Do Hartmanic za Šumavou

Hartmanice

 

     Když jsme na kolech spouštěli z Dobré Vody, dost dobře jsme nevěděli, co nás na konci více jak dvoukilometrového klesání čeká. Nebo lépe řečeno, pohled do mapy nám sice napověděl, že tam bude městečko Hartmanice, půvabně situované na svazích Šumavy, ale nic více. Samozřejmě že jsme měli něco nastudované z literatury, ale realita dokáže být leckdy  odlišná.

     První na ráně , jako jakýsi přirozený „maják“, byl gotický Kostel sv. Kateřiny, v polovině 18. století přebudovaný do barokní podoby. Hned za ním, na jakémsi malém náměstíčku jsme si neodpustili návštěvu informačního střediska spojeného s Městskou knihovnou. Vybaveni orientačními mapkami jsme zbaběle prchli před dešťovými kapkami, které se mezitím venku začaly spouštět z nebe, do protější restaurace. Zakouřené prostředí ale určitě nebylo tím, po čem bychom s manželkou toužili. A tak jsme, obtíženi nakupenými dvěma páry domácích klobásek (to jediné stálo v restauraci za něco), vyrazili dále.

      Optimismem nabité (neboť cesta byla z kopce) nás uvítalo centrum Hartmanic. No, klid tu byl, to ano! Na náš vkus však až moc. Ani voříšek po nás neštěkl a tak zraněni ve své pýše jsme se dali do pátrání, kde dostat něco k snědku. Zmodernizovaná restaurace vzbuzovala důvěru (tu nezklamala) a tak se dalo nad hovězím plátkem na houbách konečně hloubat nad tím, jaké vlastně ty Hartmanice jsou.

     Městečko se může pochlubit poměrně dlouhou historií. Zmínku o ní můžeme nalézt už v historických pramenech z roku 1219. Za svůj vznik vděčí zemské stezce vedoucí z Bavorska do Čech, i zlatu, které se v okolí městečka těžilo a díky němuž Jan Lucemburský v roce 1320 prohlásil Hartmanice za královské svobodné zlatohorské město.   Ale proč by se tu mělo žít spokojeně, že? Přišla třicetiletá válka, město zůstalo vypálené a takřka opuštěné. Až po roce 1650 se sem stěhují švábští Němci, tvořící většinu zdejšího obyvatelstva až do roku 1918. Ovšem mezitím ještě došlo například ke zrušení nevolnictví, vznikla tu pošta, utvořil se hasičský sbor a roku 1875 se městečko stalo sídlem menšího soudního okresu. Vedle německé menšiny došlo k utvoření výrazné židovské komunity. Proto tady dodnes najdeme i židovskou synagogu.  

     Vyhlášením Československa se výrazně změnily zdejší poměry, čemuž přispěla i česká obecná škola. Ovšem jen nakrátko. Přišel rok 1938 a městečko se stává součástí německé říše. Židovská komunita prakticky zaniká.

  Světovou válku tu dodnes připomíná nejen zmiňovaná synagoga ale i hrob 12 žen z pochodu smrti mířícího z koncentračního tábora Helmbrechts do Volar. Poválečná epizoda přináší odsun Němců, které vystřídali přistěhovalci z Čech, Slovenska i Rumunska. S rokem 1952 se Hartmanice ocitají doslova na „výspě“ přístupné Šumavy. Byť vzdáleny 13 km od hranic, přesto najednou stojí na okraji výcvikového vojenského prostoru.

     S rokem 1989 jako kdyby se městečko znovu svobodně nadechlo. Zahladit stopy socialistické výstavby bude zřejmě dlouhodobou záležitostí, ale přesto dnes mají Hartmanice co nabídnout. Není to jen již zmiňovaný kostel a synagoga, ale i městečko jako takové vč, blízkého okolí. Je tu Dobrá Voda se svým kostelem a muzeem, zámečky v Dolejším a Horním Krušci, Kundraticích, Umrlčí prkna v Kochánově, dochované ukázky lidové architektury v Mochově.

     A hlavně je to tu všude do kopce! Takže namasírovat lýtka, nasednout do sedel a vzhůru do Hartmanic!