Dobročinný pochod "Na Lysou pro Zuzku" s neplánovaným lanovým zpestřením.
Tak jako minulý rok, tak i nyní jsem měl „záminku“ vyjít na nejvyšší vrchol Moravskoslezských Beskyd. Nepochybně mě opět lákala myšlenka pokoření mé vlastní B-3, což se minulý rok nepodařilo. Něco málo jsem napsal v tomto článku:
Ale nakonec se vše odehrálo trochu jinak. O zážitky jsem ovšem ochuzen nebyl. Nejsem zastáncem davových „šílenství“ a tak se výstupům na Lysou horu, Radhošť, Pustevny nebo například Praděd spíš vyhýbám. Zato mám v oblibě trasy, které ze mě skoro sedřou duši, ale zážitek je o to krásnější. Přese vše se i v době davové turistiky dají najít místa neznámá, nenápadná a někdy dokonce i utajená. O tom všem, ale tento příspěvek nebude. Spíš jsou předešlé řádky odůvodněním proč je pro mě výstup na Lysou horu (ač je krásná a za tento nezájem až tak nemůže – i zde se dají najít místa, kde nepotkáte živáčka, dají zabrat a můžete být okouzleni tajemně drsnou skalnatou přírodou o které ví jen nepatrná skupina lidí a dokonce ani přístupem na tyto místa neporušíte žádný paragraf zákonu o ochraně přírody a krajiny – v některých ohledech pověstná, hrůzu nahánějící „stočtrnáctka“ - 114/1992Sb).
Na Ostravici jsem autobusem dojel kolem čtvrt na deset ráno a tak bylo vcelku dost času. Start pochodu byl na známém parkovišti „U Trafa“, kam již nemohou lidé dojet autem, jak bylo dlouhou dobu zvykem. Mezi řádky to vypadá tak, že si za to vše mohou motoristé sami – když nechávají auta stát „jak jim od prd… odpadnou“. Důvod prý byl ten, že nemohly projíždět velké auta lesníků, kterým pozemky patří. Chápu, že pak může dojít trpělivost. Z mého pohledu je mi to úplně jedno, dovést se na vrchol autem, pokud mohu jít, běžet nebo naopak se třeba jen plazit, loudat či škrábat nahoru beru jako naprosto nesportovní přístup. Takový výstup ztrácí jakoukoliv hodnotu.
Pochopitelně existují lidé, kteří toto štěstí nemají a i to byl důvod již pátého ročníku dobročinného výstupu na Lysou horu. Tento rok se jednalo o získání peněz na přístroj pro pohybový trénink nohou a rukou poháněný elektromotorem o váze asi 70 kg a „nosností“ o zhruba šedesát kilo větší, jehož cena je kolem 70 tisíc. Jedná se o zařízení pomáhající lidem s pohybovými omezeními, křečemi, ochrnutím nebo slabostí svalů. Už od narození to neměla jednoduché a tak koupení trika a vylezení na Lysou je to nejmenší co člověk může udělat. Upřimně řečeno většina „startovných“ na větších akcích je dražší.
Jak těžké může být pro ochrnutého člověka dostat se nahoru a jak veškeré cesty končí koncem asfaltky jsem si uvědomil třeba při výjezdu na jinou Lysou horu (u Vsetína) a popsal v tomto článku:
https://www.turistika.cz/mista/vyjezd-vozikem-na-lysou-horu-u-vsetina/detail
V hlavě mám i další články s „vozíčkářskými“ trasami v okolí Vsetína, jednu další dokonce i napsanou, ale protože nemohu najít fotky, tak ji zatím oficiálně nezveřejňuji. Bez fotek by měla být zde:
https://www.turistika.cz/vylety/nejkrasnejsi-vozickarska-trasa-na-vsetinsku/detail
Z tohoto i dalších ohledů beru za svou osobní povinnost, pokud jen trochu mohu pomoci, pomoct. Před pár lety kamarádka chodila se mnou po kdejakých skalách, ač ji až tak moc nefascinovaly, spíš naopak. Mozková příhoda vše změnila a když se po možná roce podívala ven z nemocnic a pak dostala i domů tak to byl velký úspěch. Dalším důvodem je také poděkování někomu „neviditelnému“ nahoře, který mi pomohl z pár průšvihů, když jsem se nezodpovědně, ale odvážně pokoušel sám „jen nahlížet“ :-) do některých našich „utajených“ jeskyní. Pokud jsem se takhle pouštěl do vyšších skal maje jen zcela mizerné lezecké zkušenosti, tak to bylo na pováženou. Teď už to vím, ale říkejte mi to tehdá… Naštěstí jsem se z toho dostal, ale bylo to spíš tou hromadou štěstí než rozumem. Ten jsem tehdy neměl, měl jsem jen VELKOU DÁVKU ZVĚDAVOSTI. Nyní už vím, že takovým způsobem se jeskyně nenavštěvují, ale vždy s někým kdo je víc než důvěrně zná.
Když jsem došel k „Trafu“, tak zde již byla nemalá skupina oblečená ve žlutém a to zdaleka nebyli všichni. Mohlo být něco po půl nebo kolem třičtvrtě na deset ráno a oficiální čas startu je deset hodin. Fotografování na Lysé má být za tři hodiny, tedy ve třináct. To bych určitě stihnout chtěl, protože minulý rok jsem na to nečekal a po vylezení na Lysou jsem zde dlouho nepobyl a fičel zpět dolů na Ostravici směrem k mému smělému plánu překonání několika dalších významných beskydských vrcholů. Před rokem se nejenom pochodem vybíraly peníze pro změnu pro Janu na „zvětšovací lupu“ nebo spíš kameru k počítači, aby mohla lépe číst. Překonání těchto velmi poctivých vrcholů by pro mě bylo další symbolickou podporou něčeho co má v dnešním zkaženém světě SKUTEČNÝ VÝZNAM. Sice jsem na nadmíru smělý plán (Lysá hora – Smrk – Kněhyně – Čertův Mlýn - a podle sil Tanečnice – Pustevny a pak již „jen“ do údolí, do Frenštátu) již neměl síly (což už jsem poznal hluboko pod vrcholem Smrku – nejtěžší a nejkrásnější hory Beskyd (snad se na mě ostatní kopce zlobit nebudou)), ale na železniční zastávce Čeladná jsem určitě zklamán nebyl. Více je v tomto povídání:
Letos jsem toto neplánoval, ale čas před startem jsem si krátil procházením po okolí, které již dlouho znám. Ale do jednoho místa jsem se pozorněji nepodíval nikdy, jen z cesty, kterou jsem se často připojoval na červenou turistickou trasu, pokud jsem nevycházel přímo z Ostravice. A zde se dostanu k pokračování nadpisu článku a k souvislosti s lany. Kdo místo u „Transformátoru“ zná, tak již asi tuší kam mířím. Abych nedělal reklamu, tak budu trochu mluvit v tajenkách a ten kdo bude chtít vědět více si bude muset zbytek zjistit „mezi řádky“ sám. Procházím se, dívám se mezi stromy a přemýšlím jestli mám nebo nemám odvahu. Dostávám se i k informační tabuli a mezi mnoha zajímavostmi vidím i možnost lezení na strom až do výšky 15 metrů. Jsou zde uvedené i další lákadla. Na startu již na desátou hodinu čeká nemalá skupinka lidí. Myšlenky „bylo by zajímavé...“ se ve stejný okamžik mísí s přesným opakem „mám na to, dyť je to pěkně vysoko!“.
Ale patrně již v okamžiku přečtení slovní kombinace “lezení na strom“ bylo už dávno rozhodnuto. Jen má odvaha nějak pokulhávala. Trochu více… :-)
To už ke mně přichází dva „průvodci tímto místem“… Slovo dá slovo a po zaplacení symbolických padesáti korun již na sebe vytahuji kombinovaný úvaz. Dostávám i stejně nutnou přilbu. Protože jde o zajímavost, kde mohou i děcka (záleží na výšce) tak používají tuto kombinaci, i když nakonec budu jištěn jen jako kdybych měl pouze „sedák“. Po základním seznámení se s technikou a pravidly již stoupám po žebříku ke stromu do pár metrů výšky. Zde se nohami opřu o strom a „jistič“ (později se i představíme a tak se dozvím, že mě na starosti měli dva Jirkové) ať se zakloním a vyzkoušíme zda jištění skutečně funguje. Lano mě udrží a tak je vše v pořádku. I já jsem si na začátku, ještě na pevné zemi zkontroloval „osmičku“ - uzel, kterým se lezec nejčastěji uvazuje na lano, takže by vše mělo být v pořádku. Píši to zde v pár větách, ale ve skutečnosti to pro mou hlavu tak úplně jednoduché nebylo. Pokud jsem se doteď snažil nějaké menší nebo jen o trochu větší kameny překročit nebo překonat něčím co bylo spíš jen náznakem lezení než skutečným lezením, jak já říkám obtížností nula-nula-nic, tak zde přišla první věc, kterou musí dokázat „čekatel na lezce“ podstoupit a psychicky zvládnout.
Tím je skutečnost, že pokud je člověk jištěn, tak se může od skály, obtloustlejšího balvanu nebo v tomto případě od kmenu stromu odpoutat, povolit ruce a zaklonit. Je to něco co jde proti zdravému rozumu a hlavu je třeba o tom přece jen nějakou dobu „přesvědčovat“. Udělat to bez jištění, tak jsem již dávno dole… :-)
Jaké měl „jistič“ jistítko si nejsem zcela jistý, rozhodně se nejednalo o žádný „kyblík“, hádal bych nejspíš „grigri“. Ať tak či onak, jedná o certifikované atrakce i instruktory, tak jakékoliv obavy rychle vzaly za své. Stačilo jen překonat svůj vlastní strach. Opouštím žebřík, chytám se prvních umělých chytů (na destičce, které později budou i stupy) a pomalu stoupám nahoru. Pořád je ve mně ještě výrazný zvyk, když se někde pohybuji sám a jediné na co se mohu spolehnout, jsem sám samotný. Nevěřím rukám ani nohám. Přiznávám se, že v tomto okamžiku jsem ve stavu blízkém říct „končím, jdu dolů“ a veškerou snahu vzdát. Zatím to ale ještě nevyslovuji. Zdola se ptají proč nejdu, nepokračuji... Odpovídám, že nevím jestli mám sílu. Pohled odzdola nahoru již od žebříku mi také mnoho sebevědomí nepřidával – kde stupy končí jsem ani nedohlédl. Na druhou stranu to nechci úplně rychle vzdát, protože vím, že druhý pokus by byl psychicky mnohokrát těžší. Chvíli odpočívám, vydýchávám se a vnitřně uklidňuji…
Odpoutávám se od roky navyklých pravidel a zvykám si na něco nové – na to, že jsem někým jištěn. Tedy, že si mohu dovolit udělat chybu aniž by nutně musel následovat jistý pád. Nakonec se přece jen odhodlám k dalšímu kroku. Opatrně, pomalu, ale přece jen stoupám. Chyty jsou velké (na málokterých balvanech na západním svahu Lysé hory (především v oblasti Liščích ďur) bych hledal větší jistotu). Párkrát se mi podařilo stoupnout i na destičku (ne samotný chyt-stup) a tak se snažím pokračovat čistěji (sportovněji) jen přímo na samotný stup. Pomalu, ale jistě si začínám lezení vychutnávat a cítím skoro jen rutinní lezení jakoby po žebříku. V okamžiku, kdy si toto myslím, mě z omylu vyvede místo, kde se mi zdá, že pravidelnost končí, jeden stup mi nějak chybí a musím nohu dávat výš. Taktéž se mi zdá, že i chyty jsou o něco výš. Prvky jsou zajímavé, pestré a zdaleka ne všechny stejné, ale leze se mi víc než dobře. Strach, který byl těsně nad žebříkem, je tady ve výšce minimálně deseti metrů nad zemí pryč. Rozhlížím se dokonce i kolem sebe a parkoviště pode mnou se nějak zmenšilo. Nakonec se dostávám do nejvyšších míst, do přibližně patnácti metrů nad zemí. Zazvonění na jakousi velkou rolničku je radost, ale jen částečná. Vím, že mě čeká cesta dolů. Říkám si, že po stupech bych zase podobně jako po žebříku mohl sestoupit dolů. Postup je ovšem jiný. Tak jako na skále se z vrcholu slaňuje, tak totéž mě čeká tady. Výhodu mám v tom, že spoustu věcí řešit nemusím. Tedy spíš než slanění bych měl psát spouštění. Mě čeká „jen“ korigovat boční (výkyvný) pohyb do stran a vhodně došlapovat na strom. Instrukce jsou „nedržet se stromu, ale lana nad smyčkou“. Zakláním se. S tím problém nemám, už jsem si to trochu vyzkoušel při mých pokusech na Liščích ďurach. Tam jsem se musel o vše starat sám, ale zase to nebylo v takové výšce. Zde byla moje rychlost pohybu dolů ovládána „jističem“. Stačilo jen pár kroků dolů abych našel ten správný rytmus. Souhra byla skvělá a za chvíli jsem se již dostal nad žebřík, kde jsem se na chvíli zastavil. Možná, že jsme se moc nepochopili, ale možnost sestupování po příčkách žebříku se současným spouštěním po lanu (kdy musím vhodně odhadnout odskok od té které příčky abych správně přistál na té nižší a neproletěl mezi nimi) je prý nejobtížnější.
Mě to tak vůbec nepřišlo. Konečně jsem v bezpečí na zemi. Teď si všímám, že na parkovišti je pusto prázdno, všichni již vyrazili nahoru. Možná jsem trochu víc unavený, patrně mi i srdce po tomto dalším, pro mě velmi velkém kroku k metě „víc než stále začínající začátečník pod skalami“ silněji bije. Poprvé jsem si vyzkoušel další techniky, které jsou pod skalami zcela nezbytné, natož v jeskyních, kam bych rád, až udělám spoustu dalších podobných nutných velkých kroků v dlouhé cestě za „vysněnou metou“ :-) , také rád dostal. Pokud, ale nebudu brilantně ovládat základ, tak o tom nemohu ani uvažovat. Úspěch a splnění něčeho, co jsem v tomto okamžiku považoval za nejobtížnější, mě dodává chuť a trochu energie do další zkoušky. Do dalších lanových překážek.
Vzhledem k tomu, že nedávné první seznámení s ferratou ve „Velké Dohodě“ v Moravském krasu mi velmi rychle ukázalo hranice mých schopností (i tam jsem říkal, že chci nejprve projít to úplně nejjednodušší, ale nakonec to dopadlo jinak a po úspěšném projití části s obtížnosti A, náročném pokračování v úseku s obtížností B a snad i na začátek obtížnosti C, kde jsem to již vzdal a vracení se do jistějšího místa na odpočinek znamenalo v tom okamžiku můj skutečný lezecký „majstr štyk“. Pro znalce ferraty v tomto bývalém lomu mohu uvést číslo cesty 10 D (největší obtížnost je na ní D).
Úspěch dodal sílu do dalších zkoušek – tato zábava je již trochu dražší, ale určitě stojí za to, minimálně to bude super rozcvička na další výstup na Lysou. Zde již trvá delší dobu seznámení se s pravidly a hlavně technikou, kterou jsem do té doby neviděl. Respektive viděl jiné, jednodušší typy, ale ovládání tohoto mechanismu bylo něčím zcela novým. Pro mě a většinu dalších lidí asi zbytečné komplikace, na druhou stranu je třeba vzít v potaz i to, že se zde budou často pohybovat i děcka a ty jsou velmi zvídavé, mírně řečeno. Pokud dospělý člověk pochopí, že sejmutí obou karabin je nerozum, tak děcko nemusí. Zkrátka a jednoduše, jedná se o něco podobného ferratové brzdě (setu), ale s tím, že není možné mechanicky uvolnit obě karabiny naráz, vždy musí být jedna „uzavřena“. Toto je zajištěno lankem v bovdenu. Odjistit se dá malým mosazným tlačítkem vzadu na rukojeti, ale vždy je jedna z karabin zajištěna. Zkrátka nikdy nejde sundat obě a jen tak odejít s oběma karabinami v ruce, tedy bez jištění. Jen na pár místech je jakýsi háček z něhož pak lze tu poslední, stále zavřenou karabinu sejmout. Ten ovšem bývá jen na koncích cest. Teď už si úplně přesně nepamatuji, jestli je možné jednu karabinu vyjmout z lana kdekoliv nebo až na jakémsi různobarevném „téčku“, kterému průvodci říkali „magnet“. Netuším zda se skutečně jedná o magnet nebo je to jen jakýsi slangový výraz, ale rozhodně nejde karabinu nacvaknout jinde než na tomto prvku. Ovládání na začátek komplikované, ale po pár překážkách jsem postup „strávil“ i já. Nejprve jsme došli k jakési „zkušební lanové dráze o délce několika metrů, kde se vše prakticky vyzkoušelo. Po ní se i v lanovce poprvé svezu. Oba průvodci se představili a já tedy také. Ze začátku bylo na mě informací vcelku hodně a tak jsem to vzal ve stylu „až bude třeba tak se zeptám“. Vše je děláno pro bezpečnost později nahoře. Jak by trempové řekli, tak k úvazku se jakýsi hodně modifikovaný ferratový set (toto pojmenování určitě není přesné, ale nenapadá mě nic jiného s čím bych to porovnal) uvazuje klasicky „lišákem“ - liščí uzel, liščí smyčka, jeden z nejjednodušších uzlů vůbec, podobně jako třeba „vůdcovský uzel“, který má být schopen správný horolezec udělat skoro za všech podmínek. Třeba i jednou rukou, se zavázanýma očima a za zády. Chvíli se to musí poslepu učit, ale jde to.
Další věc kterou dostanu je kladka se dvěma „rolnami“ pro lanovku „zip-line“ od Petzla. Maximální zátěž 20 kN a je použitelná na lana o průměru 9 až 13 mm. Tu lze spolu s kratší smyčkou nebo vhodně dlouhým lanem s uzly upevnit do pomocných ok sedáku a tak nepřekáží. Zato jistící kladky s bovdenem jsou neforemné a tuhé a představa si je dát někde kolem pasu nepříliš elegantní. Pokud jsou již na jistícím lanu při překonávání překážek, tak již naštěstí zas tolik nepřekáží.
Přiblížíme se k asfaltce spojující parkoviště u „Transformátoru“ s rekreačním střediskem „Sluníčko“. Zde se nachází nástupní žebřík k překážkám a první odpočinková plošina. Pravidlem je, že pokud je zde více lidí, tak na plošině mohou být maximálně tři a na samotné překážce vždy jen jeden člověk.
Jako první je několikametrový sjezd lanovkou k druhé plošině. „Přistání“ není úplně nejčistější, ale koleno to vyřeší… :-) První přepnutí karabin a napoprvé si vybírám ty nejjednodušší překážky, které jsou označeny žlutým magnetem (ony „téčka“ na přehazování karabin). Barevně jsou označeny náročnosti takto: žlutá – nejjednodušší, červená – středně těžké a nakonec černé – nejobtížnější.
Ve „žluté cestě“ následuje na lanech zavěšený mostík s dřevěnými deskami ve tvaru cik-cak. Pokud jdu pomaleji,rozvážněji, tak ho ani moc nerozvibruji. V některých okamžicích je třeba se zastavit aby se most ve výšce několika metrů uklidnil a pak pokračovat. Zvládám ho relativně snadno. Možná si na všechny překážky a jejich posloupnost nevzpomenu, ale snad uvedu všechny co mě nějakým způsobem zaujaly.
Zajímavé místo je „pavučina“, která se vlní všemi možnými, ale především nemožnými směry. Něco jako stabilnější lanový žebřík. Musím hledat místa kam došlápnout s nohou. Ať tak či onak, začínám se pomalu ale jistě bavit, krásná rozcvička a na každé plošině zasloužený odpočinek na vydýchání.
Následují svislé lanové smyčky, jež jsou v dolní části „zpevněny“ nebo spíš jen uklidněny ocelovým lanem. Zde už je třeba využít trochu více sílu rukou a chytat se spíš výše než níž. Tohle je pro mě již náročnější, ale také se s tím vypořádám – stále jdu po nejlehčí „žluté“. Na některých místech už bylo třeba přemýšlet i při přepínání karabin. Je třeba volit kratší cestu, v opačném případě nedosáhnou kam by člověk chtěl. V jednom místě je třeba přešlápnout (nebo přejít přes) jakési velké síťové lehátko, uchycené pouze ve dvou protilehlých stromech, abych se dostal k lanům dalších překážek.
Následuje lanový traverz s mírně vyosenými a vzdalujícími se „pomocnými“ lany, které byly přibližně uprostřed uchyceny na stromu. Tato část byla pro mě určitě tou nejjednodušší a přecházel jsem ji skoro rutinně ani jsem se prakticky vůbec nemusel dívat na nohy jestli dobře postupují po spodním „hlavním“, „nosném“ lanu. Na to jak jsem si myslel, že při výklonu to může být vcelku problém, tak ve skutečnosti vůbec nebyl. Skutečně si to vychutnávám. Už si skoro myslím, že mám vše obtížné té nejjednodušší cesty za sebou – CHYBA LÁVKY! Čeká mě jedna z posledních zkoušek, která na první pohled náročně nevypadá… Opak je pravdou!
Jsou to čtvercové desky pouze shora uchycené v každém rohu lanem. Toto ukotvení se nakonec ukáže jako velice nestabilní a při přece jen nějaké únavě vcelku dobrou zkouškou nervů, klidu a psychické odolnosti. Při pokusu přestoupit na další desku se totiž ta předešlá posune ještě více dozadu. Větší zatažení za „kotvící“ lana také není úplně nejvhodnější. :-) Řada těchto desek dá zabrat. Pak ale už následuje jen lanovka ve formě nějaké „pomy“, ale kotouč pod zadkem moc nesedí. Při přistávání na jednu z posledních plošin již kotouč odjíždí tam kam by neměl. Stojím na pevné zemi, no - plošině několik metrů nad zemí a čeká mě zasloužená odměna – dlouhý lanový sjezd o délce možná padesát metrů. Prohlížím si krajinku pod sebou a je to jako obíhání dalšího kola vítězného běžce. Kdyby v potůčku bylo více vody, tak bych přejížděl i nad jakýmsi jezírkem. Po tomto sjezdu mě čeká ještě jeden krátký a už po žebříku sestupuji dolů.
SUPER – zvládl jsem to, ale vím, že jsou zde ještě další zajímavější a těžší překážky. A také vidím, že se nejedná jen o krávovinu pro děcka, ale i ti dospělejší si zde mohou užít spoustu zábavy a protáhnout ztuhlé kosti a svaly. Dokonce překážky unesly i člověka, který má nemálo kil navíc, tak je to v pořádku… :-)
Chtěl jsem nadbytečný čas využít zde a využil jsem jej tedy naplno. Upřimně řečeno, na začátku jsem měl času víc než dost, tak teď budu muset pořádně zabrat abych to na vrchol Lysé od „Trafa“ zvládl zhruba za hodinu a půl. Rozloučíme se a já se vydávám svižným krokem po červené turistické trase k vrcholu Lysé hory. Cesta je známá, k Butořance, dále nad horolezeckou chatou „Tatranka“ u Velkých mazáckých skal až k Lukšinci a potom již „jen“ kamenitou cestou na vrchol. Je mi jasné, že stihnout „velké focení“ na Lysé nebude jednoduché. Jdu na hranici snesitelné bolesti, zkrátka se snažím „Lysou řezat“. Vcelku se mi daří držet svižné tempo, ale na „umělých schodech“ v posledních kilometrech pod Lysou již výrazně cítím únavu a tempo již není takové jaké bych si přál. V místech, kde již je Lysá „lysá“ mi zbývá k určenému času (13 hodině) asi dvacet, maximálně 25 minut. Nedovoluji si žádný odpočinek, ten může být až nahoře.
Lysou „VELEHORU“ jsem „dobyl“ s časovou rezervou asi sedmi minut. SUPER! Jak málokdy si na vrcholu Lysé hory sedám, tak teď ano. Druhé nemalé vítězství tohoto dne mám za sebou. Nevím jestli jsem kdy jindy šel na Lysou rychleji. Nakonec se čas focení o nějakou půlhodinu posunul, ale počet lidí, kteří se zde sešli nebyl malý. Je obdivuhodné jak něco jde, když se jen trochu chce. Nadace podporuje onkologicky nemocné děti od roku 2010. Byla založena po Jonáškovi, který chtěl pomáhat jiným nemocným dětem pomocí nejrůznějších dobrot a hraček… Jonášek už je „nahoře“, ale nadace pomáhá stále a nejenom výstupem na Lysou.
Při „velkém focení“ bylo i poděkování všem a to samotné bylo velice dojemné, asi jsem nebyl jediný kterému nezůstalo „oko suché“. V ten okamžik se vybralo více než 120 tisíc korun pro víc než dobrou věc...
Přidat do oblibených uživatelů
Žádné příspěvky v diskusi, buďte první!
Ostravice
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Dobročinný pochod "Na Lysou pro Zuzku" s neplánovaným lanovým zpestřením.
