Šumavou z Dobré Vody do Rejštejna.
Tipy na výlet • Pro zdatnější • Celodenní výlet • Na hory
Kam a jak jedeme?
Jaro na Šumavě má něco do sebe a když je naděje na přijatelné počasí, nedá se sedět doma za kamny. Ráno dubnového dne s modrými okny v našedlé obloze není sice tou nejlepší pozvánkou na výlet, ale projít se po zimě Jarní přírodou je o hodně lákavější. Autobus od sušického nádraží do Železné Rudy odjíždí na minutu přesně a já jsem jediným cestujícím. Další tři nastupují na nábřeží ve městě a po několika minutách se již dívám na kopečky nad údolím říčky Volšovky, kterým vládne rozložitý Svatobor. Míjíme Petrovice, nad nimiž vystupuje bělostná věž původně románského kostelíka a po chvilce autobus vjíždí na hartmanické náměstíčko. Obec je známá horskou synagogou a zajímavý je i gotický kostel sv. Kateřiny. Silnice stoupá k Dobré Vodě a poté se již dívám za odjíždějícím autobusem. Procházím liduprázdnou osadou ke kostelu sv. Vintíře, ve kterém je překrásný skleněný oltář. Připojuje se ke mně jediná živá bytost v okolí, kterou je mazlivá černobílá kočka. Nabírám si vodu ze zdejšího známého pramene a loučím se s milým doprovodem.
Za čím jedeme?
Kolem hřbitovní zdi stoupám po modré na louky nad osadou. K severu se otevírá pohled do hlubokého údolí na velkou část Svatoborské vrchoviny. Za dobré viditelnosti jsou odtud vidět i Brdy, ale dnes to zatím není dobré. Stoupání končí u lesa, kterým se prochází na rozcestí u Pustiny. Napravo od cesty se pozvolna rozpadá kdysi dávno hezký dům a stojí tu křížek. Nad hlavou se mně prohání černé mračno a nedaleký vrchol Křemelné je zahalen v šedé mlze. Cesta pokračuje mezi lesem a loukami až k velkému prostranství. Tady je hranice NP Šumava, ale to nebránilo k založení jakési skládky všeho možného. K jihu je vidět Poledník a jeho okolí. Cesta pokračuje po poničené úzké asfaltce až k rozcestí, kde stával Malý Babylon. Loučím se s modrou a po zelené sestupuji k bývalým Stodůlkám. Jaro dorazilo i do těchto končin. Několik kvetoucích lýkovců provonělo okolí. Devětsily již odkvétají a petrklíče a blatouchy se chlubí prvními květy. Lesy se střídají s loukami, na kterých byla dopadová plocha střel. Likvidace těch nevybuchlých ještě nezačala a tak mě tabule s varováním doprovázejí až na rozcestí u bývalé osady Stodůlky.
Procházím místy s božským výhledem na značnou část Šumavy. Na severozápadě jsou vidět Pancířský hřbet, Špičák, Jezerní hora, na západě Sklářský vrch, Slunečná, Polom, dále k jihu Poledník se svými sousedy. Na severu vykukuje vrchol Březníku za ním Vysoký hřbet a přímo nade mnou jižní svahy hory Křemelné. K tomu se přidává divukrásné údolí říčky Křemelné. Je to taková šumavská pohádka. Bonusem je změna oblohy do modré s plujícími bílými obláčky. U Stodůlek se směr mé cesty obrací k východu a pokračuje téměř po rovině. Lesy se střídají s loukami a občas se objevují výhledy do údolí. Svahy Křemelné jsou stále více pokryté kameny a menšími skálami. Po pravé straně začíná plot zimní jelení obory. Les končí a mezi dvěma starými stromy se bělá kaplička. Kdysi tu stála osada Zadní Paště a kaplička byla znovu postavena v roce 2011. Otevírají se nové pohledy na hory Šumavy jižním a východním směrem. Dívám se na Oblík, Spálený a Sedelský vrch a o něco dále i Huťskou horu.
Kolem cesty jsou velké Pastviny, které opět střídá les. To už o sobě dává vědět Paštěcký vodopád. Tak je tato divoká bystřina označená v mapách. Potok i jeho přítoky jsou v tomto období přeplněné vodou a pospíchají prudkým svahem k řece. V desítkách malých vodopádů a kaskád se voda řítí úzkým korytem, valí se přes kameny aby občas zmizela mezi kořeny stromů. Kratičké rovinky ji trochu zpomalí, ale opět zrychlí a v okolí je slyšet její šumivá píseň. Nakonec zmizí v hustém lesním podrostu a spojí se s divokou říčkou. K bystřině je možné sestoupit jen v její horní části na několika místech levého břehu. Louky v okolí jsou silně podmáčené a procházet tudy nelze. Dolní část je zcela nepřístupná. Je to hezké místo, kde se člověk rád zastaví. Zbývá doplnit vodu a pokračovat lesem k východu. Za lesem jsou opět dosti velké Pastviny a místo hezkého rozhledu. Kdysi tu stála osada Přední Paště, ze které zbyl křížek, několik starých stromů a znovu postavená kaplička. Dívám se do kraje, na východě jsou Dračí skály nad řekou Otavou, o něco dál Javornická hornatina, hrad Kašperk a Sedlo s rozhlednou. Na jihu je kromě Huťské hory vidět i Sokol.
Měl bych odtud začít se sestupem do údolí Otavy, ale můj záměr mění šipka na stromě, která zve ke „ kapli u štoly“ a to se nedá odmítnout. Klopýtám po kamenité cestě, která po několika minutách přechází na přijatelnější povrch. Lesy v okolí jsou smíšené a okolí je plné kamenů a skalisek. Asi po kilometru jsem u kaple. I tahle byla nově postavena. Nedaleko je hluboká jáma, zřejmě v ní je vstup do štoly, kde se těžilo zlato. Chvilka posezení se sice hodí, ale čas je neúprosný. Zkouším sestoupit k jihu po louce, někde tam musím narazit na moji zelenou. To se daří a tak pokračuji do údolí řeky. Cesta prochází pod skalními stěnami v několika obloucích a konečně mám před sebou most přes Otavu. Poslední úsek nemám rád, jde se po silnici a je tu docela provoz. Několik aut se dřevem mě tlačí do příkopu a tak jsem rád, když se po necelé půlhodince objeví první domek Rejštejna. Do odjezdu autobusu zbývá skoro hodina, tak pokračuji podél řeky do nedalekého Radešova, který je konečnou tohoto výletu.
Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?
Plánovaný oběd v Rejštejně se nekonal. Všechny místní restaurace byly zavřené. Na jaře turisté moc nechodí a pro místní se otevírá až večer. Zájemci o ubytování ale v Rejštejně uspějí.
Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?
Jedná se o jednu z nejhezčích túr v okolí hory Křemelné, výhledy jsou jedinečné a když nezlobí počasí, tak to prostě nemá chybu. Rád se do těchto pohádkových končin vracím.
Ostatní informace
Délka cesty je kolem 20 kilometrů s převýšením okolo 200 metrů. Jde se z větší části po značených cestách a převážně lesem. Je dobré si vzít mapu KČT č. 65 Šumava – Povydří.