Další způsob jak se dostat do lomu "Velká Amerika" aneb "Běhej lesy Karlštejn".
Vedle procházky po naučné stezce okolo lomů vytvořené právě správou těchto lomů (Lomy Mořina) a prohlídky štol pro menší skupiny spolkem HAGEN-MOŘINA, občasnými koncerty a setkáním milovníků country, je zde ještě jedna možnost pro sportovněji založené. Možnost, kterou odmítnout by byl hřích. Takto jsem výzvu pojal i já s tím, že svůj chodecký způsob víkendů budu muset trochu povýšit a svůj pohyb výrazně zrychlit. Jsou zde dvě nejvýznamnější trasy a to o délce přibližně 13 kilometrů a délka „královská“, kterou jsem si při své přirozené skromnosti (HIHI…) vybral i já a měří přibližně 18 kilometrů. Jak už vím, tak krajina okolo slavného hradu Karlštejn (který mě ovšem ani v nejmenším neláká tak, jako lomy nedaleko obce Mořina) je vcelku kopcovitá [17] a tak se snažím hýbat jak a kdy se dá. Výsledky poctivosti nebo „lajdáctví“ v tréninku se projeví právě v „Den D“, který letos nastal 20. dubna. O to spíš, že se vždy držím spíš na konci jako poctivý „chvostoběh“. Nejde tak pro mě ani o souboj s ostatními, jako spíš o souboj s limity. O to těžší, že jsem si vybral trasu nejdelší. Podobně jako půlmaratónským a kratším běhům se dávají vzhledem k délce „přívětivější“ časové limity (doby do kdy je oficiálně (mnohdy se toleruje i doběh o něco později než určuje limit, ale počítat s tím nikdo dopředu moc nemůže) otevřen cíl) než u délek větších (maratonských a „ultra“), tak i zde jsem měl vcelku obavy zda se „vlezu“.
Limit pro 13 km je 2,5 hodiny a pro 18 km 3 hodiny. S náročností terénu – nečekaně velká „kopcovitost“ a protože bylo i po dešti, tak občas i s techničtějšími úseky, není radno, alespoň pro nás málo běhající, přípravu podcenit. Ač jsem se snažil vcelku poctivě, tak vyhlašování výsledků jsem slyšel ze vzdálenosti cca půl až kilometr od cíle, když jsem byl ještě na trati. Ale popořadě od začátku.
Z Ostravy vyjíždím vcelku „nalehko“. Každé deko navíc bude neskutečnou zátěží a velikou brzdou. Na druhou stranu, pokud se zhorší počasí, tak si to vše pořádně vychutnám. Vím, že když se rozeběhnu, tak není problém se zahřát i ve velmi chladném počasí. A jak už to tak bývá, tak předpověď na onen slavný den, kdy by se mi snad mohl splnit dávný sen, vidět na vlastní oči jezera lomu Velká Amerika a skály v okolí, nehlásila nic dobrého. Vysnívám si, že to bude určitě zcela úchvatný pohled. Český Grand Canyon nepochybně nedostal takové pojmenování jen tak pro nic za nic. Už delší dobu jsem nervózní, dalo by se občas říct, že skoro jako při přípravě na Roháče a jejich nejtěžší, ale zároveň i nejkrásnější úsek od Tří kop přes Baníkov a zpět k Žiarské chatě. U hlavního hřebene Západních Tater byla ta nervozita určitě větší. Zde bych v nejhorším jen nedošel do cíle.
Ač jedu rychlíkem z Ostravy do Prahy, tak je to cesta obecně dosti únavná a táhlá, i když se jedná jen o několik hodin. Návrat pochopitelně bývá ještě únavnější. Už jen čekání na Elefant na hlavním pražském nádraží mi tak trochu chce nadhodit otázku, jestli jsem si dost dobře promyslel svou variantu „jít nalehko“? I ta chvíle postávání ve větru a mrholení není úplně příjemná. Jestli bude takto lít až na místo startu, kde také nevyběhnu okamžitě, tak to bude „hezké“. Vlak do Karlštejna jezdí co půl hodiny, ale počasí se ne a ne zlepšit – stále prší a je nevlídno.
Ani tam to není s počasím o nic lepší, když na chvíli vyjdu z nádražní budovy ven, tak se mi to ani trochu nelíbí a zase se vracím zpět pod střechu, kde je i zatopeno. Do té „radosti“ venku se mi ani trochu nechce, ale po půl nebo tři čtvrtě hodině sezení na nádraží již musím. Jsem nervózní, protože nevím příliš přesně, jak dlouho jsem před roky k lomům šel. Byla to jedna nebo dvě hodiny? Budu moci po těch několika cestičkách, které jsem znal, na místo včas dojít? Nebudu muset místo startu dlouho hledat? Byla by velká škoda, kdyby veškerá snaha dostat se na dosah jezer lomu Velká Amerika šla vniveč. Vycházím tedy do deště, i když bych radši ještě chvíli počkal. Také vím, že u významných závodů není výdej čísel okamžitě a mnohdy se tvoří fronty. Dát si čas minimálně půl až tři čtvrtě hodiny na „administrativu“ považuji za rozumné.
Nejprve je důležité se na místo vůbec dostat. Cesta z karlštejnského nádraží je „klasická“, mostem přes Berounku ke křižovatce u Budňanské skály, kde odbočuji doprava ke strakatému bunkru. Výmysl za všechny prachy – od kdy mají byt vojenské pevnosti nápadné? No nic, má to být atrakce pro příchozí. Jen kousek za ním odbočuji doleva na „hlavní cestu ke Karlštejnu“. Jsou zde další atrakce, jako například muzeum voskových figurín, „Dům hodin“ na jehož „zahrádce“ je i zajímavá zvonkohra hrající v každou hodinu jednu z dvanácti set melodií od autora Dalibora Motejlka z roku 2013 (dříve narození si asi vzpomenou, že se jedná o slavného skokana na lyžích, známého i jako sběratel hodinek PRIM s podpisy významných osobností [2] - [6]), muzeum betlémů s alchymistickou dílnou, muzeum uniforem, „Motýlí dům“, ale především pro nás dobrodruhy VELKÝ VZTYČENÝ PRST se jménem SPRÁVA CHRÁNĚNÉ KRAJINNÉ OBLASTI.
Doufám, že nikdo z nás to nebude potřebovat a dá si pozor kam nelézt. Bohužel skoro vše zajímavé se nachází v nejpřísněji chráněných oblastech (chudák místní člověk, který si dle „litery zákona“ skoro ani nemůže zajít do lesa). Chudáci děcka, kteří takto ztrácí ono krásné poznávání tajemného, aniž by okamžitě muselo jít o „průšvih“. Kolik krásných skal zde je, ale jen na pár se lze vydat a to ještě po přísně určených značených cestách (pokud se jedná o běžného turistu). Kolik nevšedních lomů by bylo s klidným svědomím alespoň na pohled shora „přístupnějších“. V dnešní krajině jsou poměrně dobře skryté, tak asi davové šílenství ani dnes hrozit nebude. Bohužel v mnoha ohledech je velké území Karlštejnska NEPŘÍSTUPNÉ. A to především těch nejzajímavějších skvostů neživé přírody.
I v tomto ohledu je nejeden závod ze seriálu „Běhej lesy“ (se stejně zajímavou slovenskou odnoží „Behaj lesmi“) zajímavý. Jsou jednou z mála příležitostí dostat se i tam, kam se jindy nesmí. V případě „Běhej lesy Karlštejn“ se nejedná jen o lom Velká Amerika (který sice není na území NPR, ale přístup do něj je dnes také velice omezený), ale také některé cestičky v lesích již v národní přírodní rezervaci Karlštejn jsou a v jiných okamžicích se zde nesmí. Naštěstí onen podmanivý pohled na hrad z louky je z červené turistické trasy. Jedná se o část dálkové cesty E10, konkrétně poutní „Svatojakubské cesty“ z Řípu na Blaník [7] - [11].
K lomům nyní již nemířím zbytečným stoupáním k hradu a poté zase prudkým klesáním, ale již u sochy svatého Šebestiána odbočuji doleva po jen mírně stoupající asfaltové cestě. Sice je opravována, ale jako chodci se mi podaří projít. Pro auta v ten okamžik průjezdná nebyla. Tato změna cesty od té známé mi jednak přidala několik minut k dobru a také se mi podařilo „objevit“ minijeskyňku. Ono se spíš jen jedná o menší dutinu, „falešný poplach“, než o něco, co by se jen jeskyňkou mohlo nazvat. I tak se jedná o milé zpestření cesty. V mapy.cz uvedena ani není, ale nachází se v jednom skalním výchozu po levici. Pohodlně pokračuji až k odbočce červené turistické trasy k „Dubu sedmi bratří“. Zde už to znám a pokračuji skoro v automatickém režimu po žluté dále do kopce. Kousek za rozcestím již vidím jednu z občerstvovaček a tak zjišťuji detailnější informace. Pokračuji tedy po červené, jako bych šel ke studánce, ze které pil i sám Karel IV. V jednom místě odbočuji po lesní cestě doprava (asi jsem neměl, protože se nejednalo o značenou cestu, nicméně myslím, že byla součástí trasy běhu). Pokud jsem se tedy vydal špatným směrem, tak se ochranářům omlouvám. Za chvíli se připojuji na žlutou turistickou trasu. Nakonec se mi daří dojít k výhledu, kterým budu později shora sebíhat k lomům. Odtud ještě kousek a vidím (nejprve spíš jen slyším) louku ze které se bude startovat. K ní přicházím cestičkou zdaleka ne ideální, ale přece jen se dostanu tam, kam je třeba. Je vidět, že o tento běh a patrně především o jezera v lomech Velké Ameriky je velký zájem. Zatím na žádném závodu jsem tolik účastníků neviděl. Po nočních deštích je zde pěkně blátivo – běh bude určitě stát za to. Odhad času potřebného k tomu, abych se zde dostal, jsem hodně přecenil – mám ještě pár hodin čas. Obejdu si zázemí, zjistím odkud se bude startovat a protože je silně sychravé „aprílové“ počasí, tak se musím dost hýbat, aby mi nebyla příliš zima. Kličkovat se mi zde nechce a tak se vydávám k lomu „Mexiko“ nebo také k „Trestaneckému lomu“.
Z louky se zázemím dojdu v blátě na asfaltovou cestu, která je na tom poněkud lépe. Sestupuji níž až ke křížení se žlutou turistickou trasou nedaleko brány do „Mořinských lomů“. Jedná se o pozemek firmy a nechodí se zde. Nicméně u této brány bývá místo setkání při exkurzích po štolách lomů [15] - [17]. Odtud odbočuji doleva po žluté turistické trase kopírující hranici pozemků lomů a zde je to poctivé lepkavé a klouzavé bláto, které si skoro nic nezadá s poctivým „malčinským“. Pojmenované po známé jeskyni v Moravském krasu, která je tam prý jednou z nejblátivějších. Jen na jedné fotce na obalu knížky [18A] jsem viděl „Blátivý dóm“ s jezírkem vody. Většinu času je zde impozantní „jezírko bahna“, které si snaží vzít vše, co do něj vstoupí. Projít jím z jednoho konce na druhý jsem nikdy neměl odvahu (asi bych tam zůstal napořád :-) ), respektive bych tam asi došel jen s vypětím všech sil. K „Dělové hlavni“ se dá dostat i „suchou cestou“. Po deštivějších dnech čeká i vysilující vytahování se „onucí“ lana uchyceného venku o kořen stromu. Mnohem rozumnější je mít pro tyto časy své lano suché. „Onuce“ klouže tak dobře, jako by se jí snad člověk ani nedržel a to i přes to, že má na sobě uzlíky. Výstup pár metrů na povrch je onou „třešničkou na dortu“ o kterou snad dobrodruh ani moc netouží. Když je sucho, tak se dá vylézt i bez lana, ale pokud se podmínky zhorší, tak se pro „nováčka“ může jednat o vcelku krušné chvilky. Krásný popis od jednoho dobrodruha, který se později stal i „skutečným“ jeskyňářem je zde [19] a další také [18] - [25]. Od Moravského krasu zpět k tomu Českému.
Spíš než kras jako takový si během závodu my pomalejší (v mém případě skuteční „chvostobězi“) můžeme všímat spíš než přírodních útvarů těch, které má na svědomí lidská ruka. Po úspěšném sestupů na jakési „sedélko“ žluté turistické trasy, kdy se již lepkavé bláto lepí na běžecké boty, jež by si podle kdejakých reklam a testů měli s takovými podmínkami lehce poradit a vytváří spíš jakousi beztvarou hroudu, ze které bahno nechce a nechce odpadnout. Inu v den závodu v těchto částech jsou ty nejideálnější terénní podmínky. Jsem rád, že neběžím kratší trasu, která má vést právě tudy – záruka velké šance na vymáznutí se v obou „svazích“. Jen doufám, že u naší „královské“, nejdelší trasy to nebude také tak zlé. Cestu k lomům Mexiko a Velká Amerika již znám, ale určitě nepohrdnu dalšími možnostmi doplnit si nevšední snímky tohoto tajuplného území. Čas po dešti a mírné sychravo k možnosti pořízení krásných fotek jen nahrává.
Dosud ale nemám startovní číslo a tak se otáčím a doufám, že při sestupu blátivým peklem mi nohy nepodjedou a nebudou jen boty, ale i já sám tak trochu jako hrouda nevzhledného blátíčka. Naštěstí se mi daří nejobtížnější úsek úspěšně sejít (ostatní místa dokonce i seběhnout) a dostat se opět na louku se zázemím závodu. Zde si vybírám startovní číslo a doplňky. Mezi nimi je nejkrásnější novinka tohoto ročníku „Běhej lesy“ a to mince, která má po obvodu vyznačeny veškeré místa závodů tohoto seriálu v České republice. Už „pár dní“ (od 13.7.2024) jsem i šťastným majitelem obdobné mince pro závody na Slovensku – zasloužil jsem si ji při běhu Velkou Fatrou [26].
Někdo se věnuje rozcvičce, já se udržuji v optimální provozní teplotě občasným „pobíháním“. To se stále podobá aprílu a tak je třeba „pobíhat“ často. Je zde sice stan, kde je nepatrně tepleji než venku a mám tedy příležitost si v klidu připravit kamerku, náhradní baterky a také čas nahrávky, ale po chvíli je mi opět zima – venku sněží…
Je mi jasné, že na tento závod nezapomenu a blátivé cestičky ověří bystrost a mrštnost každého běžce, aby se vyhnul pádu. Určitě zde nebudu řešit čas. I přes psí počasí, čas vcelku ubíhá a za chvíli se připravuje start první vlny (ti co se do závodu přihlásí dříve) nejdelší, 18 kilometrové trati. Známá melodie Vangelis [27] běžce provokuje už na začátku podávat maximální výkon (zdaleka to není nejrozumnější taktika, ale ani já ji později neodolám).
Po odběhnutí první vlny se na start 18 kilometrů řadíme i my z vlny druhé. Chladné počasí, tato melodie a představa veskrze dobrodružného běhu do míst o kterých jsem dlouhou dobu jen snil jež je nyní „na spadnutí“, dále i díky spoustě skvělých videí od Ladislava Lahody (CMA) [28] – [36] vše dostává zcela jinou, mohutnější dimenzi.
Rozehrávající a zrychlující se melodie „Dobytí ráje“ [37] pro každého bude znamenat asi něco jiného. Pro ty nejlepší, nejsilnější a nejrychlejší bude vyprovokováním do boje o přední příčky, pro jiné bude třeba i uklidňující. Pro mě znamená dokonalost v hudbě jako například pro posluchače hudby klasické „Sbor židů“ z Nabucca. Ano, i zde běhá mráz po zádech z dokonalosti. Něco, co se skutečně podařilo. Hudba, která dokáže rozvibrovat každou vlnku v duši.
Stejně tak se to podařilo moderním Vangelis. Těžko popsatelný stav, který v jednom okamžiku dokáže projevit, pokud se člověk jen trochu zaposlouchá a vcítí, nejrůznější formy pocitů a stavů mysli od uklidnění, ale i vyprovokování, radosti i pláče zároveň atd. Toto vše Vangelis touto melodií dokáží. Slzy radosti, že již zbývá jen několik desítek minut k okamžiku, kdy uvidím něco neskutečného.
BUDE TOMU SKUTEČNĚ TAK?
S vyběhnutím veškerá nervozita mizí a už se jenom bude odvíjet příběh. Jaký asi bude?
Ač jsem si říkal, že nebudu bláznit a spíš se budu s terénem seznamovat, tak představa seběhu k lomu i nasazené tempo ostatních mě rozhodně nenutí jen „klusat“. Navíc, to co je pro ostatní klus, je pro mě zatím stále velmi poctivé závodní tempo.
Na delších a kopcovitějších závodech by to začátečník neměl dělat, ale říkejte mi to…
Vidím, že mohu běžet rychleji a tak se hned pokouším některé na začátku předbíhat. Vím, že to dlouho nevydržím, ale nemohu si pomoci. Pro mě je pocit předbíhání úchvatný, protože jej zažívám jen málokdy. Většinu závodů i případných společných tréninků končím na suverénním posledním místě. Když se joo daří, tak jsem o pár míst lepší… :-) Tedy alespoň na začátku se cítím jako závodník a ne „jen“ jako chodec v závěru. A svým způsobem mi to až tak nevadí. Libí se mi atmosféra závodů (a běh kolem Karlštejna určitě patří k těm, které jsou mou skutečnou srdeční záležitostí), určitá „nažhavenost“ na startu, která se s prvními desítkami metrů „vyklidní“. Člověk si najde „svůj dech a tempo“, ale v případě nás začátečníků pochopitelně přepálené.
Ono se totiž z kopce běží krásně. Pocit, že dokáži držet tempo s ostatními je také velice omamný. U trasy kolem Karlštejna je krásný i tím, že se jedná o nádherný terén, který je mnohde i dost technický – inu, je zde spousta míst, kde se dá „zakopnout o vlastní nohu“. Po začátečníky nebo běžce „samotáře“ nezúčastňující se závodů může být problém i „závodní nalepenost“.
Největším extrémem, který jsem v tomto ohledu zažil je jeden závod ze série GTNS – národní varianta slavných horských maratonů GTWS – s všepopisujícím názvem „Valašský hrb“. Kdo zná valašskou krajinu tak ví, že různé zdrobněliny není ani trochu radno podceňovat. Hrb zde neznamená žádnou pohodovou procházku po „rovném“ hřebeni. Trasy o délkách 10, 20, 30 a padesát kilometrů vyždímají ze závodníka úplně vše. Pokud do cíle ještě dobíhá, tak se v něm musí ještě mnoho minut vzpamatovávat. A NEJĎÁBELŠTĚJŠÍ na tomto závodu je to, že se nevšedně běží i v protisměru a při závodu nečekaně úzkých technických cestičkách se ostatní (i my „slabí“ běžci) potkáváme v obrovské rychlosti s těmi lepšími, mnohdy závodníky světových akcí a ode všech to vyžaduje velkou ohleduplnost, předvídavost a často i rychlé reakce i v okamžicích, kdy se sotva plazíme. Tak úchvatný závod, že si určitě zaslouží nějaký samostatný článek, protože i pro turisty se jedná o krásnou cestu po hraničním hřebenu [47] až [51]. Z Valašska zpět nedaleko Berounky.
Pro mě je to ale adrenalin, který mám rád. Často se běží tak, že je vidět jen pár metrů před sebe (mnohdy třeba jen na „nataženou ruku“) a to co „prosvítá“ mezi ostatními. Zvláštní pocit, při kterém se musí člověk hodně soustředit jak a hlavně kam míří a čekat neočekávané. Chce to i určitou ohleduplnost a přece jen i alespoň pár set kilometrů naběhaných v podobných místech. Bylo by trapné někoho „sestřelit“. Pochopitelně to většinou neodnese jen jeden. Je třeba si volit tu vhodnou vzdálenost, aby byl člověk schopen ještě alespoň trochu zareagovat. Nicméně protože se jedná o závod a každý chce ukázat jak natrénoval, tak se ona vzdálenost vůči té rozumné o dost zkracuje.
I v tom je krása závodů, kterou svým způsobem potřebuji a i proto se do zajímavého závodu rád přihlásím, i když vím, že v nejlepším se budu pohybovat ve výsledkové listině jen několik míst od úplného chvostu.
POHLED NA ZÁVODY JSEM SI OPROTI ŠPIČCE ZMĚNIL TAK, ŽE SVOU ÚSPĚŠNOST HODNOTÍM PRÁVĚ VZDÁLENOSTÍ OD TOHO ÚPLNĚ POSLEDNÍHO. :-)
VE SKUTEČNOSTI NENÍ POSLEDNÍM ANI TEN ÚPLNĚ POSLEDNÍ VE VÝSLEDCÍCH, PROTOŽE MĚL ODVAHU SE POSTAVIT NA START NEBO SE ALESPOŇ PŘIHLÁSIT – OPROTI MNOHEM VĚTŠÍ SKUPINĚ, KTERÁ SE NEODHODLALA ANI K TOMUTO.
Ze startovní (cílové) rovinky přebíháme snímače čipů, které jsou umístěné na startovních číslech a toto proběhnutí určuje počátek „čistého času“. To je skutečný čas závodníka od startu do cíle. Určen je přesně proběhnutím oním snímačem. Existuje spousta typů, některé jsou umístěny v „pásu“ na zemi, některé používají radiové antény po bocích tohoto „koridoru“, atd. Právě z tohoto důvodu je třeba čip nepoškodit, neohýbat, nelámat. Princip bývá podobný jako u dražšího zboží v obchodech, když se prochází ven „rámem“. Bylo by velkou škodou, kdyby se pak čas nezapočetl, zejména, když Běhej lesy Karlštejn se řadí do bodování v tabulkách běžců na http://behej.com/
Má tabulka je například zde [38], bohužel spousta závodů se zde nezapočítává (hlavně těch menších, místních o kterých se ví jen v samotných užších regionech :-( ).
Od startu [41] se zatáčí doprava dolů po louce s mírně vzrostlou trávou k lesní cestě. Ta nás prvních pár kilometrů víceméně stále z kopce dovede k areálu lomů. Tento úsek je nejkrásnější, protože většina běžců má ještě stále „sílu“. Moc dobře vím, že i já běžím mnohem rychleji než bych správně měl – odolejte ovšem tomu pokušení. :-)
Občasným předbíháním, vyhýbáním se ďurám a jiným překážkám na poslední chvíli, hledáním malých cestiček, kterými se dostat dopředu, ale i sledováním všeho co se děje kolem mě se skutečně bavím. Není to jednoduché, nemohu „meditovat“ jako bych běžel někde sám, ale právě toto je pro mě to pravé ořechové. Ten adrenalin, který nepochybně nejenom mě k závodům táhne, i když výsledky nejsou žádný zázrak – snad se to po následujících letech běhání trochu zlepší… :-))
V jednom okamžiku vybíháme z lesa a po pravici máme krásný pohled do okolí. V tomto místě cesta výrazně klesá a v mých měřítcích je zde tempo závodu značné. Svým způsobem bych chtěl zvolnit, ale nějak mi to sportovní „zarputilost“ nedovoluje… Okamžik, kdy budu muset, ale velmi rychle přijde… Celý náš dlouhý „peloton“ se přibližuje k místu, kde poprvé vbíháme tam, kam se jindy nedá – do areálu mořinských lomů. Nalevo vidím krásně nanovený důlní vozík, ale nemohu se moc dívat, musím sledovat co se děje kolem a hlavně přede mnou. Naposledy „řežu“ zatáčku doleva než přijde první krize a pokračuji pod pásky určující kam bychom měli běžet.
Nějak se nám nepodařilo najít ten správný „vběh“ a tak se musíme skrčit a podběhnout. Nyní pro změnu ostře zatáčím doprava a přichází první minikrize z přepáleného startu. Rovinka začíná pomalu stoupat a místo abych si držel více méně stejné tempo, tak výrazně zpomaluji. Je třeba se uklidnit, zapomenout na čas a další nepodstatnosti s začít „šetřit energii“ a doufat, že se opět najde „síla“. Naštěstí jsem takových krizí už zažil a tak nebyl důvod se nechat extrémně zneklidňovat, zapomenout na to, že když ti někdo fandí tak, že je nutné okamžitě běžet „sprintem“ a jít si prostě svým. Každá krize někdy pomine a zase bude možné zrychlit a vrátit se do „svého“…
Dobře se to říká, hůř dělá, navíc následuje táhlé mírné stoupání, které je často horší než „rychlý kopeček“. Ostatní, které jsem předběhl hned na začátku mě zde předbíhají. Cítím se jako školáček, který udělal „hrubku“ - ve skutečnosti jsem ji fakt udělal… :-) A co horší – všichni to zde teď vidí (také to zdaleka není pravda, jen ti kteří startovali vedle mě, ale říkejte to mé HLAVĚ). Již po jedenácté minutě od startu přecházím do chůze (naštěstí netuším, že už je to v 11 minutě, to by byla další rána „EGU“). Hrozný pocit.
NO NIC, KAŠLI NA TO, NIC SE NEDĚJE…
Za chvíli přebíháme hlavní silnici z Kozolup do Mořiny a podruhé vbíháme do míst kam se v jiné dny nedá, opět do lomů [42]. Zatím ještě netuším, že již jen kousek, asi 200 metrů, to bude k „třešničce na dortu“ [43] – tunelu jež nás dovede do po většinu roku nepřístupných částí lomu „Velká Amerika“. Na zpáteční cestě zde bude i první občerstvovačka. Chvíli po první minutě tohoto videa mě podruhé a to v ještě silnější míře běhá mráz po zádech. Jsem už jen kousek od místa o kterém jsem snil, že na vlastní oči uvidím. Probíhám otevřenými obrovskými těžkými vraty zajištěnými třemi klikami a nepochybně i se třemi zámky.
Tunel je nečekaně dlouhý a tajemně různobarevně nasvětlen. Světlo je jen mírné a je třeba si hodně dávat pozor na to kam došlapujeme. Ze spodního osvětlení v některých okamžicích není na zem skoro vidět. Chce to tedy nemalou dávku odvahy zde běžet rychle. Je to skvělý nápad, který člověka připravuje na to, co přijde jen o okamžik později a bez tohoto tajemného tunelu by to nebylo ono. Ostatní cesty by byly ještě MNOHEM tajemnější. Buď se slanit (což může být pro někoho dobrý nápad, ale jen do okamžiku než se přiblíží nahoře k lomové stěně – toto je velký nerozum a dle předpisů se nesmí a také asi jen do okamžiku, kdy dotyčný uvidí skutečnou výšku stěn z cestičky k jezerům) nebo nějak z lomu Mexiko „Vodní štolou“. Ani jedna z těchto variant nebude jednoduchá.
Na konci tunelu dokresluje nevšední atmosféru živá muzika, z nichž jen hráčka na housle vypadá jako Evropanka. Bohužel o této skupině se mi nepodařilo zjistit žádné bližší informace.
KDO O TÉTO SKUPINĚ VÍ NĚCO BLIŽŠÍHO, TAK BUDU VELICE RÁD, KDYŽ MĚ POUČÍ… DĚKUJI...
Zatím přes středně vysoký porost není dole nic viděl, ale vidím lomové stěny a ty jednoznačně překonaly mé představy. Jsou neskutečně vysoké, že se snad nebes dotýkají! Za chvíli už vidím i jezera. Dosáhl jsem svého cíle – VYHRÁL JSEM! Vše o co jsem se snažil a na co těžce trénoval, mám nyní „pod nohama“. Sebíhání po nečekaně úzké cestičce je mou první cílovou rovinkou. Pocit, který se nedá popsat, který je nutné zažít…
Vidím mostek, který byl kulisou ve slavném českém filmu „Limonádový Joe“ (nejen v něm). Pochopitelně ten původní se do dnešních dnů nezachoval. :-)
Kochám se, hladina jezera je uhrančivá.
Vracím se zpět a v otočce nenápadně pokukuji doleva. Mé zraky nemíří jinam, než k ústí „Vodní štoly“. Přes ní bych mohl doplavat do sousedního lomu Mexiko. No, dobře… Nechme fantazii fantazií – bylo by to určitě krásné. Lom Mexiko na svém dně by měl totiž být krásnou divočinou, které by se jen těžko dalo odolat. Ale co kdyby mě zde zamkli? To bych buď musel odvážně (přesněji spíš sebevražedně) vystoupat po kolmých stěnách nahoru, což je při mých „lezeckých zkušenostech“ naprostá utopie nebo přežít rok do dalšího závodu „Běhej lesy Karlštejn“. Tak jsem se radši s mírným skřípáním zubů vydal po cestě k tunelu ven z lomu Velká Amerika. Za mnou i „sběračka posledních“ na kole. Další se do lomu dostanou až za nějakou dobu v „pelotonu“ běžců na kratší vzdálenost 13 km.
Zbytek cesty je také zajímavý, ale vzhledem k tomu, že článek znovu „nečekaně“ nabobtnal a tak spíš než popis ukáží videa [39] až [46] o závodu mnohem více.
Uvedu jen něco málo z dalších zajímavostí. Od lomů se sebíhá loukou s krásnými výhledy do obce Mořina, pak se na ní po pár stech metrech překračuje železniční „spojka“ do lomů. Za Mořinou následuje prudké a vcelku dlouhé stoupání do lesů, kde se již naštěstí cesta zmírní. Ke hradu Karlštejn, ale i k nejkrásnější vyhlídce na něj je to ovšem ještě pořádný kus cesty. V její přibližné polovině následuje druhá občarstvovačka a za ní terénní vlnky. Probíháme národní přírodní rezervací a máme tu výsadu, že nyní můžeme i některými cestičkami, kam se jindy nesmí. A stojí určitě za to. Někde jsou scenérie podobné „mírnější“ formě pralesa. Inu, líbí se mi to zde. Proběhneme kolem hradu a opět se dostaneme na opačnou stranu do NPR. Jako lahůdka jsou závěrečné kilometry, kde někdy probíháme jen pár desítek metrů od hran lomů. Zdaleka ne vždy je to vidět, snad možná jen jednou, kdy jsem se přiblížil k výrazným valům. Zde už jsem byl ale tak unavený, že na nějaký větší průzkum jsem neměl ani trochu myšlenky. Navíc mě tlačil čas, abych se stihl vrátit v rozumném čase na železniční stanici v Karlštejně, tedy určitě minimálně dalších pět až šest, možná sedm kilometrů od cíle, ve kterém zatím ještě nejsem. Při únavě, kdy už více jdu než běžím nemohu očekávat, že se tam dostanu rychle. Navíc trasa vedla mnoha křižovatkami lesních cest a tam riziko, že bych si někam neplánovaně zašel, je obrovská. Teprve až budu na známých cestičkách a to už je hodně blízko k hradu, tak se uklidním.
Do cíle se dobíhá, tedy při východu z lesa se snažím rozeběhnout a s cílovým časem
2:38:29
úspěšně získávám medaili, ale nemarním čas, protože mě ještě čeká cesta na vlak do Prahy a poté do Ostravy. Trčet na hlavním nádraží v Praze bylo otřesné a to až tak, že možná i „klasické“ „bivakování“ na nádraží v Žilině, když ve Vysokých Tatrách nebo Fatře nestihnu poslední spoje kolem 4 hodin odpoledne, byl příjemnější!!!
Naštěstí vlak do Ostravy pak jel včas a rychle se na vše nepříjemné zapomene. :-) Bohužel nikdy by mě nenapadlo, že budu žilinské nádraží považovat jako výrazně „pohodlnější“ než to hlavní pražské…. :-(
POKUD BYL ČLÁNEK NEZÁŽIVNÝ A PŘÍLIŠ DLOUHÝ, TAK VIDEA ZE ZÁVODU SNAD BUDOU PŘÍJEMNĚJŠÍM OSVĚŽENÍM [39] AŽ [46].
DOPORUČENÁ A POUŽITÁ LITERATURA A ZDROJE:
[1] https://behejlesy.cz/propozice/karlstejn
[2] https://cs.wikipedia.org/wiki/Dalibor_Motejlek
[3] https://www.pametnaroda.cz/cs/motejlek-dalibor-20200120-0
[4] https://prim-hodinky.cz/predstaveni-hodinek-prim-karel-iv-na-karlstejne/
[5] https://cesky.radio.cz/karlstejn-muzeum-hodin-8083043
[6] https://www.net-hodinky.cz/clanek/4-tipy-na-vylety-hodinarske-muzea-v-cr/
[7] https://www.cestaceska.cz/cs/poutni-cesty/poutni-cesta-blanik-rip/
[8] https://www.youtube.com/watch?v=H4C3pWpwHCY
[9] https://www.blanik.net/jihoceska-trasa-svatojakubske-cesty
[10] https://www.youtube.com/watch?v=Q-OR-w6INB0
[11] https://www.strednicechy.cz/poutni-stezky-jdou-zase-do-mody/
[12] https://www.youtube.com/@MILOSLAVJMP … Stránky se zajímavostmi a postupy přežití v přírodě. Miloslav Pletánek dlouhou dobu pobýval právě v okolí Karlštejna a na videích jsou často vidět nevšední a zajímavá místa skrytá v tomto velkém „kusu“ divoké přírody.
[13] https://www.youtube.com/watch?v=7EYY1PVjqkE&list=PLQGUlA2HOqD7qG3EI_qqSfKmjyC5ggfkY
[14] https://www.youtube.com/watch?v=XeFGDixoZ24&list=PLQGUlA2HOqD6RKS9AnUh8BI72qdM4ASJN
[15] https://www.turistika.cz/mista/tajemne-stoly-ameriky/detail
[17] https://www.turistika.cz/mista/seznameni-se-s-ceskym-krasem-cesta-ke-skale-nad-sv-janem/detail
[18] https://gyaneshwarpuri.cz/clanky/malcina.html
[18A] Ponorná Říčka a její přítoky … tenká knížka nebo spíš sešit formátu A4 vydaná „Královopolskou“ (ZO 6-11 ČSS) v menším nákladu 500 ks v roce 2013, jejímž šťastným majitelem jsem i já :-) Napsána mírně odborněji, pro nejeskyňáře mírně (ale skutečně jen mírně) náročnější ve čtení, ale o to více naplněná podstatnými informace o „Ochozském krasu“. V knihovničce každého dobrodruha nebo milovníka této oblasti na Moravě by určitě neměla chybět.
[19] http://mapygarmin.wz.cz/vylet_malcina.php
[20] https://www.speleozahady.cz/malcina.html
[21] https://jeso.nature.cz/?jeso=3119
[22] https://www.turistika.cz/mista/malcina-nejblativejsi-jeskyne-moravskeho-krasu/detail
[23] https://www.youtube.com/watch?app=desktop&v=0wkpmRumCmU
[24] https://www.rajce.idnes.cz/dave-duna/album/jeskyne-malcina
[25] https://alena.ilcik.cz/1512-pekarna.php
[26] https://www.youtube.com/watch?v=lHMZtcGLm-k
[27] https://www.youtube.com/watch?v=6D-5oDzTXl0 … Start první vlny 18 km trasy „Běhej lesy Karlštejn“.
[28] https://www.youtube.com/watch?v=ssbsJWVzHCM … Ladislav Lahoda (CMA), autor skvělých a veskrze tajemných videí o podzemí nejenom lomů Amerik a dalších v okolí, ve švýcarské horské krajině skrytých vojenských pevností a mnoha dalších. Jeho dobrodružná duše je cítit v každém okamžiku kterékoliv nahrávky. Asi nebudu jediný, kdo mu bude jeho zážitky od srdce „závidět“ :-)
[29] https://www.youtube.com/watch?v=IcYtzqgg-Ks
[30] https://www.youtube.com/watch?v=dq7jrYkw3wI
[31] https://www.youtube.com/watch?v=uwX-ABOhFG4
[32] https://www.youtube.com/watch?v=ER9PFiZ7F3U
[33] https://www.youtube.com/watch?v=VXLiDZyUu3U
[34] https://www.youtube.com/watch?v=DiInks2OdKU
[35] https://www.youtube.com/watch?v=Sa1uqvYPeiM
[36] https://www.youtube.com/watch?v=SXXDisyPpj8 … A mnoho a mnoho dalších…
[37] https://www.youtube.com/watch?v=WYeDsa4Tw0c … „Dobytí ráje“.
[38] https://www.behej.com/bezecke-tabulky/zavodnici/256724 … Mé běžecké tabulky.
VIDEA ZE ZÁVODU:
[39] https://www.youtube.com/watch?v=aubibq7ZgnQ … Celý závod.
[40] https://www.youtube.com/watch?v=6D-5oDzTXl0 … Rozcvička a start první vlny 18 km trasy. Již při prvních tónech známých Vangelis skutečně běhá mráz po zádech…
[41] https://www.youtube.com/watch?v=hYqLN6n5ryM … Start „naší“ druhé vlny 18 km. Po deváté minutě vbíháme poprvé do areálu lomů, kam se běžně nemůže. Za necelou minutu se dostáváme k důlnímu vozíku s nápisem MOŘINA 1891. Po desáté minutě hádám, že na „levoboku“ za náklaďáky máme budovy lomu Kanada, kde má zázemí spolek HAGEN-MOŘINA a začíná tam exkurze po štolách místních lomů [15] – [17]. V jedenácté minutě již přichází první „minikrize“ z jednoznačně velice přepáleného začátku a musím výrazně zpomalit a později dokonce přejít do chůze. Nevadí, alespoň jsem si na začátku „trochu“ zazávodil. Bohužel výraznou daní této „mladické nerozvážnosti“ je to, že jsem promarnil značnou část své energie a jako člověk, který při výletech, natož běžeckých závodech, moc nejím jsem si tímto zadělal na problémy. Teď je třeba se vykašlat na časy, tempa a další nepodstatnosti a najít si svůj klid a doufat, že tělo a mysl přepnu z rychlého zpracovávání cukrů na rozvážnější trávení tuků (bohužel často spíš svalové hmoty), což je podle některých odborníků prý nemožné. Uklidnit se a běžet „na pohodu“. Pořád totiž v hloubi mysli je i to, že cílovou rovinkou pro mě akce nekončí, protože mě ještě pak bude čekat kilometry dlouhá cesta na železniční stanici Karlštejn.
[42] https://www.youtube.com/watch?v=8IapPvDwxZM … Pokračování. Přebíháme hlavní silnici z Mořiny do Kozolup.
[43] https://www.youtube.com/watch?v=3VXswav1WJM … Tunel do lomu „Velká Amerika“.
[44] https://www.youtube.com/watch?v=scXpRCNxC5g … Jezero lomu „Velká Amerika“.
[45] https://www.youtube.com/watch?v=dCtYPGtBneQ … Část od druhé občerstvovačky. Zde se člověk občas dostává do míst kam se jindy nesmí – NPR Karlštejn. Zhruba po jedenácté minutě následuje „adrenalinový“ seběh po cestičce, kde to každým okamžikem hrozí neplánovaným podklouznutím nebo „šipkou na čumák“. Myslím si, že zde nad ostatními získám čas, protože úsek fakt „řežu“. Jaký je můj údiv, když jen chvíli po vytočení ostré zatáčky mám za sebou další běžkyni… :-) Zhruba patnáctá minuta tohoto videa. V závěru je prudší stoupání k louce nad hradem Karlštejn.
[46] https://www.youtube.com/watch?v=VrkgYvUh8kI … Úchvatné pohledy na hrad Karlštejn.
[48] https://blog.sme.sk/kusendova/cestovanie/valassky-hrb-zubaty-trail-po-carovnych-beskydoch
[49] https://www.youtube.com/watch?v=p9JPxgj15O4
[50] https://www.youtube.com/watch?v=xDSWGb2G3nA … video od organizátora místních (Ludgeřovice) běhů, které také často nejsou jen odpočinkem… :-))) DÍKY...
[51] https://www.youtube.com/watch?v=u7mNbZZdpDc
Přidat do oblibených uživatelů
Žádné příspěvky v diskusi, buďte první!
Vysoký Újezd
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Další způsob jak se dostat do lomu "Velká Amerika" aneb "Běhej lesy Karlštejn".
