Divadlo Semafor

Turistické cíle • Ostatní • Ostatní

Toto divadlo bylo založeno roku 1959 skupinou divadelníků soustředěných kolem J. Suchého. Název je odvozen od slov SEdm MAlých FORem. To mělo vyjadřovat původní úmysl zakladatelů věnovat se co nejširšímu spektru uměleckých žánrů, těmito formami byly myšleny: film, poezie, jazz, loutky, tanec, výtvarné umění a hudební komedie (jindy bývá uváděno poezie, kabaret pro děti, divadlo oživlých rekvizit a škrobených hlav, pantomima, výtvarné umění, film a hudební komedie). Tento záměr se samozřejmě prosazoval pouze v několika sezónách, později od něj bylo stále více upouštěno, protože vyžadoval příliš velké nároky na jednotlivé umělce. Původní sídlo tohoto divadélka bylo v nynějším Činoherním klubu, ale již v r. 1961 se muselo vystěhovat a po několika stěhováních se divadlo přestěhovalo do divadla v pasáži Alfa.

První hrou Semaforu byla hudební komedie Člověk z půdy (premiéra 30. října 1959 v divadélku Ve Smečkách) autorské dvojice Jiří Suchý a Jiří Šlitr, kde J. Suchý byl autorem textů a J. Šlitr autorem hudby. Titulní postavu spisovatele Antonína Sommera v ní alternovali Miroslav Horníček a Miloš Kopecký (později František Filipovský), dále hráli např. Waldemar Matuška, Pavlína Filipovská a Jiří Suchý. Následovalo pásmo písniček Zuzana je sama doma (1960), hra Taková ztráta krve (1960), Papírové blues (1961), kde dostaly prostor Suchého povídky a básně Christiana Morgensterna, a další pásmo písniček Zuzana je zase sama doma (1961). Na jaře 1962 odešlo ze Semaforu několik významných představitelů (Miroslav Horníček, Eva Pilarová, Waldemar Matuška, Karel Štědrý), neboť Jiří Suchý měl představu komornějšího a autorského divadla. Jeho partner Jiří Šlitr se poprvé objevil po jeho boku i na pódiu a vzniklo pravděpodobně nejslavnější představení Semaforu, kabaret Jonáš a tingl-tangl (1962). Následovala opět pásma písniček Zuzana není pro nikoho doma (1963), Recital 64 (1964) a Zuzana je všude jako doma (1965). V roce 1964 také Suchý a Šlitr se svými kolegy Evou Pilarovou, Hanou Hegerovou, Janou Malknechtovou, Waldemarem Matuškou, Karlem Gottem a dalšími natočili filmový muzikál Kdyby tisíc klarinetů (režie Vladimír Svitáček, Ján Roháč). Hra Sekta (1965) nebyla přijata příznivě, opera Dobře placená procházka se naopak o rok později dočkala i televizního zpracování. V roce 1966 uvedlo divadlo Semafor další dvě hry, oba komici se tentokrát rozdělili: Jiří Suchý hrál v Benefici, kde v rolích hrobníků v parodii na Hamleta také účinkovali Miloslav Šimek s Jiřím Grosmannem, kteří v té době přišli do Semaforu jako nová komická dvojice se svým autorským repertoárem (Besídka zvláštní školy, Návštěvní dny apod.), a Jiří Šlitr hrál v Ďáblu z Vinohrad. V roce 1967 byl v Semaforu uveden pořad Tak co, pane barone, o rok později crazy komedie Poslední štace (v témže roce také vznikal film Zločin v šantánu) a v roce 1969 pokračování „Jonáše" - kabaret Jonáš a dr. Matrace.

Znak divadla Semafor na domě v bývalé pasáži Alfa, nyní Stýblova, vedoucí od Václavského náměstí k Františkánské zahradě. V této budově prožíval Semafor svou nejslavnější éru.

V tomto období vznikaly velice kvalitní hry písňového typu. V těchto komediálních hrách se prosadily klasické zábavné prvky malých divadel. Po dlouhé době se tak divadlu vrátila jeho funkce lidi bavit, nikoli vychovávat. Tyto hry nedržely přísně logický sled a byly jakousi kombinací písní a scének, které z části dotvářela aktuální situace.

Roku 1969 zemřel J. Šlitr a J. Suchý pak vytvořil další autorské spojení s Ferdinandem Havlíkem. Roku 1972 měla premiéru hra Kytice, nejhranější hra Semaforu vůbec (více než 600 repríz). Od roku 1974 se Suchého komediální partnerkou stává Jitka Molavcová, se kterou J. Suchý pokračuje v podobném humoru jako s J. Šlitrem. Tato dvojice však relativně často opakuje, či pouze vylepšuje nápady dvojice Suchý - Šlitr. Nejznámější hry z této doby jsou Dr. Johann Faust PrahA II Karlovo nám. 40 (1982) a Jonáš dejme tomu v úterý (1985).

Po roce 1990 došlo k různým sporům, které vedly k rozchodu J. Suchého s Šimkovou i Dvořákovou skupinou a v Semaforu zůstala pouze jeho skupina. Roku 1993 se divadlo muselo kvůli restituci domu, ve kterém hráli, znovu stěhovat. Po několika přechodných místech se v r. 1995 usídlilo v podzemních sálech Hudebního divadla Karlín. Po povodních v roce 2002 došlo k dalšímu přesunu a divadlo od roku 2005 sídlí v Dejvické ulici, naproti současnému sídlu divadla Spejbla a Hurvínka.

V současné době čerpá dvojice Suchý - Molavcová často z tvorby dvojice Suchý - Šlitr.