Death Valley (Údolí smrti)
Turistické cíle • Výletní místa a parky • Národní park
Death Valley je pouštní údolí (v Mojavské poušti), které se nachází ve východní Kalifornii, zhruba 110 mil západně od Las Vegas. Je to nejnižší a nejsušší oblast Severní Ameriky. Jsou zde solné pánve, písečné duny. Údolí má typické subtropické pouštní podnebí s dlouhými, velmi horkými léty, mírnými zimami a malým množstvím srážek.
Původními obyvateli zde byl kmen Shoshone, kteří údolí obývali nejméně posledních tisíc let. Anglický název údolí (Údolí smrti) získalo v r. 1849 během zlaté horečky, kdy se prospektoři, ale i ostatní zlatokopové snažili přejít přes údolí k nalezištím zlata a stříbra. To se zde těžílo zhruba okolo r. 1850. O 30 let později zde byl objeven borax. Ten se zde těžil dokonce až do r. 1907.
Jako národní památník bylo údolí vyhlášeno v r. 1933 prezidentem Hooverem, v r. 1994 byl přejmenován na národní park.
My jsme do parku přijeli po silnici č. 190 od západu.
První zastávku jsme udělali v Panamint Springs (587 m). Je zde motel, restaurace, RV camground a drahá benzínka. Zhruba 0,5 km po polní cestě má být malý vodopád Darwin Falls. Je to několik menších vodopádů v celkové výšce 24 m.
Velké informační centrum je ve Stovepipe Wells (3 m n. mořem), kde už dříve byla malá stanice. V r. 1925 začala výstavba hotelu a kvalitní zpoplatněné silnice. To byl vlastně začátek turismu v této oblasti. Osada je dnes registrována jako Kalifornský historický mezník. Je zde řada obchodů, benzínka s výrazně levnějším benzínem než na našem prvním zastavení. Je zde dokonce i PC s internetem zdarma. Je to zde trochu upravené i jako muzeum.
Zajímavé zastavení bylo v Muzeu těžby boraxu Harmony Borax Works. V r. 1881 zde byl objeven borax a začala rozsáhlá těžba, a to až do r. 1889. Dva koně a osmnáct mezků tahalo dva vozy boraxu a cisternu na vodu do nejbližší železniční stanice v mojavské oblasti. Toto místo bylo umístěno v národním registru historických míst 31. prosince 1974 a nachází se nedaleko silnice.
Největší šok jsme dostali při vjezdu do oázy Furnace Creek (58 m pod hladinou moře), kdy najednou uprostřed pouště rostou palmy. Hotel zde byl postaven prezidentem firmy pro těžbu boraxu Spojené státy těžební v době, kdy se zde rozšiřoval cestovní ruch. V r. 1930 byl hotel rozšířen o další pokoje, byl vybudován plavecký bazén a tenisové kurty. Hotel Desert Inn nyní má 66 pokojů a je otevřen říjen až květen. V létě jsou ubytovací zařízení uzavřeny z důvodu vysokých teplot. Je zde také návštěvnické centrum, muzeum, veřejná tábořiště, restaurace, kavárna, obchody i benzínka.
Nachází se zde také soukromý Furnace Creek Ranch, kde byla dne 10. července 1913 naměřena nejvyšší teplota vzduchu na světě (56,7 ° C). Jeho součástí je údajně na světě nejmenší golfové hřiště – to zůstává otevřené celoročně.
Golden Canyon vás upoutá doslova zlatými skalami. Tedy pokud jsou skály sluncem nasvícené. Jedná se o procházku dlouhou cca 3 km, při které se nestačíte divit, co příroda dokáže. Původně jsme zde zastávku neplánovali, ale nakonec jsme kráse neodolali a vyrazili, ale bez pití. Trošku jsme to podcenili. Takže v tom horku nám půlhodinka zcela stačila. U vchodu bylo možno zakoupit si asi za 0,5 dolaru malou skládačku se zajímavými jednotlivými zastaveními. Ale bylo by dobré tomu rozumět, což nebyl náš případ.
Poslední zastávka byla u Badwater Basin. To byl vlastně hlavní důvod naší návštěvy. Je to nejnižší bod v Severní Americe (86 m pod hladinou moře). Je to doslova bazén špatné vody – hodně koncentrovaný roztok soli. Voda není vždy na povrchu, opakované zmrazování, rozmrazování a odpařování postupně tlačí tenkou kůru soli do šestihranných tvarů, které připomínají včelí plástve. Ty jsou vidět v místech, kam se nechodí. Skutečný nejnižší bod je o několik kilometrů dál na západ, ale místo není od silnice dostupné a procházet se po povrchu je nebezpečné. Zde je upraven prostor na vycházku. Prostor není nijak ohraničen, ale ve skutečnosti není důvod někam daleko chodit. Je zajímavý pohled, jak sůl tvoří různě veliké krystalky. Není to však suché, aspoň nebylo v době naší návštěvy. Když jsem to nohou rozetřela, byla to taková mazlavá hmota. Občas jsou důlky s vodou a krystaly soli. Těžko říct, zda vznikají samovolně nebo zda je tam někdo vyhloubil. I po krátké době se vracíte na parkoviště řádně prosolení. Sůl jsme do sebe natáhli snad všemi póry.
Death Valley opouštíme východním směrem po 178 přes sedlo Jubilee pass ve výšce 1293 m n.m. Musím říct, že to byl naprosto nezapomenutelný zážitek.