Dobrodružná výprava k potůčku v jeskyni "Netopýrka".
Delší dobu jsem přemýšlel jestli mám o této jeskyni psát nebo si to nechat jen pro sebe. Jeskyně se nachází v ochozské (nejjižnější) části Moravského krasu jen kousek od slavné Ochozské jeskyně. Všechny jeskyně se nalézají v přírodní rezervaci „Údolí Říčky“ a přístup do nich není zcela „košér“. Oficiálně zde mohou vstupovat jen jeskyňáři nebo pracovníci CHKO při výkonu své činnosti. Pak jsou zde ještě nějaké další výjimky, které ovšem nejsou pro většinu lidí až tak podstatné (například policajti při výkonu své činnosti, atd.). Zkrátka a jednoduše, každý si musí před vstupem do jeskyně a pokud to vezmu i do extrému, před každým opuštěním značené cesty (tak to platí obecně v národních přírodních rezervacích) nebo lesní či jiné cesty (těžko právně definovatelný výraz) v přírodních rezervacích. Nejpřesnější informace podávají dokumentace v tzv. „REZERVAČNÍ KNIZE“. Ty jsou směrodatné, protože i některé přírodní rezervace či dokonce „jen“ přírodní památky mají definovanou míru ochrany na úrovni NPR či dokonce ještě přísnější.
Zaslechl jsem, že v PR „Údolí Říčky“ je vstup do některých jeskyní „tolerován“, což je určitě dobře, ale na druhou stranu to vyžaduje i od návštěvníků určitou vstřícnost. Tedy chovat se k přírodě maximálně ohleduplně, respektovat období, kdy mohou v jeskyních hibernovat netopýři a hlavně se chovat jako by tam člověk nikdy nebyl. Nezakládat ohně jak je velice běžné u Švédského stolu, neřvat kolem dokola jako paviáni, čehož jsem byl nejednou svědkem a to do Moravského krasu přece jen nejezdím každý víkend. A také nedělat nejviditelnější nešvar všude možně, což je neodnášení si svých odpadků. Ty také mohou být velice nebezpečné pro mnoho živočichů.
Inu, pokud dojde ochranářům trpělivost, tak vstupy s „přimhouřením všech očí“ půjdou vniveč. Opět jen naše chyba. Dá se totiž v přírodě pohybovat i tak, že si nás ani ti živočichové většinou nevšimnou (i když to pro současného člověka bývá nadlidský úkol, ale je třeba se o to alespoň snažit). Jeskyně, kterou chci uvést v tomto článku mě fascinuje už několik let. Je to jedna z jeskyní uvedených dokonce v nevšední a krásné knize slavného českého jeskyňáře Petra Zajíčka [1, str. 121 – 123].
Když jsem se na ni byl podívat před mnoha lety poprvé, tak jsem ještě v žádné jeskyni, kde by protékal potůček nebo dokonce potok nebyl. I tím mě jeskyně s označením „Ř-8“ velice zaujala. Ovšem cesta k potůčku není až tak snadná. Ale k tomu postupně. Poprvé to bylo někdy při otevření Ochozské jeskyně pro veřejnost. To je ovšem jen dvakrát do roka (na Den Země a na sv. Václava). Tehdy ještě nebyla do jeskyně nutná rezervace, což minulý rok, poprvé po kovidu, už nutné bylo. Prý se těch několik málo míst (zhruba 10 až patnáct lidí na skupinu) naplnilo během několika málo dní. Měl jsem tedy velké štěstí, že mi to vyšlo a na stránky jsem se podíval včas. Myslím, že i díky některým jeskyňářům, kteří mi to včas připomněli.
DÍKY MOC!
Ale Ochozská jeskyně není námětem tohoto článku, vzhledem k tomu, že jsem v ní už několikrát byl (nicméně i ta si měla nedávno projít záplavami, které prý její charakter výrazněji změnily, ale pak přišla metla lidstva – kovid), nicméně potůček v „Netopýrce“ byl jednoznačným lákadlem číslo jedna a především jakýmsi „bobříkem odvahy“. Poprvé před těmi mnoha lety jsem totiž odvahu nenašel.
I z tohoto ohledu nelze vstup dál do jeskyně, i když je nepochybně lákavý, příliš moc doporučit. Určitě vyžaduje jakési, alespoň nějaké menší jeskyňářské zkušenosti a možná ještě větší psychickou odolnost, když by najednou nešlo něco tak, jak si to dotyčný usmyslel. Opět se příliš vzdaluji „lince příběhu“ a tak se vracím k prvnímu seznámení. Byly to doby, kdy jsem měl asi více odvahy a především zvědavosti než zkušeností a ROZUMU.
Když je zde člověk poprvé, tak se musí trochu více seznámit s terénem a nejednou se podívat i do mapy. Profil terénu je velice pestrý a mnoho jeskyní se dokáže „samo“ velice dobře zrakům návštěvníků skrýt. To je v určitém ohledu asi i dobře. Zajímavá je i příhoda poslední návštěvy Ochozské jeskyně v roce 2022, kdy jsem si naivně myslel, že to tu znám a že mě přístup k této slavné, asi kilometr a půl dlouhé jeskyni, nemůže nic rozhodit, natož abych se zde „ztratil“. Z Ostravy jedu klasickými a již dávno ověřenými spoji. Teď už si přesně nepamatuji, jak to bylo loni na podzim, ale varianty jsou jen dvě. Rychlíkem z Ostravy buď přímo do Brna a pak z Brna – Židenic autobusem až do Ochozu u Brna (pozor existuje ještě další Ochoz, ale ten je u Přerova) nebo z Ostravy do Vyškova a zde autobusy taktéž do Ochozu u Brna. Od autobusové zastávky „Ochoz u Brna, Říčky, rozcestí“ se vydávám důvěrně známou cestou po žluté až ke skautské základně „Kaprálův mlýn“ a za ním odbočím u rozcestníku doleva a pokračovat stále po žluté turistické značce. Po levici míjím velice nevšední, uměle upravený (vybouraná „průzkumná“ štola) „Vývěr Říčky 1“ z něhož vytéká stejnojmenný potůček. Velice zajímavé, ale opět nepřístupné místo. Po několika desítkách metrů za vstupem se dojde nebo dobrodí k malému, ale malebnému jezírku nebo spíš studni, jejíž hladina se v průběhu roku mění. Potok zde vytváří jakýsi sifon. Více v zajímavém sešitu jež se mi podařilo sehnat při loňské návštěvě Ochozské jeskyně a popisující především hydrologii Ochozského krasu [8].
Zde je cesta jasná a „klasicky“ blátivá. Možná i na chodbách jeskyní je větší sucho a to dokonce i někde v „blátivé legendě“ Malčině (nebo také Málčině jeskyni nedaleko Netopýrky a Švédského stolu). Zatím není možné z cesty někde špatně odbočit. To platí až do rozcestí „Ochozská jeskyně“. A zde jsem udělal zásadní chybu, kterou ovšem patrně udělá i spousta ostatních. Místo po zelené turistické značce jsem odbočil více doleva a vydal se po modré. Po ni už jdu poměrně dlouho a zdá se mi, že je to až příliš na to, jak daleko odtud byla kdysi. Proti mě jdou nějací turisté i s dítětem a tak se ptám, jestli jdu dobře na Ochozskou jeskyni a nebo jestli jsem ji už nepřešel.
Potvrdili mi mou představu, jsem již poměrně daleko od ní a tak se musím vrátit. Pokud jsem měl ještě před nějakou dobou časovou rezervu, tak teď už začínám být trochu nervóznější a času nazbyt není. Radu kterou mi dali, bylo také, že se k ní dá rychleji přiblížit jednou lesní odbočkou před nebo za jedním z mostků přes řeku. Těch je tady ovšem více a patrně jsem odbočil špatně. Pak se již cestička ztratila ve svahu. No nic, pokračoval jsem nahoru na hřebínek a doufal, že uvidím něco co již znám a zorientuji se. Jen přibližně hádám kudy jsem šel. Dostal jsem se na zajímavý vápencový, relativně úzký hřebínek, který na druhou stranu poměrně příkře spadal do údolí. Dokonce procházím i kolem něčeho co vypadá jako propadlina ve vápenci, možná i jeskyně. V mapách jsem ji ale nenašel. Od jakýchsi skrapových útvarů již pokračuji úzkou cestičkou do údolí, kde se opět dostanu k rozcestí před Ochozskou jeskyní. K ní už běžím a nejsem jediný, rád bych se totiž setkal s jedním jeskyňářem, který zde má jít také. On jde o půl hodiny dřív něž já a tak jsem si říkal, že bych se do Ochozské podíval s ním a prohodili „řeč“. Nicméně bylo to oproti jiným ročníkům naplánované na čas a tak jsem šel až po této skupině. Nejprve jsem si říkal, že během půlhodiny proletím Netopýrku a pak již půjdu v klidu do pohodlné Ochozské – přiznám se, že z Netopýrky jsem byl dost nervozní a v určitém ohledu z ní měl strach.
Abych vypadal jako machr, tak řeknu, že respekt, i když správné slovo je strach. Nachází se v ní několik nejistých a náročných míst a netušil jsem úplně, jestli na to mám.
Před těmi mnoha lety to skončilo nakonec asi čtvrthodinovou „meditací“ nad traverzou pod níž bych se musel spustit úzkou vertikálou do hloubky minimálně dvou a půl až tří metrů a to ještě jen určitým směrem, protože je tak úzká, že se prý v ní nedá otočit. Nebyl jsem si ani moc jistý tím správným směrem, jak bych se měl „zalomit“ a potom opatrně sesouvat níž až ke „schodu“ nad potůčkem. Ale hlavně jsem vůbec netušil jak dobře nebo spíš těžce bych se vytahoval nahoru. Mám v paměti sice dávné, ale stále „perné“ chvilky při výstupu jednou pseudokrasovou jeskyní, která nebyla ani moc vertikální, ale vstup byl velice úzký, že i dolů jsem si musel pomáhat rukami, abych se protlačil níž. Nazpátek jsem zhruba patnáct centimetrů tohoto úzkého vstupu překonával na tři nebo čtyři velice vysilující pokusy po dobu neskutečně dlouhé třičtvrtě hodiny. Určitě nechci nic podobného zažívat zde a navíc ve skutečně kolmě spadající vertikále.
Tehdy jsem potůček slyšel téct, ale odvahu podívat se níž jsem nenašel. K obezřetnosti nabádalo i jedno video, kde kluci používali jednolanovou techniku pomocí kladek a dalších výrazných zjednodušení. Pohled jak jejich přilby hluboce klesly pod traverzu a patrně ještě nebyli nohami na chodbě, také klidu nedodávalo [9].
S jeskyňáři se dávám do řeči a je o čem mluvit. Po chvíli potkávám i toho, se kterým jsem se na návštěvě Ochozské domlouval. Má to na otočku a tak se nezdržujeme, ale půlhodina uteče jako nic a už i já po mnoha letech vstupuji do Ochozské jeskyně. Ač jsem čekal, že zde bude velká změna po záplavách, tak v prováděné části to moc odlišné od předešlých let nebylo. Jeskyně je to zajímavá, nejedná se již o betonové chodníčky, ale žádné obtížné zádrhele přístupná trasa nemá a je vhodná skutečně pro všechny. Jen se dotyční nesmí bát, že se někde trochu ušpiní. Já jsem ovšem měl v hlavě úplně jiné myšlenky. Všechny mířily jedním směrem, k jeskyni „Ř-8“. Dokonce se mi podaří po určitém čase přemluvit dalšího člověka a tak do jeskyně nemířím sám. Poprvé před mnoha lety to dopadlo tak, že když jsem se z „jeskyňářského“ před Netopýrkou převlékal již do civilizovanějšího oblečení (oblíbené maskáče do terénu), tak potkávám jeskyňáře s lanem, který míří dovnitř. Kdybychom se potkali tehdy trochu dřív možná bych viděl potůček už tehdy. Ale nevadí.
Dobrodružství se právě rozbíhá. Vcházíme do trojúhelníkového vstupu a už jsme v hlavním a největším dómu. Jen těžce si vzpomínáme, kudy by se správě mělo jít, na konci největší prostory jeskyně se dá proplazit kratší plazivkou do dalšího menšího, ale krásnějšího dómu se sintrovou výzdobou ve formě jakýchsi „přelivů“ a stěn. Dokonce tu býval i velmi starý zbytek žebříku, který se již notně rozpadal.
To ovšem není ten správný vstup, abych se dostal dále. Není jím ani ten pravý. Dá se zde pěkně plazit a hledat nejrůznější chodbičky a jejich křižovatky, ale to je vše – k potůčku nás tato cesta rozhodně nedovede. Nyní již jdeme se skloněnými hlavami, někdy i po kolenou, ale správně. Správnost cesty mi již potvrzují zajímavá místa, které jsem již znal z dávna a nyní vyplouvají na povrch mysli. V jednom okamžiku bych mohl odbočit doprava a přes větší schod s výčnělkem se opatrně dostat na chodbu, která mě již dovede doleva nad traverzu. Nyní pokračuji rovně, protože bych se měl dostat k jakési chodbě – slimákovi, který se má stáčet dokola a v určitém místě být vcelku úzký. Dlouhou dobu mám i představu, že bych se jím mohl dostat až k potůčku a přitom se vyhnul vertikále pod traverzou. Teprve až se vlnivým pohybem nohami napřed doplazím na konec, tak pochopím, že jsem problém nevyřešil, protože jsem se takto dostal přesně nad traverzu. Na opačné straně mě již čeká „povrchová hlídka“, tedy člověk nebo skupina, která plní veledůležitou funkci bezpečnostní zálohy – kdyby se něco nečekaného stalo, tak se od ní očekává zavolání pomoci. Není ani trochu rozumné vstupovat do jeskyní sám, natož do těch obtížnějších technických míst. Zkoukávám situaci a lhal bych, kdybych říkal, že chvílemi nebojuji se strachem nebo alespoň minimálně obavami. Zdá se mi, že se rozhoduji strašně dlouho, ale podle videí to zas až na takovou věčnost nevypadá. Přemýšlím jak nejlépe sestoupit. Mám sice s sebou tenčí lano, ale nechávám jej i s osmou a karabinami nahoře nedaleko traverzy.
Říkám si, že se pomalu budu spouštět a pokud to bude vypadat zle, tak se zase vytáhnu rukama nahoru. Tak tedy teorie. Držíc se balvanů a traverzy se pomalu, velice pomalu sesouvám na nižší chodbu. Na bocích jsou jakési výstupky, snad možná i od bot, což mě pro tento okamžik trošinku, ale alespoň tak uklidňuje. Zalamuji nohy správným směrem a opět se klasickým vlnivým pohybem pomalu dostávám níž.
Správný směr je ten, kdy je třeba se nad traverzou otočit hlavou (pohledem) na chodbu po které se přišlo a ZA traverzou větším otvorem opatrně spouštět níž. Poté nohy namířit před sebe (jakoby ve směru oné příchozí horní chodby) a opatrně se sesouvat níž. Chodba zde jen mírně klesá, ale je vcelku úzká. Někdo říká, že zde není možné se otočit, no, na zpáteční cestě poznám, že na některých místech je určité otočení (alespoň pro mě) možné. Je zde i jakési lano, kterého by bylo možné v případě problému použít a míří až k samotné traverze. Potůček již vidím!
Jak je to krásný pocit. Splnilo se mi přání, sen o kterém jsem roky snil. Našel jsem odvahu a nyní jsem konečně zde. Nicméně podobně jako na horách se nesmím příliš moc dlouho kochat, protože to nejhorší a nejtěžší mám teprve před sebou.
O to těžší, že jsem zde poprvé a netuším jaké nástrahy mi zpáteční cesta může přinést. Tedy tuším, ale nevím v jaké míře. Vracet zpět je třeba po zádech a už toto není úplně snadné. Je třeba si pomáhat zapíráním nohou a už ani nevím čeho všeho, abych se vcelku nepohodlným pohybem pomalinku dostával o trochu výš. Asi je dobře, že jsem onen poslední „schod“ z plánů vypustil – netuším totiž, jak bych se přes něj asi zalamoval po zádech nahoru. Dostávám se k místu, kde se z lehu musím dostat do sedu a to není ani trochu jednoduché. Vyžaduje to ode mě nečekané množství síly, ale po chvíli se daří. Nad svou hlavou již vidím traverzu a také vidím, že v této vertikále se mohu vcelku dobře otáčet. Postupovat musím stejně jako jsem „šel“ dolů.
Nyní mě čeká nejtěžší okamžik celé akce. Tušil jsem, že bude těžký, ale představa výstupků mě zhýčkala, že se jen o ně opřu a budu nahoře. Chyba lávky. Na kolmé stěně byly plytké a také svislé. Jakýkoliv větší pokus se zapřít, který je k výstupu stejně nutný, skončil bleskovým sklouznutím zpět na spodní chodbu. Několik pokusů nevyšlo a pomalu se mě začal zmocňovat ten nepříjemný pocit, že to nedám a jen kousek před „svobodou“ se bloknu. Že asi „povrchová hlídka“ bude muset zajít pro pomoc a potupně se budu muset někým nechat vytáhnout. No, asi by se to dalo řešit i na místě jinak – přece jen mám lano nahoře, ale pochopitelně na něj nedosáhnu. Inu má snaha vylézt to „čistě“ jde stranou a já s vděkem využívám připravené lano a v něm smyčky na boty.
Ano přesně to lano se smyčkami, které mě doprovázelo až k potůčku a já ho principiálně nepoužíval – jednalo by se o snížení sportovní hodnoty výkonu… :-))))
Ač si myslím, že gumáky nejsou moc špinavé a nemají důvod až tak klouzat, tak na svislé výstupky to není. Teprve až s pomocí smyček v lanu přichyceném k traverze, do kterých si musím levou holínku ještě rukami vhodně nasunout, aby nevyklouzla, ale zároveň jsem byl později schopen botu vytáhnout. Zatínám levou nohu a ta se v lanové smyčce poměrně dost zmítá a pohyb je třeba trochu, spíš trochu více, korigovat. Druhou nohou se zapírám do onoho hodně šikmého výstupku na stěně za mnou (na výstupek nevidím, musím to dělat „poslepu“) a asi největší silou zapírat o traverzu a balvan rukama. Je mi nabízena i pomocná ruka, ale chci to zvládnout sám. Což se s nemalým úsilím daří.
Už jsem v relativně stabilní poloze, už bych neměl sklouznout zase zpět dolů. Musím se pořádně vydýchat, tyto dva, dva a půl možná tři metry nahoru mi daly pořádně zabrat.
Má první odpověď, ale již už i trochu s úsměvem popisuje vše:
„UŽ NIKDY… TU MĚ NIKDO NEDOSTANE!“
S odstupem času to asi nebude tak horké, ale ona pomocná ruka zde byla víc než vítána a o to víc jsem rád, že jsem celý tento úsek zvládl sám. Se svým výkonem jsem nadmíru spokojen, ale také mi to ukázalo i meze a bez onoho „starého opotřebeného zabahněného a kdo ví jakého“ lana bych nahoru stoupal asi ještě dnes… :-)
Inu, výlet sem není zdaleka pro každého a vždy je dobré sem nechodit sám, kdyby byla potřeba pomoc. I suché vápencové stěny mohou pěkně klouzat. A právě klouzavost jak nohou, tak i rukou v části vertikály může spoustě lidem vzít veškeré (zde skutečně víc než nutné) sebevědomí. Od tohoto místa s úctou odcházím. Místo, které je krásné, ale stejně tak si žádá i nemalou míru pokory. Jen tak je pravděpodobné, že člověk odhadne tu správnou míru na tenké linii. Zda se pokusit sestoupit nebo raději ne. Byl zde až nečekaně velký rozdíl mezi relativní jednoduchostí sestupu (ten byl skutečně elegantní) a vcelku vysokou fyzickou náročností i určitou nutnou mírou mrštnosti, abych se dostal nahoru.
Výstup nebyl úplně „čistý“ - musel jsem použít připravených lanových smyček jako výraznou podporu. Na druhou stranu si myslím, že můj „výkon“ má o něco větší hodnotu než postup po lanovém žebříku nebo s pomocí „tahání“ přes kladku, jak je vidět na videu [9]. Na druhou stranu je jasné, že mám ještě hodně co dohánět… Od traverzy se již na povrch před jeskyní dostáváme během chvíle bez jakýchkoliv problémů. Také se říká, že pokud někdo stihne od vstupu do jeskyně sejít do potůčku pro vodu a vrátit se s ní zpět na povrch během asi pěti minut, tak je to dobrý výkon… [6]
Po Netopýrce nemohu vynechat ani Malčinu (když už jsem tu s jeskyňářkou a horolezkyní) a tak se vydávám i tam a skutečně se asi jedná o nejblátivější jeskyni v krasu. Bohužel „Hlaveň děla“ jsem neviděl, což se mi podařilo až jindy - po návštěvě jeskyně „ZUB“ - „Závrt u borovice“ https://www.turistika.cz/mista/prohlidka-zubu/detail . V jeskyni Malčina by se v určitém období mělo vytvářet i pěkné jezírko, nejen bláto. Tak alespoň podle [8]. Z Malčiny vycházím nadšený. Loučíme se a já se ještě musím vrátit před Ochozskou jeskyni, k jeskyňářům, kteří mají dnes na starosti provázení veřejnosti po Ochozské, pro batoh. Jejich dotaz „Tak co, dal jsi to?“ s úsměvem od ucha k uchu – nejenom mým, ale i jejich, mluví za vše.
„DAL!“
Jeden z výletů, na který ještě dlouho budu v nejlepším vzpomínat. Převleču se do civilizovanějšího a blátivou cestou se vracím k autobusu. Ani vodotěsný vak na špinavé oblečení není na povrchu úplně čistý. Inu Malčina potvrdila svou pověst. Ještě u „Vé-Er jedničky“si musím trochu umýt ruce a tvář, abych svůj dobrodružný výlet trochu „utajil“ :-))) Na autobus poměrně dlouho čekám a je plný. Jsem zvědav, zda mě dovnitř řidič pustí, ale maskáče to nejhorší asi dobře skryjí a možná i jeskyňářská přilba přesvědčí řidiče k nadhledu. No a možná, že jsem ve skutečnosti nevypadal tak zle, jak jsem si od nejblátivější jeskyně Moravského krasu myslel. Přijíždím do Brna – Židenice a odtud vlakem na „Hlavní“ a z Brna zpět do Ostravy. Jsem unaven, ale naprosto spokojen. Splnil jsem si svůj sen a dokonce jsem na něj našel i odvahu...
DOPORUČENÁ A POUŽITÁ LITERATURA A ZDROJE:
[1] Jeskyně České republiky na historických mapách – Petr Zajíček
[2] https://www.speleozahady.cz/netopyrka.html
[3] http://mapygarmin.wz.cz/vylet_netopyrka.php
[4] http://mapygarmin.wz.cz/vylet_netopyrka_2.php
[5] http://agartha.cz/html/pruzkumy/okoli/netopyrka/index.php
[6] https://csszo6-11.cz/2010/01/01/test-jeskynarske-lezecke-dovednosti/
[7] Chráněná území ČR – Jeskyně
[8] Ponorná Říčka a její přítoky – Jan Himmel
[9] https://www.youtube.com/watch?v=1UiOAlJ9dPI
[10] https://www.youtube.com/watch?v=88k4a7KadVE
[11] https://www.youtube.com/watch?v=_l7frkGveSI … mé video, bohužel nad traverzou došly baterky v kameře na přilbě… :-(
[12] https://www.youtube.com/watch?v=ks0XkvWL-hU … pohled nad traverzou