Dunwich, jeho vzestup a pád ve dvou tisíciletích

Dunwich ve východní části hrabství Suffolk láká turisty pěknou oblázkovou pláží, omývanou vlnami Severního moře, několika ruinami historických staveb, kostelem, muzeem, lesem a svojí pozoruhodnou historií. Dnes má obec přibližně sto stálých obyvatel, ale bývaly časy, kdy byla významným městem.

V době římské, v letech 43 až 407 našeho letopočtu, býval Dunwich přístavním městem. Přístav je pohřben na mořském dně přibližně dva kilometry od pláže.

Římany vystřídaly germánské kmeny Anglů, Sasů a Jutů. Sasové pozvedli Dunwich tím, že tu postavili obchodní přístav, ke kterému vedlo hned několik cest.

Význam místa vzrostl po roce 630 našeho letopočtu, kdy král Východní Anglie Sigebehrt přivedl křesťanské misionáře. Roku 635 byl Felix, jeden z misionářů, vysvěcen biskupem. Z Dunwiche se stalo církevní centrum celé oblasti. Biskup Felix zde založil i školu, která později dala základy univerzitě v Cambridge. V 9. století dunwichský biskup přestěhoval středisko diocéze do vnitrozemí. Důvodem byla mořská eroze.

Dle záznamu z roku 1086 byla osada z poloviny zničená mořskými příboji. Druhá polovina osady se začala rozrůstat do velkého města. V přístavišti obchodníci nalezli obilí, sýry, vlnu, nasolené ryby a další zboží, o které byl zájem na evropském kontinentě. Město vzkvétalo, jeho význam rostl. Žily v něm čtyři tisíce obyvatel, kteří navštěvovali osm farních kostelů i kostel rytířského řádu Templářů. Nemocným sloužily dvě nemocnice, z toho jedna určená pro postižené leprou. Od krále Johna město získalo výsadu zasedání dvou jeho občanů v parlamentu.

Vždy na podzim občané stavěli a zpevňovali náspy a valy, které musely odolat vlnám při zimních mořských bouřích. V roce 1286 však mořská bouře byla natolik silná, že vstupní část přístavu zaplavila velkým množstvím oblázků. Tím začal úpadek Dunwiche. Většina obchodníků a rybářských lodí odplula, město opustil i loďařský průmysl. Podstatná část města se vylidnila. Zbylí obyvatelé nestačili opravovat ochranné valy. Během dalších pěti let mořská eroze dokonala dílo, z Dunwiche se stalo bezvýznamné městečko.

V letech 1485 až 1603, v tudorském období, moře dál podemílalo břehy. Lidé se stěhovali na jiná bezpečnější místa. Počet obyvatel klesl na 700. V roce 1540 zmizel ve vlnách kostel svatého Jana, v roce 1570 mořská boře poškodila další stavby.

Postupný zánik města pokračoval i nadále. Kolem roku 1670 zmizelo tržiště. V roce 1702 se zřítil kostel svatého Petra. V roce 1754 se počet obyvatel ztenčil na 100. Vcelku paradoxní je, že takto malá víska si stále držela dvě křesla v parlamentu, a to až do roku 1886. Zřejmě bychom v Anglii nenašli jinou obec, jejíž celá dvě procenta obyvatel zasedala v nejvyšším zákonodárném sboru.

Dnes má Dunwich jednu celistvou památku, kterou je farní kostel postavený v roce 1830 na základech rozpadlé kaple, dříve sloužící nemocným leprou. V současné době kostel prochází rekonstrukcí.

Mořská eroze hrozí i nadále. Při bouři v prosinci 1990 vlny zničily útesy do hloubky až 6 metrů. Oblázky jsou k patě útesu každým rokem opakovaně naváženy. Boj se živlem nikdy neskončí.