohu nevyfotit, ale neztrácím čas, možná ještě někdo u vstupu Raabovy štoly bude. U té jsem za chvíli, po dalších sto metrech. Bohužel zde už nikdo není. Nevadí, nejsem zklamaný (jen „trochu“ :-)) ) vím, že je nutné se na prohlídku objednat. To ještě netuším, že mnoho zajímavého mě ještě čeká. O kus dál vidím zbytky ještě jakési další stavby. Později takových v „Krajině břidlice“ - tak je i „oficiálně“ oblast se štolami, doly, odvaly i dalšími pozůstatky po předválečné těžbě a zpracování břidlice pojmenována – uvidím ještě spoustu. V takovém rozsahu, že by je jeden výlet jen těžko mohl všechny pojmout a vždy v sobě ukrývá spoustu nevšedních zážitků a někdy i dobrodružného objevování neznáma. Pokud se člověku naskytne příležitost do nějakých dolů či štol jen trochu nahlédnout – některé jsou zpřístupněny a u dalších se to plánuje – tak tuto příležitost doporučuji „vzít za pačesy“ a zaručuji, že na zážitky z těchto míst budete ještě dlouhou vzpomínat.

 

     Raabova štola mi ale zatím v seznamu navštívených chybí. Délka zpřístupněné části by měla být zhruba sto metrů. Štola byla uzavřena ke konci devatenáctého století z důvodu mnoha vážných nehod a malé „výtěžnosti“, která nebyla ve srovnání s ostatními doly v okolí dostačující. Štola je pojmenována po Johannovi Raabovi z kilometr západně vzdálené obce Staré Těchanovice. Nedaleko jsou i Nové Těchanovice a ještě o kousek dále (východním směrem) Lhotka. V ní je jeden z mála aktivních břidlicových dolů. Další aktivní je důl „Radim“ ve Starých Oldřůvkách. Dále již následuje vojenský újezd Libavá a do některých malých částí na hranici VÚ je vstup dovolen o víkendech nebo svátcích a ještě je časově omezen. Nacházet by se zde měly také některé zajímavé důlní díla, ale všechny jsou označeny jako nepřístupné. Jak již jsem se zmínil zde, i v jiných článcích, tak zákaz vstupu má své opodstatnění především z důvodu vlastní bezpečnosti a v zimě z důvodu zimování letounů (netopýrů a vrápenců). Obrovská hlubinná důlní díla jsou skvělým zimovištěm a jeskyňáři zde zaznamenávají spoustu běžnějších i méně běžných druhů. Při procházení mapami se dobrodružným povahám rozzáří oči při pohledu na nejroztodivnější názvy dolů či „jen“ štol. Nachází se zde štola „Woodboys“, „Ďáblova tlama“, „Halda v Zátočině“, štola „Willibald“, „Potlachový důl“, „Dřevěná štola“, „Žlutý květ“, „Lelkův lom“ a další které si nyní ani nezapamatuji. Nikdy jsem zde nebyl a tak jsou inspirací pro zajímavý celodenní výlet – kolem některých vedou i naučné stezky, ale u některých se nesmí zapomenout, že se nalézají ve VÚ Libavá – ty co jsou v „Haldě u Zátočiny“.

 

     U Raabovy štoly jsem ale od vojenského újezdu daleko a mířím navíc i opačným směrem do Zálužné. Abych se dostal do Podhradí pod úchvatnou zříceninou hradu Vikštejn, tak se mi nabízí dvě značené turistické trasy. Kolegou jsem byl varován, že pro kolo rozhodně sjízdné nejsou obě. Některé fotky v mapách na internetu na tato místa dostatečně nalákaly a tak jsem se prostě „musel“ podívat. A nelitoval jsem! V jedné větě to popíši tak, že se jedná o místa obtížně přístupná a v některých místech i „exponovaná“. Místy je třeba se po značené turistické trase pohybovat velice opatrně – pod úzkou pěšinkou se často nachází hluboký prudký svah. Bohužel ani při tomto výletu s kolem, ani při pozdější akci „Bezručova Moravice“ - 50 km dlouhém nejstarším českém dálkovém pochodu se mi nepodařilo udělat rozumnou fotku z těchto míst. Mohu ale potvrdit, že místo si člověka „uchvátí“. Člověk odtud vyjde buď uondaný, ale s radostí v očích nebo bude tato místa na dlouhou dobu nenávidět a už nikdy nebude sem chtít jít. Tak nějak u mě naštěstí vyšla ta první varianta a místo budu popisovat superlativy. Nejprve jsem se vydal po zelené turistické trase směrem k přírodní rezervaci „Nové Těchanovice“. Na začátku cesty jsem ještě jel na kole, později šel vedle kola a nakonec zjistil, že dál už bezpečně na kole pokračovat nemohu. Nedalo mi to a tak jsem kolo zamkl ke stromu a doufal, že až se vrátím, tak tam ještě bude.

 

     S prvními kroky se přede mnou otevírá dobrodružná cestička, ale štoly jsou ještě o hodně, o hodně dále. Nejdobrodružnější je ovšem to, že ani v nejmenším netuším co mě čeká. Jediné co tuším, že snadné to nebude – to je mi jasné už po chvíli, kdy se prudkým stoupáním dostávám výš a výš nad řeku Moravici. Ve velké části cesty přesahuje výškou minimálně deset metrů, ale pocitově bych řekl možná ještě více. Zkrátka a jednoduše, určitě bych uklouznout nechtěl. V jednom místě se mi otevírají výhledy na některé skalní výchozy. Mé oči by se rády s foťákem přiblížily více, ale po polovině výletu jsem už tolik sil neměl a navíc jsem si uvědomoval, že se musím ještě vrátit zpět ke kolu a dojet do Ostravy. Nějak jsem zapomněl, že se nebude jednat jen o cestu do Ostravy. Ani by mě nenapadlo, že část přes PR Nové Těchanovice bude ta snadnější! Na začátku přírodní rezervace je menší potůček, který sice není v mapě vůbec označen, ale kupodivu měl vodu i v největších vedrech při „Bezručově Moravici“ v letošním létu. Tehdy jsem si doplnil všechny PETky vodou a ještě pořádně „zavodnil“ - bylo to třeba a bylo to jako „smilování z nebe“. V tom okamžiku to byla ta nejchutnější voda na světě. Jak by ne, během pochodu jsem vypil minimálně devět litrů vody a rozhodně to nebylo „na pohodu“ - více méně vždy to bylo jako „řízená žízeň“ a kdyby se se mnou bavil někdo kdo netuší, že mám za sebou minimálně třicet kilometrů pochodu, tak by mě „obvinil“ jako „opitého“. Stačilo možná čtvrt hodiny chůze v tom vedru a i po výrazném napití jsem měl už zase velice sucho v krku. Situace se zlepšila až po třetí nebo čtvrté hodině odpoledne, kdy dokonce slunce na chvíli zalezlo za mraky a začalo i trochu foukat.

 

    V době kdy jsem zde jel na kole, byl pitný režim výrazně přívětivější, protože byl příjemný chládek a přece jen na kole zvládnu cestu (většinou) rychleji než při pochodu… :-)) Prošel jsem PR Nové Těchanovice, opouštím les a pomalu se zase přibližuji k řece. Taktéž i k chatové osadě. Zde se nachází jedna z menších (kratších) štol a alespoň takhle ještě jednou musím poděkovat jednomu z chatařů, který mi ukázal kde je a umožnil projít přes svůj pozemek. Tím jsem si vynahradil menší zklamání z uzavřené Raabovy štoly. Dále stoupám do kopce, ale ve vydatně zarostlém kopečku rozpoznávám menší břidlicový odval. Níž umístěná štola nevypadá, že by vedla někam moc daleko, ale kdo ví. Dále to totiž vypadalo jako by se možná i částečně propadl strop – nemyslím ovšem, že by až k němu štola vedla. Vše je tak zarostlé, že jediný výsledek, který bych získal „průzkumem“ by byla spousta klíšťat. Pokračuji pár set metrů dál na sever a jsem u krásného kamenného vstupu do další štoly. Je kousek za odbočkou zelené turistické trasy a za něčím co v mých očích připomíná malé fotbalové hřiště. Kolo mám „zaparkované“ již nějaké kilometry odtud a nervozita stoupá – určitý druh vítkovských občanů je tak široko daleko proslulý, že někteří cyklisté ve Vítkově raději ani nezastavují, pokud nechtějí jít dále pěšky. No, snad to není ve skutečnosti tak zlé, ale v tomto okamžiku jsem již dost přesvědčen o tom, že bych se měl pomalu otáčet na cestu zpět. Chci se ještě kousek podívat po zelené turistické trase směrem na Podhradí, jestli to odtud nebude blíž. Až při letošním dálkovém pochodu pochopím, že od štol by to k Vikštejnu bylo ještě velice daleko. Odměnou za toto prodloužení cesty je pohled na další menší skalní výchozy, navíc ještě kouzelně osvětlené sluncem na západu. Po chvíli se ale otáčím a vracím stejnou cestou ke kolu. Část zelené turistické trasy procházející přírodní rezervací Nové Těchanovice je skutečnou odměnou, že jsem se tady vydal. Do té doby jsem měl v „pohledu zájmů“ jen přírodně vytvořené podzemní prostory a doly a štolami jsem dlouho „pohrdal“. Zde jsem ovšem pochopil, že i ony mohou mít své kouzlo. A tak v následujících letech se mi podařily i „hodnotné“ úlovky a to dokonce oficiální cestou, které si určitě také zaslouží „pár“ vět na turistice. Dostávám se ke kolu, které tu světe div se, stále stojí. Vracím se a projíždím po asfaltové cestě z Jánských koupelí a zároveň cyklostezce číslo 551 k turistické trase, pro změnu, červené. Dlouhou dobu se mi jede dobře, dokonce nacházím i nenápadnou odbočku z této cesty doprava a nahoru do lesa. Ta je už obtížnější a tak některá místa jdu raději vedle kola. Nyní mám sráz naopak po své levici. Když píši sráz, tak by asi bylo vhodnější uvést jen prudší svah. Nejobtížnější místo teprve přijde. To z toho důvodu, že na rozcestí „U Lhotky nad jeskyní“ jsem se s kolem vydal špatně. Místo abych odbočil ze značené cesty doprava nahoru, tak jsem po turistické stezce pokračoval lesem dále. Terén nejprve nenaznačoval žádnou „zradu“. Ta se ovšem na mě už vařila. No, spíš již byla uvařena. Po chvíli začíná být terén kamenitější a kamenitější. Zatím jsem v klidu, nic mě neznervozňuje. Dokonce ani prudké svahy po své levici zde nemám. Mezi stromy prosvítá jakási bílá plocha, snad suťové pole. To mě zaujalo. Že by třeba další štola. Při studiu mapy doma jsem tušil, že by zde nějaká štola mohla být. Mezi stromy to mohu jen tušit nebo hádat. Nyní bych už věděl a onu bílou plochu bych označil „odvalem“. Tedy hromadou nepotřebného vytěženého materiálu, nekvalitní horniny – v tomto případě břidlice.

 

     Přibližuji se ještě více a zjišťuji, že odval je to nejméně zajímavé na místě. Přede mnou se v posledních desítkách metrů, před jakousi méně výraznou propadlinou, otevírá skalní “stěna“. To co vidím jako první je i prostor, který tak nejprve nevypadá, ale když tam dojdu, tak jsem v jakési menší, uměle vytvořené portálové „jeskyni“. Vidím zbytky ohniště, inu asi ne jen v mých očích, romantické místo. Nejzajímavější přijde až v dalším pohledu. To, když se podívám níž a doprava. Cestička zde sestupuje ke mříži. Je mi jasné, že zde je vstup do podzemí. Je ale nesmírně nízký. Ač rozhodně nejsem kostlivec a mám spoustu nadbytečných kil navíc (možná nějakou tu desítku nad „normy“ BMI :-)))) ), tak mě někdy i překvapí kudy jsem schopen se protáhnout… :-)))

 

    Ač vrátka nejsou uzamčena, tak se o nic nepokouším. Jednak jsem tu sám a pochopitelně se do takových míst neleze. Nízký vstup, do kterých se leze bez přilby (to by se už hlava neprotáhla) budí OBROVSKÝ respekt. Pohled na to kolik kamenné hmoty je nad vstupem a že by se toto jen o centimetr nebo dva posunulo dolů, MRAZÍ! Rozpadlá výstražná tabulka zde „skoro“ ani nemusí být. Kdo si chce představit tento pocit, tak je podobný úzkému průlezu jeskyně pod sjezdovkou na Radhošti. Oné legendární jeskyně ve které je ukryta skutečná zlatá socha pohanského boha Radegasta, potomka samotného nejvyššího - SVANTOVÍTA (po něm jsou například pojmenovány nádherné skály nedaleko Zámčiska na Klenově, majestátného kopce nad vodní nádrží „Bystřička“ mezi Valašským Meziříčím a Vsetínem). Ne nadarmo se Svantovít překládá jako „mocný, silný muž“, tak i skály tomu musí odpovídat. Není náhodou, že i ze Svantovítových skal je vidět na Radhošť, tedy i takhle na dálku na „boha hojnosti“.

 

    Z Beskyd se nyní vrátím zpět do Nízkého Jeseníku. Udělal jsem si pár fotek vstupu a rozhodl, že budu pokračovat dále. Až teď vidím, že to nebude tak snadné. Turistickou značku totiž vidím vysoko nad „skalkou“, která je pokračováním skalní „stěny“ se vstupem do podzemí.

 

    Nějakou dobu mi trvá se přesvědčit, že ta značka tam skutečně je a ještě o něco delší chvilku si přiznat, že cestička mezi kořeny vede skutečně tam nahoru. Co asi bude dál? Bude to ještě horší skalní sráz a já se budu muset s kolem horko ťažko vracet zpět? Nemám se otočit a jít zpátky? Ale kam? Celé to objíždět přes Kružberk nebo Janské lázně? Přes ně to vůbec neznám. No nic, zdá se mi jako schůdnější a rozumnější jít nahoru.

 

    Jednou rukou se držím kořenů a druhou rukou za sebou tahám kolo. To mám pod sebou jako jakýsi „pluh“, kterým se níž „jistím-nejistím“. No spíš bych řekl, že nejistím a za celou dobu, kdy jsem byl kolu vděčný za relativně svižný přesun, tak zde mi, mírně řečeno, není úplně ku prospěchu. No nic, dostali jsme se zde spolu a tak musíme také pokračovat spolu. :-)) Konečně se dívám přímo do očí oné turistické značce a v duchu si říkám: „Kam mě ještě dovedeš?“

 

    To co vidím dále mě příliš klidem nenaplňuje, cestička určitě není jistá, ale mě žene dopředu představa, že za nějakou dobu to skončí. Zrovna v okamžiku, kdy si myslím, že přeskakování přes kameny je ve svém závěru, tak se objeví další problém a tím je poctivý kmen padlého stromu. No co, musím jej nějak i s kolem přelézt. Lehce se to říká, ale hůř dělá. Nakonec se to povedlo, ale při tom všem mi z batohu vypadl foťák. Měl jsem v něm spoustu fotek a tak jsem ho „musel“ najít. Po sestupu strmým svahem se mi to nakonec kousek od řeky Moravice podařilo a já se vydal zpět ke kolu nahoře. Odtud jsem již pokračoval méně náročnou cestou až jsem se dostal i na asfaltovou cestu a kemp. Po tahání kola přes strom jsem si i nějak divně posunul řetěz na „trojtalíři“, že jsem jel tak lehce až se to po sto metrech nedalo a jal jsem se „opravování“. Chvíli jsem s tím nějak „vergloval“, ale nic špatného jsem neviděl. Buď byla někde skřípnutá menší větvička nebo spíš povyskočil bovden z úchytu v rámu a já si toho nejprve nevšiml. Teď už nevím co bylo hlavní příčinou, ale podstatné je, že jsem po chvíli vše uvedl do funkčního stavu a dále už do Podhradí „fičel“ tou správnou „nedepresivní“ rychlostí. Když jsem vyjel na slušnější cestu kolem kempu a malé vodní elektrárny z niž nejvýraznější jsou dvě mohutné trubky mířící ve svahu nahoru, tak už bylo vše v pohodě.

 

    Musím připomenout i to, že když jsem kousek od štoly překonával strom, tak ještě bylo relativně světlo, možná dokonce i slunce zapadalo. Přál jsem si ať do Podhradí dojedu ještě za světla, ale serpentinami pod hradem Vikštejn jsem už jel za velmi solidního šera. Asi z radosti, že jsem živý překonal pravý strmý břeh řeky Moravice pod Lhotkou, jsem serpentiny „vyletěl“ jako nějaká střela, dokonce mě z nich ani nebolely nohy. Přes slavnou úzkou alej v Radkově již jedu za úplné tmy. Musím vystoupat dlouhý, táhlý a vcelku nudný kopec mezi Radkovem a Melčí a v ní již po důvěrně známé cestě doprava kolem Filipovic, přes Domoradovice, opět serpentinami, ale naštěstí již z kopce do Žimrovic a Hradce nad Moravicí. Tam už jsem se psychicky připravoval na další mnohakilometrové táhlé stoupání přes Bohučovice až do Jakubčovic s rozhlednou Šance. Pak již „jen vlnkami“ do Hlubočce, Pusté Polomi, Budišovic, Zátiší a podél trati tramvajové linky číslo 5 až k odbočce do Krásného Pole a nakonec do Ostravy. Zde už nevím jestli jsem přijel před půlnocí nebo kolem, ale byl jsem rád, že už nikam nemusím… :-)